Osud amerických válečných zajatců a pohřešovaných

Brian Dunning

Publikováno: 6. února 2016

Psal se rok 1985, kdy se John Rambo prodíral džunglí a spatřil bambusovou klec plnou Američanů, špinavých, zpocených a s čerstvými podlitinami po každodenním bití. Táborem křižovaly vietnamské stráže, tak jako už posledních patnáct let. I když vietnamská válka skončila před deseti lety, Američané stále disponovali cennými informacemi, které z nich Vietnamci mohli získat. Bylo to hollywoodské ztvárnění pověstí, že pořád někde tam venku jsou drženi američtí váleční zajatci a další pohřešovaní (POW/MIA, Prisoner of War, Missing in Action). Pro některé to byl způsob, jak se držet naděje, že jejich milovaní jsou stále naživu a jednoho dne se budou moct vrátit domů. Pro jiné to byla další konspirace zlé americké vlády, která o zajatcích držených v zahraničí věděla, ale odmítala jejich existenci uznat nebo udělat cokoliv pro jejich propuštění.

Opravdu jsou ještě někde drženi američtí vězni z vietnamské války? A co o tom vlastně ví americká armáda?

Ztracení a pohřešovaní vojáci se najdou v každé válce, kterou Amerika vedla, ale nejznámější jsou ti z války ve Vietnamu. Jsou to ti, které hledal John Rambo, a po nich dnes zapátráme i my.

Začněme přesnou definicí toho, co vlastně hledáme. Oficiální čísla pocházejí z operace Homecoming, diplomaticky vyjednané výměny zajatců z počátku roku 1973. Tehdy byli propuštěni všichni známí američtí zajatci, celkem 591 mužů. Závěr oficiálních míst (DPMO, Defense POW/Missing Personnel Office) je ten, že propuštěni byli všichni s výjimkou 113 mužů, kteří v zajetí zemřeli. A právě vojáci, kteří v tomto počtu započítáni nejsou, tvoří jádro kontroverze ohledně amerických zajatců a pohřešovaných.

Zbývající počet v té době byl 2646, všichni v kategorii pohřešovaných a u žádného se nepředpokládalo, že by mohl být stále naživu jako válečný zajatec. Nicméně existují čísla, která jsou ještě vyšší, a to z důvodu, že jsou v nich obsažení také pohřešovaní civilisté, cizí státní příslušníci pracující během války s Američany, lidské ztráty i z dalších akcí ve Vietnamu v průbehu roku 1975, nebo muži, o nichž se ví, že v boji padli (KIA, Killed in Action), ale jejich těla nebyla z toho či onoho důvodu vyzvednuta. Nižší číslo 2646 nezahrnuje padlé v boji.

Z tohoto počtu bylo k dubnu 2011 nalezeno 953. Mezi nimi se nachází jak nalezené a identifikované ostatky, tak i ostatky, jež identifikovány nebyly. A pak zde byli i tací, kteří se sami vrátili do Spojených států živí a zdraví, většinou v 70. letech. Zbývá nám 1693 pohřešovaných Američanů – alespoň oficiálně, ale dokumentace na podporu tohoto počtu je vcelku solidní. I kdyby to bylo pár set víc nebo míň, nejdůležitější otázka zůstává.

Stojí za zmínku, že čísla z předchozích válek jsou mnohem spolehlivěji zdokumentovaná. Ze všech ztrát během druhé světové a korejské války jen 14 % tvořili pohřešovaní. Ve Vietnamu číslo 1693 tvoří jen 3 % – ovšem to není podstatné, podstatná je otázka, zda ty 3 % jsou pořád někde v zajetí a zda vláda Spojených států o tom ví a tají to.

Existuje několik možných hypotéz, co se těm mužům přihodilo. Jednou z nich je, že skutečně byli zabiti v boji a jejich těla pohřbil nepřítel v neoznačených hrobech, které už nikdy nikdo nenajde. To je bezpochyby konec, jaký mnohé z pohřešovaných amerických vojáků potkal. Na otázku kolik však už přesnou odpověď nezjistíme.

