Poslední cargo kult

Mike Jay

Publikováno: 6. února 2016

Je krátce před úsvitem 15. února na ostrově Tanna v jižním Tichomoří. Vesnice v Sulphurské zátoce se pomaličku probouzí, tak jako každé ráno, přímo pod činnou sopkou. Začíná už se dělat nepříjemné dusno a horko, jaké je obvyklé v období dešťů, a prasata s kuřaty se už začínají ozývat. A tak jako každý 15. únor v průběhu posledních 45 let, i dnes se má odehrát jedna z nejpodivuhodnějších náboženských slavností na světě.

Yasur se tyčí do výše přímo nad vesnicí a v pravidelných intervalech soptí lávu a rozptyluje popel po mrtvých pláních v okolí své základny jako by to byl sníh. Na pobřežní straně vesnice se černopísečná pláž setkává s říčkou, která sem stéká z horkých pramenů. Voda v ní je na koupání příliš horká, ale na praní prádla nebo vaření se hodí. Doškované bambusové chatrče jsou oproti jiným vesnicím v Melanésii uspořádány poněkud neobvykle: nikoliv do kruhu kolem centrální klanové chatrče nebo banianového stromu, ale do čtverce kolem velké prázdné plochy připomínající buzerplac. To proto, že vesnice v Sulphurské zátoce je jednou z mnoha v této části světa, kde lidé nevzývají Ježíše Krista, kterého sem přinesli misionáři, ani tradiční náboženství svých předků (kastom), ale mají svého vlastního boha: duchovního mesiáše známého jako John Frum.

John Frum, boží syn, spasitel

John Frum je syn boží, ale není totožný s Ježíšem Kristem. Tu je černý Melanésan, ondy zase běloch, či podle dalších afroamerický voják. John Frum je mesiáš tradičního náboženství, který přišel obyvatele Tanny zachránit před misionáři a obrátit je zpět ke starým praktikám; je také univerzálním zpodobněním změny, nástupcem Buddhy, Ježíše nebo Muhammada. Tak jako Kristus, i John Frum se má jednoho dne vrátit – či snad je už dokonce zpět. Je bohem sopky a velí armádě mrtvých, kteří dlí dole v kráteru. K mužům, kteří pijí omamnou kavu z pepřovníku opojného, sesílá ducha, jehož prostřednictvím s ním mohou komunikovat v duchovním světě. Když se John Frum poprvé za koloniálního období objevil, Britové ho měli za obyčejného domorodce, který akorát podněcuje odbojné nálady. Nechali zatknout několik „potížistů“ a postavili je na pranýř před zraky celé vesnice. Ale domorodci dobře věděli, že ani jeden z nich nebyl John Frum, který se i poté čas od času objevoval. Britové zvolili novou taktiku: kdo bude přistižen při propagaci Frumových myšlenek, bude uvězněn v Port Vila, hlavním městě Nových Hebridů, které je odtud více než sto kilometrů. Pro nově vznikající náboženství se však zatčení předáci stali mučedníky a příběhy o tom, jak se jim John Frum zjevoval ve vězení, jsou dnes pevnou součástí ústního kánonu, zjevení a chvalozpěvů.

Uctívači carga

Pro antropology je John Frum příkladem jednoho z nejpozoruhodnějších a nejexotičtějších fenoménů, jaký se vyskytuje v domorodých kulturách: „cargo kultů“. Po celé Melanésii – od Nové Guineje, přes Šalomounovy ostrovy až po Nové Hebridy – se vyskytují desítky navzájem neprovázaných, tisíce kilometrů od sebe vzdálených a různých jazyků používajících komunit, které na první pohled spontánně vyznávají stejné bizarní náboženství. Tento zvláštní náboženský systém vznikl, když běloši začali ostrovy opouštět a jejich cargo – moderní západní zboží – se mělo magickým způsobem dostat k domorodcům, kteří se pokládali za jeho právoplatné majitele.

