Staří Řekové a Římané ve východní Africe

Felix A. Chami

Publikováno: 15. dubna 2018

Tato studie je dalším pokusem o objasnění, jak staří Řekové a Římané navázali obchodní spojení s východoafrickým pobřežím a pravděpodobně také vnitrozemím. Takový počin je nespíše prvním svého druhu; pokusíme se přitom skloubit znalosti získané z archeologického výzkumu na tanzanském pobřeží a ostrovech se známými antickými písemnými prameny. Předchozí studie se opíraly spíše o historická data a pár předmětů (např. mince) nalezené často v nearcheologickém kontextu.

My se zaměříme na roli rudomořské námořní trasy ve stycích středomořského světa a obyvatel Rudomoří a východní Afriky, čili Panchaie/Azánie. Některé archeologické doklady se však dají vyložit i tak, že podobné spojení existovalo i mezi východní Afrikou, Blízkým východem a jihovýchodní Asii. Tato studie nám přiblíží nové archeologické nálezy z tanzanského pobřeží pořízené v letech 2000–2002 a pokusí se přitom využít a zasadit do nového kontextu informace z antických pramenů, jež byly dosud považované spíše za pohádky.

Je důležité přitom vyznačit, čemu vlastně říkáme „řecko-římské období“. Klasická definice z Random House College Dictionary praví, že se jedná o časový úsek vyznačující se jak řeckým, tak římským elementem. K tomuto spojení došlo na konci 2. století př. n. l., když Římané dobyli helenizovaný Blízký východ a vyvrátili seleukovskou říši, a proces pokračoval až do přibližně 3. století n. l. Využití pojmu „řecko-římský“ je v této studii ale širší a zahrnuje i starší období po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. a následný zrod helénismu.

S touto definicí můžeme řecko-římské období následně rozdělit do dvou fází:

1. První označuje etapu, kdy byla východní Afrika hospodářsky napojená na středomořský svět skrze rudomořský námořní obchod. Nové historické a archeologické údaje odhalují existenci úzkých vztahů mezi oběma regiony datující se přibližně od 3. století př. n. l. To se kryje s dobytím Blízkého východu Alexandrem Velikým a jeho pozdějším rozparcelováním na říše diadochů (zvl. Seleukovce v Syropalestině a Ptolemaiovce v Egyptě). Tehdy řečtí mořeplavci poprvé pronikli do Rudého moře a dostali se na jih až do východní Afriky.
2. Druhá fáze nastává s vládou římského císaře Augusta v roce 27 př. n. l. Protože v 1. století př. n. l. měli Rudé moře a severní Indický oceán pod kontrolou Arabové, je možné, že mezi východní Afrikou a Egyptem mohlo vzniknout suchozemské spojení vedoucí přes území říše Meroe. Za Augustovy vlády římské loďstvo zničilo arabskou pevnost Eudaimón (Aden), což značí počátek římské hegemonie nad vlnami Indického oceánu.

Řecko-římské prameny

Římský hospodářský vliv, který v Indickém oceánu dosahoval až do východní Afriky a na Dálný východ, zadal vzniku bezprecedentního hospodářského systému, jenž dosud nebyl pořádně zdokumentován. Toto období trvalo tři sta let, dokud Římané neztratili kontrolu v Rudém moři a Indickém oceánu ve prospěch aksúmské říše a perských Sásánovců.

První řecko-římský pramen, který se zabývá východní Afrikou (nazývanou Panchaia), pochází od řeckého mořeplavce Jambula z 3. století př. n. l., který se zachoval v díle Diodóra Sicilského. Tento dokument detailně popisuje nucenou Jambulovu plavbu buď z Rudého moře, nebo Afrického rohu, až na východoafrické ostrovy ležící na rovníku. Starověcí učenci i moderní badatelé hodnověrnost Jambulova příběhu zpochybňovali.

