Dějiny pohoří Núba, část 3
Nanne op 't Ende
Publikováno: 3. ledna 2016, aktualizováno
Plynulost přechodu Súdánu od anglo-egyptského kondominia k nezávislosti byla podkopávána nerovným vývojem súdánského Severu a Jihu. Politické scéně vévodily severské strany, které si mezi sebe rozdělily téměř všechny vládní posty. Vzduchem sice létaly sliby, málokdy se však dodržovaly. V srpnu 1955 s v jihosúdánském městě Torit (Túrít), poblíž ugandských hranic, vzbouřil Equatorijský sbor, vojenská jednotka složená z Jihosúdánců, což vyústilo ve smrt 261 Seveřanů a 75 Jižanů.
Nezávislost
Erodující demokracie
Súdán vyhlásil nezávislost 1. ledna 1956. Požadavek Jižanů zřídit federaci byl smeten ze stolu a vláda se rozhodla sjednotit zemi prostřednictvím vzdělání. Stát převzal kontrolu nad misionářskými školami na Jihu a pohoří Núba a začal stavět nové. Demokratický režim se neosvědčil; severní politické strany byly příliš zaměstnány vlastními půtkami o moc než aby se věnovaly problémům země a jižanské strany byly příliš slabé. V roce 1958 moc uchopila armáda a prezidentského úřadu se zmocnil generál Ibráhím Abbúd (1958–1964), který k jednotě Súdánu zaujal jasné stanovisko: potlačit politický disent a celou zemi arabizovat. Když se v roce 1962 proti jeho vládě postavili misionáři, byli z Jihu a pohoří Núba vyhnáni a původně politický konflikt mezi centrální vládou a jižanskou opozicí přerostl v otevřenou válku.
Anya-Nya
Většina jižanských politiků odešla do exilu, kde založili Súdánskou africkou národní jednotu (SANU), v jejímž čele stanul Joseph Oduho. Mezitím se někdejší příslušníci Equatorijského sboru spojili s dalšími bývalými vojáky a policisty a zformovali hnutí Anya-Nya (Hadí jed), jež usilovalo o odtržení Jihu od Severu. Generál Abbúd na Jih vyslal skoro celou súdánskou armádu, ale povstání se potlačit nepodařilo, ba naopak, nepokoje se rozhořely i na Severu a generál Abbúd byl donucen rezignovat.
Události v Kordofánu
Občanská válka se oblasti pohoří Núba takřka nedotkla – výjimku představovali núbští muži, kteří sloužili v súdánské armádě a bojovali proti Anya-Nya, a jistý počet se jich přidal i na stranu rebelů. Mnohem podstatněji ale byl pociťován sílící tlak arabizace. Vláda podporovala přijímání arabských jmen a užívání arabštiny. Mnozí Núbové na arabizaci přistoupili, protože svou vlastní kulturu měli za zaostalou a provinční. Mezitím práci po vyhnaných misionářích převzali duchovní núbského původu, například otec Butrus Tija Šúkáj vedl kázání v al-Kwálíbu, Hajbánu a al-Múrú. Kmenová identita zůstávala silně zakořeněna mezi muslimy i křesťany.
Patrně někdy ke konci Abbúdova režimu R. C. Stevenson napsal: „Do už tak rozmanité společnosti se nejnověji vkrádaly rozdíly náboženské a vzdělanostní. Některé Núby oslovil islám, jiné křesťanství a řada dalších zůstala věrna tradičním zvykům svých předků. Silněji však vnímají svou vlastní regionální identitu, žádají pro sebe kvalitní vzdělání a pracovní a ekonomické příležitosti, a otevřeně chtějí mít slovo na celostátní úrovni prostřednictvím zvolených členů parlamentu, kteří se ujistí, že núbské zájmy nebudou oslyšeny.“
Všeobecná jednota Núbského pohoří
V říjnu 1964 si lidové nepokoje vynutily obnovení demokracie. Téhož roku se skupina núbských intelektuálů sdružila ve Všeobecnou jednotu Núbského pohoří (GUN), která se poté v roce 1965 účastnila voleb. Jedním z jejích členů byl i Júsif Kuwa. Jednota v čele s Philipem Abbásem Ghabbúšem do súdánského parlamentu vstoupila se ziskem osmi křesel získaných v Jižním Kordofánu. Naděje a očekávání byly obrovské, avšak nová vláda pro zemi udělala nemnoho. Problémy na Jihu přetrvávali a periferie Severu jako pohoří Núba, Inqasanské hory, Dárfúr nebo území Bedžů byly ponechány bez potřebného financování. Rozčarovaní lokální vůdcové, kteří se už předtím sdružovaliv různých politických koalicích, nyní začali pomýšlet na vojenský převrat.
