Svět powhatanských Indiánů

Sarah J. Stebbins

Publikováno: 4. srpna 2016

Když v roce 1607 do Virgínie přijeli Angličané, nenašli tady liduprázdnou zemi. V té době na území dnešního státu Virgínie (Commonwealth of Virginia) žila odhadem padesátitisícová indiánská populace, jejíž dějiny sahaly 12 000 zpátky. První Indiáni, s nimiž Angličané přišli do styku, patřili k silnému powhatanské konfederaci (kmenovému svazu). Powhatanští Indiáni obývali území zhruba korespondující s regionem Tidewater Virginia, na severu ohraničený řekou Potomac; na jihu řekou James a částečně i východním pobřežím. Indiáni tuto oblast nazývali Tsenacomaca, měla nějakých 130 kilometrů od severu na jih a zhruba stejně od jihovýchodu na severozápad. Před příchodem Evropanů a jimi zavlečených chorob měla powhatanská konfederace asi 25 000 obyvatel; v roce 1607 to bylo odhadem 15 000.

Náčelník Powhatan, vlastním jménem Wahunsenaca (Wahunsunacock), byl nejvyšším náčelníkem (mamanatowick, paramount chief) svazu. V 16. století zdědil šest kmenů od své matky či nějakého jejího příbuzného. Powhatanská společnost byla matrilineární, takže dědictví se dědilo v linii po matce. V roce 1607 se v konfederaci nacházelo na třicet kmenů, které se do vazalství dostaly buďto v důsledku sňatkové politiky, anebo byly připojeny násilím. Každý kmen měl svého náčelníka (weroance či weroansqua) a Powhatanovi odváděl pravidelný tribut.

Powhatanští Indiáni žili ve vesnicích položených na kopcích nedaleko řek, které pro ně byly zdrojem potravy i dopravními tepnami. V řekách se také každé ráno koupali. Některé vesnice byly chráněné palisádovým opevněním, ale to se týkalo spíš těch, které ležely poblíž hranic s nepřátelským teritoriem. Ve vesnici mohlo být od dvou do stovky domů a podle líčení kapitána Johna Smithe v každém žilo šest až dvacet lidí. Těmto domům se říkalo jehakiny a obyčejně se rozkládaly roztroušeny mezi stromy.

Jehakiny byly postaveny z ohnutých mladých stromů na vrcholu svázaných k sobě, takže dům měl kuželovitý tvar. Střeny byly ze spletené rohože nebo kůry stromů. Na vrcholu uprostřed stavby byla díra, aby měl kudy unikat kouř. Velikost domů se různila, ale Powhatan jakožto nejvyšší náčelník měl větší, než byla většina ostatních, měl i vlastní oddělené chodby. V létě, když bylo horko a stoupla vlhkost, tak se stěny srolovaly nebo daly úplně pryč kvůli lepšímu větrání. Uvnitř se u zdí nacházely postele potažené rohoží a jako deky sloužily kůže. Srolovaná rohož sloužila i jako polštář. Přes den se postele sklidily, aby bylo více místa.

Domy stavěly ženy, kterým pak také mohly patřit. Ženy také obstarávaly většinu, ne-li veškeré topivo, jídlo (veškeré zpracování úlovku, který muž přinesl domů) a zajišťovaly veškeré domácí práce: udržování ohně, vaření, výchovu dětí (s pomocí mužů, když byli zrovna doma), výroba oblečení, práce na poli (setí i sklízení), pletení košíků, vyřezávání dřeveného nádobí a vidliček a všechno další domácí náčiní. Některé práce je zavedly nejen mimo dům, ale i mimo vesnici, jako bylo například sbírání bylin. Žena tak musela být schopna poznat nejrůznější druhy rostlin, a to během všech ročních období. Ženy mužům sloužily i jako holičky. Neustále byly v jednom kole. Aby získaly potřebné znalosti a dovednosti, začínala výchova dívek již v útlém věku.