Klíčovým aspektem Jambulovy Panchaie je existence sedmi ostrovů osídlených lidmi navzájem podobné kultury, jazyka i náboženství a víceméně neolitické úrovně výroby. Ostrované uctívali slunce a hvězdy. Všimněme si také Jambulova popisu starověké oceánské plavby. Jeho cesta z Rudého moře na ostrovy trvala šest měsíců, a když po sedmi letech pobytu tam konečně unikl, trvalo mu přibližně stejnou dobu dostat se odtud na severozápadní pobřeží Indie. Z toho vyplývá, že obyvatelé Rudomoří, východní Afriky a Indie udržovali vzájemný kontakt.

Dalším Řekem, který přibližně v téže době navštívil Panchaiu, byl Euhémeros, byť jeho podání bylo rovněž zpochybněno. A třetím současníkem byl Eudoxos z Kyziku, jenž měl přistát ve východní Africe poté, co byl při cestě z Indie do Rudého moře monzunovými větry zahnán mimo kurz. Díky průzkumu nalezeného lodního vraku i informací od místních lidí Eudoxos nabyl přesvědčení, že africký kontinent se nechá obeplout a že mořeplavci z Hispánie sem kolem Mysu dobré naděje jezdívali.

Zde bych podotkl, že Římané si svých řeckých předchůdců a jejich znalostí o východní Africe moc necenili. Sami Řekové své informace o Panchaii čerpali od Egypťanů, od kterých se také museli naučit, jak se do východní Afriky dostat. Zdá se, že Egypťané si svá cestovatelská tajemství uchovávali po celá tisíciletí, neb jméno Panchaia má podobně fonetický zvuk jako „Pnt“, který moderní badatelé čtou jako Punt, ale mohl se také číst jako „Puanči“. Za Římanů se oblasti říkalo Zingion či Azánie, což evokovalo spíše oceán neboli „za“, spíše než na pobřežní oblast čili „Apuanči“. V islámské období se oblasti říkalo az-Zandž. I dnes obyvatelé východní Afriky pobřežní oblasti nazývají „pwani“, v čemž je uchován stejný fonetický základ, jako ve slově Punt/Puanči.

Ačkoliv země Punt bývala – byť nepřesvědčivě – zasazována na africké pobřeží Rudého moře, nové důkazy ukazují na oblasti více na jihu. Podle Řeků se v Panchaii nacházela velká města, z nichž největší byla Panara. Jestli se Panara však nacházela na ostrovech, pobřeží či vnitrozemí se už nedozvídáme.

Strabón, který také kompiluje informace od starších autorů jako např. Hipparchos (2. století př. n. l.) nebo Eratosthenés (3. století př. n. l.), popisuje podnebí a některé domorodé kultury východoafrického vnitrozemí; např. hustě zalidněné deštnaté vysočiny, kde v určitých oblastech lidé jedli sarančata, což někteří lidé v okolí Velkých jezer dodnes dělají. Podle Plinia se někteří domorodci pomazávali okrem, což je praktika etnograficky i archeologicky doložená pro obyvatele Velké příkopové propadliny.

Další zajímavou kapitolou v dějinách vztahů Středomoří a východní Afriky je obchod s kořením, zvláště skořicí, která se v té době z východní Afriky dovážela. Jambulova nedobrovolná plavba nebyla ničím jiným, než expedice za kořením. Panchaia údajně vyvážela koření do Arábie, což představuje další důvod, proč se domnívat, že Pachaia ležela ve východní Africe a nikoliv na africké straně rudomořského pobřeží. Strabón se domníval, že zdrojem skořice jsou močály Bílého Nilu (as-Sudd) v dnešním Jižním Súdánu. Podle Plinia však koření vůbec nebylo afrického původu, ale bylo přivezeno „jeskynními lidmi“ (troglodyty) z daleké země za oceánem (snad jihovýchodní Asie); jak si ještě ukážeme potději, neolitičtí (mladší doba kamenná) obyvatelé tanzanských ostrovů skutečně žili v jeskyních.