Cargo kulty se naplno rozvinuly v 50. letech 20. století; i když jakmile fenomén začali zkoumat západní vědci, zjistilo se, že kořeny tohoto hnutí sahají až do 90. let 19. století. Klasické je podání australského antropologa Petera Lawrence, který v roce 1949 podnikl terénní výzkum mezi domorodci v provincii Madang v Nové Guineji, kteří navzdory koloniální vládě žili víceméně jako v době kamenné. Lawrence postupně zjistil, že samotná jeho přítomnost se stala součástí neobyčejně složitých náboženských představ. Neustálé ho obklopovaly zvěsti, že co nevidět pro něho do přístavu přijede loď s obrovským nákladem zboží. Také po něm domorodci chtěli, aby jim pomohl s čištěním přistávací plochy pro letadla. Když se jich otázal, k čemu jim tak může být letiště, bylo mu sděleno, že je určené pro nákladní letadla, která jim – a sice již brzičko – přivezou maso v konzervách, rýži, nářadí, tabák nebo generátor pro elektrické osvětlování. Když se Lawrence zeptal, kdo že jim to všechno pošle, „Pánbůh na výsostech“ mu byl odpovědí.

Lawrencova analýza situace se v budoucnu stala vzorcem toho, co se lidem ze Západu zdálo jako nepochopitelná změť hloupých pověr. Nejprve přišla „cargo víra“: apokalyptické přesvědčení, že svět se brzy zhroutí a ostrované konečně získají materiální bohatství bílých farmářů a kolonizátorů, kteří momentálně požívali plodů práce domorodců. Poté přišlo ještě něco podivuhodnějšího – „cargo rituál“: nová náboženská praktika, která spočívala v magickém napodobování činností, které bělochům přinášely jejich cargo. Ostrované začali všude možně v džungli kácet stromy a stavět přistávací plochy pro letadla, stavěli z bambusu imitace rádiových věží a pečlivě prozkoumávali biblické texty a hledali v nich skrytá poselství. Dokonce ani anglický rituál čaje o páté neušel nápadobě. Když všechny tyto věci nesly ovoce bělochům, tak domorodcům musí přeci také.

Lidové bouře

Koloniální vlády v celém regionu proti cargo kultům tvrdě zakročily a bezpočet různých „cargo proroků“ bylo zatčeno a skončilo ve vězení. Plantážníci a další západní podnikatelé, kteří označení „cargo kult“ původně vymysleli, to vše považovali za čiré šílenství, které jen demonstrovalo ignorantství a pověrčivost domorodé pracovní síly. Liberálnější běloši se snažili domorodcům vysvětlit, že cargo nevzniká kouzlem, ale je produktem generací technologického pokroku a jediný způsob, jak ho melanéské společnosti samy dosáhnou, je pracovat a vydělat si na něj. Domorodci ale měli názor jasný: běloši se nechtějí vzdát svého tajemství a o cargo se podělit.

Na ostrově Tanna arci tajemství neodhalil nikdo menší, než John Frum.

Příběhy o Johnově raném působení si vesměs navzájem protiřečí. Není to nic překvapivého, všechny tradice jsou ústní, předávané tichou poštou, znovu a znovu interpretované různými proroky a donekonečna upravované, aby vyhovovaly potřebám náboženství, které se v čase vyvíjelo. Podle koloniální verze toto „šílenství“ začalo v roce 1940, když si někteří domorodci začali malovat tváře na bílo, nosit klobouky a obcházet své soukmenovce s prorockými zkazkami, že běloši budou brzy vyhnáni a bude přivezeno velké množství carga. Podle většiny tannaských verzí příběhu se John Frum zjevoval již mnoho let předtím, ale domorodci drželi jeho existenci před úřady v tajnosti, protože jeho poselství nabádalo lidi k návratu k tradičním náboženstvím, která křesťanští misionáři potlačovali již celé století.

