Raymond z Tripolisu: Zrádce, nebo tragická postava?

Helena P. Schrader

Publikováno: 13. prosince 2016

Raymond z Tripolisu, nejmocnější baron v Jeruzalémském království v období poslední čtvrtiny 12. století, byl kontroverzní postavou už za svého života a zůstává jí i do současnosti. Svým separátním mírem se Saladinem v roce 1186 ohrozil existenci království v době, kdy země byla ze všech stran obklopena nepřáteli. Templářský velmistr ho po bitvě u Hattínu obvinil ze spiknutí s nepřítelem. Raymondovi tak nebylo kladeno za vinu nic menšího, než porážka u Hattínu a zkáza celého Jeruzalémského království. Pozdější historikové ovšem tento pohled přehodnotili; např. Sir Stephen Runciman ho pokládal rozumného, smířlivého a tolerantního člověka, ve srovnání s válečnými jestřáby z templářského řádu nebo Renaudem de Châtillon. Právě Raymond z Tripolisu se stal předlohou pro postavu Tiberia v hollywoodském filmu Ridleyho Scotta Království nebeské.

Nařčení velmistra templářů můžeme v zásadě odmítnout jako samoúčelné (s Raymondem se nesnášeli), a Scottovo filmové zpracování se skutečné postavě podobá jen velmi vzdáleně. Dokonce i nejspolehlivější a nejvěrohodnější soudobý jeruzalémský kronikář Vilém z Tyru nám o Raymondovi zanechal jen rozostřený obrázek. Vilém Raymonda celkově vykresluje v pozitivním světle, ale zároveň se jen tak mimochodem zmiňuje, že Raymond v roce 1180 chystal palácový převrat proti malomocnému králi Balduinovi IV.

Jakým mužem tedy byl tripolský hrabě Raymond, toho jména třetí?

Hrabství Tripolis bylo založeno v době po osvobození Jeruzaléma (1099) jedním z nejvýznamnějších účastníků první křížové výpravy, hrabětem Raymondem IV. z Toulouse. O Raymondovi z Toulouse se vědělo, že toužil po jeruzalémské koruně, ale když vláda v Jeruzalémě připadla lotrinskému vévodovi Godefroyovi z Bouillonu, vydal se dobýt si své vlastní panství jinam; nakonec obsadil pobřežní oblast ležící mezi Jeruzalémským královstvím a Antiochijským knížectvím. I když byl Tripolis de iure nezávislý křižácký stát, ve skutečnosti neměl prostředky k zajištění vlastní obrany a byl ve stavu faktické závislosti na svých silnějších sousedech Antiochii a Jeruzalému. Výměnou za ochranu proto tripolská hrabata přispívala účastí svých rytířů, seržantů a turkopolů k jeruzalémské vojenské hotovosti.

Náš Raymond byl sedmým hrabětem z Tripolisu. Jeho otec Raymond II. vládl od roku 1137 a jeho matka byla jeruzalémská princezna Hodierna, sestra královny Melisendy. Vztah Raymonda a Hodierny byl ale tak notoricky špatný, že jeruzalémská královna musela zasáhnout a navrhnout smírný rozvod. V roce 1152 byl Raymond II. zavražděn a novým hrabětem se tak stal jeho nezletilý syn Raymond III. Jeruzalémský král vykonával funkci tripolského regenta až do doby, kdy mladý hrabě dosáhl zletilosti. Nedlouho poté ale, v roce 1164, Raymond III. padl do zajetí sultána Núr ad-Dína. Ve vězení strávil osm let a během té doby se naučil výborně arabsky. Propuštěn byl až po zaplacení výkupného, na němž se velkou měrou podílel rytířský řád špitálníků. Ten posléze za odměnu obdržel rozsáhlá území na východní hranici hrabství, kde vybudoval řadu pevností, včetně slavného hradu Krak des Chevaliers. Vláda mladého hraběte se tak zatím nevyvíjela příliš slibně.

To se změnilo v roce 1174. Jeruzalémský král Amaury zemřel a po sobě jako dědice zanechal třináctiletého syna Balduina. Raymond z Tripolisu byl tedy jakožto nejbližší mužský příbuzný nezletilého krále zvolen za regenta království (i když ne hned). Vilém z Tyru jej popisuje následovně:

„Byl to drobný, hubený muž. Byl nevysoký a měl velmi tmavou pleť. Měl rovné vlasy a pronikavé oči. Chodil hrdě vzpřímeně. Měl klidnou mysl, byl opatrný, ale jednal rázně.”