Druhou fázi řecko-římského období nám uvozují dvě díla z prvních staletí našeho letopočtu: Obeplutí Eryhtrajského (Eritrejského) moře a Ptolemaiova Geofrafie. Obě díla byla nesčíslněkrát rozebírána, proto se na tomto místě zastavíme jen u pár bodů. Obeplutí, jehož sepsání se datuje přibližně do let 40–70, Azánii popisuje jako region sahající přibližně od jihu Somálska až k Tanzánii. V Obeplutí zmíněný ostrov Menúthias je pravděpodobně Zanzibar a obchodní stanice jménem Rhapta se nejspíše nacházela blízko řeky Rufidži. Rhaptu i zámořský obchod s Rudomořím a Indií měli pod kontrolou Arabové.

Ptolemaiova Geografie napsaná ve 2. století už k Obeplutí nic moc nedodává s výjimkou zeměpisné délky a šířky k popisovaným reáliím. Geografie naznačuje vznik dalších obchodních stanic a přeměnu Rhapty v metropoli. Známé byly také mozambické pobřeží a ostrov Madagaskar, právě s nímž Ptolemaios ztotožňuje již zmíněný ostrov Menúthias.

Ovšem pravděpodobně nejvýznamnější Ptolemaiův příspěvek jsou údaje o východoafrickém vnitrozemí. Jeden z Ptolemaiových zdrojů, řecký mořeplavec jménem Díogenés, navštívil Ňaské jezero (Viktoriino jezero), věděl o pohoří Ruwenzori („Měsíčním pohoří“), ugandském Nilu a hoře s třemi vrcholky (s největší pravděpodobností Kilimandžáro). Do Azánie se dovážely především hotové železné výrobky, víno a obilí, zatímco vývoz tvořila slonovina, želvovina, nosorožčí rohy a kokosový olej.

Rád bych podotkl, že až do roku 1995 byly řecko-římské prameny při výzkumu dějin východní Afriky prakticky ignorované, protože východoafrická archeologie do té doby nepotvrdila existenci v nich popisovaných reálií. Řecké zprávy byly obyčejně vnímány coby fantazijní s výjimkou Obeplutí a Ptolemaia, protože jejich informace byly potvrzené archeologickým výzkumem v Indii a na Srí Lance. Kromě toho odborníci na římskou říši potvrdili cestování římských obchodníků Indickým oceánem do jižní Asie.

Hlavním účelem této studie je přiblížit archeologické doklady z řecko-římského období, jež ukazují, že se na východoafrickém pobřeží nacházely osady, které udržovaly obchodní spojení s Rudým mořem a dalšími vzdálenějšími oblastmi na jihu. Nejstarší materiální důkazy o existenci takových osad a jejich obchodních kontaktů přináší N. Chittick (1966), který shrnul zprávy o nálezech mincí z nejrůznějších období – ptolemaiovského Egypta, římské říše i Blízkého východu z posledních staletí př. n. l. Jelikož však žádné nebyly nalezené v archeologickém kontextu, jejich výpovědní hodnota zůstává pochybná. Další materiální důkazy přinesl Chittick v roce 1988 z mysu Rás Háfún. Byla nalezena – tentokrát v archeologickém kontextu – římská keramika pocházející z 1. století př. n. l. až 3. století n. l. Problém je v tom, že u tohoto naleziště nebyla prokázána vazba na východní Afriku a je možné, že se klidně mohlo orientovat na obchod s Indií.

Třetí materiální důkaz o propojení středomořského světa a Azánie, poprvé nezvratný, jsem představil já v roce 1999, když byly nalezeny římské korálky z prvních staletí n. l. v deltě Rufidži. Nejpozoruhodnější z těchto korálků je jeden konkrétní ze segmentovaného zlata a stříbra, který původem pochází z Rhodu z let 100 př. n. l. – 300. Pokud se tyto šperky dostaly do východní Afriky ještě před přelomem letopočtu, pak je pravděpodobné, že putovaly suchozemskou trasou přes údolí Nilu a území říše Meroe v dnešním Súdánu, kde se podobné korálky našly také. Pokud byly přivezeny po přelomu letopočtu, potom pravděpodobně putovaly Rudým mořem; Indický oceán tehdy ještě nebyl otevřený římským obchodníkům a srovnatelné korálky se v Rudomoří nebo jižní Arábii dosud nenašly.

