Spartská zahraniční politika

Helena P. Schrader

Publikováno: 11. března 2017

Sparta, podobně jako většina jiných řeckých městských států, zpočátku sledovala vůči svým sousedům velice agresivní politiku. Během dvou vleklých a krvavých válek na přelomu 8. a 7. století př. n. l. si Sparta podrobila svého západního souseda – Messénii. Válka ale spartský stát vyčerpala natolik, že od té doby Sparťané v regionu usilovali o měkčí formu hegemonie.

Když v polovině 6. století př. n. l. Sparta prohrála válku se svým severním sousedem Tegeou, Sparťané se uchýlili k v té době překvapivému kroku a navrhli nikoliv dočasný, ale trvalý mír. Tato pozoruhodná iniciativa je starověkými prameny připisována jistému spartskému občanu jménem Chilón, jehož předcházela pověst o jeho moudrosti a který je běžně řazen mezi „sedm mudrců“ antického světa. Chilón bývá považován za autora výroků „poznej sám sebe“ a „všeho s mírou“ (někdy též jako „všeho moc škodí“), vytesaných do kamene v Delfách. Oba výroky naznačují, že politický posun ke smířlivosti si ve Spartě vynucovaly omezené zdroje.

Okupace Messénie ale pro Spartu představovala nový problém: stálou hrozbu lidového povstání ze strany porobených Messéňanů. Smlouva o neútočení a vzájemné podpoře s Tegeou tak nejen vyřešila hrozbu z jejich strany, ale navíc Tegejce zavázala poskytnout Spartě vojenskou podporu v případě messénského povstání. Spartsko-tegejská aliance se stala precedentem a Sparta posléze začala uzavírat obdobné spojenecké smlouvy i s dalšími městskými státy po celém Peloponésu.

V druhé polovině 6. století př. n. l. sahal spartský vliv od Sicílie, přes Afriku až do Persie; v tomto období si Sparta vydobyla pověst obránce demokracie proti tyranii. Plútarchos například uvádí, že se Sparta podílela na sesazení rodu Kypselovců v Korintu či tyranů jako Lygdamis z Naxu, Aischinés Sykionský, Symnachos z Thasu, Aulés z Fókidy, Aristogenés z Milétu nebo Aristomédés z Thessálie. Zcela určitě měli Sparťané lví podíl na vyhnání tyrana Hippia z Athén. Dnešní historikové tento seznam sice zpochybňují, leč připouští, že pověst Sparty jakožto postrachu všech tyranů má reálný základ. Je možné, že důvodem, proč Sparťané intervenovali u sousedů, je, že tyrani často až příliš ochotně uzavírali spojenectví s perskou říší – tím se spartské vměšování do vnitřních věcí ostatních městských států velmi rychle stalo záležitostí preventivní obrany. Jiným vysvětlením ale může být i to, že tyrani bývali populisté, jejichž moc se opírala o podporu lůzy, což konzervativním Sparťanům mohlo připadat nebezpečnější, než demokratické režimy ovládané aristokratickými elitami.

Kombinací vojenských a diplomatických úspěchů se tak ve druhé polovině 6. století př. n. l. Sparta stala nejmocnějším městským státem Řecka. Díky tomu se o její přízeň a podporu ucházela i řada zahraničních mocností. Např. v polovině 6. století př. n. l. ve Spartě žádal pomoc lýdský král Kroisos. Za vlády spartského krále Kleomena I. (520–490 př. n. l.) o vojenskou pomoc žádaly Samos, Skýthie, Athény i Milétos – leč překvapivě všechny žádosti byly oslyšeny. I přes svou aktivní politiku na Peloponésu, a v omezené míře i v oblasti na sever od Korintské šíje, si Sparta bolestně uvědomovala limity své moci a vyhýbala se válečným konfliktům na příliš vzdálených frontách. Když v prvním desetiletí 5. století př. n. l. povstala maloasijská řecká města proti perské nadvládě, Sparta jim odmítla přijít na pomoc. Neochota podpořit povstalce se může zdát bezcitná či dokonce nepatriotická, nicméně odráží skutečnost, že Sparta v té době prakticky neměla námořnictvo a proto jen těžko by dokázala efektivně vést válku na druhém konci Egejského moře.

Ač sice Sparta nepodpořila iónské povstání proti Persii, jasně sledovala protiperskou linii alespoň v pevninském Řecku. Sparťané se v očích perských vládců zesměšnili, když jim pohrozili odplatou za zotročování jejich řeckých krajanů. Perský velkokrál, vládce říše sahající od dnešního Turecka až do Indie, o Spartě nikdy předtím neslyšel. Otázal se tedy, kdože jsou ti lidé, kteří se opovažují mu vyhrožovat. Vyrazilo mu dech, když mu sdělili, že Sparta je městský stát ovládající část hornatého Peloponéského poloostrova. Když Peršané později vyslali posly, aby ve Spartě požadovali podřízení perské říši, spartské shromáždění posly nechalo vhodit do studny, což bylo bezprecedentní porušení diplomatické imunity.

