Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Brian Dunning

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.

Kde končí historie…

V roce 1580 anglický magnát a dobrodruh Sir Walter Raleigh uzavřel dohodu s anglickou královnou Alžbětou I. o založení kolonie na americkém kontinentu. Walter Raleigh se zavázal kolonii rozjet do deseti let, polovinu bohatství, které bude v Americe objeveno, odvést koruně, a vytvořit bezpečný americký přístav pro anglické lodě bojující se Španěly.

I když se Raleigh podniku sám neúčastnil, v roce 1584 vyslal expedici, aby našla příhodné místo pro založení kolonie. To představoval ostrov Roanoke ležící u pobřeží severní Karolíny. Nachází se v Outer Banks, dlouhém pásu ostrůvků a pohyblivých dun, které tvoří bariéru mezi oceánem a přibližně polovinou severokarolínského pobřeží. Roanoke byl dobře hájitelný, s dostatkem úrodné půdy i zásob dřeva a příhodnými místy pro kotvící lodě. Raleigho expedice se však dopustila několika zásadních chyb. Tou nejzávažnější byl ozbrojený konflikt s domorodci: Angličané kvůli nějaké drobné krádeži vtrhli na Indiány, spálili jejich vesnici a popravili náčelníka. To nebyl nejlepší způsob, jak navázat přátelské vztahy s novými sousedy.

Oblastí brzy nato projížděl Sir Francis Drake a nalezl několik přeživších Raleigho mužů v zuboženém stavu, které vzal s sebou zpátky do Anglie. Nikdo však nevěděl, že na cestě je Raleigho druhá loď, která se v Atlantiku s Drakem minula. Když Angličané z druhé lodi přistáli na Roanoke, našli osadu opuštěnou. Posádka se proto rozhodla vrátit zpět do Evropy, na místě však zůstalo patnáct mužů, kteří měli hlídat Raleigho nárok. Noví osadníci neměli tušení o prachšpatném dojmu, který tu zanechali jejich předchůdci. Nepřekvapí, že je už nikdy nikdo nespatřil.

V roce 1587 Walter Raleigh vyslal třetí expedici, tentokrát mnohem početnější a lépe zásobenou, které velel John White, umělec a kartograf, jehož původně najali, aby kolonizaci zdokumentoval. White obnovil roanockou osadu, ale neurovnal vztahy s Indiány. Došlo k několika střetům a osadníci, seznaje, že stojí osamoceně proti přesile, se právem obávali o život. Tato expedice poprvé zahrnovala ženy a děti, včetně Whiteovy dcery a její rodiny, a White se nechal přesvědčit, aby se s lodí a základní posádkou vrátil do Anglie a požádal Waltera Raleigho o podporu. Protože bylo reálné, že se osadníci v mezidobí budou muset přestěhovat, bylo dohodnuto, že na určitý strom vyryjí název nového místa, a pokud budou v problémech, vyryjí tam navíc i maltézský kříž. Když se White vrátil do Anglie, probíhala akorát válka se Španělskem a trvalo proto tři roky, než se mohl vydat zpět do Ameriky s ozbrojenými posilami a zásobami.

Na ostrově Roanoke je však nikdo nečekal. Tábor byl rozebraný, k žádnému evidentnímu masakru nedošlo. White šel ke známému stromu a nalezl na něm vyryté jedno slovo: Croatoan. Ovšem žádný kříž. Ať už osadníci odešli kamkoliv, jejich přesun byl spořádaný a plánovaný a v žádném bezprostředním nebezpečí se nenacházeli.

Croatoan (dnes pojmenovaný Hatteras) je bariérový ostrov v Outer Banks ležící asi 35 námořních mil jižně od Roanoke. Dnes se na jeho rovných písečných dunách nachází především domy pro turisty; místo je populární mezi sportovními rybáři a kiteboardisty. V koloniálních časech tu žili croatoanští Indiáni, kteří s Angličany udržovali dobré vztahy. Croatoan se proto zdá jako logické místo, kam by se osadníci mohli uchýlit, pokud jim např. došly zásoby potravin.