Ale v roce 1941 už nebylo pochyb, že se na ostrovech něco děje. Byl zatčen „prorok“ jménem Manehivi ze Sulphurské zátoky a koloniální správa ho „za podněcování ostatních“ (pour encourager les autres) nechala na jeden den přivázat ke stromu. Leč John Frum se objevoval i nadále a úřady jeho svědky deportovaly a věznily. Pak přišla velká novina: na nedaleký ostrov Espiritu Santo dorazil velký americký kontingent. Američané nejenže s sebou přivezli množství carga dosud nevídané – zbraně, tanky, lodě, jídlo nebo léky –, ale bylo mezi nimi i nemálo černochů. Byla tak narušena staletá symetrie mezi cizincem (bílý a bohatý) a domorodcem (černý a chudý). Domorodci si americké černochy vykládali různě; jako potomky místních ostrovanů, kteří byli v minulosti odtud uneseni plantážníky, nebo také jako osobní americké vojsko Johna Fruma. Sulphurská zátoka se ponořila do mesianistického opojení. Jednoho nedělního rána povstalo nové hnutí s dosud netušenou mírou občanské neposlušnosti, která otřásla místní bělošskou komunitou. Povinnou nedělní bohoslužbu v presbyteriánském kostele domorodci téměř do jednoho vynechali, místo toho se velká skupina ostrovanů shromáždila u obchodní stanice a z vystaveného zboží pečlivě sloupla všechny cenovky.

Zaskočená koloniální správa na náhlý výbuch lidového hněvu reagovala změnou politiky. Odklonila se od šikany domorodců a zaměřili se na, jakkoli opožděnou, osvětu. Byli zváni američtí důstojníci na besídky, aby ostrovanům vysvětlovali, že John Frum skutečně nemá nic společného s armádou Spojených států a pokud chtějí americké cargo, musí si ho odpracovat. Na domorodce to však neudělalo patřičný dojem a jen vzrostlo jejich očekávání soudného dne. Ostrované zopakovali rituál, který se v oblasti spontánně objevil již nesčetněkrát: uctívači Johna Fruma obřadně zničili veškerý majetek západního původu a své těžce vydělané peníze vhodili do moře. Leitmotivem tohoto „cargo rituálu“ snad byla demonstrace víry a příprava na nový řád (John Frum přinese přece jiné peníze, nové a lepší, s obrázky kokosů na bankovkách), či obdoba tradičního melanéského potlače, kdy se prostřednictvím okázalé oběti váš bližní, a tím i svět, stane vaším dlužníkem. Ať už byl motiv jejich činu jakkoliv obskurní, jako gesto odporu zafungoval dokonale – když začali domorodci ničit i své peníze, i ti nejskeptičtější kolonizátoři museli uznat, že nad svou pracovní silou ztratili kontrolu.

Vyhrocená krize ale postupem času slábla a ustálila se. John Frum se slibovaným cargem sice nepřijel, ale domorodci se do misijních škol a kostelů ani tak nevraceli. V Sulphurské zátoce a přilehlých vesnicích byly oslavy sabatu přesunuty na pátek, kdy probíhaly slavnosti Johna Fruma, tančilo se, zpívalo a pila se opojná kava. Oproti prudérní presbyteriánské minulosti vítaná změna. Hnutí později obnovilo i několik tradičních praktik, které koloniální správa musela chtě nechtě tolerovat. A konečně dne 15. února 1957 byla v Sulphurské zátoce slavnostně vztyčena americká vlajka a nové náboženství se tak oficiálně představilo světu.

Velký den

A právě vztyčování vlajky je dodnes páteří oslav Dne Johna Fruma. Krátce po rozednění je den požehnán bohoslužbou: asi stohlavý dav se vtěsná do malé chatrče stojící v rohu přehlídkového prostranství a zpívá chvalozpěvy na Johna sesbírané v průbehu let. Některé z nich lidé zpívají v jazyce, kterému ani nerozumí. Chvalozpěvy se nesou ve vážném, zasmušilém tónu připomínajícím svůj presbyteriánský původ, ale ceremonie evidentně není křesťanská: při vyvrcholení bohoslužby účastníci zdvihají prsty a každý položí květinu na svatyni. Zatímco se vzduchem nese pochmurný zpěv, zbytek vesničanů se věnuje svým každodenním starostem; ženy perou oblečení v horkých pramenech, muži se shromažďují v malých skupinách pod stromy a kolem nich běhají volně prasata. Obchodníci otevírají otevírají krámky a vystavují ven své zboží, od konzerv se sardinkami až po secondhandové nylonové kraťasy.