Arabští kronikáři se zmiňují o jeho vysoké inteligenci, která se v následujících patnácti letech projevila při složitých diplomatických jednáních.

Poté, co se stal regentem, se Raymond oženil, za ženu si vzal galilejskou kněžnu Eschivu, nejbohatší dědičku v Jeruzalémském království. Eschiva byla vdova se čtyřmi syny z předchozího manželství, ale Vilém přímo uvádí, že její manželství s Raymondem bylo šťastné a s nevlastními syny měl Raymond výborné vztahy. Důležitější ovšem bylo, že díky sňatku se Raymond stal největším boháčem v Jeruzalémském království; jeho panství do jeruzalémského vojska vysílala 200 rytířů. Takže i když v roce 1176 opouštěl úřad regenta (králi Balduinovi IV. bylo šestnáct), byl i nadále jedním z nejvlivnějších osob v království.

V té době už ale bylo zřejmé, že král Balduin trpěl malomocenstvím a že nebude dlouho žít ani mít vlastního dědice. Bylo proto nezbytné najít vbrzku náhradu. Balduin měl dvě sestry, z nichž starší Sibyla byla sice nástupkyní trůnu, ale v Jeruzalémě mohla ženská dědička nastoupit na trůn jedině s manželem po boku jako spoluvládkyně. Sibyla byla proto provdána za vhodného nápadníka, jímž byl markrabě (markýz) Vilém z Montferratu, který ale zakrátko zemřel na malárii a těhotnou Sibylu zanechal vdovou. V roce 1180 se Sibyla překvapivě narychlo provdala za mladého šlechtice Guye de Lusignan, který nedlouho předtím dorazil z Francie. Existuje vícero teorií o tom, proč si princezna vzala zrovna někoho, jako Guy; podle Viléma z Tyru to bylo proto, že Raymond z Tripolisu, spolu s antiochijským knížetem Bohemundem a baronem Balduinem z Ramly a Mirabelu, plánovali Balduina IV. svrhnout a Sibyle vnutit Balduina z Ramly. Král tak honem svoji sestru provdal, aby povedené trojici jejich malý pokus o převrat překazil. Své volby malomocný král ale později ještě hořce litoval.

Protože je Vilém široce považován za velkého znalce a střízlivého historika, většina dnešních badatelů jeho verzi událostí nekriticky přijímá. Podle mého názoru ale kulhá na obě nohy. Zaprvé, pokud by Raymond skutečně toužil uchvátit moc v Jeruzalémském království, měl by k tomu daleko lepší příležitost v době svého regentství. Zadruhé Vilém z Tyru připouští, že Raymond, Bohemund a Balduin do Jeruzaléma přišli jen na velikonoční mši v Chrámu Božího hrobu, a když se dozvěděli o princeznině sňatku, zase v klidu odjeli domů – což sotva zní jako chování mužů, kteří měli v plánu provést převrat. Ale především, Sibylino chování od té chvíle až do její smrti o deset let později připomíná jednání ženy do svého manžela zamilované. Pokud by jí skutečně byl jejím bratrem vnucen ženich narychlo, navíc muž tak hluboce pod její úroveň, nejspíš by se vzpouzela a později by se obratem rozvedla ve chvíli, kdy by jí to Balduin IV. dovolil. Místo toho ale Sibyla na svazku s Guyem trvala a vyvinula značné úsilí, aby se Guy mohl stát králem po jejím boku, i když se téměř celá jeruzalémská šlechta stavěla proti tomu.

