Spartiaté, perioikové a heilóti

Helena P. Schrader

Publikováno: 18. února 2017

Sparta byla centrem starověkého městského státu Lakedaimón, který se rozkládal v jižní části peloponéského poloostrova a velikostí byl srovnatelný s většinou ostatních řeckých městských států. Byla to velmi bohatá země, kde se nacházela naleziště mědi, cínu, lomy produkující stavební kámen, lesy i příhodné přístavy, které Sparťanům zajišťovaly námořní spojení do Egejského a Iónského moře. Úrodná údolí Eurótás a Pamisos byla zdrojem všech základních potravin starověkého světa, od oliv až po víno, ale sloužila i jako pastviny pro hovězí dobytek, ovce a kozy. Pěstovala se tam zelenina, např. okurky nebo hlávkový salát, který byl považován za typicky lakónský. Lakedaimón byl proslulý chovem psů a koní, které tvořily cenný vývozní artikl; koně také Spartě vydobyli řadu vítězství na Olympijských hrách. Nejvýznamnější ale bylo, že na rozdíl třeba od Athén či Korintu, byl Lakedaimón zcela soběstačný v produkci obilí, což byla klíčová politická výhoda. Síla a moc Sparty tak nestála čistě na vojenské zdatnosti Sparťanů, ale též na její ekonomické nezávislosti.

Abychom mohli porozumět spartskému hospodářství, je třeba se ohlédnout až samotných do počátků města. Občané Sparty – spartiaté – byli potomky dórských nájezdníků, kteří na Peloponés přišli v 9. století př. n. l. I když o tom nemáme k dispozici žádné psané dokumenty, je zřejmé, že Sparťané původní domorodé obyvatele Lakónie nevyhladili ani nezotročili, ale umožnili jim na tomto území nadále žít a pracovat. Domorodci sice nepožívali občanských a politických práv spartiatů, ale přesto jejich postavení bylo mnohem lepší ve srovnání s bezprávnými otroky. Domorodci se dělili na dvě základní kategorie: perioikové – obyvatelé jiných měst mimo samotnou Spartu, kteří byli svobodní, leč poddaní; a heilóti – rolnické obyvatelstvo, které oproti perioikům bylo v mnohem podřadnějším postavení.

Perioikové měli své zákony a zvyky, vlastní místní úředníky a hodnostáře. Mohli si i svobodně volit povolání či se věnovat obchodu. Centrální vládě ve Spartě byli podřízení jen z hlediska zahraniční a válečné politiky. Města perioiků Spartě platila daně, odváděla brance do armády a jinak podporovala Spartu během válek.

Protože spartští občané měli zakázáno věnovat se jinému řemeslu než válce, měli perioikové ve státě monopol na veškerý obchod a řemesla. Byli také staviteli a posádkami lodí, čímž měli přímou zásluhu na politickém a hospodářském vlivu Sparty; v 5. století př. n. l., kdy Sparta měřila na moři síly s Athénami, perioikové se jako námořníci přímo podíleli na válečném úsilí. Zákony nevyžadovaly od perioiků vést prostý „spartanský život“, nic jim tak nebránilo v hromadění bohatství. Měli tak nejenom monopol na veškerý obchod a lukrativní řemesla, ale mohli si plodů své práce i náležitě užívat.

Heilóti tvořili obyvatelstvo venkova. Byli svázáni s půdou a oficiálně byli majetkem lakedaimónské vlády. Výsledkem bylo přinejmenším jedno lidové povstání; od té doby byli Sparťané vůči heilótům stále podezřívavější a přijímali vůči nim stále tvrdší opatření. Sparťané dokonce heilótům běžně vyhlašovali válku jako odpověď na přečin některého z nich, místo aby se obtěžovali se souzením provinilce.

Heilóti však nebyli běžně spartiaty zabíjeni a znásilňováni, jak tvrdí někteří dnešní komentátoři a romanopisci. Žádná ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat na základě brutálního útlaku – a zcela jistě ne ekonomika, kde porobená masa svým počtem zdaleka převyšuje nepočetnou elitu. Sparta zažívala prosperitu stovky let (přinejmenším od 7. do 5. století př. n. l.) díky vysokému stupni vnitřní harmonie a vzájemnému prospěchu napříč všemi vrstvami společnosti. Až v druhé polovině 5. století př. n. l., kdy se populace spartiatů smrskla přibližně na jednu osminu počtu, který měla v době bitvy u Thermopyl, máme spolehlivé doklady o řadě brutálních činů proti heilótům. Existuje pouze jeden zdokumentovaný případ bezdůvodné organizované masové vraždy heilótů, která byla důsledkem krize spartiatské společnosti. Úpadek vztahů mezi heilóty a spartiaty můžeme vnímat jako příčinu i příznak rozkladu starobylé spartské společnosti.

