Staří Římané v západní Africe

Arienne King

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.

Antičtí řečtí i římští spisovatelé subsaharskou Afriku nazývali Aithiopia (Aethiopia); výraz „Afrika“ původně označoval pouze oblast Maghrebu (severozápadní pobřeží Afriky). Většina Aithiopů žijících v římské říši nejspíše pocházela z východní Afriky a přišla cestou přes Núbii a Egypt. Nové důkazy však ukazují, že obchodní výměna i vojenská střetnutí se odehrávala také na druhé, západní straně afrického kontinentu.

Římané a objevování západní Afriky

Římské expedice na Saharu jsou dobře zdokumentovány z počátku císařství a probíhaly až do pozdní antiky, kdy jim začala stále více bránit rozšiřující se severoafrická poušť. Roku 19 př. n. l. římský prokonsul Cornelius Balbus mladší vedl trestnou výpravu s 10 000 legionáři proti Garamantům, kočovnému berberskému národu obývajícímu dnešní Fezzán. Balbus obsadil oázu Ghadámes (Cydamus) a hlavní město Garamu, a poté postupoval na jih, až se dostal k veliké řece, o které panuje přesvědčení, že se jednalo o Niger.

V roce 40 n. l. římský generál Suetonius Paulinus potlačil povstání v Mauretánii a poté se vydal na slavnou výpravu proti fezzánským Garamantům, při které překročil pohoří Atlas. Roku 50 n. l. generál Septimius Flaccus vedl jiné tažení proti kočovným banditům, kteří sužovali přístavní město Leptis Magna v dnešní Libyi. Jeho tažení bylo úspěšné, nejpozoruhodnější však bylo, že se po tříměsíčním pochodu dostal až daleko na jih za saharskou poušť, kde prozkoumal obrovské jezero, v jehož okolí se nacházeli sloni a nosorožci – Čadské jezero.

Podle Klaudia Ptolemaia se ve Flaccových stopách vydala výprava římského obchodníka Julia Materna, která tak otevřela novou obchodní trasu do západní Afriky. Maternova výprava se uskutečnila někdy kolem roku 83 n. l.; původně vyrazila z Leptis Magny a prošla Libyí do Garamy. Garamantský vládce pak Maternovi dovolil, aby ho doprovodil na jeho vojenské tažení na jih. Maternus se dostal až k Čadskému jezeru, odkud do Říma přivezl dvourohé nosorožce, kteří byli poté k vidění ve slavném Koloseu. Tato zvířata (středoafrický buď bílý, nebo černý nosorožec) na Římany v aréně učinila velice silný dojem a císař Domicián (vláda 81–96) je někdy v letech 83–85 nechal vyobrazit na mincích.

Zdroje obchodu na Nigeru

Starověká města a politické celky, které se nacházely podél středního Nigeru, se podílely na sporadickém trans-saharském dálkovém obchodu. Západoafrická města se vyvinula nezávisle a na diametrálně odlišném hospodářském, společenském i architektonickém základě, než městská centra v Mezopotámii, severní Africe nebo Středomoří. Západoafričané pěstovali vlastní plodiny a ty směňovali za vzácné dovozové zboží.

Dženné-Dženno (poblíž dnešního města Dženné v Mali), postavené ve 3. století př. n. l. nockou kulturou doby železné, se může pyšnit jedněmi z nejstarších známých dokladů obchodního spojení západní Afriky se středomořským světem. Obchodníci z Dženné-Dženno dováželi řecko-římské skleněné korálky již od 3. století př. n. l. Doklady o trans-saharském dálkovém obchodě se nalezly také v Kissi (Burkina Faso) a Dia Šomě (Mali), což znamená, že obchod nesměřoval pouze na střední tok Nigeru, ale až k Nigerskému ohybu.

Saharští překupníci

Rozsah podílu obyvatel saharské pouště na dálkovém obchodě byl dlouhou dobu rozebírán, a to přesto, že řečtí a římští autoři (např. Hérodotos či Plinius) tyto lidi často opomíjejí.

Mezi 1. a 4. stoletím Římané udržovali pevné obchodní vazby na garamantské království, které se stalo jejich klientským státem. Řekové a Římané si o Garamantech vytvořili velmi zjednodušenou představu coby divokých nomádech; např. Lúkianos ze Samosaty se o nich zmiňuje jako o kmeni polonahých lidí žijících ve stanech a trávících čas honbou za lupem.

Archeologové však nalezli něco docela jiného: trvalá sídliště s důmyslným zavlažovacím systémem. Díky vykopávkám v Garamě si můžeme udělat obrázek dynamického obchodního střediska, kde mohlo žít na 10 000 lidí. Středomořské amfory na víno a olivový olej a další druhy dovezené keramiky jasně ukazují na fungující hospodářské vazby s římskou říší. Další důkazy o římském vlivu poskytují mramor a beton zpracovaný v římském stylu či lisy na víno. Nejúžasnější nález ale představuje mauzoleum, architektonicky bezesporu postavené podle římského vzoru.

Drahokamy, zlato a plodiny

Mezi nejcennější předměty, které Garamanté mohli Římanům i Západoafričanům na jihu nabídnout, patřily polodrahokamy, především karneol a amazonit. Tyto kameny měli Římané v obzvláštní oblibě a prameny se o nich zmiňují jako o hlavním předmětu obchodu. Také v západní Africe polodrahokamy představují nejrozšířenější artikl trans-saharského dálkového obchodu. Domorodci z Nigerského ohybu je s oblibou používali jako komoditu a ozdoby z nich jako symboly statusu, neboť v oblasti byly vzácné a špatně se sháněly.