Powhatanští muži měli méně práce než jejich ženy, zato však jejich úloha byla náročnější. Jejich svět se točil kolem schopnosti zabíjet, a to jak zvěř, tak v případě potřeby i nepřátele. Vedle lovu a války se muži zabývali výrobou kanoí (které pak využívali muži i ženy), rybařením a obstaráváním zahrady. Muži ponejvíce rybařili na jaře, zatímco na podzim lovili. Lov byl mimořádně náročnou činností, která vyžadovala schopnost soustředění, dobrou fyzickou kondici a důvěrnou znalost terénu a úkrytů za vegetací, která lovnou zvěř přitahovala. A právě lov ovlivnil i svérázné účesy indiánských mužů: levou část hlavy nechaly růst volně, obvykle do culíku a zdobenou nejrůznějšími trofejemi z válek či péry, zatímco pravá byla oholená, aby se jim tětiva luku nemohla do vlasů zamotat. Náročnost lovu si vyžadovala následné delší doby odpočinku, během nichž se muži věnovali zahradě, jezům na chytání ryb či vyráběli a opravovali svou loveckou výzbroj. A také trávili čas s ostatními muži.

Mužské a ženské práce byly každá úplná jiná, ale obě byly stejně důležité a přispívaly k indiánské společnosti. Pokud měla powhatanská rodina jednoho dospělého a zdravého muže a ženu, tak byla prakticky soběstačná. Děti se na svou budoucí úlohu učily především od svých rodičů. Malé děti měla nejprve na starosti matka a později, když byli chlapci větší a byli dost agilní, dovedli rychle běhat a střílet z luku, brali je otcové s sebou na lov. Lovecké umění bylo zároveň přípravou na válku.

Mezi desátým a patnáctým rokem věku se chlapci naučili všechno, co k životu v indiánské společnosti potřebovali, a byli iniciováni mezi muže. Začali se oblékat jako muži: nosit roušky připevněné k opasku a legíny nebo mokasíny při pobytu v lese jako ochranu před škrábanci, do nichž se snadno dostala infekce. Dívky se ženským povinnostem samozřejmě učily od svých matek. Ženami se staly, když vstoupily do puberty, což bývalo kolem třinácti let. Pak začaly nosit koženou zástěru s opaskem a nechaly si narůst dlouhé vlasy. Podobně jako muži při pobytu venku nosily legíny či mokasíny. Ženy nosily mnohem prostší účesy než muži – volně rozpuštěné, copy, nebo i střižené nakrátko.

Manželství v powhatanské společnosti znamenalo schopnost muže zabezpečit manželku a děti, což musel nápadník rodině nevěsty prokázat. Sňatek znamenal, že muž dosáhl dospělosti a že žena mohla mít děti. Jakmile muž našel ženu, s níž se chtěl oženit, musel si získat její přízeň, nebo, pokud ještě bydlela s rodiči, získat jejich svolení. Přesvědčování mělo obvykle formu darů potravin, čímž muž demonstroval svou schopnost uživit budoucí rodinu. Když bylo dosaženo dohody, muž rodině nevěsty zaplatil smluvenou cenu, což byla kompenzace pro rodinu, která s odcházející dcerou ztratila cennou pracovní sílu. Cena, kterou ženich zaplatil, byla i veřejnou deklarací hodnoty vyvolené ženy. Když si ženich obstaral nezbytnou výbavu domácnosti (samotný dům, hmoždíř a paličku pro drcení kukuřice, hrnce, rohože a postele) a zaplatil rodině nevěsty, byla nevěsta odvedena do jeho domu. Zde její otec, poručník či jen starší přítel spojil ruce ženicha a nevěsty. Podle ženichovy ruky byla odměřena šňůra s korálky a následně přetrhnuta rukama novomanželů (korálky posléze dostal ten, kdo přivedl nevěstu). Tím byli oba oddáni, ideálně dokud je smrt nerozdělí, a poté proběhla oslava. Rozvod byl možný, v případě však, že byly děti, tak ty se rozdělily k otci nebo matce podle pohlaví.

Dalším typem svazku bylo manželství na smlouvu, které bylo dočasné a trvalo zpravidla jeden rok. Každý rok se smlouva buď prodloužila, nebo neprodloužila a v takovém případě bylo manželství pokládáno za zrušené a oba si mohli vzít někoho jiného. Pokud však uplynula určená doba a svazek nebyl formálně ukončen či vyjednán pod novými podmínkami, manželství se stávalo trvalým.