Mezitím král Balduin v důsledku nemoci slábl. Krátce učinil Guye svým regentem, aby se mohl stáhnout do ústraní a připravit na smrt. Jeho švagr se ale ukázal natolik neschopným, že králi nezbylo, než otěže vlády uchopit zpět do svých rozkládajících se rukou. Poté nechal svého synovce (syna Sibyly a Viléma z Montferratu) korunovat jako Balduina V. a učinit svým spoluvládcem, zatímco Vysoký dvůr zvolil Raymonda z Tripolisu jako regenta, který se chopí moci po smrtí Balduina IV. až do chvíle, kdy Balduin V. dosáhne zletilosti. Balduin IV. zemřel v roce 1185 a Raymond se tak podruhé stal regentem Jeruzalémského království. Raymond otevřeně odmítl být poručníkem mladého krále, protože věděl, že pokud by se mu cokoliv přihodilo, bylo by mu to kladeno za vinu. Evidentně se našli tací, kteří Raymonda pokládali za schopného králi ublížit; i arabské prameny zmiňují jeho palčivou touhu po koruně. Na druhé straně, když chlapecký král Balduin V. (kterého měla v péči Sibyla, nikoliv Raymond) v srpnu 1186 skutečně zemřel, nikdo Raymonda neobviňoval z vraždy.

Sibyla s Guyem následně trůn uzurpovali pro sebe, čímž se osud křižáckých států ocitl v rukou zcela neschopného muže. Nikoho nepřekvapilo, když Raymond odmítl složit hold Guyovi de Lusignan. Naproti tomu jeho separátní mír se Saladinem byla zřejmá zrada, protože tím ohrozil nejen uzurpátora, ale i všechny obyvatele křižáckých států.

Raymond si brzy uvědomil svůj omyl, když saracénská „průzkumná hlídka” (měla zaručený volný průjezd tripolským teritoriem jako součást dohody se Saladinem) zmasakrovala mnohem menší křesťanský oddíl, který se odvážil ji napadnout. Z bitvy se podařilo vyváznout jen třem templářům, mezi nimi i jejich veliteli – velmistrovi Gérardovi de Ridefort. Pohled na vítězné Saracény, jak si odváželi hlavy templářů na hrotech svých oštěpů, Raymonda znepokojil natolik, že vyslyšel prosby barona z Ibelinu a s Guyem se usmířil. Raymond tak složil uzurpátorovi hold, od něhož na oplátku obdržel polibek míru.

Problém byl v tom, že Raymondův čin (a porušení úmluvy se Saladinem) sice pomohl smířit znesvářené království, ale neučinil z Guye najednou schopného vůdce. Raymond poslušně přivedl svou armádu, když Guy de Lusignan v červnu 1187 svolal království do zbraně, a plnil královy rozkazy, i když s nimi hluboce nesouhlasil. Porážka u Hattínu nebyla jeho chybou; za katastrofální porážkou křesťanských sil stojí v prvé řadě Guy a velmistr templářů Gérard.

Křižáci byli obklíčeni na hattínských kopcích. Raymond provedl úspěšný útok na linie obléhatelů a probil se ven. Nebyla to ani zbabělost ani zrada. Byla to nejlepší taktika, jakou Frankové proti Saracénům disponovali – útok těžkého jezdectva do jejich řad. Podobnou věc provedl Richard Lví srdce Saladinovi v bitvě u Arsúfu. Probití se ven nebylo to, co na Raymonda vrhlo stín podezření, nýbrž to, že se s ním zachránilo tak málo mužů – jen pár jezdců a zřejmě žádní pěšáci. Ale to sotva bylo jeho chybou. Raymond zkrátka shromáždil své rytíře a vydal rozkaz k útoku. Bylo povinností krále posílit své útočící jednotky, což je něco, co Guy de Lusignan neudělal.

Jeruzalémské království bylo porážkou u Hattínu ztraceno. Raymond ustoupil zpět do Tripolisu, kde za několik měsíců zemřel, podle všech zpráv jako zlomený muž.

Raymond byl velmi inteligentní, vzdělaný a schopný šlechtic, který jako hrabě Tripolisu a regent Jeruzaléma vládl prozíravě a efektivně. Ale nezbylo mu, než se jen dívat, jak se jeruzalémské koruny zmocnil zbohatlický uzurpátor, který vedl křižáky na porážku, která nebyla nevyhnutelná. Není proto tolik udivující, že Raymond sám mohl pomýšlet, že by trůn uchvátil pro sebe. Pokud by se stal zrádcem, bylo by to alespoň pro ten správný důvod – zachránit království před zkázou. Pro mě je Raymond z Tripolisu spíše tragická postava, než zrádce.

Zdroj

Původní článek „Traitor or Tragic Hero? Raymond de Tripoli“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.