Čtvrtý doklad, rovněž nezvratný, představují archeologické nálezy římského i indického původu z vápencové jeskyně (objev zveřejněný taktéž mou maličkostí). Mezi artefakty najdeme i římskou červenou keramiku, podobnou té, kterou Smith a Wright (1988) našli na mysu Rás Háfún. Vedle toho se našla glazovaná i neglazovaný zelená perská keramika a indické korálky (jeden z nich karneolový). Uhlíkovou metodou se nálezy datovaly do 1. století př. n. l. V následující době se učinila řada dalších objevů na ostrově Mafia naproti deltě Rufidži v Tanzánii. Analýza nálezů z tohoto archeologického průzkumu není dosud uzavřena.

Zmiňovaná jeskyně se nachází na malém zanzibarském ostrově jménem Juani. Doba původu artefaktů, kulturně spadajících do neolitu, byla uhlíkovou metodou stanovena na 1. tisíciletí př. n. l. Artefakty cizího původu zahrnovaly řecko-římskou a indickou keramiku; středomořské keramické střepy jsou obzvláště zajímavé, protože se z nich dá vyvodit přibližná datace. Čtyři střepy z hrnce jsou ze slínové hlíny původem z oblasti dolního Nilu. O takové keramice víme, že se z Egypta prodávala do napatské říše (předchůdce merojské říše) v Núbii přibližně v 7. století př. n. l. Je klidně možné, že někdy v době Jambulově mohla tato keramika nalézt přes Rudé moře cestu do východní Afriky.

Dalším významným nálezem je červená malovaná keramika, kterou Sunil Gupta (v osobní korespondenci) identifikoval jako indického původu z prvních století n. l. Nicméně uhlíková metoda ji určuje jako ještě starší (poslední staletí př. n. l.) a jelikož je tento nález spjatý s neolitickými nálezy a nikoliv s nálezy patřící k rané době železné z pozdějších vrstev, musela být tato červená keramika do východní Afriky přivezena ještě před přelomem letopočtu. Podobná červená keramika se také používala v oblasti Rudomoří.

Další nález tvoří černá keramika nalezená na ostrově Mafia, Sunilem Guptou taktéž řazena do indické rané doby železné. Na Mafii bylo nalezeno přes 25 keramických střepů indického původu.

Další kategorie nálezů spojujících východní Afriku s Rudomořím jsou korálky, které byly identifikovány jako řecko-římské. Mezi nimi je i jeden korálek připomínající oko a jeden mozaikový, který L. Dubin v roce 1987 identifikoval jako řecko-římský z let 300 př. n. l. až 400 n. l. Dr. Simpson mi v osobní korespondenci řekl, že z fotografií se mu zdá, že korálek „oko“ by mohl být z předislámského období, a že existují doklady o přítomnosti Římanů a Íránů z parthského a sásánovského období na Africkém rohu (tj. Aksúm a Rás Háfún).

Před rokem 1990 naše jediné informace o hospodářském spojení mezi východní Afrikou a Středomořím představovaly psané prameny. V Rudomoří se na něm podíleli nejrůznější aktéři: arabská království Nabatejců, Himjarů a Sabejců a na africké straně aksúmská říše (o jejímž vládci s řeckým jménem Zóskalés, později identifikován jako král Za Hakala, nás informuje Obeplutí). Řecké prameny nebyly moderním vědcům neznámé, akorát je nebrali vážně, nikdo se je nepokoušel zasadit do historiografie východní Afriky a místa jako země Punt či Panchaia proto bývaly zasazovány do Rudomoří.

Ačkoliv k římským pramenům už vědci přistupovali s větší dávkou důvěry, měli tendence Azánii a Rhaptu situovat více na sever. Buď šlo o rasové předsudky, že pouze Hamité/Kúšité byli dostatečně schopní, aby zakládali a provozovali obchodní přístavy, nebo o odraz nedostatku archeologických údajů. Jak poukázal Chittick, problém byl v tom, čím hodnověrně podložit zprávy antických autorů bez archeologických nálezů. Chittick se pokoušel objevit Rhaptu, Ptolemaiovo hlavní město Azánie; před svou smrtí na počátku 80. let podotkl, že je docela možné, že všechny stopy po Rhaptě byly buď odplaveny, nebo pohřbeny.

