Náboženství na Pitcairnově ostrově

Herbert Ford

Publikováno: 13. března 2011

Je známo, že náboženské praktiky byly na Pitcairnu přítomny dlouho předtím než sem na konci 18. století přišli námořníci z HMAV Bounty a jejich polynésští společníci. O tom druhu náboženství arci mnoho nevíme s výjimkou toho, že bylo svou povahou podobné ostatním náboženským kultům vyznávaných komunitami na severu a západu, a snad možná i východě od Pitcairnova ostrova. Již v dřívějších letech bylo na ostrově nalezeno mnoho pozůstatků v podobě různých artefaktů a kultických předmětů – bohužel však pro nás byla většina z toho zničena nebo nenávratně ztracena.

Když na ostrově přistál Fletcher Chtristian a ostatní vzbouřenci z Bounty, aby se na ostrově usadili, zdá se, že náboženství v jejich novém životě nehrálo významnou úlohu. Život vzbouřenců v období prvních dvou dekád na Pitcairnu je však jen velmi málo zdokumentovaný. Ale jen do chvíle, kdy se v životě Johna Adamse odehrála zvláštní a podivuhodná změna a náboženství se stalo nedílnou součástí života komunity na Pitcairnově ostrově. Jakmile Adams usoudil, že náboženství pro malou ostrovní kolonii nabízí příslib lepšího života kolonii, neztrácel čas a zavedl to, co bychom mohli nazvat velmi přísnou náboženskou praxí.

Sir Charles Lucas, editor The Pitcairn Island Register Book (1929), v úvodu knihy pěkně vystihl, jak náboženství vstoupilo do života Johna Adamse. „V celých dějinách křesťanství máme zaznamenány všelijaké pozoruhodné případy obrácení na víru“, píše Sir Charles, „ale najít přesnou paralelu s Adamsem není jednoduché.“

„Fakta jsou celkem zřejmá. Není sporu o tom, čím byl a co dělal poté, co jeho společníci z Bounty zemřeli. Neměl žádného pomocníka ani rádce, který by jej strhnul na cestu spravedlnosti a navedl ho, aby pocítil a převzal zodpovědnost za výchovu skupiny chlapců a dívek v bázni před Bohem.

Měl Bibli a modlitební knihu, a ty musely při jeho vzdělání, či spíše nezvdělání, postačit. Snad se i snažil vybavit vzpomínky ze svého dětství, ale existuje pouze jedno prosté a přímočaré vysvětlení toho, k čemu došlo stalo: že to byla dílo Všemohoucího, s jehož pomocí námořník uvyklý zločinu v zemi daleko od domova prozřel, naučil se následovat Krista a učil tomu i další.“

Předtím Sir Charles v úvodu dramaticky vykresluje neobvyklost celé události:

„Abychom mohli plně docenit pitcairnský příběh, je třeba mít na paměti ten obrovský kontrast, který zde prezentujeme. Co více může stát v protikladu vůči vraždám a zločinům prvních let na ostrově než mírumilovná pospolitost žijící v pokoji, zbožnosti a relativní nevinnosti, jakou se osada stala za vedení Johna Adamse.

Nebo další kontrast: srovnejme každodenní život této drobné izolované komunity plynoucí ve své až monotónnosti – a války či zvěsti o válkách a jiných velkých událostech hýbaly, jež celým tehdejším světem. Pitcairn by býval mohl být na jiné planetě.“

Takže nějak takto to vypadalo v období od přelomu století až do Adamsovy smrti v roce 1829. John Adams nebyl jen významným pitcairnským učitelem, ale též vůdcem kolonie. Někteří lidé, nadhazují, že Adams byl v podstatě tyran, podle mě je to však přehnané tvrzení. Nedalo by ale moc práce tuto ideu podepřít fakty.