Když perská vojska konečně vpadla do Řecka, Sparta byla zvolena do čela neformální protiperské koalice. Sparta vyslala jednoho ze svých králů – Leonida – s předvojem tří set Sparťanů spolu s početnějším kontingentem z jiných řeckých měst, aby se pokusil perský postup zastavit u thermopylské soutěsky. Poté, co jeden řecký přeběhlík vyzradil jejich pozici, král Leonidas propustil spojenecké vojáky a sám spolu se svými Sparťany a přibližně sedmi sty Thespiany, kteří se rozhodli zůstat, bránil pozici až do úplného konce. O necelý rok později Sparta vypravila vojsko, které se muselo skládat snad ze všech bojeschopných mužů, na sever od Korintské šíje – což je pozoruhodný fakt, který ukazuje odhodlání Sparťanů bránit celé Řecko a nikoliv jen samotný Peloponés. Spartská armáda se střetla s mnohem početnějšími perskými pozemními silami, které stále ohrožovaly řeckou nezávislost i přes porážku, kterou mezitím perské loďstvo utrpělo u Salamíny. Sparťané spolu s Athéňany – pod spartským vedením – dokázali Peršany porazit a ukončit tak přímou perskou hrozbu pro pevninské Řecko.

Kromě vítězství nad Peršany prošlo Řecko v 5. století př. n. l. ještě dvěma zlomovými událostmi.

Zaprvé, i když Sparta zpočátku hrála vedoucí úlohu v Peloponéském spolku, někdy za vlády Kleomena I. (520–490 př. n. l.) ostatní členové na čele s Korintem se proti tomuto uspořádání vzepřeli a dosáhli toho, že se všem členům (včetně Sparty) dostalo rovného hlasu. Sparta poté potřebovala souhlas většiny členů k tomu, aby spolek mohl vstoupit do války. V 5. století tak Peloponéský spolek už nebyl spartským impériem maskovaným jako spolek, ale ve všech ohledech spojenecká liga.

A druhým zásadním momentem byl vzestup Athén. Řekové dovedli odvrátit perské nebezpečí v letech 490–479 př. n. l. tím, že se Sparťané s Athéňany spojili. Athény však z vítězství nad Peršany v konečném důsledku získaly více, neboť se Egejské moře otevřelo athénskému obchodu. Athény nejprve uzavřely spojenectví s egejskými městy proti perské hrozbě v budoucnu, čímž vznikl Délský spolek (či Athénský námořní spolek). S přibývajícími úspěchy však začaly stoupat také ambice a Athény brzy nastolily agresivní expanzivní politiku. A tak zatímco Peloponéský spolek původně začal jako útvar ovládaný jedinou silou a časem se proměnil v něco mnohem demokratičtějšího, Délský spolek se z původně skutečného spojenectví přetvořil v nástroj útlaku. Ostatní členové spolku museli Athénám platit pravidelný tribut, jinak riskovali tvrdou odvetu. Přesto protiathénská povstání čas od času propukala. Střet mezi starou (Sparta) a novou (Athény) dominantní silou v Řecku byl nevyhnutelný. Nicméně do zahraniční politiky 5. století př. n. l. se promítl spartský konzervatismus a Sparťané s válkou proti Athénám velice váhali, i když k tomu měli podporu od městských států, které trpěly pod athénským jhem. Tlak spojenců ale převážil a Sparta se vydala do krvavého konfliktu známého jako peloponéská válka.

Sparta se do války pustila se zjevnou nevolí; Sparťanům by stačilo, kdyby Athéňané dali ostatním Řekům svobodu. Válka si ale začala žít vlastním životem. Padlí z prvních střetů a pokoření z prvních porážek živilo nenávist a fanatismus. Dlouhý a vyčerpávající konflikt výrazným způsobem poznamenal a zbrutalizoval obě společnosti. Athéňané vyvraždili celou mužskou populaci neutrálního města Mélos a ženy s dětmi odvlekli do otroctví – což jim ale nezabránilo pokrytecky Sparťany označovat za kruté tyrany kvůli jejich zacházení s Messéňany. O dva roky později Athény provedly invazi do Syrakus; své generály a politiky pak Athéňané za domnělá selhání popravovali. Obyvatelstvo Sparty dramaticky pokleslo a objem obchodu se kvůli athénské námořní blokádě smrskl, zato však rostla míra xenofobie. Sparta peloponéskou válku nakonec vyhrála, už to ale nebyla ta Sparta, kterou znal Chilón či Leonidas. Válečné útrapy se hluboce podepsaly na společnosti a zničily její kreativitu tak, že z ní zbýval jen stín její dřívější slávy. Nepatrný zbytek přeživších občanů měl posléze přijít na to, že pokušení zneužívat moc je příliš silné i vyzdvihované spartské disciplíně navzdory.

Zdroj

Původní článek „Foreign Policy: Nonaggression Pact, Defense of Democracy, and Defiance of Persia“ Heleny P. Schrader naleznete na stránkách jejího projektu Sparta Reconsidered.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.