Archeologické nálezy pořízené od roku 1990 mnou a mými kolegy nevyvratitelně prokazují, že řecko-římské prameny uchovaly pouze značně útržkovitý obrázek Azánie/Panchaie. Ve svých dalších textech jsem se pokusil o načrtnutí antického kulturního a hospodářského systému, který pokrýval Blízký východ, Nil, Rudé moře a Středomoří. Výše shrnuté archeologické údaje doplňují mé předchozí články a studie a posilují můj výklad historických údajů.

Východní Afrika měla od posledních staletí př. n. l. rostoucí populaci s bohatými obchodními přístavy. Lidé mladší doby kamenné, kteří také domestikovali zvířata jako slepice, psy a kočky, zde poprvé vstoupili do kontaktu s jinými kulturami na severu, západě a východě. Je pravděpodobné, že neolitičtí obyvatelé pobřeží trvale obývali jeskyně, nebo je alespoň přechodně využívali. Používali keramiku a malé křemenné oblázky pro výrobu mikrolitických nástrojů a čepelí. Vedle domestikovaných zvířat lovili také divoká zvířata a rybařili.

Zdá se, že se jedná o lidi, které Plinius popisuje jako jeskynní lidi (troglodyty), kteří přivezli koření z jihovýchodní Asie do Rudomoří. Plinius i Jambulos ukazují, že obyvatelé východní Afriky udržovali obchodní vztahy s Rudým mořem. Podle Obeplutí rhaptští Arabové tvrdili, že Azánie je pod jejich nadvládou. Chittick v roce 1980 ukázal, že obyvatelé mysu Rás Háfún používali stejné kamenné nástroje jako obyvatelé východní Afriky.

Zdálo by se ovšem, že někdy v době autora Obeplutí a Ptolemaia se obyvatelé východní Afriky naučili zpracovávat železo. Bylo-li tomu tak, jak dokládá archeologie, potom v době sepsání Obeplutí domorodci už vyráběli předměty ze železa. Otázkou tedy je, proč Obeplutí uvádí železné výrobky jako hlavní dovozní artikl do východní Afriky? Na to existuje vícero teorií; jedna z nich je, že Afričané produkovali železnou lupu, kterou s Araby směňovali za kvalitnější hotové výrobky ze Středomoří a Rudomoří.

Dnes díky archeologickým nálezům víme, že seznam dováženého a vyváženého zboží z Obeplutí není vyčerpávající. Železná lupa mohla představovat velmi významný vývozní artikl, neboť římská říše potřebovala spousty surového železa pro stavbu lodí a výrobu zbraní. Římané podporovali produkci železa po celé říši a zvýšená produkce v Azánii, jak dnes vidíme díky archeologii, je dost možná přímým důsledkem této zvýšené poptávky.

Jiná teorie říká, že místní produkce železa nedokázala uspokojit poptávku po železných nástrojích v nově se rozvíjejících zemědělských komunitách a díky přístavu v Rhaptě se tento trh otevřel zámořskému obchodu. Dovoz železných výrobků byl reakcí na zvýšenou poptávku v Azánii.

Další spornou otázku představuje, zda byl z Azánie vyvážen kokosový olej na trhy v Rudomoří a dále, jak se uvádí ve starších překladech Obeplutí. Podle Lionela Cassona nešlo o kokosový olej, ale o škeble loděnek. Současný archeologický výzkum spíše ukazuje směrem, že druhy domestikované v jihovýchodní Asii (např. slepice nebo banány) se už v 1. tisíciletí př. n. l. dostaly do východní Afriky, což by mohlo znamenat, že kokosová palma mohla být ve východní Africe domestikována také někdy v tomto období.

Další nejasností, na kterou dnes může vrhnout světlo archeologie, je, zda byla východní Afrika zdrojem skořice pro rudomořské a středomořské trhy, jak uvádějí Strabón a Plinius. J. Miller (1969) tvrdí, že koření z jihovýchodní Asie přivezli Austronésané nebo Východoafričané a přes Rudé moře nebo údolí Nilu se pak dostalo do Středomoří. L. Casson (1980) naproti tomu postavil hypotézu, že koření od Austronésanů získali obyvatelé somálského pobřeží, kteří jej dále předali do vnitrozemí a Rudomoří.

