Name


...historie&náboženství

Jsou Súdánci Arabové?

Ibrahim Omer

Publikováno: 8. září 2017

Súdán, do nedávna největší a jedna z geograficky nejrozmanitějších zemí Afriky, se v roce 2011 rozdělil poté, co si obyvatelé súdánského Jihu v referendu odhlasovali nezávislost. Vláda v Chartúmu výsledku referenda požehnala a tak nic nebránilo tomu, aby si převážně křesťanský a animistický jižní Súdán – jehož obyvatelé desítky let bojovali proti nadvládě muslimského Severu – šel vlastní cestou.

Po odtržení Jihu se Súdán stal třetí největší arabsky mluvící zemí v regionu. Jedná se o rozmanitou zemi s řadou etnik a kultur, pozornost světové veřejnosti ovšem po léta poutala spíše série brutálních občanských válek. Dvě války Severu proti Jihu si vyžádaly 1,5 milionu životů; plus nadále pokračující konflikt v Dárfúru na západě země už připravil o život 200 000 lidí a přes dva miliony vyhnal z domova. Vedle politických faktorů jsou národnost a identita hlavními příčinami válek; v médiích se nejčastěji hovoří o arabsko-africkém konfliktu.

Problematika identity je v Súdánu klíčová pro dosažení míru. Řada organizací se v čase pokoušela objektivně definovat súdánskou identitu, a sice v kontextu etnické diverzity a s cílem podpořit toleranci a národní jednotu; příkladem za všechny budiž Svaz spisovatelů Chartúmské univerzity. Tyto pokusy se však často zvrtnou v neplodné teoretické debaty kvůli nedostatku vědeckých dat, včetně genetických a sociologických průzkumů a spolehlivých statistik.

I když genetika může být klíčová pro další směr této diskuse, ve skutečnosti bylo genetického výzkumu v této oblasti provedeno jen minimum. Aby se však mohl provést, je třeba nejdříve vymezit etnický rámec súdánského obyvatelstva. Po odtržení Jihu lze Súdán rozdělit do dvou primárních oblastí:

I přesto, že obyvatelé západní a severní oblasti se stýkají, velmi se liší demograficky, sociální strukturou i etnickou identitou. V obou oblastech se používá arabština, ovšem původ tamních domorodých populací a jejich rodných jazyků je odlišný.

Ve své práci se zaměřím na severní oblast, protože to je hospodářské a mocenské centrum, které ovládá zbytek Súdánu včetně západní oblasti. Díky řece Nil se zde nachází nejstarší lidské osídlení a lidská činnost se zde soustřeďovala i v moderní době.

Súdán je součástí současného arabského světa, který zahrnuje severní Afriku, Arabský poloostrov a Levantu; silné kulturní a historické vazby má zvláště k Arabskému poloostrovu, které sahají až do starověku. Přesto jsou kulturní, společenské a fyzické vlastnosti arabské populace Súdánu v řadě ohledů zřetelně nearabské. Tato charakteristika ale platí i pro Araby v dalších částech arabského světa, zvláště Levantě a severní Africe. Příčinou je – jak poukázal historik Craig Lockard ve své knize Societies, Networks, and Transitions (2008) –, že historická arabská expanze původním „národům severní Afriky a západní Asie přinesla nejen islámské náboženství, ale i arabský jazyk a arabskou identitu“. V takových zemích se původní nearabský živel i poté podílel na utváření charakteru obyvatel – jen míra se různí.

Není možné stanovit přesné datum, kdy začalo docházek ke kontaktu obyvatel Súdánu a Arábie. Jak uvádí historik a člen anglo-egyptské vlády Súdánu z počátku 20. století Harold Alfred MacMichael ve své knize A History of the Arabs in the Sudan (1922), ke kontaktům mezi oběma pobřežími Rudého moře docházelo „od úsvitu dějin“. Vzdálenost mezi súdánským a arabským rudomořským pobřežím nepřesahuje 120 mil a dá se překonat i na jednoduchých plavidlech. Súdánské a arabské pobřeží mají i podobnou topografii vyznačující se rovným terénem, takže byly snadno dostupné pro cestovatele z obou stran.