Řada starověkých zpráv, které popisují výjimečně tvrdé spartské zřízení, nejenže pochází z tohoto pozdního období, ale je také protispartsky zaujatá. Jediný spartský pramen, který se zabývá postavením heilótů, je básník Tyrtaios, který je popisuje jako „osly prohýbající se pod vahou nákladu, plné poloviny plodů své země, kterou nesou svým pánům“. Tato poznámka nám odhaluje dvě podstatné, zato často přehlížené věci. Zaprvé, že heilóti odváděli 50 % své práce – od otroků všude ve starověkém světě si jejich páni brali 100 %. A zadruhé, že i pod těmi 50 % si prohýbali hřbet, čili že lakedaimónské zemědělství bylo natolik výkonné, že i polovina produkce představovala značnou tíhu. Tuto druhou věc ještě podtrhuje skutečnost, že v letech 223–222 př. n. l. minimálně 6000 heilótů dokázalo i z této poloviny ušetřit dost peněz, aby mohli zaplatit vpravdě obří částku šest attických min a vykoupit si svobodu.

Máme-li se bavit o heilótech a jejich údělu ve spartské společnosti, je třeba přihlížet k dobovému kontextu okolního světa, kde by fungující ekonomika bez otrocké práce byla nemyslitelná. A svět Artistotela, Platóna a Sókrata v tomto nebyl výjimkou. Abychom porovnávali porovnatelné, musíme heilóty postavit do řady nikoliv vedle spartiatů, alébrž jiných nesvobodných populací.

Ve srovnání s otroky v jiných řeckých městských státech byli lakedaimónští heilóti velice privilegovaní. Otroci byli majetkem a jako takoví mohli být prodáváni a kupováni jako zboží. Neměli dovoleno zakládat rodiny a často neznali své rodiče, nesměli provozovat sex bez svolení svého pána a jakýkoliv jejich potomek automaticky sdílel jejich otrocký stav. Pán posléze rozhodl, zda bude dítě otroků žít a pokud ano, tak v jakém věku bude odprodáno dále. Otroci pracovali zcela ku prospěchu svého pána – jemu patřila veškerá hodnota vzešlá z jejich práce, ať už to byla prostituce, práce na poli nebo umělecká činnost. V Athénách při soudním procesu proti athénským občanům mohli být svědkové otrockého stavu mučeni, protože se věřilo, že jedině tak bude otrok bude svědčit podle pravdy a nikoliv podle zájmu svého pána.

Heilóti naproti tomu prodáváni být nesměli. Žili v rodinách, znali své rodiče, svobodně si vybírali partnery a vychovávali vlastní děti. Ponechávali si polovinu svých výdělků a veškeré své přebytky mohli prodat na trhu – kdežto spartiat, který by se pokusil ze svého majetku vytěžit více, než svůj spravedlivý podíl, byl předmětem veřejného opovržení. Heilóti naproti tomu ale mohli vyrábět produkty doma a tím si přivydělávat a peníze utratit dle libosti.

Proč se tedy heilóti bouřili? Vzpoury nejspíše měly původ v expanzi spartského vlivu za hranice eurótského údolí do sousední Messénie. Messéňané první válku buď vyhráli, nebo získali status perioiků, protože o půlstoletí později dokázali postavit armádu hoplitů, což by rolníci nesvedli. Po druhé messénské válce, kterou Sparta vyhrála, byli Messéňané „heilótizováni“, což znamená, že z kdysi svobodných, bohatých, někdy i aristokratických lidí Sparťané učinili rolníky a nevolníky. Messéňané přitom nebyli původem před-dórské obyvatelstvo, ale Řekové. To vysvětluje, proč se termín „heilóti“ a „Messéňané“ v období peloponéské války používalo jako synonyma. Vysvětluje to, proč lakedaimónská vláda vyhlásila válku heilótům a rovněž to vysvětluje, proč se heilóti bouřili až do 4. století př. n. l., kdy s cizí pomocí na Spartě konečně vybojovali svobodu a obnovili nezávislý messénský stát. A také to vysvětluje, proč ostatní heilóti zůstali loyální a podporovali spartskou armádu: lakónští heilóti byli vděční za své poměrně privilegované postavení, zatímco messénští heilóti se nemohli smířit se ztrátou svobody a nezávislosti.

Zdroj

Původní článek „A prosperous economy: Spartiates, Perioikoi and Helots in one of the city-richest state of Ancient Greece“ Heleny P. Schrader naleznete na stránkách jejího projektu Sparta Reconsidered.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.