Pohoří Núba za Numajrího režimu (1965–1985)
V roce 1969 moc v zemi uchopila opět armáda. Prezidentem se stal plukovník Džafar Muhammad an-Numajrí a všechny politické strany byly rozpuštěny. Po počátečních pokusech vyřešit problémy na Jihu násilím se Numajrí vrátil k jednacímu stolu. V roce 1972 byla v etiopské Addis Abebě podepsána dohoda, podle které Jih dostal samosprávu ve všech oblastech s výjimkou rezortů jako národní obrana, fiskální, měnová a zahraniční politika. Protože pohoří Núba však už leželo na Severu, z této dohody mu neplynul žádný prospěch.
Tlak na tradiční kultury
Prezident Numajrí byl socialista a otázky kulturní nebo náboženské ho zajímaly minimálně. Zpočátku se do núbských kultur nevměšoval a proto se např. tolerovalo, aby se núbské děti z křesťanských rodin ve školách vyučovaly katechismu. Jeho prvořadým zájmem byla modernizace a pokrok a z tohoto úhlu je také třeba vnímat vládní snahy o to, aby Núbové odvrhli svůj tradiční způsob života. V jednu dobu například měli obchodníci zákaz prodávat své zboží někomu, kdo nebyl slušně oblečen.
Teprve až v pozdějších etapách Numajrího vlády se odpovědí na přílišnou rozmanitost země stala islamizace. Núbští studenti dostávali stipendia na studia islámu a domů se tak vraceli jako konvertité. Islám navzdory tomu v řadě núbských komunit nezapustil kořeny a přetrvávaly různé pověry, víra v kouzla, uhranutí a tradiční rituály. Dokonce i silně arabizované skupiny jako například Míríjové si uchovaly kmenovou identitu a i spoustu ze svých tradičních zvyklostí.
Vnitřní ekonomická migrace
Hospodářský rozvoj v sedmdesátých letech radikálně proměnil núbské komunity. K založení rodiny, nákupu oblečení a dalších komodit či dopřání si i nějakého luxusu, na to vše Núbové potřebovali peníze. Pracovní příležitosti se nabízely všude: v armádě a policii, obchodech, nemocnicích, školách či obřích zemědělských projektech, které tehdy probíhaly. Spousta mužů odešla do měst na Severu a ač se mnohdy setkali s diskriminací a bez vzdělání mohli vykonávat jen nekvalifikované práce, ti, se kterými jsem měl možnost promluvit, se shodovali, že za Numajrího režimu se neměli špatně.
Migrace za prací měla na hospodářský a sociální vývoj v pohoří Núba obrovský dopad. Ženy zůstaly opuštené na svých odlehlých farmách, o které se musely starat, a velká stáda dobytka byla zřídkavým jevem, protože nebyli k dispozici pastýři. Mnoho tradičních rituálů se už nepraktikovalo ve správný čas nebo na správných místech a vesnický život také stále méně lákal mladé dívky, které spíše toužily najít si muže z města.
Půda
Núbské kmeny tradičně považovaly hory, v nichž žily, a jejich přilehlé okolí za svůj majetek. Když si nějaký člověk zabral, zoral a osel kus země, tak už mu patřila. Tento systém se dostal do problémů v roce 1968, kdy vláda začala mechanizovat zemědělství. Podle zákona o mechanizovaném zemědělství mělo být 60 % půdy dáno k dispozici místním lidem a nikdo nesměl vlastnit více než jednu farmu. V praxi se to ale obcházelo. Pro Núby bylo navíc placení nájmu za pozemky obtížnější než pro Araby a někteří majitelé půdy nakonec vlastnili i přes dvacet farem. Mnozí Arabové navíc neměli s farmařením zkušenosti, půda se vyčerpávala a výnosy ubývaly. Zakrátko se tak zemědělství přesunulo mimo oficiální plán.
Situace se pro Núby zhoršila v roce 1970. Podle zákona o neregistrované půdě státu propadla veškerá do toho roku nezapsaná půda a vláda záhy začala lidi ze státních pozemků vystěhovávat, aby uvolnila místo pro své projekty. Práva domorodých usedlíků, kteří sice neměli dokumenty, ale půdu užívali po celé generace, nebyla uznána. Předpisy byly složité a Núbům nenakloněné.