Podle reverenda Thomase Bolese Murraye Adamsova praxe následovala příklad anglikánské církve. Modlitby probíhaly vždy ráno a večer, učil děti kolektám, katechismu a dalším věcem, které našel v modlitební knize. Zvlášní důraz u dětí kladl na recitaci Otčenáše a Apoštolského vyznání. A také se zdá, že coby kazatel byl Adams velmi oblíbený. Murray píše, že Adamsovy mladé žáky jeho vyučování skutečně bavilo a pro ilustraci zmiňuje jednu příhodu: při jedné příležitosti John Adams dvěma svým svěřencům Arthuru Quintalovi a Robertu Youngovi jako odměnu za jejich práci na polích před setbou jam (tropická hlízovitá zelenina, někdy se jim podle amerického zvyku říká sladké brambory) nabídl trochu střelného prachu. Chlapci ale místo toho chtěli, aby jim raději dal navíc nějaké hodiny z Bible, což jim Adams, jak píše Murray, rád splnil.

Úvod do náboženství byl nedílnou součástí výchovy v anglickém chudobinci, kde Adams vyrůstal a kde se zcela určitě setkal s některými obřady a slavnostmi anglikánské církve. Vzhledem k tomu, že se Adams mohl spoléhat prakticky jen na svou paměť, je pochopitelné, že si určité věci vybavoval špatně anebo vůbec a při výkladu biblických textů tíhl k extrémům. Např. nařízení postít se na Popeleční středu a Velký pátek bylo Adamsem zpřísněno tak, že půst byl pravidelně každý týden ve středu a v pátek – k velkému nepohodlí jeho oveček. Právě v oblasti půstů byl Adams trochu usměrněn po příjezdu anglického učitele Johna Buffetta na ostrov v roce 1823, páteční půst ale přesto zůstal zachován.

Zvláštní pozornost si zaslouží Adamsova úprava manželství, kdy se mohli brát i blízcí příbuzní, což patrně zachránilo komunitu před zánikem. Tabulka příbuzenství a spřízněnosti (Table of kindred and affinity) obsažená v Knize všedních modliteb (Book of Common Prayer) se na Pitcairnu setkávala s vlídným nezájmem. Na druhou stranu některé levitské příkazy byly dodržovány, např. ostrované se vyvarovali požívání masa kulticky nečistých ptáků.

Při pohledu na uvolněný pohled na manželství mezi „příbuznými“, kterým John Adams sledoval ušlechtilý záměr, se ovšem lze domnívat, že právě z tohoto vyvěral pozdější pitcairnský zvyk, jehož nešťastné důsledky pocítili Pitcairňané i v nedávných letech, především se jedná o sex s velmi mladými dívkami, což je ve Velké Británii i na Novém Zélandu pohlavní zneužívání. Světově proslulým se stal proces s pitcairnskými muži včetně pitcairnského starosty Steva Christiana v roce 2004; šest ze sedmi obžalovaných bylo tehdy u novozélandského soudu odsouzeno.

Leč náboženský zápal pitcairnské komunity obletěl celý svět. Je tím zajímavější, že až do příjezdu Johna Buffetta, Johna Evanse a George Nobbse byli všichni dospělí na ostrově mimo Johna Adamse Polynésané. Polynéské ženy, které tvořily většinu dospělé populace, měly jedinečnou možnost děti vést ke své vlastní původní víře (dospělých žen spolu s námořníky přišlo na ostrov dvanáct: deset z Tahiti, jedna z Tubuai a další z Huahine ležícím ve Společenských ostrovech). V době příjezdu George Hunna Nobbse (1828) už však křesťanství zapustilo kořeny tak hluboko, že „návštěvníci ostrova nevěděli, zda být znuděni délkou a jednotvárností pitcairnských boholužeb, anebo žasnout nad tím, čeho jsou svědky“.

Líčení vroucného náboženského nadšení a praxe pitcairnských osadníků, které vnějšímu světu přinášeli námořní kapitáni, členové posádek i pasažéři lodí, spustilo takovou lavinu sympatií, že zbožnost ostrovanů jen posilovala. Raymond Nobbs ve své studii George Hunn Nobbs: 1799-1884 Chaplain on Pitcairn and Norfolk Island napsal: „Zprávy o zbožné a víře pitcairnských ostrovanů posloužily jako silný argument na podporu některých fundamentálních tezí organizovaných náboženských společností i věřících jednotlivců.“

Právě zde, na malém odlehlém Pitcairnově ostrově, žil kvetoucí důkaz účinku křesťanské morálky a příslibu spásy. Na hodně lidí z celého světa to zapůsobilo a obrátili se na víru. Když se zpět na Pitcairn donesly zprávy příznivém ohlasu, zareagovali Pitcairňané ještě upevněním svých křesťanských ctností. Opakovaně též žádali o pomoc; jejich žádosti o kněze, který by je učil správné cestě, jsou předmětem množství dochovaných dopisů, které jsme objevili v archivech v Honolulu, Sydney, Wellingtonu i Londýně a několik jich máme také v Pitcairn Islands Study Center v Angwinu v americkém státě Kalifornie.