Náčelník Powhatan a nejspíš i jeho vazalští náčelníci měli díky svému postavení naprostou svobodu při volbě nevěsty: měli neomezené prostředky, takže mohli zaplatit jakoukoliv cenu a navíc nemuseli přitom vyjednávat s členy její rodiny, anžto je statusem vysoce převyšovali. Svatba s nejvyšším náčelníkem bylo pro ženu považováno za velikou čest. Nicméně náčelníkovy ženy nesměly udržovat mimomanželské vztahy, které jinak byly běžné, měla-li žena svolení svého manžela. Náčelník Powhatan si mohl dovolit mít více manželek, než průměrný soukmenovec (mnohoženství tolerovalo, pokud si muž mohl dovolit další ženy zabezpečit); o Powhatanovi je známo, že měl více než stovku manželek. Jakmile mu porodila dítě, byla i s dítětem poslána zpět do své rodné vesnice, kde je Powhatan i nadále živil. Jakmile dítě bylo větší, bylo posláno na výchovu k otci do hlavního města. Matka byla od té chvíle považována za rozvedenou a mohla se znovu provdat. Manželství bylo Indiány pokládáno v první řadě jako svazek za účelem výchovy dětí. Pokud se manželé do sebe během času zamilovali, bylo to vítané, ale zdaleka nikoliv samozřejmé ani očekávané, už z toho důvodu, že mužské a ženské světy byl v powhatanské společnosti tak odlišné a velmi separované.

Vedle svých společenských úloh se chlapci a dívky učili správnému společenskému chování. Byli vedeni ke slušnému chování na veřejnosti – sebeovládání patřilo největším indiánským ctnostem. To mělo i svůj praktický význam, protože v indiánské společnosti neexistovala policie ani systém vynucování práva, bylo tak nejlepší jednoduše „chovat se jako člověk“ a neubližovat ostatním okolo sebe. Naopak Indiáni si navzájem nemluvili ani nezasahovali do života, aby se vyhnuli zbytečným konfliktům. Indiáni na slušné jednání kladli velký důraz především při styku s lidmi, kteří nebyli jejich příbuzní nebo kterým nedůvěřovali. To bylo i jednou z příčin řady nedorozumění s Angličany, kteří si jejich trpělivé naslouchání vykládali v duchu „mlčení znamená souhlas“. Ale tak to nebylo, naopak se jednalo o standardní chování k cizincům podle vzorce „návštěvníka toleruj, dokud ho nemůžeš vystát“.

Rozdílné kulturní návyky, chování a jazyk způsobily ještě řadu konfliktů mezi osadníky a domorodci. Indiáni se Angličanům zprvu snažili pomoci, ale ti brzy překročili práh Powhatanovy pohostinnosti. V roce 1609 už byl unavený neustálými žádostmi o potraviny a oficiálně zakázal svým lidem osadníkům pomáhat. Vztah mezi oběma skupinami se tak brzy velmi zhoršil a nezlepšil se až do chvíle, kdy byla náčelníkova oblíbená dcera v roce 1613 Angličany zajata. Během pobytu v zajetí poznala Johna Rolfa a podle anglických pramenů se ti dva do sebe zamilovali a chtěli se vzít. Powhatan ke sňatku dal svůj souhlas v dubnu 1614, poté co Pocahontas konvertovala ke křesťanství a změnila si jméno na Rebecca, se konala svatba. V roce 1616 Virginská společnost zaplatila manželům Rolfovým výlet do Anglie, aby pohled na úspěšného osadníka a indiánskou křesťanku zvýšil v Anglii zájem o Jamestown a americké osadnictví.

Během pobytu v Anglii však Pocahontas záhadně onemocněla a v roce 1617 zemřela. Následujícího roku zemřel i velký náčelník Powhatan. Vlády se na krátko ujal jeho mladší bratr Opitchapam a později jiný bratr Opechancanough (Opekankano). Mír mezi Indiány a osadníky zatím držel, ale experiment Johna Rolfa s pěstováním tabáku začínal nést ovoce a přinášet i dlouho očekávané první zisky pro Virginskou společnost. Do Jamestownu začalo přicházet stále více osadníků, kteří začali vytlačovat Indiány z jejich půdy. Ti byli k osadníkům laskaví a přátelští, protože takový byl jejich zvyk, ale jejich trpělivost se začínala tenčit.