Okolo „velitelství“ – plechové chatrče na druhé straně přehlídkové prostranství – pomalu narůstá šum. Objevují se staršinové kultu Johna Fruma oblečení ve starých amerických uniformách; někteří mají připnuté medaile a nášivky nejrůznějších motivů, od loga Greenpeace až po černošské hvězdy amerického baseballu. Velitelství slouží nejen vyznavačům kultu v Sulphurské zátoce, ale celému regionu. Pro hnutí Johna Fruma je to takový malý Vatikán. Velitelství je striktně mužský prostor, čímž se hnutí podobá tradičnímu náboženství, ale i tajným, výhradně mužským společnostem, které se v nejrůznějších podobách vyskytují po celé Melanésii. Je tedy záhadou, co se uvnitř vlastně děje – i když jeden anglický cestovatel, s nímž jsem měl možnost mluvit, mi říkal, že nahlédl dovnitř a viděl staršiny koukat na televizi, kde si na videu pouštěli Rytíře kulatého stolu s francouzskými titulkami.

Když se dav shromáždí, staršinové se nakonec seřadí ke slavnostní přehlídce a z velitelství se vynesou dvě vlajky. Jedna je vlajka Spojených států z dob druhé světové války a druhá je vlajka, kterou používalo hnutí odporu, které ostrovní zemi nakonec v roce 1980 dovedlo k nezávislosti. Tři staršinové se pomalu odeberou k vlajkovým stožárům, vztyčí se vlajky a proběhne obřadní salutování, věrně připomínající americké vojenské ceremonie. Zbytek staršinů stojí nehnutě v průvodu, čekajíce na další část slavnostního programu: armádu Johna Fruma.

Z džungle nad vesnicí se vynoří armáda – asi čtyřicet mladých mužů v džínsech a bez trička. Na obnažených hrudích mají vyvedený nápis „USA“ a na zádech fosforeskující barvou magické znamení. Každý voják nese bambusovou „pušku“ – dlouhý na červeno natřený klacek se špičkou na konci, který nesou jako „k poctě zbraň“. Armáda pochoduje směrem k buzerplacu, kde čekají další dvě vlajky: insignie americké námořní pěchoty a vlajka státu Georgie. Staršinové určují rytmus pochodujících vojáků pokřiky a píšťalkou, nechají je pochodovat sem a tam. Slunce je již v tuto dobu vysoko na obloze a ze sopky stoupá oblak páry. Každý rozkaz staršinů vlevo/vpravo-v-bok či na-rámě-zbraň odměňuje okolostojící dav bouřlivým potleskem. Dílem vojenská přehlídka, dílem tradiční domorodý tanec, každopádně strhující podívaná pro domorodce i návštěvníky.

Nakonec armáda odpochoduje zpátky do džungle, ale staršinové na přehlídce zůstávají a zvou zbytek vesnice k rituálním tancům. Tančí se v kruhu za doprovodu kytar a staršinové tanečníky řídí hvízdáním. Desítky mladých mužů a žen se přitom prostřídají. Po skupinách se z lesa začínají vracet vojáci s hrdým výrazem ve tváři. Baví se, na tělo si přidávají další americké slogany a na hlavu si posazují pokrývky vyrobené z kapradí nebo řetězů na vánoční stromeček a nenuceně se připojují k tanci a volné zábavě. Den se nachyluje k tradičním radovánkám, tanci, zpěvu a pojídání lepkavé laplapové kaše.