V roce 1830 u Pitcairnu přistála HMS Seringapatam pod velením kapitána Williama Waldegravea, jež vezla zásoby pro ostrovany, a mimo jiné byl na palubě také kněz. Dokonce se dochoval rozhovor mezi kapitánem a Pitcairňany:

„Přivezl jsem vám s sebou duchovního,“ řekl kapitán Waldegrave.

„Bůh vám žehnej,“ ozvalo se ze všech úst, „zůstane tady s námi?“

„Ne.“

„Jste zlý. A proč ne?“hlesli.

„Nemohu ho tady nechat, je to můj lodní kaplan. Ale přivezl jsem vám oblečení a některé další věci od krále Jiřího.“

„Ale,“pronesla Kitty Quintalová, „my chceme potravu pro naše duše!“

Roku 1840 se na ostrově zastavila loď Londýnské misionářské společnosti (London Missionary Society) Camden pod velením Roberta Clarka Morgana. Kapitán Morgan a reverend Thomas Heath vystoupili na břeh spolu s dary pro ostrovany od guvernéra Nového Jižního Walesu Lorda Bishopse a reverenda D. Rosse. Reverend Heath měl při té přiležitosti strhující kázání, kterému Pitcairňané naslouchali se zatajeným dechem. Také kapitán k obyvatelům promluvil na téma „péče o duši“. Ale navečer – po třech působivých bohoslužbách – Camden zvedla kotvy a zmizela za horizontem. Toužebně očekávané pastvy pro duši, po které ostrované tolik prahli, se opět nedočkali.

Je nade vší pochybnost, že víra osadníků byla upřímná a nepředstíraná. Když ostrov navštívil francouzský konzul M. Morenhout, jeho dojmy o zbožnosti Pitcaiňanů ilustruje zážitek, který se mu přihodil, když ulehl večer ke spánku v jedné místnosti spolu s několika ostrovany. Když si všichni mysleli, že již usnul, starší probudili všechny obyvatele, kteří poklekli a začali potichu odříkávat modlitby. Morenhout předstíraje, že spí, tím byl hluboce dojat.

Zatímco jejich věrnost křesťanským hodnotám zůstávala na Pitcairnu neotřesena, přestěhování na Tahiti v březnu 1831 se pro lidi navyklé křesťanským způsobům ukázalo jako skutečná katastrofa. To, co na Tahiti spatřili a čemu během doby strávené zde podlehli, na nich zanechalo své následky.

„Božská ukázněnost zavedená Adamsem byla těžce narušena,“ napsal jeden spisovatel o krátkém pobytu Pitcairňanů na Tahiti. „Opět se odněkud vynořil stařičký destilační přístroj z Bounty používaný pro výrobu alkoholu a s ‚ďábelským vřením‘ se probudil k životu. Říkalo se pak, že tehdejší Pitcairňané se už tahitských zvyků nikdy zcela nezbavili.“ Dekadentní atmosféra tahitského hlavního města Papeete na pitcairnských ostrovanech zanechala svůj otisk. Na Tahiti si Pitcairňané také osvojili rasové předsudky, které do té doby jim byly naprosto cizí.

Do mocenského a morálního vakua, které v té době prostupovalo životy lidí na Pitcairnu, vstoupila postava vpravdě diktátorská: Joshua Hill. Detailní výčet škod, které napáchal, zde v tomto článku ničemu neposlouží. Hill se snažil být jak náboženským i politickým vůdcem ostrova, a co se té náboženské stránky týče, jeho jediným přínosem bylo, že nechal zničit starou kolonu a tím zamezil bezuzdnému pití pálenky.

Poté, co byl Joshua Hill z ostrova vypovězen, se náboženským vůdcem ostrovanů fakticky stal George Hunn Nobbs, který převzal úlohu pitcairnského pastora. Kolem roku 1850 začali Pitcairňané do svých bohoslužeb zahrnovat i melodickou hudbu, a to díky nadanému hudebníkovi Hughu Carletonovi, který byl jedním z pěti pasazérů lodě Noble plující z Nového Zélandu do Kalifornie, která od ostrova odplula a nechala je tam.