Další z možností je, že dezertovali. Příběhy některých dezercí jsou známé; ví se o čtyřiceti dezertérech, což se jistě zdá jako malé číslo. Někteří se vrátili do USA pod falešným jménem, další uprchli do ciziny – Austrálie nebo Kanady – a byli zde i tací, kteří se usadili přímo ve Vietnamu, ať už někde v odlehlých vesnicích nebo i velkých městech jako Saigon.

Jedním takovým útočištěm bylo bájné „Soul City“, legendami opředená čtvrť na předměstí Saigonu, kde žili afroameričtí vojáci, většina nejspíš dezertéři. Z této své bašty se věnovali obchodu s drogami a dalším kšeftům na černém trhu. Soul City nebylo nikdy vládou oficiálně bráno na vědomí, ani na něj nebyl udělán zátah, ale jeho existence byla něco jako veřejné tajemství. Mohli někteří z pohřešovaných být vojáci, kteří jednoduše zůstali v Soul City? Je to docela možné.

Ovšem dezertéry, kteří možná doufali v nový život ve Vietnamu, by po pádu Saigonu 30. dubna 1975 potkal ošklivý konec. Severovietnamci Saigon i další města důkladně pročesali a neví se o tom, že by přitom zajali nějaké Američany. Ale na nějaké dezertéry určitě narazili. Už se nedozvíme, kolik jich bylo, ani kdo byli, ale s největší pravděpodobností je zabili. Severovietnamci mohli předpokládat, že Američané, kteří v zemi zůstali, byli agenti CIA. A enklávy jako Soul City by byly obsazeny a zničeny.

A pak už nám zůstává jen ten nejčastěji zmiňovaný osud, který mohl některé z 1693 amerických pohřešovaných potkat: že jsou stále někde drženi v zajetí a americká vláda o nich ví, ale nedělá nic pro jejich záchranu. Pokud by se tato konspirace potvrdila, znamenalo by to, že by napřed někdo někde musel zjistit, kde ti zajatci jsou.

Rambovy bambusové klece nemuselo být jediné místo, kde byli zajatci drženi. V roce 1992 ruský prezident Boris Jelcin vydal prohlášení, že někteří američtí váleční zajatci byli přemístěni z Vietnamu do zajateckých táborů v Sovětském svazu, kde „velmi pravděpodobně“ žijí dodnes. Toto odhalení otřáslo rodinami a blízkými pohřešovaných. Prezident George H. W. Bush i členové senátního podvýboru pro vyšetřování pohřešovaných Jelcinovo prohlášení přivítali a zavázali se vytvořit společnou americkou-ruskou komisi, která se případy Američanů v SSSR měla zabývat.

Boris Jelcin ale nebyl jediný vysoký představitel, který na téma amerických zajatců promluvil. Na počátku 90. let byl vytvořen senátní výbor, který fungoval rok a půl a zasedli v něm John Kerry nebo John McCain a měl za úkol zabývat se obviněním ze spiknutí a následného zatajení, kterého se měl dopustit ministr obrany Dick Cheney a administrativa prezidenta George Bushe staršího. Před výborem vypovídali jako svědci dva bývalí ministři obrany, Melvin Laird (leden 1969 – leden 1973) a James Schlesinger (červenec 1973 – listopad 1975), kteří prohlásili, že jsou přesvědčeni, že nějací zajatci ve Vietnamu zůstali. Na mnoho lidí toto zapůsobilo jako přiznání a důkaz. Ale jak to, že na podporu závěru výboru, že ještě nějací Američané žijí v zajetí, není žádný přesvědčivý důkaz?

Ministři obrany ale zpravidla ví jen tolik, kolik jim řeknou jejich podřízení. Laird a Schlesinger na ministerských postech působili během konce války a krátce po ní, tedy v době, kdy žádná hlášení ještě nemohla být pořádně prověřena a kdy američtí vyšetřovatelé neměli přístup k bojištím a dalším místům přímo ve Vietnamu. To, co oba vypověděli, odráží, co jejich ministerstvo vědělo na počátku 70. let. Ale od konce 80. let, kdy Američané měli přístup k těmto místům a začali spolupracovat s místními úřady, se otevřely výzkumné úřadovny po celém regionu. V době, kdy pracoval senátní výbor, už jsme tak měli mnohem úplnější a spolehlivější informace o událostech přihodivších se v závěru války.