Vedle toho Garamanté Římanům dodávali potraviny, subsaharské otroky a patrně také sůl, zlato, slonovinu a látky. Výměnou za to získávali římské víno, olivový olej a keramiku. Ačkoliv značné množství západoafrického zboží doputovalo až do Středomoří, v opačném směru středomořských komodit do subsaharské Afriky dorazilo o poznání méně. Důvodem bylo, že Garamanté a jim podobní prostředníci si značnou část exkluzivního římského zboží nechávali pro sebe a už ho dále nepřepouštěli. Místo toho na jih vyváželi sůl, potraviny a látky. Středomořské skleněné korálky a výrobky z mědi se do západní Afriky dostávaly také, ale jen zřídkakdy. Také domestikovaná zvířata jako velbloudi, slepice a osli se do subsaharské Afriky dostala přes západní Saharu ve 4. století díky dálkovému obchodu.

Garamanté ze západní Afriky přiváželi nejrůznější zboží: plodiny jako rýži, čirok, bavlnu nebo dochan, z nichž některé v Garamě začali sami pěstovat; dále tu byly třeba kůže či rohy nosorožců. V pozdní antice se nejspíše Římanům nakrátko otevřela také západoafrická zlatonosná stezka. Zlato se těžilo v oblasti Nigerského ohybu, poté bylo převáženo po řece, až nakonec našlo cestu k Římanům do severní Afriky. Existence trans-saharského obchodu se zlatem je dále podepřena faktem, že ražba zlatých mincí byla v Kartágu a Alexandrii zavedena v roce 295 a trvala až do roku 429, kdy ji přerušil vpád Vandalů do severní Afriky. Obchod se zlatem také vysvětluje přítomnost římského skla, karneolu a látek ve 3. století v Kissi, městu ležícímu poblíž zlatých dolů u řeky Sirby v Nigerském ohybu. Tento obchod byl předobrazem středověkého obchodu se zlatem, kterého se již od 7. století v západní Africe chopili muslimové.

Archeologické nálezy římských mincí jsou v subsaharské Africe ojedinělé. Pravdou ale je, že arabské mince jsou také velmi vzácné, a to navzdory obrovským rozměrům, jakých trans-saharský dálkový obchod ve středověku nabýval. Je to z velké části způsobeno tím, že západoafrické společnosti praktikovaly výměnný obchod a peníze se proto buď vracely zase zpátky na sever, anebo bývaly roztaveny na surový kov.

Obchod s otroky

Pohyb lidí však na archeologických nálezech zanechal větší stopy, než rýže a drahé kameny. Značný počet otroků ze subsaharské Afriky pracoval v Garamě, kde jich bylo zapotřebí k udržování nákladného zavlažovacího systému. Nájezdy proti okolním zemím a zotročování tamních obyvatel bylo významným zdrojem těchto otroků, dokonce možná větším, než obchod s již zotročenými lidmi. O garamantských lovech na otroky, které pořádali za pomoci válečných vozů tažených koňmi, se často psalo již ve starověku.

„Tito Garamantové honí se čtyřspřežím Aithiopy sídlící v podzemních děrách, neboť tito podzemní Aithiopové jsou v běhu nejrychlejší ze všech lidí, o nichž jsme i z pověsti slyšeli.“ (Hérodotos, Dějiny, kniha IV, kap. 183)

Saharské nástěnné malby vyobrazující garamantské vozy bývají pokládány za důkaz o pravidelných nájezdech. Garamanté otroky také prodávali dále svým římským obchodním partnerům. Někteří „Aithiopové“ v římské říši bývají ztotožňováni s Garamanty, což naznačuje, že Římané měli možnost západoafrické otroky v Garamě i jinde dobře poznat. Otroci byli převáženi společně s obchodními karavanami, které vyrážely z měst jako Garama a putovaly Saharou až na severoafrické pobřeží.

Ze subsaharských otroků měli Římané zájem především o děti, které poté z přístavů v Alexandrii a Kartágu převáželi dále do Evropy a na Blízký východ. Zdá se, že v císařském období byli subsaharští otroci využíváni převážně pro prostituci, protože na manuální práce (např. v zemědělství) se dali sehnat daleko levnější otroci z Itálie, Galie a Blízkého východu.

Ačkoliv většina Západoafričanů se ve Středomoří ocitla v důsledku obchodu s otroky, není pochyb, že někteří v římské říši žili jako svobodní lidé. Aithiopové (obecný tehdejší výraz pro černochy) žili usazeni na Římany dobytých územích a sloužili v římské armádě v řadách pomocných sborů (auxilia), které se skládaly z domorodců z provincií. Jiní přišli sami jako obchodníci či vyslanci. Také otroci cizího, vč. afrického, původu a jejich potomci mohli časem získat svobodu i římské občanství.

Nový pohled na dva starověké světy

I dnes je běžně rozšířený pohled, že kulturní kontakt Evropy a Blízkého východu se subsaharskou Afrikou je záležitost až relativně nedávná. Kontakt mezi římským středomořským světem a západní Afrikou je ukázkou, jak se dvě zcela odlišné kultury ze dvou konců tehdy známého světa mohly snažit najít k sobě cestu. Skrze obchodní sítě dokázaly překročit saharskou poušť, jednu z největších přírodních překážek na světě. Toto obrovské vypětí nebylo pro nic za nic, arci všichni, kteří se na této obchodní výměně podíleli, mohli počítat se zbohatnutím.

Zdroj

Původní článek „The Roman Empire in West Africa“ Arienne King naleznete na stránkách Ancient History Encyclopedia. Text je uveřejněn pod licencí Creative Commons: Attribution-NonCommercial-ShareAlike.

Autor

Arienne King je studentka a autorka na volné noze zabývající se historií, zvláště starověkým Egyptem a helénismem. Studovala na Open University, University of Reading a University of Southampton. Je členkou Royal Heraldry Society of Canada a National Writers Union