V roce 1852 pastor Nobbs svou pozici coby náboženský vůdce ostrova ještě upevnil, když se díky laskavosti ze strany admirála Fairfaxe Moresbyho dostal do Londýna, kde byl vysvěcen na duchovního anglikánské církve. Po čtyři následující roky až do odchodu Pitcairňanů na ostrov Norfolk křesťanské hodnoty na Pitcairnu opět vzkvétaly.

Poté, co se na Pitcairn ve dvou vlnách (v letech 1558 a 1864) vrátila z Norfolku část lidí zpět na Pitcairn, zůstali navrátilci i nadále věrni víře anglikánské církve, stejně jako v dobách, kdy byl jejich vůdcem George Hunn Nobbs. Všichni se účastnili týdenních bohoslužeb, které u sebe hostil Moses Young. Bohoslužby byly doprovázeny Youngovým sólem na malou flétnu a housle, na které se naučil hrát pod vedením Hugha Carletona v roce 1850.

V roce 1860 u ostrova přistála loď HMS Calypso, aby ostrovanům ukázala vlajku matičky Anglie. Lodní kaplan vystoupil na břeh a několik hodin strávil vyučováním dětí náboženství. Po odplutí Calysto však Pitcairn musel zůstat bez náboženského vůdce až do 70. let 19. století, navzdory žádostem ostrovanů o někoho, kdo by je prováděl na stezkách Božích.

Jednoho dne v březnu roku 1876 zakotvila u ostrova loď St. John. Tato událost nakonec navždy změnila náboženskou tvář ostrova. Kapitán David Scribner vystoupil na břeh spolu s „krásnou Mason a Hamlin Organovými, jež pitcairnští muži vynesli na ramenou až na vrchol Obtížného kopce (Hill of Difficulty) do vesnice, kde si v kostele s doškovou střechou ten dobrý kapitán sedl k varhanům a vedl Pitcairňany při procítěném zpěvu starého evangelijního chvalozpěvu ‚Shall We Gather at the River‘.“

Mezi mnoha jinými dary, které na ostrov ten květnový den přivezl kapitán Scribner, byla i velká bedna s křesťanskou literaturou – literaturou vytištěnou příslušníky církve adventistů sedmého dne. Do přístavu v San Franciscu ji přivezli a do rukou kapitána Scribnera ji předali dva adventističtí duchovní, James White a John Loughborough, žijící v kalifornském Napa Valley.

Poté, co se na Pitcairn ve dvou vlnách (v letech 1858 a 1864) vrátila z Norfolku část lidí zpět na Pitcairn, zůstali navrátilci i nadále věrni víře anglikánské církve. Všichni se účastnili pravidelných týdenních bohoslužeb, které pořádal Moses Young. Bohoslužby byly doprovázeny Youngovým pěveckým sólem na malou flétnu či housle, na které se naučil hrát pod vedením Hugha Carletona v roce 1850.

V roce 1860 u ostrova přistála HMS Calypso, aby ostrovanům ukázala vlajku staré dobré Anglie. Lodní kaplan vystoupil na břeh a několik hodin strávil vyučováním dětí náboženství. Po odplutí Calypso však Pitcairn musel navzdory žádostem zůstat bez náboženského vůdce až do 70. let 19. století.

Jednoho dne v březnu roku 1876 zakotvila u ostrova loď St. John. Tato událost nakonec navždy změnila náboženskou tvář ostrova. Kapitán David Scribner vystoupil na břeh spolu s Mason a Hamlin Organovými a „pitcairnští muži vynesli na ramenou až na vrchol Obtížného kopce (Hill of Difficulty) do vesnice, kde si v kostele s doškovou střechou kapitán sedl k varhanům a vedl Pitcairňany při procítěném zpěvu evangelijního chvalozpěvu ‚Shall We Gather at the River‘.“

Mezi mnoha jinými dary, které na ostrov přivezl kapitán Scribner, byla i velká bedna s křesťanskou literaturou – literaturou vytištěnou církví adventistů sedmého dne. Do přístavu v San Franciscu ji přivezli a do rukou kapitána Scribnera předali dva adventističtí duchovní, James White a John Loughborough z kalifornského Napa Valley.