Počasí však Whiteovy plány překazilo: v nadcházející bouři loď kotvící u Roanoke ztratila hlavní kotvu. Kvůli kombinaci nepříznivého větru, vysokých vln a chybějící kotvy se nedalo v pobřežních vodách bezpečně navigovat ani nikde přistát. Kapitán, kterého White pro expedici najal, se místo prohledávání pobřeží chtěl co nejdříve vrátit k výnosnějšímu podnikání – přepadání španělských lodí – a zamířil proto zpět do Anglie. John White se vrátil domů s prázdnýma rukama. Příběh osadníků Waltera Raleigho skončil, legenda se však měla teprve zrodit.

…a začíná legenda

Anglické kolonie se ale na americkém kontinentu uchytily a zdá se, že osadníci, kteří žili nedaleko Roanoke, se o osudu svých krajanů leccos doslechli. Další angličtí osadníci do oblasti přišli o 25 let později a usadili se 125 námořních mil na sever. V roce 1607 byla založena osada Jamestown, pojmenovaná po králi Jakubovi, jež je spjatá se jmény kapitána Johna Smithe, princezny Pocahontas a tabákem Johna Rolfa. První léta Jamestownu byla krušná a osadníci málem pomřeli hlady a na nemoci. Jejich zdroje byly omezené a nikdy se nepokusili vypravit se na Croatoan.

Jamestown se nacházel na území powhatanských Indiánů. Někdy v době příjezdu Johna Smithe či nedlouho předtím náčelník Powhatan napadl a vyhladil kmen Chesapeaků (ano, roztomilá Pocahontas pocházela z kmene genocidních vrahů). Pokud nějací Angličané či jejich míšení potomci žili mezi Chesapeaky, potom padli za oběť také. Vztahy mezi Powhatany a Angličany byly chladné, ale jamestownským osadníkům se určité kusé informace o tom, co se přihodilo roanocké kolonii, přeci jenom podařilo získat.

Podle Powhatanů roanočtí osadníci splynuli s indiánskými kmeny na pevnině západně od Croatoanu. Existuje řada příběhů, které tuto verzi podporují. John Smith se dozvěděl, že existuje indiánské město, kde se místní odívají tak, jako on, zatímco jiný Angličan jménem William Strachey napsal:

„… [V Peccarecameku a Ochanahoenu mají] kamenné vícepodlažní domy, což je naučili stavět Angličané, kteří unikli před masakrem v Roanoke …, kde pěstují domestikované krůty, a kde v Ritanoe, Weroance a Eyanoco sedm Angličanů dosud žije – čtyři muži, dva chlapci a jedna mladá žena, kteří uprchli [z Roanoke] nahoru po řece Chanoke. Také z vlastních dolů dobývají měď.“

Zpracování mědi bylo Indiánům v té době známé. Další důkazy podporující tyto příběhy našli španělští průzkumníci, kteří chtěli anglickou přítomnost v Americe eliminovat. Nalezli mapu (dnes známá jako Zunigská mapa) nakreslenou neznámým jamestownským osadníkem a v roce 1608 ji poslali do Evropy. Mapa znázorňuje nejen místa zmiňovaná Smithem i Stracheyem, ale rovněž zmiňuje „čtyři oblečené muže z Roonoku“.

Je znám pouze jeden případ, že by se Jamestownští setkali s člověkem, který vypadal, že je anglického původu. Stalo se tak v roce 1607 na powhatanském území:

„Divošský chlapec, tak kolem deseti let, jenž měl zcela žluté vlasy a vcelku světlou pleť. Na poměry divochů skoro zázrak.“

Pokud je příběh pravdivý a svědci se nemýlili, pak se zmiňovaný chlapec mohl narodit nějakých sedm let poté, co John White našel kolonii na Roanoke opuštěnou. Zdá se pravděpodobné, že šlo o potomka tamních osadníků, který byl buď Powhatany při nájezdu ušetřen, anebo se mezi nimi už narodil. V každém případě by šlo o důkaz, že alespoň někteří osadníci po odchodu z Roanoke našli útočiště na severu.