Zemědělská reforma přilákala do oblasti mnoho arabských Súdánců, jak Baqqárů, tak arabských obchodníků. Leni Riefenstahlová si poznamenala, že arabská kultura a tržní ekonomika změnila „její“ Núby (kmen z Masákín al-Qisár) až k nepoznání. Patrně narážela změnu postojů k nahotě, protože křesťanská ani muslimská víra nebyly ve většině núbských komunit pevně zakořeněny. Tradiční představy a zvyklosti zůstávaly nedílnou součástí núbského života, a to i v silně arabizovaných komunitách, jako byli např. Míríjové.
Núbští politici
Zatímco na súdánském Jihu zavládl po podpisu addisabebské smlouvy z roku 1972 duch optimismu, politické strany hájící zájmy Núbů v jižním Kordofánu dosáhly jen žalostných úspěchů. Již krátce po volbách v roce 1965 se GUN rozdělila na dva tábory: zatímco Philip Abbás Ghabbúš zdůrazňoval núbskou identitu a spolupráci s ostatními africkými národy, skupina kolem Mahmúda Hasíba chtěla navazovat užší vztahy s Baqqáry a dalšími jihokordofánskými Araby. V roce 1969 musel Philip Abbás Ghabbúš odejít ze země a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti za podíl na pokusu o puč, který se měl uskutečnit jen pár dnů před tím, než Numajrí uchopil moc. Frakce Mahmúda Hasíba posléze začala spolupracovat s režimem. V roce 1977 Hasíb, již jako guvernér Kordofánu, veřejně požadoval větší autonomii, Numajrí ho ale překřičel. Mnoho Núbů již nechovalo o svých vůdcích žádné iluze. Téhož roku se Philip Abbás Ghabbúš spolu s dalšími, tentokrát v Džubě, zapletl do dalšího pokusu o převrat.
Komolo
Roku 1972 núbští studenti káduqlíjské střední školy Tilo (Madrasa Tilú) založili tajnou politickou organizaci Núbská liga (Rábita 'Abnaʿ Džabál an-Núba), jako reakci na pokusy skupiny Islámský směr (al-Ittidžáha al-Islámíja, napojená na Hassana at-Turábího) převzít kontrolu nad nejrůznějšími studentskými organizacemi na škole. Prvním předsedou Ligy se stal Kámil Kúwa Makkí, mladší bratr Júsifa Kuwy; dalšími členy byly Abd al-Azíz al-Hilú nebo Daniel Kodi. Někteří členové Ligy v roce 1976 nastoupili na Chartúmskou univerzitu, kde se seznámili s dalšími politicky angažovanými núbskými studenty a v roce 1977 založili organizaci Komolo – Mládež. Lídrem této organizace, která kladla důraz na svojí núbskou identitu, se stal Júsif Kuwa Makkí.
Komolo působila v ilegalitě a značně ovlivnila budoucnost Núbů. Mezi její známé členy patří Abd al-Azíz al-Hilú, Daniel Kodi, Ismáíl Chamís Džaláb či Nírún Philip. V roce 1980 získal Júsif Kuwa práci na střední škole Tilo a začal na svou stranu získávat núbské studenty i učitele. O rok později, v roce 1981, Komolo připravilo půdu pro Kuwovo zvolení do kordofánské regionální vlády, kde zastával post místopředsedy shromáždění. Ve shromáždění však tvořili většinu Arabové a tak se nepodařilo projednat žádné pro Núby důležité záležitosti, jako vzdělání či ekonomický rozvoj pohoří Núba. Téhož roku byl Daniel Kodi zvolen do Národního shromáždění. Jedinou povolenou stranou však byla Numajrího vlastní Súdánská socialistická unie a demokratický proces existoval jenom na papíře.
Anya-Nya II
Koncem sedmdesátých let založil Philip Abbás Ghabbúš nové politické uskupení – Súdánskou národní stranu (SNP) –, která se účastnila několika koalic s jižanskými stranami i stranami reprezentujícími menšiny ze Seveu, jako Fúrové či Bedžové. Potají Philip Abbás udržoval styky se znovu se vynořivšími povstaleckými hnutími na Jihu, souhrnně známými jako Anya-Nya II. Abbás pro povstalce verboval Núby a posílal je do Etiopie, kde od tamní vlády obdrželi výcvik (Etiopie podporovala odboj Jižanů proti súdánské vládě, protože ta naopak podporovala separatistické snahy Eritrejců). Daniel Kodi pomáhal pašoval členy Komola na základny rebelů v Etiopii. Po výcviku se Núbové vrátili zpět do pohoří Núba, kde šířili ideály Anya-Nya a cvičili další muže. Násilí se však omezilo jen na přepadení policejní stanice v roce 1983.