Poté, co loď St. John odplula vstříc Hornovu mysu a dále do anglického Liverpoolu, Pitcairňané si důkladně prostudovali knihy od kapitán Scribnera. Zaujalo je, že adventistická víra po biblickém vzoru nabádá ke svěcení sedmého dne a hlásá druhý příchod Kristův (paruzie), jež označují jako druhý advent. Podle literatury pochází pojmenování jejich víry – „sedmý den“ či „adventisté“ – právě z těchto dvou významných prvků křesťanské víry.

Avšak Pitcairňaňům plně vyhovovalo být vyznání anglikánské církve a adventisickou literaturu poté odložili stranou. Později v roce 1886 však Rosalinda Youngová, dcera vůdce ostrova Simona Younga, tuto literaturu někde našla, mimo jiné i spis jménem The Sufferings of Christ (Utrpení Krista), který ji natolik zaujal, že přesvědčila svého otce, aby si ho také přečetl. I na něho udělal dojem a přiměl také ostatní členy své komunity, aby přečetli i další adventistické texty.

Alta Hillard Christensenová ve své knize Heirs of Exile (Dědicové exilu) o šíření nového evangelia píše:

„Zpočátku Pitcairňané spisy pročítali s krajní opatrností a neochotou, jakoby se báli svedení na zcestí. Když ovšem zjistili, že každá prezentovaná doktrína se zakládá na autoritě Bible, jejich obavy se rozplynuly. Čím více studovali, tím silnější byl jejich zájem […]. Ač téměř všichni byli o novém vyznání vnitřně přesvědčeni, nikdo nenašel odvahu prolomit zažité zvyky a začít sloužit bohoslužbu v jiný den (tj. v sobotu místo v neděli).“

Pozoruhodnou historickou poznámkou k tomu, že Pitcairňané změnili den bohoslužby z neděle na sobotu (sedmý den v týdnu) je, že v době od počátku 19. století, kdy se ostrované vedeni Johnem Adamsem přihlásili k anglikánské církvi, až do roku roku 1814, kdy u ostrova zastavily britské válečné lodě HMS Briton a HMS Tagus, sloužili Pitcairňané nevědomky bohoslužbu v sobotu v domnění, že se jedná o neděli. Tato záměna byla způsobena skutečností, že Bounty při cestě východním směrem překročila mezinárodní datovou hranici a vzbouřenci se posunu kalendáře o den nepřizpůsobili. Tak byly tyto dva dny zmateny až dokud kapitán Staines roku 1814 neuvedl věci na pravou míru.

Kromě toho, že většina ostrovanů začala číst nově zprostředkované biblické zásady, přišel na jejich skalnaté pobřeží americký námořník jménem John I. Tay, který jim pomohl ujasnit si vlastní pocity. Změna vyznání tak mohla započít. John Tay, který strávil mnoho let na moři službou na nejrůznějších lodích, odešel na odpočinek do Oaklandu v Kalifornii. O hodnotě víry adventistů sedmého dne byl přesvědčen. Později se mu však začal zhoršovat zdravotní stav a na radu lékaře, že by se měl odstěhovat ze špatného oaklandského ovzduší, se vydal znovu na moře. V téže době hořel touhou sdílet s ostatními lidmi zásady víry, ke které tak přilnul. John Tay příběh o vzpouře na Bounty a jejích následcích znal, rozhodl se proto o své víře povědět právě Pitcairňanům. Sama jeho cesta na Pitcairn by vydala na dobrodružný příběh, avšak na jeho líčení zde nemáme prostor.

Na Pitcairnu zůstal se svolením obyvatel pět týdnů, od října do listopadu 1886, a společně s nimi se věnoval studiu biblických textů. V době, kdy John Tay na palubě jachty General Evans ostrov opustil, byla již většina Pitcairňanů odhodlána stát se adventisty sedmého dne. Ostrované Taye žádali, aby je na znamení konverze pokřtil, avšak on to odmítl poukazujíce na fakt, že to může učinit jedině vysvěcený duchovní, zatímco on je pouhý laik. Ostrovanům nicméně slíbil, že se vrátí a přiveze s sebou kněze.

