Pitcairnovy ostrovy: Poslední britská kolonie v Tichomoří

David Stanley

Publikováno: 17. září 2017

Pitcairnovy ostrovy se nacházejí mezi Tahiti a Velikonočním ostrovem, 490 kilometrů od ostrova Mangareva.

Legendární ostrov Pitcairn, útočiště vzbouřenců z Bounty, je nejzapadlejší osídlený kout jižního Tichomoří. Tato malá osada, založená roku 1790 devíti Brity a devatenácti Polynésany, je dnes stará přes dvě stě let.

Je ironií dějin, že Pitcairn, jehož osídlení vzešlo z aktu vzdoru vůči britské koruně, se jako první tichomořský ostrov stal roku 1838 britskou kolonií a dnes je poslední připomínkou britského impéria v Tichomoří. Všechny čtyři ostrovy mají rozlohu dohromady 47,4 kilometrů čtverečních, ovšem náleží k nim 800 000 kilometrů čtverečních výlučné hospodářské zóny, což je i důvod, proč Velká Británie odtud rozhodně nespěchá.

Pitcairnův ostrov

Pitcairnův ostrov se nachází více než 2200 kilometrů jihovýchodně od Tahiti. Leží osamoceně mezi Peru a Novým Zélandem, na 25 stupních jižní šířky a 130 stupních západní délky. Nejbližším osídleným ostrovem je 490 kilometrů vzdálená Mangareva, která je součástí Francouzské Polynésie. 1900 kilometrů na východ se nachází Velikonoční ostrov.

Pitcairn je vysoký ostrov vulkanického původu; jeho nejvyšším bodem je Pawala Valley Ridge tyčící se do 347 metrů nad mořem. Ostrov nemá pláže, ze všech stran jej obklopují skaliska a vysoké útesy. Také tu není korálový útes, takže vlny se rozbíjí přímo o pobřeží ostrova. Rozloha ostrova je 4,5 kilometrů čtverečních, z čehož přibližně polovinu tvoří úrodná půda vhodná k obdělávání.

Pitcairnův ostrov má vcelku stejné podnebí po celý rok; v průměru 19 stupňů Celsia v srpnu a 24 stupňů v únoru. Denní teploty se pohybují od 13 do 33 stupňů. Roční srážky činí nějakých 2000 milimetrů a v průběhu roku nespadnou rovnoměrně, nýbrž se střídají období sucha s obdobím dešťů. Většinou vane mírný východní vítr, mezi dubnem a zářím se vyskytují vichřice.

Historie

Ztracená civilizace

Pitcairnův ostrov byl sice v roce 1790 neobydlený, stopy po předchozí civilizaci byly ale velmi dobře patrné. Vzbouřenci našli čtyři podstavce s hrubě otesanými kamennými sochami – patrně menší a jednodušší verze těch, které se našly na Velikonočním ostrově. A jako praví křesťané je samozřejmě zničili a coby bezbožné modly naházeli do moře.

Do dnešních dnů z nich nezůstalo prakticky nic. Jediná zachovalá soška je dnes umístěna v Otago Museum ve městě Dunedin na Novém Zélandu. Sporadické návštěvy evropských archeologů odhalily známky dávného pohřbívání, kamenné sekery a 22 petroglyfů pod Down Rope na jihovýchodním konci ostrova. Nálezy nasvědčují tomu, že ostrov musel být osídlen nepřetržitě po dlouhou dobu, ale odkud tito první Pitcairňané přišli nebo kde jsou jejich pozůstatky zůstává nezodpovězenou otázkou.

Objevení Evropany

Pitcairnův ostrov byl objeven v roce 1767 Philipem Carteretem, kapitánem lodi Swallow. Ostrov dostal jméno podle námořníka, syna majora Pitcairna z Královské námořní pěchoty, který jej jako první spatřil.

V roce 1788 vyplula Bounty z Anglie do Tichomoří s úkolem získat chlebovníkové sazenice a převézt je do Karibiku, kde chlebovníky měly sloužit jako potrava pro otroky na plantážích. Bounty ale na Tahiti dorazila v nevhodnou roční dobu, námořníci zde proto museli strávit dlouhých pět měsíců, než mohli vzorky vyzvednout a odvézt. Za tu dobu životu v tropickém ráji více než uvykli. 28. dubna 1789 při cestě tonžskými vodami se posádka na čele se čtyřiadvacetiletým zastupujícím prvním důstojníkem Fletcherem Christianem vzbouřila proti svému veliteli, poručíku Williamu Blighovi. Vzbouřenci Blighe vysadili do záchranného člunu spolu s osmnácti muži, kteří mu zůstali věrní. Ti pak podnikli fenomenální plavbu dlouhou 3618 námořních mil a za 41 dnů dorazili až k Holanďanům do Kupangu na ostrově Timor, kde světu mohl oznámit zprávu o vzpouře na Bounty.