Nálezy z tanzanského pobřeží, které se skládají jak ze zboží a domestikovaných druhů původem z jižní Asie/Indie, tak Středomoří a Rudomoří, by nasvědčovalo, že tranzitní oblastí pro obchod s kořením byla spíše východní Afrika než Somálsko. Většina těchto nálezů byla učiněna v jeskyních, což souzní s Pliniovým a Strabónovým tvrzením, že koření přivezli jeskynní lidé ze země daleko za oceánem.

Poloha Rhapty zůstává nejasná. Archeologické stopy naznačují, že se nacházelo na tanzanském pobřeží v blízkosti řeky Rufidži a ostrova Mafia, neboť právě zde byla nalezena koncentrace usedlostí z azánského/panchaiského období. Pokud ostrov Menúthias zmíněný v Obeplutí můžeme ztotožnit se Zanzibarem, pak dále zmíněná pevnina bude Dár as-Salám a dále na jih oblast Rufidži. Ptolemaios Rhaptu klade na 81. rovnoběžku, což se přesně překrývá s deltou řeky Rufidži a ostrovem Mafia. Metropole se na Ptolemaiově mapě nacházela na řece, ale ne přímo na pobřeží, nýbrž jeden stupeň ve vnitrozemí, v blízkosti stejnojmenného zálivu. Zatímco řeku lze ztotožnit s Rufidži, záliv bude shodný s klidnými vodami mezi Mafií a pevninou. Jižní část zálivu byla od oceánu oddělena pásem menších ostrovů, které od Mafie dělil jen mělký průliv. Severní část byla otevřena oceánu a na připlouvající námořníky to působilo dojmem, že vplouvají do zálivu. Dokonce i dnes místní obyvatelé zdejší vody označují jako záliv.

Nestor východoafrické pobřežní archeologie Neville Chittick byl přesvědčen, že Rhapta se nacházela v okolí řeky Rufidži, dnes pohřbená oceánem u ústí řeky, kde také hledal. Tento názor není zcela v souladu s informacemi z Ptolemaia, který ho zasazuje jeden stupeň – tedy asi 40 kilometrů – do vnitrozemí, kde se skutečně pozůstatky starověkého osídlení včetně středomořských artefaktů našly. Další výzkum v této oblasti může jistě rozšířit naše obzory ohledně Rhapty a Azánie.

Posledním bodem, u kterého bych se rád zastavil, je možné obchodní spojení mezi východoafrickým pobřežím a údolím Nilu. Strabón se domníval, že skořice přišla skrze bělonilské močály, které se nacházejí jižně od Meroe; podle Plinia pocházela z východoafrického pobřeží. J. Miller (1969) tvrdil, že existovala suchozemská stezka od východoafrického pobřeží do údolí Nilu, což je myšlenka, k níž se sám velmi hlásím. Podle mě stezka vedla centrální Tanzanií do oblasti Velkých jezer.

Před závorku je třeba vytknout, že když středomořské národy ztratily přístup do jihovýchodní Asie poté, co Rudé moře obsadili Arabové nebo Peršané, vždycky se snažily najít jiné cesty. Přesně v tomto kontextu je třeba vnímat obeplutí afrického kontinentu Portugalci (středomořským národem) v 16. století: jejich cílem bylo získat koření z jihovýchodní Asie a vyhnout se přitom muslimskému světu, který blokoval východní Středomoří i Rudé moře. Příběh Eudoxa z Kyziku napovídá, že k podobnému obeplutí Mysu Dobré naděje Evropany již ve starověku došlo, a to za podobných okolností, když východní Středomoří ovládali Peršané. I Etiopové, aby se vyhnuli Rudému moři plnému nepřátel v době předtím, než moc v Indickém oceánu uchvátili Římané, rovněž užívali suchozemskou obchodní stezku přes Meroe. O tomto se nejspíše zmiňuje Strabón. Merojská stezka byla později používána i v 4. – 6. století, jak hlásí Kosmas Indikopleustés.