Dva roky nato se Tay pokusil svůj slib splnit, ale námořní neštěstí jeho snaze učinilo přítrž. Svému slovu byl schopen dostát až roku 1890, kdy na Pitcairnu zakotvila misionářská loď adventistů přiléhavě pojmenovaná Pitcairn. Téměř všichni ostrované pak přistoupili na křest.

Mnozí ostrované, kteří zahořeli pro svou novou víru, se rozhodli sami jít zvěstovat poselství o adventistické víře na další tichomořské ostrovy. Misionářská loď Pitcairn se na všech svých šesti výpravách ze San Francisca do Tichomoří zastavila nejprve na Pitcairnově ostrově, kde při té příležitosti několikát nabrala Pitcairňany, aby mohli šířit evangelium jinde. A dokonce několik ostrovanů, kteří toužili po vyšším vzdělání, odjelo na Pitcairnu do Spojených států studovat na Healdsburg College v Severní Karolíně, předchůdci Pacific Union College, kde se dnes nachází Pitcairn Islands Study Center.

Během 20. století přinesla adventistická víra radost mnoha pitcairnským srdcím a křesťanskou útěchu bezpočtu dalším. Letitá pitcairnská tradice zpívání křesťanských chvalozpěvů v člunech při příležitosti odjezdu lodí návštěvníků byla ceněným vyjádřením jejich víry, jež vyvolávalo stovky příznivých, ba přímo nadšených reakcí námořních kapitánů, členů posádek i cestujících.

V roce 1980 popsala Molly G. Elliottová ve svém článku pro časopis Eastern Horizon o svém zážitku ze zatkotvení u Pitcairnu na palubě lodi Mataroa:

„Jakmile byli u Mataroy, vyrojili se Pitcairňané po lodních žebřících a vypukli v nadšený smích. Byli vysocí, tmaví, měli perfektní chrup a okouzlující chování ze staré školy. Nenosili boty a třebaže jako většina Novozélanďanů jsem zvyklá v létě chodit kolem domu bez bot, ještě nikdy jsem neviděla takové nohy – drsné, prsty zešikmené a skoro chápavé.

Na palubu přinesli brašnu z palmových listů naplněnou banány, pomeranči, pápájou, ananasy a ze dřeva vyřezanými rybami, želvami a krabičkami ve tvaru otevřené Bible. Na rozdíl od provadačů suvenýrů na ostatních tichomořských ostrovech se nesnažili ulovit zákazníka vtíravým přemlouváním jako nějaký žebrák; ani nepřipustili smlouvání o ceny.

Protože jsme dorazili v sobotu – na jejich sabat –, ostrované odmítli obchodovat v pravém slova smyslu. Mohli jsme si tak vzít, co jsme chtěli a na oplátku jim dát dobrovolný příspěvek. Jedna z žen rozdávala i literaturu adventistů sedmého dne.

Když se rozezněla lodní siréna, ostrované stáhli své žebříky, kterých se pevně drželi svými neobyčejnými prsty na nohou.

Odveslovali do bezpečné vzdálenosti. Jejich loď se pomalu kolébala v šedých vodách Pacifiku. A potom, v dokonalém souznění, začali zpívat starý chvalozpěv ‚Shall We Gather at the River‘.“

„Tak krásný zpěv se hned tak někde neslyší,“ napsala dále Elliotová. „Zcela mlčky se cestující i členové posádky shromáždili podél zábradlí, mnozí se slzami v očích. A pak loď vyplula. Ženy mávaly, muži se s rozhodností opřeli do vesel snažíce se bezpečně provést člun úzkým kanálem mezi skalami zpět do Bounty Bay.

Onen dlouhotrvající pozitivní dojem, který zpěv ostrovanů zanechával v návštěvnících, ještě lépe vystihuje Fred Duncan ve své knize A Deepwater Family (1969). Roku 1895 u Pitcairnu zastavila plachetnice (three-skysail-yard) Florence, jejímž kapitánem byl F. C. Duncan. Jeho syn Fred byl v té době ještě chlapec. O více než půlstoletí později o této zastávce na Pitcairnově ostrově a Pitcairňanech zpívajících chvalozpěvy napsal:

„Dva velké dlouhé čluny připluly k naší lodi a jejich osádky vstoupily k nám na palubu. Protože už bylo pozdě odpoledne a čas se krátil, obchod proběhl v rychlosti. Aby naše loď nebyla proudem stržena k pobřeží, měli jsme plachtu vytaženou nízko a začali jsme se od ostrova vzdalovat.