Baqqárové
Během prvních dekád od získání nezávislosti se vzájemné vztahy Núbů a baqqárských Arabů ve většině oblastí pohoří podstatně zlepšily. Baqqárové brali s sebou núbská stáda na sever, a když se do jižního Kordofánu vrátili, núbští honáci se starali i o stáda Baqqárů. Rostl i počet Baqqárů, kteří se v pohoří Núba natrvalo usadili jako farmáři. Baqqárové většinou podporovali politickou stranu Umma, která se zrodila kolem potomků Muhammada Ahmada al-Mahdího. Někteří sice ve volbách v roce 1965 podpořili GUN, ale Núbové vesměs stavěli na širší africké identitě než identitě regionální, což pro většinu Arabů nebylo zajímavé.
Příchod mechanizace zemědělství v roce 1968 Baqqáry, kteří pásli svá stáda v pohoří Núba, citelně zasáhl – najednou byli odříznuti od přístupu k pastvinám a studním. I přes nařízení vlády se stávalo, že trasy pro stáda byly blokovány velkými farmami a došlo tak k nevyhnutelnému – Baqqárové museli začít pást svůj dobytek na území Núbů, čímž jim zničili úrodu a zabrali napajedla. To opět vyostřilo vztahy mezi oběma skupinami. Po roce 1975 začalo súdánské hospodářství zpomalovat, inflace rostla a vláda zavedla přídělový systém na pohonné hmoty a další spotřební zboží. Přidělování probíhalo podle oblastí víceméně kopírujících etnické hranice a výsledkem bylo, že Núbové a Arabové se dostali do dalšího konfliktu o další zdroje.
Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SPLA)
V roce 1983 se súdánské hospodářství nacházelo v žalostném stavu. Po celé zemi probíhaly stávky a protesty proti zoufalým hospodářským a sociálním podmínkám. Mezitím do země proudily stovky tisíc uprchlíků z Etiopie a Eritreje. Numajrího plán na překreslení administrativní mapy Jihu se tam setkal s ozbrojeným odporem. V Búru a Ajúdu vypukla vzpoura tří jižanských praporů súdánské armády vyvolaná skupinou důstojníků, kteří podobnou akci plánovali již několik let. Mezi spiklenci se nacházel i podplukovník John Garang de Mabior, který vzbouřené vojáky převedl přes hranice do Etiopie.
Za podpory etiopského prezidenta Mengistu Haile Mariama John Garang své oddíly spojil s částí Anya-Nya a vytvořil z nich Súdánskou lidově osvobozeneckou armádu (SPLA). V červnu 1983 politické křídlo SPLA – Súdánské lidově osvobozenecké hnutí (SPLM) – vydalo manifest, v němž volalo po sjednoceném a sekulárním Novém Súdánu, kde se všem lidem dostane rovného zacházení. V září roku 1983 prezident Numajrí, v zoufalé snaze udržet se u moci, v zemi zavedl islámské právo šaría. V reakci na to se zástupy dalších Jižanů přidávaly k SPLA.
Núbové a SPLA
Nyní se dostáváme k velmi bouřlivé části núbské historie, kdy část Núbů aktivně zasáhla do války proti centrální vládě. První kontakt mezi Núby a Jižany pravděpodobně zprostředkoval Philip Abbás Ghabbúš, který byl v úzkém kontaktu v jižanskými rebely již od dob první Anya-Nya, kdy tajně verboval núbské muže a posílal je do Etiopie.