Dokladů o migraci Arabů z předislámských dob máme poměrně dost. Jak naznačuje súdánský autor Rabí Muhammad al-Hadž ve svém článku „Arabská migrace do Núbie a východního Súdánu a její kulturní a sociální dopad“, Arabové se v Súdánu usazovali už ve čtvrtém, druhém a prvním století př. n. l.

Súdánská zkušenost s islámskou expanzí se od jiných zemí značně liší. Na rozdíl od zbytku arabského světa Súdán nebyl součástí islámského chalífátu. Arabská identita a islám sem proto pronikly relativně pozdě a šířily se pomaleji. Z tohoto důvodu se nedá s určitostí stanovit ani konec křesťanské a začátek islámské éry. Silné křesťanské státy v Núbii nejen vojensky odolaly islámské invazi v roce 624, ale přecházely do protiútoku a nejednou napadly Egypt. Když se Arabům Súdánce nepodařilo podrobit vojensky, jejich vliv se mohl šířit jen vzájemnými sňatky, migrací a mírovou misijní činností muslimských mystiků (súfíjů).

Tohoto starého a pevného vztahu si povšiml Abdalláh at-Tajib, jeden z nejuznávanějších súdánských odborníků na arabštinu, když vystopoval kořeny arabštiny ve starověké merojštině, jazyku pojmenovaném podle Meroe, hlavního města starověké Merojské říše ve středním Súdánu. V přehledu pro súdánskou televizi srovnal arabštinu s merojskými slovy:

„Vezměme např. jméno ‘Alwa [arabsky Horní], které se používá pro oblast Soby [ve středním Súdánu] a její bezprostřední okolí; a Soba se nachází na území starověké Meroe. Už samotný název napovídá, že šlo o ‚Horní zemi‘. A zde můžeme pozorovat jazykovou podobnost.“

At-Tajibův argument byl některými vědci upraven a byla vytvořena teorie, která semitské jazyky v okolí Habeše (dnešní Etiopie) pokládá za „centrum původu“ všech semitských jazyků.

Domorodé populace a Arabové

„Hamitská“ etnologická klasifikace označuje domorodé etnické skupiny v severních oblastech východní Afriky, které sdílejí ancestrální a/nebo jazykový původ. Hamitské skupiny tvoří domorodé populace súdánské severní oblasti. Z nich vzešli Kúšité a po nich Núbijci. Kúš bývá historiky považována za jednu z nejstarších a nejvyspělejších starověkých civilizací. Kúšitská identita vymizela nejpozději v 16. století a její příslušníci převzali núbijskou a arabskou identitu. Ačkoliv nejsou núbijské a kúšitské jazyky důkladně prostudovány, oba patří mezi afroasijské jazyky. Někteří jazykovědci ale núbijské jazyky řadí mezi nilosaharské jazyky.

Většina z těchto hamitských skupin se smísila s arabskými přistěhovalci z Arabského poloostrova a tím vznikla současná populace severní oblasti Súdánu. Většina lidí, kteří se hlásí k arabské identitě, má arabštinu také jako rodný jazyk. Obyvatelé se dělí do tří kmenů – Dža’alín, Šájqíja a Rikábíja. S výjimkou klanové spřízněnosti mezi jejich příslušníky není žádný velký rozdíl. Protože tyto kmeny vždy žily v okolí řeky, jejich způsob života byl tradičně usedlý a nikoliv kočovný. Vzhled severních populací se pohybuje od středomořského až po stereotypně východoafrický.

Největší existující hamitskou skupinou v Súdánu jsou Núbijci, kteří se údajně nemísili s Araby. Núbijci žijí v severní části údolí řeky Nil. Další hamitské skupiny se soustředí ve východní oblasti; mezi ně patří Bedžové, Beni Amír a Halangové. Všechny tyto skupiny dokázaly odolat arabizujícím tlakům a udržet si vlastní jazyk i etnicitu.