Podle jiných výpovědí se osadníci přesunuli spíše na jih, buď na Croatoan nebo na pevninu. O sto let později zeměměřič John Lawson napsal, co mu vypověděli croatoanští domorodci:

„Tvrdí mi, že mezi předky měli několik bělochů, kteří dovedli číst z knihy, tak jako my. Pravdivost jejich tvrzení dokládá častý výskyt šedých očí, které jiní Indiáni nemají.“

Největším odborníkem na Roanockou kolonii byl nejspíše irský historik David Beers Quinn, který celou svojí kariéru zasvětil studiu kolonizace Ameriky. Po desítkách let výzkumu různých svědectví vytvořil teorii, že poté, co osadníci opustili Croatoan, se rozdělili do dvou skupin. První skupina se pokojně asimilovala mezi karolínské Indiány na západě, zatímco druhá se odebrala na sever ke spřáteleným Chesapeakům, kde mohli doufat, že právě sem jednoho dne přijedou další angličtí osadníci, kteří je zachrání. Víme, že členové severní skupiny nakonec zemřeli, buď přirozenou smrtí, nebo v důsledku útoku powhatanských Indiánů. Osud skupiny, která se vydala na pevninu, je však daleko nejasnější.

Quinnova teorie je nejlepším dostupným historickým materiálem, chybí pouze archeologické a genealogické doklady, které by jej podpořily. Obojí naštěstí jakžtakž přichází. Existují archeologické důkazy, byť nikoliv nezvratné, že osadníci nějaký čas strávili na Croatoanu. Vedle artefaktů původem od croatoanských domorodců byl nalezen prsten nesoucí erb rodiny Kendallů – mezi osadníky byl muž jménem Kimball. Na ostrově se ovšem našly i třeba dva měděné anglické čtvrtníky, které se začaly razit až v 70. letech 17. století, tedy téměř sto let po zmizení roanockých osadníků.

Výzkum DNA na Quinnovu teorii může vrhnout více světla. Několik různých amerických skupin provádí výzkum, zda geny osadníků přežívají dodnes. Tehdejší domorodé populace byly poměrně malé a je tudíž pravděpodobnější, že případné mísení s Evropany by na nich zanechalo zřetelný otisk. V roce 2005 Roberta Estes uveřejnila článek v časopise Journal of Genetic Genealogy, kde podrobně shrnula dosud známé poznatky a jejím závěrem bohužel bylo, že není k dispozici dostatek jednoznačných dat.

Když přemítám o „ztracené kolonii“, myslím na Johna Whitea; na jeho nádherné ilustrace ze života amerických domorodců i muka, které pociťoval na moři a v Anglii, když musel zanechat vlastní dceru na Roanoke. Přemýšlím, jak bezmocný se musel cítit, když nemohl po tři roky sehnat loď pro návrat do Ameriky; jaké myšlenky se mu honily hlavou, když v kůře stromu uviděl vyryté slovo „Croatoan“; jak moc si přál pokračovat v pátrání; i frustraci, když se musel bez úspěchu vrátit do Anglie poté, co byl tak blízko. Kde asi Eleanor White a manželem a malou dcerou tehdy byli? Žili snad bezpečně na Croatoanu, či snad podlehli nemocem a hladomoru? John White odpověď nikdy nedostal a my na tom nejsme o nic lépe. Můžeme sice nalézt lepší doklady o osudu kolonie jako celku, ale malé osobní tragédie jako tato zůstanou navždy přikryty pod písky času.

Zdroj

Původní článek „Finding the Lost Colony of Roanoke“ Briana Dunninga naleznete na stránkách Skeptoid.com.

Autor

Brian Andrew Dunning (*1965) je americký spisovatel a producent. Je autorem pěti knih, které se zaměřují na vědecký skepticismus. Od roku 2006 provozuje podcastový týdeník Skeptoid: Critical Analysis of Pop Phenomena, kde se zaměřuje na kritiku městských legend a pseudovědy, jež se údajně těší značné podpory ze strany masmédií. Žije v Laguna Niguel ve státě Kalifornie.