Dalším prostředníkem byl Daniel Kodi, který se s jižanskými hnutími spojil po volbách v roce 1981 jakožto člen Národního shromáždění. Ačkoliv Kodi byl v té době členem Komola, v těchto aktivitách jejím jménem nepůsobil. Podobně jako Philip Abbás, i Kodi získával dobrovolníky pro Anya-Nya II. Také navázal kontakt s hnutím, které se později přetavilo v SPLA. Když vypuklo povstání v Búru, Kodi už o spiknutí věděl, nejspíš od Láma Akúla a Edwarda Lina. Lám Akúl v Chartúmu působil jako učitel a později vstoupil do politiky. Zároveň byl od samého začátku napojen na lidi z SPLM, dokonce je znal ještě z doby před založením samotného hnutí. Edward Lino byl spolu s Peterem Nyotem členem tajné skupiny rekrutující intelektuály pro SPLA a SPLM. Tato chartúmská skupina se poté, co John Garang odjel do Etiopie, stala zárodkem místní buňky SPLM. V roce 1981 Kámil Kuwa pracoval v Libyi, kde spolu s malou skupinou dalších Jihosúdánců založili pobočku, která zprostředkovávala dodávky vojenské pomoci Muammara Kaddáfího pro SPLA.
John Garang v roce 1983 poslal manifest Súdánského lidově osvobozeneckého hnutí (SPLM) Danielu Kodimu, který podle všeho následně rozpoutal diskusi o tom, zda-li by se hnutí Komolo k němu mělo aktivně přihlásit. Edward Lino odjel do Káduqlí navštívit Júsifa Kuwu a do Chartúmu se vrátili společně. V Gabbúšově domě se Júsif Kuwa seznámil s Lámem Akúlem a Daniel Kodi s Abd al-Azízem al-Hilú. Společně prodiskutovali manifest SPLM a jaké následky bude mít zapojení do ozbrojeného konfliktu, který vede SPLA. Spojení s SPLA mohlo posílit postavení Núbů v konfliktu s centrální vládou a navíc, jak se členové Komola domnívali, pokud by Núbové měli bojovat proti vládě osamoceni, dlouho by nevydrželi. SPLM pokládali za dobrý prostředek, jak na svůj boj upozornit světovou veřejnost. Také se jim velmi zamlouvala Garangova vize „Nového Súdánu“ – jednotné země s rovnými příležitostmi pro všechny. Nakonec se rozhodli, že Júsifa Kuwu vyšlou do Etiopie záležitost dále prodiskutovat přímo s Garangem. Lám Akúl ho odvezl na letiště.
Júsif Kuwa se v roce 1984 s Garangem sešel a přidal se k Súdánskému lidově osvobozeneckému hnutí. Své rozhodnutí oznámil v rádiu SPLM, které vysílalo z Etiopie, a vyzval všechny Núby, aby se připojili k boji za svobodu. Brzy se za Kuwou do Etiopie vydali Telefon Kúkú, Júnis Abú Sadr, Júsif Kará a ʿAwad al-Karím. Ne všichni Núbové Kuwovo rozhodnutí schvalovali. Někteří členové Komola cítili, že porušil jejich úmluvu, když se předtím napřed nevrátil a měli mu za zlé, že je tak fakticky postavil před hotovou věc. Jeho projev v rádiu navíc z každého Núby udělal a priori podezřelého ze spolupráce s rebely. Kuwovým prvním úkolem bylo převzít řízení pobočky SPLA v Jemenu, která měla obdobný účel, jako ta v Tripolisu. Protože Núbové žili v Severním Súdánu, John Garang Júsifa Kuwu ihned využil k demonstraci toho, že SPLA není pouze hnutím Dinků a dalších Jihosúdánců. Kuwa se začal se obracet i na další Seveřany a přesvědčovat je, že SPLA usiluje o dobro všech obyvatel Súdánu. A oni mu popřáli sluchu. Bývalý učitel Júsif Kuwa se tak zakrátko členem nejužšího velení SPLA.
Pokusy o státní převrat
Členové organizace Komolo byli zapleteni do několika pokusů o státní převrat. V roce 1983 proběhl jeden, jehož se účastnili Ismáíl Chamís, Mudír Kapitulek a Júnis Abú Sadr, a druhý o rok později s účastí Philipa Abbáse a Daniela Kodiho. V obou případech došlo k vyzrazení a spiklenci byli uvězněni, i když jen krátce. Daniel Kodi po svém odhalení odjel do Etiopie, kde byl přidělen k pobočce SPLM v Addis Abebě.
Válka v pohoří Núba (1985–2002)
Džafara Muhammada an-Numajrího v roce 1985 svrhl generál Abd ar-Rahman Swár ad-Dahab. Ten vyhlásil návrat k demokracii po jednoletém transformačním období. Z následných parlamentních voleb (1986) vzešla řádka koaličních vlád sestavených Sádiqem al-Mahdím, které ale nebyly schopné účinně řešit problémy země.