Za zmínku stojí ještě židovští Falášové (Beta Israel), kteří podle Jona Entina jsou skutečně potomky starověkých Izraelitů (Abraham’s Children: Race, Identity, and the DNA of the Chosen People, 2007). Až do 60. let byla židovská populace rozmístěna na súdánsko-etiopském pomezí, ale vzhledem k posunu hranic i pohybu obyvatel v 50. a 60. letech se Falášové odloučili od Súdánu a stali se součástí Etiopie. Proto jsou dnes známí prakticky výhradně jako etiopští Židé. Na počátku 80. let 20. století pak byli přesunuti do Izraele.

Literatura

Existují tři perspektivy, které víří akademickou kontroverzi ohledně původu súdánských severních populací:

  1. pan-arabská, která je vnímá jako čistě arabské,
  2. africká, která je považuje za téměř výhradně africké,
  3. afro-arabská, která je definuje jako směs arabského a afrického živlu.

Pan-arabská perspektiva je z nich nejstarší, sahá až někam do 19. století. Vědci, kteří se s ní ztotožňují, obvykle bagatelizují či přímo ignorují nearabské charakteristiky Súdánců. Například přehlížejí východoafrický fyzický vzhled, který velká část severosúdánských obyvatel má. Zadruhé tato teorie opomíjí hamitské kulturní vlivy, které jsou přítomné v široké škále místních tradic, například ženská (faraonská) obřízka nebo svatební rituály.

S africkou perspektivou na druhé straně přišli různí núbijští aktivisté v 50. letech 20. století, kteří chtěli prosadit myšlenku Súdánu jako núbijské entity. Núbijský aktivismus si sice širší podporu nezískal, ale africká perspektiva byla v akademické obci různě přijímána a upravována. Její ctitelé tvrdí, že historický vliv Arabů se v Súdánu omezuje jen na jazyk a identitu; v souladu s tímto pohledem řada vědců vnímá arabskou identitu severního Súdánu jako historický produkt arabizace. Profesor ekonomie na Millerville University Osman Suliman hovoří o „rozdrobených arabizovaných núbijských qabílách [kmenech]“ severního Súdánu ve své knize The Darfur Conflict: Geography or Institutions? (2011). Dalším je profesor politologie Brendan O’Leary z University of Pennsylvania, který si ve svém eseji „The Federalization of Iraq and the Break-up of Sudan“ (in Kymlicka – Pföstl 2014: Multiculturalism and Minority Rights in the Arab World, Oxford University Press) klade otázku, zda arabizované Núbijce lze považovat za Araby. Extrémní pozici pak zaujímá sociální aktivista al-Báqir al-Afíf, který tvrdí, že přijetím arabské identity, kterou považuje za „umělou“, se Súdánci „odcizují svému skutečnému já, jež je bezesporu núbijské“ (cit. dle Ibráhím Alí Ibráhím 2014: „Čím je nebezpečný projekt, jehož cílem je zničení súdánských identit“, Elaph).

I navzdory své popularitě, tak africký pohled stojí v protikladu vůči výsledkům rozsáhlého genealogického výzkumu severosúdánských rodin, které mají svůj původ v Arábii. Dílo předního súdánského arabisty ‘Awna aš-Šarífa Qásima a výše zmíněného Harolda MacMichaela nabízí spolehlivý vhled na původ arabských rodů súdánského severu.

Zastánci afro-arabského pohledu, který původně vznikl v 60. letech jako pokus o sblížení afrického a arabského živlu v Súdánu, Súdán obvykle vykresluje jako tavící kotel Afričanů a Arabů (viz např. článek súdánského bloggera Amíra Ahmada „Ending Sudan’s identity crisis“ psaný pro Guardian). Jiná súdánská autorka Amál Abbásová ve svém arabském článku psaném pro Alrakoba.net „Súdánská identita v dějinách“ píše: „Hamitský, negroidní a semitský živel se smísily a výsledkem je jedna národnost – súdánská národnost.“ Tato teorie však má jednu slabinu, a tou je přílišné zjednodušování. Při svém důrazu na „tavící kotlík“ přehlíží existující etnické, jazykové a demografické bariéry, které oddělují různé populace: etnické skupiny jako např. Núbijci a Fúrové (z Dárfúru) nesdílejí ani jednu ze zmíněných charakteristik.