Kde Boris Jelcin vzal své informace není známo, ví se však, že nikdy nebyl představen žádný důkaz, který by jeho tvrzení podpořil. Dokonce se spekulovalo, že Jelcin se prostě svých podřízených zeptal, co by mohl říci, aby dal najevo glasnosť a utužil spolupráci mezi Ruskem a Spojenými státy. Ani v Rusku, Koreji, Číně nebo kdekoliv jinde se žádní američtí váleční zajatci nenašli. DPMO má hromadu takových hlášení, ale ani ty, které byly považovány za věrohodné a které byly dále přezkoumány, nikam nevedly.

A jsou to právě tito váleční zajatci, kteří se nikdy nikde živí nenašli, kvůli kterým se stále přiživují konspirační teorie o tom, že vláda něco tají. Ošklivá slovní přestřelka se rozpoutala mezi DPMO a komunitou aktivistů, v jejímž čele stojí váleční veteráni, kteří sami sbírají informace a jsou naprosto přesvědčeni, že Američané jsou pořád někde drženi. Ještě před dvaceti lety mnozí z těchto aktivistů stále pátrali na vlastní pěst přímo v jihovýchodní Asii, ale dnes již tato komunita zestárla a je z ní parta zahořklých dědků, kteří po sobě pokřikují na internetu a navzájem si nadávají do lhářů. Většinou se zdají rozdělení podle politických postojů: konzervativci spíše zastávají teorii utajení, kdežto liberálové obecně podporují nálezy ministerstva obrany. Tribalismus v té nejčistší podobě.

Kongresová knihovna provozuje rozsáhlou databázi s více než 150 000 odtajněnými dokumenty od DPMO, které se dají projíždět podle jmen. Stačí zadat jméno pohřešovaného a dokument se zobrazí. Mnohé tyto dokumenty jsou velmi zajímavé, podávají hlášení o spatření nebo popisy fotografických analýz. Pro některé je tato databáze příkladem transparentnosti DPMO a jejich úsilí, jiní v tom vidí jen zástěrku pro uklidnění naivnějších.

Tak či onak, tvrzení, že vláda tuto problematiku zcela ignoruje, se hájí jen těžce. Každým rokem jsou identifikováni další a další muži z pohřešovaných 1693, jak můžeme sledovat na webových stránkách DPMO. V roce 2001 zemřelo všech šestnáct členů americko-vietnamské týmu, který pátral po pohřešovaných amerických vojácích, když se jejich vrtulník zřítil při cestě do terénu za identifikací ostatků. Ironií osudu byli z Laosu povoláni jejich kolegové, aby identifikovali je. Vietnamská válka pro většinu lidí skončila, ale jak vidno, pro některé její stín stále představuje každodenní nebezpečí.

Někteří z 1693 pohřešovaných mužů byli zabiti v boji. Další pravděpodobně dezertovali. Někteří dále žijí s novu identitou po celém světě a z těch už pravděpodobně hodně zemřelo přirozenou smrtí. Jsou snad někteří z nich i nadále v zajetí? Nemůžeme tu možnost zcela vyloučit, ale žádný dosud představený doklad dosud nebyl zcela přesvědčivý. Stohy pofidérních hlášení nevydají na skutečně dobré důkazy, stejně jako můžete vršit kobylince jak vysoko chcete, ve zlaté pruty se vám stejně nepromění.

Zdroj

Původní článek „Finding the POW/MIAs“ Briana Dunninga naleznete na stránkách Skeptoid.com.

Autor

Brian Andrew Dunning (*1965) je americký spisovatel a producent. Je autorem pěti knih, které se zaměřují na vědecký skepticismus. Od roku 2006 provozuje podcastový týdeník Skeptoid: Critical Analysis of Pop Phenomena, kde se zaměřuje na kritiku městských legend a pseudovědy, jež se údajně těší značné podpory ze strany masmédií. Žije v Laguna Niguel ve státě Kalifornie.