Vzbouřenci se i s Bounty mezitím vrátili zpět na Tahiti, kde k sobě přibrali pár domorodců, a poté se vydali na ostrov Tubuai v Jižním souostroví, kde se pokusili usadit. Jejich snahy ale pro odpor tamních domorodců ztroskotaly a vzbouřenci se museli vrátit opět na Tahiti. Zde se jich část rozhodla už zůstat (ti byli později zatčeni a převezeni do Anglie k soudu), kdežto zbytek se pokračoval dál v hledání nového domova. Celkem šlo o devět vzbouřenců a osmnáct Polynésanů (muži, ženy a malá dívka). Bounty cestou minula Cookovy ostrovy, Tongu, Fidži, až si Christian nakonec vzpomněl na Pitcairnův ostrov zmiňovaný v Carteretových záznamech. Vzbouřenci proto změnili kurz a k Pitcairnovu ostrovu dorazili 15. ledna 1790.

Vzbouřenci z lodi vyložili všechno cenné a poté ji, aby k ostrovu nepřilákala nežádoucí pozornost, spálili. Od té doby Pitcairňané vždy 23. ledna na výročí zkázy Bounty v místech jejího potopení vypustí malý model lodi, který posléze spálí na připomínku této události.

Osmnáct let po vzpouře svět stále neznal osud lodi ani vzbouřenců, až dokud v roce 1808 na ostrově nepřistála americká velrybářská loď Topaz.

První léta na Pitcairnově ostrově byly orgiemi žárlivosti, zrady a zabíjení kvůli ženám. V roce 1794 už byli naživu jen čtyři vzbouřenci; polynéští muži byli mrtví do jednoho. Do roku 1800 z nejrůznějších příčin zemřeli tři další vzbouřenci a naživu zůstal jen John Adams spolu s devíti ženami a devatenácti dětmi, které Adams vychovával v duchu přísné puritánské morálky. Po znovuobjevení se britská Admiralita rozhodla Adamse už nehnat před spravedlnost za jeho podíl na vzpouře na Bounty. John Adams na ostrově žil až do roku 1829, kdy ve věku 65 let zemřel. Ze všech vzbouřenců z Bounty je jediný, u něhož je známé místo posledního odpočinku.

Současnost

Pitcairnovy ostrovy spravuje Pitcairn Islands Administration v novozélandském Aucklandu, v zastoupení Foreign and Commonwealth Office v Londýně.

Nejvyšším představitelem ostrovní komunity je každé tři roky volený starosta, který stojí v čele desetičlenné ostrovní rady. Z té se čtyři členové volí každý rok. Britská vláda v roce 1998, poté co se zbavila Hong Kongu, zvažovala možnost udělit plné britské občanství obyvatelům všech zbývajících kolonií včetně Pitcairnových ostrovů.

Pitcairnské hospodářství je soběstačné, stojící především na zemědělství, výtěžků z investic a prodeje poštovních známek, které jsou sběratelsky velmi cenné (od roku 1940 bylo vytištěno kolem tisíce známek). S většími výdaji občas finančně vypomůže britská vláda. Všichni muži pracují pro Pitcairn Islands Administration, většinou na částečný úvazek.

Úrodná půda umožňuje pěstování ovoce a zeleniny pro místní spotřebu; úroda sladkých brambor je třikrát do roka. Jediná domácí zvířata jsou kozy, slepice, kočky a psi. Proslulým místním produktem je pitcairnský med, který se balí do plastových obalů, aby se zamezilo rozbití při převozu lodí. Ostrované také vyrábí ze dřeva různé suvenýry: košíky, modely Bounty nebo malé vyřezávané žraloky.

Na ostrově je 6,5 kilometru prašných silnic (po dešti rozbahněných), po kterých ostrované jezdí terénními tří- nebo čtyřkolkami; roztomilé pitcairnské trakaře jsou věcí minulosti. Mají k dispozici i traktory a elektrické spotřebiče jako mikrovlnky, mrazáky nebo televize. Elektřina z dieselového agregátu je však k dispozici jen dvě hodiny ráno a čtyři hodiny večer.

Díky dotacím na podporu bydlení byla postavena spousta nových domů. Podle nového pozemkového systému byla nevyžitá půda převedena zpět na pitcairnskou vládu a přidělena těm, kteří ji chtěli využívat. Pouze pozemky, na nichž stojí domy, jsou v soukromém vlastnictví; zemědělskou půdu mají lidé v držbě jen po čas jejího využívání.