Chartúm
Během transformačního období se Philip Abbás spolu s Ismáílem Chamísem, Mudírem Kapitulkem a Júnisem Abú Sadrem neúspěšně pokusili o další státní převrat. Po krátkém věznění Chamís, Kapitulek a Abú Sadr opustili zemi, aby se přidali k SPLA, kdežto Abbás zůstal, aby se se svou Súdánskou národní stranou (SNP) se účastnil nadcházejících voleb, v nichž získal osm křesel v omdurmánském volebním obvodu al-Hadž Júsif. SNP spolupracovala s jižanskou opozicí z Unie súdánských afrických stran. Núbští politikové se nemohli shodnout na jednotné núbské politice. H. A. Kadúf vzpomíná:
„Každý z nich měl své skryté zájmy … Věděl jsem ze zákulisí, že všechny strany byly plné lidí z podzemních organizací jako Komolo a Nahnu Káduqlí. Někteří mladí byli dokonce spolčeni s arabskými socialisty atd… Později se jasně ukázalo, že někteří z těch mladých núbských intelektuálů … dávali přednost svým vlastním politickým ideologiím před společným núbským zájmem.“
Baqqárské milice (Stezkové síly)
Massírijští Baqqárové v Kordofánu nakupovali zbraně od roku 1983 a beztrestně útočili na komunity Dinků v Kordofánu a Abjej. Ale v roce 1985 už byly oddíly SPLA aktivní v oblasti Bahr al-Ghazál. Jedna jednotka SPLA pronásledovala massírijské bandity do al-Qardúdu na jižním okraji pohoří Núba a na 60 Baqqárů postřílela. V té době začal súdánský ministr obrany Fadlalláh Násir, sám původem z Massíríja Zuruq (Černých Massírijů), vyzbrojovat baqqárské Araby a formovat z nich milice známé jako Quwwát al-Marahíl, Stezkové síly (marahíl či masárát jsou výrazy pro tradiční honácké stezky, kterými kmeny hnaly dobytek; ustálené stezky byly důležitým nástrojem, díky kterému se kmeny mohly vyhnout jeden druhému a předcházet tak konfliktům). Ozbrojení Arabové začali terorizovat núbské obyvatele a násilí a přepadávání se na západě pohoří brzy stalo běžným jevem. Když do pohoří přišlo menší úkolové uskupení SPLA, aby nabralo dobrovolníky, našlo v důsledku této situace řadu ochotných mužů.
Prapor Vulkán
Místo toho, aby vláda Sádiqa al-Mahdího v Jižním Kordofánu zastavila násilnosti, začala formovat a vyzbrojovat také Hawázmy a do bojů zasáhla i pravidelná súdánská armáda, která již v lednu 1986 zaútočila na vesnice, jejichž obyvatelé byli podezřelí ze sympatií k SPLA. K prvnímu přímému střetu mezi armádou a SPLA došlo v červnu 1987, kdy prapor Vulkán pod velením Júsifa Kuwy vstoupil do pohoří Núba. To ještě dále vystupňovalo násilí ze strany vládního vojska a Stezkových sil.
Brigáda Nový Kúš
Abd al-Azíz al-Hilú a Júsif Kuwa shromáždili značný počet dobrovolníků a poslali je do výcvikových táborů v Etiopii, kam cesta trvala tři měsíce. V roce 1988 vládní jednotky zaútočily na vesnice, ze kterých prokazatelně pocházeli rekruti SPLA. Ti se pak v roce 1989 vrátili zformovaní jako brigáda Nový Kúš. SPLA přišla z jihu a zamířila k městu Káduqlí. Povstalci obsadili velkou část pohoří Núba a drželi pozice. Súdánská armáda odpověděla protiakcemi namířenými proti vesnicím, kde se povstalci zdržovali.
Příslušníci brigády Nový Kúš také nebyli svatí a někteří páchali násilí i proti núbským a arabským civilistům. Pachatelé těch nejhorších přečinů byli postaveni před polní soud a popraveni. Zajatci z řad vládních vojáků byli obyčejně zabíjeni. V horách al-Múrú SPLA zavraždila několik Arabů, někteří měli za manželky místní núbské ženy. Cílem útoků byly také mechanizované farmy a arabští obchodníci. Útok SPLA na vesnice Hawázů vyústil v jejich exodus do měst.