Když v dáli na obzoru padl soumrak, vůdce ostrovanů se s námi přišel do kajuty rozloučit. Všiml si přitom malého harmonia a otázal se mého otce, jestli by nám jeho muži mohli zazpívat. Otec nadšeně souhlasil, pozval ostrovany dále a naše malá kajuta byla v okamžiku plná. Bez nějakých úvodů začali energicky zpívat svůj důvěrně známý chvalozpěv z doby Moodyho a Sankeyho, zpívali refrény s přímo ohromující silou, které doprovázeli neodolatelnými polynéskými rytmy.

Zvláště rádi měli chvalozpěv s názvem ‚God Is Calling Yet‘ (Bůh už volá): ‚God is calling yet, you hear 'em?‘ (Bůh už volá, slyšíš ho?) zpívali hlasitě a vlna vzrušení je prostoupila jako při bohoslužbě. Když skončili poslední hymnus a poslední z Pitcairňanů slezl dolů do člunu, plížila se při hladině vody mlha. Měsíční světlo dodalo scenérii až mystickou krásu, znásobenou tím, jak lodě vyrazily do mlhy za rytmického šplouchání vesel, chrastění čepů vesel a opakované diminuendo refrénu ‚God is Calling Yet‘: ‚God is calling yet, you hear 'm, God is calling yet.‘“

„Bylo mi v té době pouhých 8 let,“ napsal Fred Duncan, již jako starý muž, „ale byl to duchovní zážitek na celý život.“

Úctyhodná a milovaná tradice zpěvu křesťanských chvalozpěvů projíždějícím lodím je dnes již na Pitcairnově ostrově nějak pozapomenuta. V současnosti se již obvykle na rozloučenou zpívá jen pochmurný pitcairnský „Good Bye Song“. Obávám se, že s úpadkem této tradice na ostrově něco nedocenitelného umírá, pokud již nezemřelo.

Stejně jako všechna jiná náboženská přesvědčení, ani víra adventistů sedmého dne nemůže malou pitcairnskou komunitu úplně imunizovat vůči všem projevům asociálního či kriminálního jednání. V roce 1897 mladý adventista ovládnutý svou vášní a chtíčem Harry Albert Christian zavraždil svou ženu a dítě. Tato jedna událost budiž příkladem toho, jak náboženství, ač se jedná o Boží sílu ke spáse, může sloužit pouze těm, kteří každý den zcela vkládají svou důvěru v moc Boží.

V posledních letech je na Pitcairnu náboženská víra (jakékoliv konfese) na ústupu. V polovině roku 2005 bylo z padesáti Pitcairňanů se k církvi adventistů sedmého dne hlásilo méně než tucet. Mnozí zůstávají bez vyznání. Posoudit může každý sám, zda náboženská víra uplatněná v životě pitcairnských lidí byla během dvou set let jejich historie k jejich prospěchu či nikoliv.

Já věřím, že dodržování biblických zásad jak anglikánského, tak adventistického vyznání těmi Pitcairňany, kteří zůstali věrni nebeskému zjevení, mělo rozhodně blahodárný efekt na život na ostrově. Již od těch prvých let 19. století, kdy John Adams, „námořník uvyklý zločinu v zemi daleko od domova, prozřel, naučil se následovat Krista a učil tomu i další“, stal se Pitcairnův ostrov díky tomu lepším místem k žití.

Zdroj

Původní článek „Religion on Pitcairn Island“ Herberta Forda naleznete na stránkách Pitcairn Island Study Center.

Autor

Herbert Ford je americký emeritní profesor žurnalistiky a zakladatel Pitcairn Island Study Center při Pacific Union College (1977), v jehož čele od začátku stojí. Dlouhodobě se odborně zajímá o dějiny vzpoury na Bounty a Pitcairnovy ostrovy. Je autorem jedenácti knih, z toho čtyř o Pitcairnových ostrovech, a více než stovky článků. Je rovněž vysvěceným duchovním církve adventistů sedmého dne.