V březnu roku 1622 Opechancanough provedl koordinovaný útok proti všem anglickým osadám najednou, avšak díky včasnému varování jednoho indiánského chlapce byl samotný Jamestown ušetřen. Mnoho anglických usedlostí ale padlo a zhruba z 1200 osadníků padlo za oběť 350–400. Indiáni poté ustoupili a čekali, jestli se Angličané poučí, anebo odejdou. Osadníci se ale dali dohromady a podnikli protiútok, který vyústil v deset let trvající první anglo-powhatanskou válku.

V roce 1644 už dosahovala osadnická populace 8000 osob. Náčelník Opechancanough proto naplánoval nový útok, i přesto, že některé kmeny ho v tom nepodpořily a místo toho se postavily na stranu Angličanů. Ztráty osadníků dosáhly podobné výše, jako dvacet let předtím, kolem 350–400 mrtvých. Roku 1646 však byl již téměř stoletý Opechancanough osadníky zajat a v Jamestownu zavražděn. Po jeho smrti následoval postupný úpadek i powhatanskou kmenovou konfederaci, která začala časem představovat spíše formální spolek než nějakou reálnou sílu.

Opechancanoughovým nástupcem byl náčelník Necotowance, který v Angličany v roce 1646 podepsal první mírové dohody. Dohoda jasně definovala území osadníků a území Indiánů; Indiáni se na anglickém území nesměli pohybovat bez dovolení a kvůli tomu museli nosit zvláštní pruhovaný kabát (později odznak). V roce 1677 byla v důsledku Baconova povstání podepsána další smlouva, ke které se připojily i další kmeny žijící na území Virginie. Smlouva navyšovala roční dávky zvěřiny a ryb, které museli Indiáni osadníkům odvádět. Území powhatanských Indiánů se smrsklo na malé rezervace a oni sami se stali poddanými anglické koruny.

V 18. století Indiáni ztratili další území a řada kmenů přišla o své rezervace zcela. Rappahannockové přišli o tu svojí někdy po roce 1700, Chickahominiové v roce 1718 a kmen Nasemondů svojí rezervaci odprodal roku 1792. Tyto kmeny následně mizí z povědomí, ostatně mnoho jiných se považovalo za vymřelé již v roce 1722. Aby Indiáni přežili, snažili se nyní na sebe pokud možno neupozorňovat. Jediné powhatanské kmeny, který si udržely své rezervace, byli Pamunkeyové, Mattaponiové a Gingaskinové. I když si Indiáni uchovali některé své zvyky, po desítkách let soužití s bělochy jich spousta mluvila anglicky či byla obrácena na křesťanství. Koncem století už vymizelo i mnoho domorodých jazyků.

V 19. století byl na powhatanské Indiány v rezervacích opět vyvíjen nátlak, aby se vzdali své půdy. Běloši usilovali o ukončení právního postavení kmenů. Řada kmenů byla chudá a nátlaku podlehla a své země se proto zbavila. Pamunkeyové a Mattaponiové, ač byli sami též chudí, se ale postavili na odpor a své rezervace hájili. Tyto kmeny uchovaly své kmenové struktury a smlouvy se státem Virginie a jejich rezervace tak stojí dodnes.

Další problémy virginské Indiány čekaly ve století dvacátém v podobě Waltera A. Pleckera. Walter Plecker byl bílý suprematista a příznivec eugeniky. V letech 1912 až 1946 stál v čele virginského matričního úřadu (Bureau of Vital Statisctics). Podle jeho názoru už v té době žádný „skuteční“ virginští Indiáni neexistovali. Měl-li některý z nich v roce 1923 byť i jenom jednu šestnáctinu africké krve, byl zařazen do kategorie „barevní“. Plecker říkával, že ti, kteří se snažili do „do rodných listů ‚propašovat‘ termín Indián“ byli „jako krysy, když člověk nedával pozor“, které páchaly neustále nějakou „rasovou faleš“. Usiloval o to, aby všechny dokumenty jako rodné listy, úmrtní listy, povolení ke sňatku nebo registry voličů reflektovaly jeho názory tím, že se v nich nebude používat slovo Indián. Plecker nicméně přiznával, že „celou dobu kecal a věděl, že je to právně neudržitelné“, protože názory nebyly nijak odborně podložené.