Moderní vymoženosti usnadnily život pitcairnských obyvatel a výrazně snížily počet lidí nezbytných k zajištění fungování komunity, a také přiměly některé mladé Pitcairňany zůstat na ostrově. Přesto však pětinu populace představují lidé starší 59 let, což je dvojnásobek oproti průměru v okolním Tichomoří. Věkový medián je 35 let, což je 10 let více, než „nejstarší“ tichomořská země.

Na Pitcairnově ostrově zbývá osm práceschopných mužů; a například k řízení třináctimetrového člunu s plochým dnem, kterým se dopravuje zboží a lidé z lodí na pobřeží, jsou zapotřebí čtyři. Někteří Pitcairňané se proto domnívají, že vybudování letiště je jediný způsob, jak v budoucnu zabránit postupnému kolapsu komunity a nucenému vyklizení ostrova. Velká Británie ale takový projekt odmítla financovat. Jedině rozvoj turismu by mohl podpořit zavedení leteckého spojení s Mangarevou. V březnu 2001 se konalo místní referendum, v němž se 22 ostrovanů vyslovilo pro rozvoj turismu, zatímco 6 bylo proti.

Adamstown

Hlavní a zároveň jediné město Pitcairnových ostrovů Adamstown se nachází rozeseté na rovině asi 120 metrů nad přístavištěm v Bounty Bay. Z přístaviště vede betonová cesta nahoru na „Obtížný kopec“ (Hill of Difficulty) a dále do města. Na vrcholku kopce je místo, kde se nacházejí lavičky ve stínu stromů a odkud je překrásný výhled.

Původní Bible z Bounty je k vidění v malém muzeu, které bylo v Adamstownu otevřené v roce 2005. Bibli ostrované původně prodali v roce 1839 a nakonec doputovala ke Connecticutské historické společnosti (Connecticut Historical Society), která ji roku 1949 vrátila zpět na Pitcairnův ostrov.

Čtyřmetrová kotva z Bounty, vyzvednutá ze dna moře v roce 1957, je umístěna před budovou radnice. Poblíž se nachází i dělo, které bylo vyzvednuté až v roce 1999.

Pitcairnské poštovní známky se dají koupit na poště mezi radnicí a kostelem, a hned vedle je také knihovna a lékárna. Zvon na náměstí se používá k zahajování mší a oznamování příjezdu lodí. Dále ve vnitrozemí je možné navštívit hroby Johna Adamse, jeho ženy Teio a dcery Hannah.

Na západním konci Adamstownu se nachází jeskyně, kde se ukrýval Fletcher Christian během revolty tahitských mužů. Nakonec byl ale dvěma Tahiťany dopaden a zavražděn. Prohlídka ostrova s průvodcem se dá snadno zařídit. Vrak Bounty leží asi patnáct metrů od břehu, ale potápět se šnorchlem se k němu dá, jen když je moře klidné. To ale nebývá tak často.

Pitcairnští ostrované

Většinu z necelé šedesátky obyvatel Pitcianrova ostrova tvoří přímí potomci vzbouřenců z Bounty a jejich tahitských žen. V roce 1831 byli ostrované z obavy před suchem přesídleni na Tahiti, ale ještě téhož roku se na Pitcairn vrátili. V roce 1856 se Pitcairňané stěhovali znovu, tentokrát na ostrov Norfolk ležící mezi Novým Zélandem a Novou Kaledonií. Z Pitcairnu vyplulo 193 lidí a na Norfolk dorazilo 194, neboť se po cestě narodilo dítě. V roce 1858 se ale na Pitcairnův ostrov vrátily dvě rodiny a o šest let později je následovaly čtyři další. Dnešní Pitcarňané jsou tak potomky šesti rodin.

Nejčastějším příjmením na ostrově je Christian, které má skoro polovina. Další jména jsou Warren, Brown a Young. Populační vrchol ostrov zaznamenal v roce 1937, kdy zde žilo 233 lidí. Když David Silverman v roce 1967 napsal knihu Pitcairn Island, žilo v tu dobu asi 1500 pravých Pitcairňanů: 45 na Pitcairnově ostrově, 150 ve Francouzské Polynésii, 160 na Novém Zélandu, 400 v Austrálii a většina zbytku na Norfolku.

Pitcarňané hovoří zvláštní směsí tahitštiny a angličtiny. Např. rozbouřené moře se řekne illy illy – z anglického hilly a tahitského zvyku opakovat slova. Na ostrově je základní škola s novozélandským učitelem, který také pomáhá starším absolventům s dálkovým vzděláním. Ostrovní rada umožňuje stipendia pro studium na středních školách na Novém Zélandu; řada studentů už se pak na Pitcairnův ostrov nevrátí.