Leč je třeba uznat, že každý ze tří pohledu má něco do sebe. Pan-arabská perspektiva poukazuje na existenci genealogického původu z Arábie. Africký pohled zdůrazňuje hamitské prvky v genealogii, kultuře a tradicích. A afro-arabský pohled i přes svou zjednodušující povahu nabízí společný základ, na kterém může vyrůst nějaká nová perspektiva.

Genetika a antropologie

Tradiční antropologický výzkum se v Súdánu zakládal na rasovém přístupu, který stál na výzkumu lebek. Hlavním zdrojem zájmu byly Núbijci. Běžná hypotéza takového výzkumu naznačovala, že „dnešní Núbijci jsou výsledkem masivního pronikání bělošských genů do negroidní Afriky v průběhu posledních 14 000 let“ (Dennis van Gerven 1973: „Racial History and bio-cultural adaptation of Nubian archaeological populations“, The Journal of African History). Van Gervenova studie také vysvětluje, jak tyto výzkumy k celé problematice už dopředu přistupovaly s přesvědčením, že existují dvě základní skupiny [čili černá a bílá], které v dávných dobách obývaly Afriku, a veškeré biologické nebo kulturní odchylky od těchto idealizovaných typů představují jejích směsici či hybrid“. Ačkoliv je tento přístup dnes už zastaralý především kvůli své vysoce teoretizující a nespolehlivé povaze, přesto podstatným způsobem ovlivnil současné bádání.

Několik genetických výzkumů se sice dotklo Súdánu, ale žádný se nezaměřoval specificky na pochopení tamní populace. Jedna studie závěrem podotýká: „populace obývající sever regionu [tj. Súdánu] vykazují blízkou genetickou spřízněnost se severní Afrikou, a sice komponentem, jenž by mohl být pozůstatkem po Severoafričanech z dob před migrací Arabů z Arábie“ (Begoña Dobon et al. 2015: „The genetics of East African populations: a Nilo-Saharan component in the African genetic landscape“, Nature). Jiná studie, tentokrát již s ne tak průkaznou analýzou, naznačuje genetickou blízkost mezi Núbijci a Egyptem (Hiba MA Babiker et al. 2011: „Genetic variation and population structure of Sudanese populations as indicated by 15 Identifiler sequence-tagged repeat (STR) loci“, Investigative Genetics).

Závěr

Za súdánskými válkami a konflikty lze obecně spatřovat zápas mezi etnickou různorodostí a národní identitou. Z tohoto důvodu může být genetika klíčová pro otevření společenské diskuse na toto téma v konstruktivním a nezaujatém duchu. Fyzický antropologický výzkum se většinou omezuje na analýzu kosterních pozůstatků nebo rasy a některé genetické studie se do hloubky Súdánem nezabývají. Navrhovaný genetický výzkum má potenciál být první studií, která hlouběji vědecky prozkoumá strukturu a promíchání súdánských populací. Takový výzkum by se však mohl uskutečnit až po důkladném zmapování etnických struktur a historie existujících súdánských populací. Severní oblast má největší hustotu zalidnění a představuje hospodářské srdce země, případný genetický výzkum by se proto měl zaměřit právě tam.

Zdroj

Původní článek „Are Sudanese Arabs?“ Ibrahima Omera naleznete na stránkách Genetic Literacy Project.

Autor

Ibrahim Omer je americký autor súdánského původu. Vystudoval na California State University-Monterey Bay. Specializuje se lingvistiku, starověké dějiny a dějiny umění Súdánu a Blízkého východu. Také je lektorem arabštiny při Defense Language Institute.