Dalším střípkem do mozaiky ohledně merojské stezky je pretoriánská expedice, kterou císař Nero vyslal k pramenům Nilu. Jedním z jejich úkolů bylo také zjistit, jestli je obchodní stezka do východní Afriky stále v provozu; zjistilo se však, že stezka již nefungovala a obchod se plně přesunul na moře. Z této zprávy lze učinit závěr, že původ zboží musel být ve východní Africe, protože se jeho proud nechal snadno stočit do Rudého moře. Další indicii čerpáme z příběhu o Díogenově výpravě z Rhapty k pramenům Nilu. Díogenés musel sledovat obchodní stezku z pobřeží do vnitrozemí. Ač jeho cesta mohla být čistě objevitelská ve stylu Davida Livingstona či Emila Holuba, nelze vyloučit ani postranní motiv zjistit, zda stezka vedla z Rhapty až do údolí Nilu. Díky novým archeologickým údajům z pobřeží Tanzanie lze začít skládat dohromady obrázek, jak se vyvíjel směr obchodních cest ve vztahu k politickému vývoji ve starověku. Je třeba dále pokračovat se zkoumání subsaharské Afriky a jejího příspěvku ke klasickým antickým dějinám, pak se nám nastíní i lepší pohled na konkrétní aspekty jako jsou obchodní stezky.

Závěr

Cílem této studie bylo pokusit se o zasazení Panchaie/Azánie do širšího kontextu řecko-římského světa prostřednictvím Rudého moře, přičemž jsme využili nejnovějších archeologických nálezů z tanzanského pobřeží. Archeologické údaje jsme porovnali s dochovanými řecko-římskými prameny, abychom získali jasnější rekonstrukci vztahů mezi východní Afrikou a středomořským světem.

Ukázali jsme si, že obyvatelstvo východoafrického pobřeží bylo od 3. tisíciletí př. n. l. neolitické a vedle lovu divokých zvířat a rybaření se věnovalo domestikaci některých druhů, jako slepic, psů nebo koček, a určitých rostlin jako kokosů a banánů nejspíše také. V tomto období Východoafričané začali navazovat kontakt s cizími civilizacemi na severu a východě. Obyvatelé indooceánských ostrovů vč. Zanzibaru byli součástí tohoto neolitického civilizačního okruhu; právě o nich a jejich hlavním městě Panaře hovoří Jambulos a další Řekové.

Technologie zpracování železa se do této oblasti dostala přibližně v době na přelomu letopočtu. Počet obyvatelstva začal růst a zrovna tak se začal rozvíjet obchod s Římany a Araby prostřednictvím Rudého moře a hlavní obchodní stanice na pobřeží (v Obeplutí a Geografii) identifikované jako Rhapta. Východoafrické obyvatelstvo bylo většinou usedlé a věnovalo se zemědělství. Kulturní a hospodářský vliv obyvatel východního pobřeží se rychle šířil do hlubokého vnitrozemí a také na jih afrického kontinentu. Jádro Azánie představovala oblast Rufidži a Mafie, kde se nachází velké množství nalezišť s artefakty původem ze Středomoří.

Již jsme uvedli, že obchodní trasy se během času měnily: v určitých dobách dominovala suchozemská stezka, jindy spíše námořní obchod. Jelikož však obchodní stezky je velmi obtížné prokázat archeologicky, výzkum v této oblasti ještě bude dlouho trvat.

Zdroj

Původní článek „The Graeco-Romans and Paanchea/Azania: sailing in the Erythraean Sea“ Felixe A. Chamiho se původně nacházel na stránkách The British Museum, je však již nedostupný. V současnosti je k dispozici např. na blogu Researchomnia.

Autor

Felix A. Chami je tanzánský archeolog a profesor na Dárassalámské univerzitě. Podílel se na řadě průzkumů ve východní Africe, mezi jeho nejvýznamnější patří vykopávky na ostrově Juani, které odhalují východoafrický podíl na indooceánském obchodě.