Vyšetřování na počátku 21. století odhalilo rozsáhlé pohlavní zneužívání dívek, někdy i desetiletých, které se táhlo i čtyřicet let zpět. Obviněno bylo sedm pitcairnských mužů a soudy v letech 2004 a 2006 šest z nich shledaly vinnými. Pro některé z odsouzených bylo na ostrově postaveno vězení. Celý případ ostrovní komunitou otřásl v základech.

Hendersonův ostrov

Hendersonův ostrov leží 169 kilometrů severovýchodně od Pitcairnu. S rozlohou 31 kilometrů čtverečních jde o největší ze čtyř Pitcairnových ostrovů. Měří deset kilometrů na délku a pět kilometrů na šířku. Na západní, jižní a východní straně jej obklopuje patnáct metrů vysoký korálový útes.

Podle geologů se Hendersonův ostrov vynořil před milionem let v důsledku výbuchu sopky na Pitcairnově ostrově. Henderson je obklopen lemovým útesem, v němž jsou k ostrovu dva úzké přístupy, na severu a severozápadě. Na severním pobřeží jsou nádherné písčité pláže i dostatek stromů, pod které se dá schovat před sluncem.

Vnitřek ostrova tvoří rovná korálová plošina vysoká asi 33 metrů, ale pro hustou vegetaci a ostré korálové skály je takřka neprůchodná. Říká se, že za odlivu na severním konci ostrova vyvěrá pramen sladké vody. O těchto zkazkách lze však pochybovat a žádný další zdroj pitné vody není znám.

Hendersonův ostrov je domovem čtyř endemických ptačích druhů: černý nelétavý chřástal hendersonský (Porzana atra), zelený holub hendersonský (Ptilinopus insularis), vini zelenotemenný (či lori hendersonský, Vini stepheni) a rákosník hendersonský (Acrocephalus taiti).

Odhadem v letech 1200 – 1500 byl ostrov osídlen Polynésany, kteří poté ještě před příchodem Evropanů buď vymřeli, nebo ostrov opustili. Evropané jej objevili roku 1818, ale poprvé na něm přistáli až v roce 1851.

Ve 20. století se uvažovalo, že by se na Hendersonově ostrově postavila nouzová přistávací plocha pro letadla na cestě mezi Jižním Tichomořím a Jižní Amerikou, ale z těchto plánů nakonec sešlo a v roce 1988 byl ostrov prohlášen světovým dědictvím UNESCO – coby první místo jižního Tichomoří, které bylo zapsáno na tento prestižní seznam.

Atoly Oeno a Ducie

Neobydlené ostrovy Henderson, Oeno [ou-í-nou] a Ducie [dju-sí] byly anektovány Velkou Británií a administrativně připojeny k Pitcairnovu ostrovu v roce 1902.

Na rozdíl od Hendersonova ostrova, Oeno a Ducie jsou atoly, které mají lodím nepřístupnou centrální lagunu. Projíždějící japonské nákladní lodě v těchto vodách vyhazují odpad a tankery ilegálně vypouštějí chemikálie, o čemž svědčí odpadky a dehtem znečištěné pláže těchto odlehlých atolů.

Oeno leží 128 kilometrů severozápadně od Pitcairnova ostrova a jeho rozloha je 5,1 kilometrů čtverečních. Pitcairnští ostrované sem čas od času jezdí, aby nasbírali mušle, korály nebo pandanové dřevo pro svoje rukodělné výrobky. Jejich malé čluny ze severní strany do laguny vjedou.

V letech 1969–1970 atol využívalo americké letectvo pro své satelitní pozorovací stanoviště. V roce 2001 novozélandská firma představila návrh na vybudování 1200 metrů dlouhé přistávací plochy a luxusní kabiny pro turisty, ale dosud se nic z toho nerealizovalo.

Atol Ducie se nachází 472 kilometrů východně od Pitcairnu a na rozlohu má 6,4 kilometrů čtverečních. Kvůli neúrodné půdě a nedostatku sladké vody je na něm jen řídká vegetace, vesměs jen keře vysoké i pět metrů. Ducie je poměrně nepřístupný a tak tu jen málokdo přistane. Jeho jedinými návštěvníky tak jsou vesměs pouze burňáci a další mořští ptáci, kteří zde hnízdí.

Zdroj

Původní sérii textů „Pitcairn Islands Guide“ Davida Stanleyho naleznete na stránkách Southpacific.org.

Autor

David Stanley je kanadský cestovatel a spisovatel. Od 60. let procestoval téměř všechny státy světa. Od roku 1979 se věnuje psaní průvodců pro Lonely Planet a Moon Handbooks o Kanadě, Aljašce, východní Evropě, Kubě a jižním Tichomoří. Žije na Vancouver Island v Kanadě.