Násilí, izolace a chudoba
30. června 1989 v Chartúmu uchopil moc plukovník Umar Hasan Ahmad al-Bašír. Nový prezident přistoupil na klid zbraní v Jižním Súdánu a umožnil OSN zorganizovat humanitární pomoc pro civilní obyvatelstvo v oblastech, které se nacházely pod správou SPLM (Operace Lifeline Sudan). Pohoří Núba se však dohoda netýkala – naopak, Bašír zlegalizoval Stezkové síly a integroval je do oficiálních vládních struktur jako Lidové obranné síly (PDF). Boje vyústily v otevřenou válku. Vládní jednotky za podpory PDF nadále vypalovaly vesnice, ničily úrodu a zabíjely civilisty, obzvláště se zaměřovaly na vzdělané lidi. Perzekvováni byli i členové Komola. Příbuzní známých povstaleckých vůdců zmizeli beze stopy.
Školy byly zavřené a nedostávalo se zdravotní péče. Farmy ve stepích byly opuštěny. Násilí a nebývalé sucho v letech 1990–1993 způsobily hladomor, který zahubil tisíce lidí. Núbové v oblastech pod kontrolou SPLA byli prakticky odříznutí od světa; lidé sice nacházeli způsoby, jak se dostat do Chartúmu, ale obchod zkolaboval a následkem byla extrémní chudoba. Civilisté byli z vesnic přesunuti do tzv. mírových táborů; někteří sem přišli dobrovolně v naději, že dostanou jídlo, oblečení, léky nebo vzdělání pro své děti, mnozí jiní v nich byli drženi proti své vůli. Lidé, kteří se vraceli z oblastí pod vládní kontrolou, se pro povstalce často stávali a priori podezřelými.
Oblasti pod kontrolou vlády
Ani civilisté na územích pod vládní kontrolou si nevedli o moc lépe. Často byli vysídlení do velkých jihokordofánských měst jako Káduqlí, Dilindž, či dále do Al-Ubajdu, Omdurmánu nebo Chartúmu. Produkce obilí byla nízká a sucho na počátku devadesátých let zasáhlo bez výjimky všechny. Obecně se však dá říct, že Núbové na územích pod kontrolou vlády na tom byli o něco lépe než jejich krajané v oblastech ovládaných povstalci. Zdravotnictví a školství, jakkoli ubohé, alespoň fungovaly. Vládní posádková města a mírové tábory dostávaly potravinové dodávky od OSN, což území pod vlivem povstalců nikoliv, a lidé měli k dispozici alespoň základní komodity. Vládní území byla o něco bezpečnější. Povstalečtí vojáci sice čas od času přepadávali „nepřátelské“ vesnice a kradli dobytek, ale od roku 1993 se už kvůli nedostatku munice SPLA zmohla jen na jednu rozsáhlejší ofenzívu, a to v roce 1998. Naproti tomu vládní armáda přecházela do útoku každé suché období.
Kontakty mezi stranami
Už od začátku války v pohoří Núba pašovali baqqárští obchodníci z vládního na povstalecké území lidi i materiál, často za asistence zkorumpovaných vládních úředníků. Ačkoliv se Baqqárové obávali, že je SPLA z Jižního Kordofánu v případě vítězství vyžene a řada z nich proto bojovala na vládní straně v řadách Lidových obranných sil, později si uvědomili, že svou celkovou situaci tím nijak nezlepšují. V roce 1993 Massíríjové došli k závěru, že v této válce jsou obětmi úplně stejně jako Núbové, a tak s Núby v Burámu uzavřeli dohodu: výměnou za obilí a dobytek Baqqárové do oblasti dováželi sůl, oblečení a léky. Dohoda fungovala až do konce roku 1993, kdy vládní jednotky Burám obsadily. V roce 1995 byla uzavřena Radžífská dohoda, která v zásadě kopírovala předchozí Burámskou dohodu, a o rok později Núbové uzavřeli Kajánskou dohodu s Rawáwqy, kteří vedle výše zmíněného dováželi také munici pro SPLA.