V roce 1924 vstoupil v platnost zákon o rasové integritě (Racial Integrity Act), který Pleckerovi jeho „papírovou genocidu“ usnadnil. Plecker zákon veřejně obhajoval, neboť chtěl bílou „panskou rasu“ udržet za každou cenu čistou. O virginských Indiánech, kterým říkal šmejdi (mongrels), se domníval, že se snaží zbavit statusu negrů (negro status) a začít chodit do bílých škol a mísit se s bělochy. Mnoho zdejších Indiánů před Pleckerovou agresivní kampaní raději opustilo stát, jiní se zase snažili na sebe neupozorňovat a bouři přečkat. Zákon o rasové integritě byl konečně smeten až judikátem Nejvyššího soudu Spojených států v případu Loving v. Virginie. Virginští Indiáni se konečně mohli ženit, s kým chtěli, ale hlavně mohli změnit údaje ve svých rodných listech tak, aby správně odrážely jejich etnický původ. V roce 1997 byly na návrh virginského poslance Harveyho Morgana zrušeny poplatky za změnu údajů v úředních listinách.

Až koncem 20. století se virginští Indiáni konečně znovu chopili své hrdé historie a kultury. Na konci 80. let bylo státem Virginie uznáno sedm kmenů, které byly členy či spojenci powhatanské konfederace. Tehdy byl uznán i kmen Monacan, který ale s powhatanskými Indiány neměl nic společného. V roce 2010 byly státem uznány další tři kmeny: Patawomeckové, Cheroenhakové a Nottowayové.

Od 90. let se šest virginských kmenů – Horní Mattaponiové, Chickahominiové, Východní Chickahominiové, Nansemondové, Rappahannockové a Monacanové – snažili získat uznání na federální úrovni (dva kmeny z rezervací, Mattaponiové a Pamunkeyové, se k tomu nejprve připojili, ale později odstoupili a uznání se domáhají jinými způsoby). Kmeny se snažily prosadit zákon v Kongresu; „papírová genocida“ Waltera Pleckera jim ale prakticky znemožnila obracet se na Úřad pro indiánské záležitosti, obvyklý způsob, jak se domoci federálního uznání. Proces to byl dlouhý, obtížný a drahý a během jednoho roku návrh zákona neprošel na několika úrovních. Poslední verze prošla Sněmovnou reprezentantů, doprovodný návrh byl ale později republikánským zástupcem z Oklahomy Tomem Coburnem zablokován v Senátu, takže nemohl být projednán ani o něm nebylo hlasováno.

Virginští Indiáni avšak nevzdávají a v únoru roku 2011 celý proces začal nanovo. Tentokrát byl návrh předložen ve Sněmovně reprezentantů a doprovodný návrh v Senátu v ten samý den. V březnu oba návrhy měly příslušné sněmovní a senátní výbory, což je prvním krokem v celém procesu. V létě 2015 Pamunkeyové získali federální uznání.

V současné době mají uznané virginské kmeny populaci nějakých 5800 lidí (z toho powhatanské kmeny činí 3400) a dohromady vlastní necelých 2000 akrů půdy. V průběhu posledních čtyř set let virginští Indiáni vydrželi mnohé, a přesto dokázali přežít a nezapomenout svou minulosti. Pamunkeyové a Mattaponiové (jediné kmeny s vlastními rezervacemi) stále platí každoroční tribut zvěřiny a ryb, jak bylo ujednáno ve smlouvách z let 1646 a 1677 – který nyní předávají guvernérovi státu Virginie. Za poledních více než 330 let nevynechali ani jednou.

Indiáni jsou aktivními a činorodými aktivisty za zájmy svých lidí. Kromě jiného slouží jako (neplacení) kmenoví úředníci, zastupují své kmeny při United Indians of Virginia, Virginia Council of Indians či pow-wow (pau-vau) pořádaných jinými kmeny. Pořádají besedy a přednášky pro školy a občanská sdružení, kde mluví o historii ze své perspektivy a učí děti o svých dějinách a stále provozovaných řemeslech. Virginští Indiáni jsou hrdí na to, kým jsou, na svou historii a kulturu – a nejvíc na to, že nikam nezmizeli, pořád jsou tu.

Zdroj

Původní článek „The Powhatan Indian World“ Sarah J. Stebbins naleznete na stránkách National Park Service.