Dnešní lidé to vidí různě

Mezi diváky nechyběl také vanuatský ministr zdravotnictví, který je členem místního parlamentu a horlivým přívržencem hnutí Johna Fruma. Mohl být ten den v Japonsku na plánovaném (a Američany sponzorovaném) summitu o daňových rájích, ale 15. února pro něho nebylo důležitějšího místa než Sulphurská zátoka. „Hnutí Johna Fruma, to byli první hrdinové boje za nezávislost,“ jak vysvětluje. „Oni první se vyslovili proti koloniální nadvládě. Poselství Johna Fruma je o návratu k tradičním zvyklostem a zachování naší vlastní identity.“

To je pohled, který si utvářeli pozorovatelé zvenčí už od 60. let, kdy začal sílit anti-koloniální sentiment a s ním i zájem o domorodé kultury. David Attenborough, který navštívil Sulphurskou zátoku v roce 1960 při natáčení seriálu Quest for Paradise, mohl hnutí Johna Fruma zavrhnout jako „dětinsky ubohou“ a „nebezpečnou“ sektu, která není víc než „projevem odporu vůči misionářům“, ale nová generace antropologů začala cargo kult vnímat jako součást něčeho širšího. Dějiny kontaktů tannaských domorodců s bělochy byly takřka permanentně konfliktní: vraždící objevitelé a dobrodruzi, následováni otrokáři a obchodníky se santalovým dřevem, dále tzv. „blackbirders“, kteří unášeli domorodce na nucené práce na třtinových plantážích v australském Queenslandu, a nakonec presbyteriánští misionáři, kteří domorodcům zakázali tance, opojnou kavu, tradiční oblečení i rituály. Zákazy misionáři vynucovali tvrdou pěstí, která posléze přerostla v koloniální správu. Během tohoto období svých dějin byli ostrované roztroušenými kmeny mluvícími navzájem nepříbuznými jazyky a bez společné identity nebo víry, která by jim posloužila jako základ pro národní sjednocení. Ani jejich náboženství nemělo vlastní jméno, až dokud se pro něj nevžil pidžinský výraz kastom. Na Západě se zatím někteří začali tichomořské cargo kulty považovat za zárodek odborů, separatistických hnutí či nátlakových skupin za politické a demokratické reformy.

Tento pohled na cargo kulty jako předobraz politické nezávislosti ale většina ostrovanů, kteří stojí mimo samotné hnutí, nezastává. Každý, s kým jsem mluvil v ostatních částech Vanuatu, sdílel názor, který ministr zdravotnictví přičítal spíše starým kolonizátorům: že pro dnešní pokrokově naladěné a politicky angažované Vanuatánce je John Frum akorát ostudou. „Tohle je jak z doby našich dědečků,“ řekl mi jeden, „předtím než jsme pochopili, jak funguje politika a jak pro sebe získat nezávislost.“ Názor Davida Attenborougha na pověrčivé domorodce, kteří beznadějně čekají na své cargo, dodnes zastávají mnozí z ostrovanů. „John Frum byl prostě jen černý americký voják,“ jak mi řekl jiný. „Ale to těm frumovcům vykládat nemůžete. Nemůžete jim říct, že nebyl bůh.“

Na námitku, že hnutí Johna Fruma je cargo kult má ministr zdravotnictví razantní odpověď. Netvrdí, že John Frum už cargo kultem dávno není, ale že jím nikdy ani nebyl. „My Tannánci jsme znali boha dávno předtím, než sem přišli misionáři. Přirozeně jsme věděli o stvořiteli, který stvořil toto všechno. Ale bílí nikdy nedokázali pochopit, že i černí mohou mít své vlastní zjevení, spasitele pro lid Tanny. Oni si představovali, že to celé je jen o jejich spotřebním zboží. Ne, my nejsme posedlí hmotařstvím – to oni.“ Ale co ty americké vlajky a přehlídka, které jsme dnes byli svědky? „To není čekání na náklad zboží z Ameriky, to je připomínka naší historie. Američané nám pomohli a osvobodili naše vůdce z koloniálních vězení.“ Je pravdou, že americká armáda se k ostrovanům chovala daleko lépe než Evropané. Američané platili velmi slušné mzdy a zdarma poskytovali pomoc Červeného kříže, ale skutečná podstata spojenectví mezi hnutím Johna Fruma a americkými mariňáky je značně nejasná. Dnes je ale 21. století a ministr zdravotnictví v nejbližší budoucnosti plánuje tuto část vanuatských dějin vyjasnit na oficiálních webových stránkách vanuatské vlády.

