Spartské námořnictvo
Helena P. Schrader
Publikováno: 6. srpna 2019
Peloponéská válka je namnoze pokládána za konflikt mezi námořní velmocí (Athény) a pozemní mocností (Sparta); v řadě historických pracích lze najít uštěpačné poznámky o spartské „neschopnosti“ docenit námořnictvo. Přesto Sparta nakonec ve válce zvítězila a Athéňany porazila na moři. Pýchou Sparty byla samozřejmě její armáda a nikoliv loďstvo, a v klasickém období „hegemonii nad vlnami“ skutečně držely Athény, jsem ale přesvědčena, že klišé o spartském nezájmu o moře jsou přesto nadsazená.
Na rozdíl od Athén, Sparta nebyla na moři existenčně závislá. Byla soběstačná v potravinové produkci, těžbě dřeva i nerostných surovin. Díky tomu nepotřebovala zahraniční obchod a s tím spojenou údržbu a obranu obchodních tras. Místo toho potřebovala udržovat klid v Messénii, což byla její obilnice, ale na to stačila pozemní armáda. Ve světle těchto skutečností je proto překvapivé, že Sparťané byli vůbec schopni postavit a vypravit loďstvo; nikoliv ale proto, že by byli nedbalí nebo zaostalí, jak někteří komentátoři naznačují.
Když budeme vycházet z Hérodota, tak nám vyjde, že Sparťané disponovali solidním loďstvem dříve než Athéňané. První spartský pokus sesadit athénského tyrana Hippiu zahrnoval přesun armády po moři. Není pravděpodobné, že by Sparta vyslala vlastní skromné loďstvo, pokud by měla čelit tehdejší námořní velmoci. Je pravda, že spartské síly byly sice poraženy na zemi thessálskou jízdou, ale už sama skutečnost, že se Sparťané dokázali vylodit v Attice, nasvědčuje, že se jim Athéňané neměli na moři s čím postavit.
Když milétský tyran Aristágoras přesvědčil Athéňany, aby podpořili povstání iónských měst proti Persii, dozvídáme se, že Athény vyslaly 20 triér. To je slušné, ale zdaleka nikoliv ohromující, když uvážíme, že ostrovy jako Chios či Naxos mohly vypravit na 100 lodí. Jistě, Athéňané mohli záměrně vyslat menší úkolové uskupení, ovšem zdá se zvláštní, že by byli ochotni riskovat válku s achaimenovskou Persií jen kvůli symbolické vojenské pomoci. Dvacítka triér tak pravděpodobně představovala významnou část jejich tehdy dostupného loďstva.
Themistoklovi se přičítá, že Athéňany přesvědčil k vybudování silného loďstva. Těžko by byl potomky oslavován jako „otec“ athénského námořnictva, kdyby Athény něčím podobným už předtím disponovaly. Pokud athénské loďstvo vzniklo z původně malé pomocné síly, ze které se stala pýcha a páteř athénských ozbrojených sil až v letech 490–480 př. n. l., potom nepřekvapí, že se předpokládá, že do čela spojeného řeckého loďstva proti Peršanům byl v roce 480 př. n. l. zvolen Sparťan Eurybiadés.
V době Eurybiadova velení bylo nové athénské loďstvo zcela neozkoušené. Spartské loďstvo bylo možná menší a nemohlo si připsat žádný oslnivý úspěch, ale řečtí spojenci mu důvěřovali spíše než Athénám. Ve skutečnosti ani tak nezaráží, že Sparta dostala přednost před Athénami, jako spíše to, že dostala přednost před Korintem. Korinťané disponovali mnohem větším námořnictvem a také se jim připisuje vynález triéry.
Jakmile však Athény zvítězily u Salamíny, jejich námořní dominance odstartovala. Námořnictvo bylo ideálním instrumentem pro athénskou radikální demokracii, protože umožnilo chudým občanům bezprostředně přispět jako posádky lodí k vojenské síle státu. Středostavovští Athéňané zůstali sloužit jako hoplité, synové zámožných občanů sloužili jako jízda a magnáti financovali stavbu lodí a posléze flotilám veleli. Tajemství úspěchu athénského loďstva tkvělo v jeho občanech-námořnících a jejich morálce, protože žádná triéra osazená otroky nebo žoldnéři by neveslovala tak rychle a nebojovala tak tvrdě.
A spartské loďstvo? Víme, že v čele spartského námořnictva stál navarchos, který pocházel z řad spartských občanů (spartiatů). Nic podrobnějšího, např. jméno nějakého spartského námořníka, alespoň pokud vím, historie neuchovala. Naopak, spartiaté sloužili v pozemní armádě a nikoliv v námořnictvu; to znamená, že tuto službu museli vykonávat perioikové, heilóti, případně obě skupiny společně.
Heilóti by se v tomto případě příliš nelišili od otrockých posádek – neloyalita či pouhý nezájem by představovaly stálou hrozbu, která by Spartu mohla stát bitvu. Je snad toto tím důvodem, který stojí za vesměs ubohým výkonem spartského námořnictva v průběhu většiny peloponéských válek?
Ovšem heilóti by sotva dokázali stavbu lodí financovat a ani se nezdá, že by jim Sparťané svěřili velení nad nimi. To naznačuje, že tuto činnost vykonávali spíše perioikové. Tato role je tak jednou z dalších oblastí, v níž byla role perioiků historicky vážně přehlížena, protože starověcí i dnešní pozorovatelé se raději nechávali fascinovat jedinečným životním stylem spartiatů, a poté údajným útlakem heilótů; a perioiky, kteří měli lví podíl na úspěchu spartského státu, je snadné zanedbávat.
Zdroj
Původní článek „Sparta's far from insignificant fleet“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Spartareconsidered.com.
Autor
Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.