Ani mladší členové hnutí se neostýchají o své víře otevřeně promluvit. „Bůh se zjevil tannaskému lidu v podobě Johna Fruma,“ jak mi jeden pověděl, „tak, jako se Židům zjevil jako Ježíš a Indům jako Buddha. Je to jedno a to samé poselství. Náš zápas s kolonialismem se odehrával na celém světě, napříč všemi kulturami. John Frum je mesiáš pro nás všechny, kteří jsme bojovali za stejnou věc.“

Takto ekumenický pohled na hnutí Johna Fruma dává vyniknout té největší záhadě: proč se cargo kulty objevily právě tady? Křesťanství se s domorodými náboženskými představami dostávalo do konfliktu po celém světě. Stovky kultur se smísily s křesťanskou vírou a vyplodily někdy i verze tak idiosynkratické, že byly od původního učení kolikrát k nepoznání. Desítky kultur také křesťanství nejprve přijaly a později odvrhly a navrátily se ke starým obyčejům. Ale kde jinde, než zde na ostrově Tanna, vzešla z kulturního střetu třetí entita – docela nové náboženství i se svým vlastním mesiášem?

Spojení a rozpory mezi oběma systémy se v hnutí Johna Fruma během jeho historie často projevovaly a jeho různí prorokové málokdy zpívali své chvalozpěvy ze stejných zpěvníků. John Frum byl běloch i černoch, člověk i duchovní bytost, Američan i Tannánec. Někteří skutečně čekali na cargo, pro jiné bylo jen metaforou. Ale tento rok jsme mohli být svědky rozkolu doposud nevídaných rozměrů, když se jedna vesnice v Sulphurské zátoce rozdělila na dvě. Jeden z jejích předáků jménem Isacwon vesnici spolu s několika desítkami přívrženců opustil a odešel do lesa na kopci, kde založil novou osadu. Jejich vesnice už stojí asi šest měsíců a zdá se dobře zajištěná, vyzdobená květinami a dalšími ozdobami v očekávání jejich první slavnosti Dne Johna Fruma. Ale nemá žádné přehlídkové prostranství ani pochodující armádu: jejich slavnost je návratem k tradičnímu náboženství z dob před příchodem misionářů.

Málokterý vesničan se o schismatu chce otevřeně bavit, tedy kromě ujišťování cizinců o tom, že k němu nevedly politické důvody. Je to záležitost doktrinální, otázka duchovního zaměření a možná i dokonce projev konkurenčního pnutí mezi různými proroky. Někteří ze starších obyvatel tvrdí, že nemají ponětí, proč Isacwon vesnici opustil. Ale za rouškou zdvořilosti se zcela jasně ukrývá hluboká rivalita, kterou lze odtušit z komentářů pronesených jakoby mimochodem. V nové vesnici mi sdělili, že nikdo nestojí o ceremonii vztyčování vlajky nebo přehlídku, protože „je to jen akorát tak show pro turisty“ – prapodivný důvod vzhledem k faktu, že jediným cizincem jsem tu já a ještě pár novinářů ze Sydney Morning Herald. Zpátky v Sulphurské zátoce zatím panuje obecný názor, že obyvatelé nové vesnice ztratili své rituální a ceremoniální tradice: „nedělají tam nic jiného, než že jí laplap.“ Rozhodla se nová vesnice skutečně rozejít s cargokultickou minulostí a jednoduše se navrátit ke starým zvykům? Ať už se současný rozkol vyvine jakkoli, zdá se, že poslední cargo kult není ještě ani zdaleka na kolenou, ale svůj podivuhodný tanec bude tančit ještě hodně dlouho.

Zdroj

Původní článek „The Last Cargo Cult“ Mika Jaye naleznete na jeho stránkách Mikejay.net.

Autor

Mike Jay (*1959) je britský spisovatel a historik, přední odborník na dějiny drog a jejich roli v různých kulturách v průběhu dějin. Publikoval řadu knih o dějinách vědy a medicíny, zejména se věnoval objevení psychotropních látek v 18. a 19. století. V současnosti žije v Anglii.

Jeho kniha Císařové snů: Příběh drog v 19. století vyšla nedávno i v češtině.