Konflikty mezi Núby
Ani rostoucí uvědomění společné identity neznamenalo, že se Núbové automaticky shodli na jednotných politických cílech. Kmeny v průběhu staletí procházely odlišnou zkušeností. Různá úroveň vzdělání, ekonomická úroveň, arabizace atd., to vše jim dopřávalo jiné vnímání světa a promítlo se i do situace během války v pohoří Núba. Nejrůznější núbští politici, náčelníci i úředníci pracovali pro súdánskou vládu v průběhu celého konfliktu – šlo však skutečně jen zkorumpované kariéristy, kteří kvůli vlastnímu prospěchu zabíjeli a vyháněli vlastní krajany? Činili tak ze strachu z vlády? Či byli Núbové, kteří narukovali do súdánské armády a bojovali proti povstalcům hlupáci, kterým šlo jen o peníze, jak tvrdila propaganda SPLA? Nebo to byli jen lidé, kteří měli o své budoucnosti v Súdánu jinou představu? Ani kmeny nebyly jednotné a stávalo se, že i příslušníci jedné rodiny stáli na opačné straně.
Soudě dle provinčních a celostátních voleb v roce 2011, obyvatelstvo pohoří Núba v otázce komu svěřit svou budoucnost zůstává nejednotné, s mírně převažující podporou pro SPLM (ten průměr by byl určitě větší, kdybychom brali v úvahu jen nearabské Núby), ovšem tato čísla nejsou zdaleka reprezentativní (viz níže).
Júsif Kuwa
Krátce poté, kdy SPLA obsadila (či osvobodila) velkou část pohoří Núba, začal Júsif Kuwa organizovat civilní správu, od té nejnižší na úrovni vesnic až po tu celoregionální. V roce 1991 se dva členové vrchního velení SPLA, Rík Mašár Tíní Durghún a Lám Akúl Adžawín, pokusili vystrnadit Johna Garanga z vedení povstalecké armády. Jejich pokus selhal a Mašár s Akúlem se od SPLA odtrhli a nadále působili jako frakce Násir. Náhle se tak jednotky SPLA v pohoří Núba ocitly odříznuté od súdánského Jihu. Do pohoří přestaly docházet zásoby a Júsif Kuwa musel čelit vzpouře v řadách vlastních důstojníků.
V této téměř bezvýchodné situaci se Júsif Kuwa obrátil na Núby. V roce 1992 svolal zástupce všech núbských populací a předložil jim otázku, zda pokračovat v boji, nebo kapitulovat. Rada většinově hlasovala pro pokračování v boji a poté již poté zůstala trvalým orgánem, který se vyjadřoval k sociálním i politickým otázkám, dával doporučení legislativní radě, která z nich utvářela návody pro civilní správu.
SPLA pořád ovládala velkou část pohoří Núba. Násilnosti sice nikdy zcela neustaly, ale fronta se prakticky nehýbala. To se změnilo v roce 1998, kdy byla Júsifu Kuwovi diagnostikována rakovina. Kvůli léčbě musel na dlouhá období pryč a velení leželo na bedrech jeho zástupců, kteří na zabezpečení území nestačili – nedisponovali ani Kuwovým politickým umem, ani osobním charismatem. Logistická podpora ze strany SPLA na Jihu zůstávala nedostatečná. Vládní vojska od povstalců dobyla velkou část území a počet lidí bez domova dramaticky narostl.
Mezinárodní tlak a pomoc
Júsif Kuwa i další prominentní Núbové často jezdili do zahraničí a snažili se na konflikt v pohoří Núba upoutat pozornost světové veřejnosti. Scházeli se s politiky, lidskoprávními aktivisty, zástupci humanitárních organizací i novináři. Dr. Sulajmán Músá Rahhál, spoluzakladatel Zahraniční solidarity pro pohoří Núba (Nuba Mountains Solidarity Abroad) se neúnavně snažil přimět západní vlády k zásahu proti vyhlazování Núbů. Nírúnu Philipovi, šéfovi Společnosti pro pomoc, obnovu a rozvoj Pohoří Núba (pozdější NRRDO), se podařilo přesvědčit některé významné nevládní organizace, že humanitární krize je v pohoří tak naléhavá, že stojí za to ignorovat zákaz přeletů nad oblastí a pomoci lidem na územích ovládaných SPLA.
V roce 1999 posudkový tým OSN prozkoumal potřeby lidí v pohoří na obou stranách demarkační linie. I přes sílící mezinárodní tlak, súdánská vláda až do listopadu 2001 nepřipouštěla letecký přísun pomoci. Ještě předtím téhož roku se Spojené státy zapojily do procesu, na jehož konci doufaly v obnovení míru v Súdánu. Zvláštní americký vyslanec John Danforth označil příměří v pohoří Núba za klíčové pro svůj plán nastolení důvěry mezi stranami konfliktu. Júsif Kuwa se tohoto vývoje událostí už nedožil – zemřel 31. března 2001.
Příměří
V lednu 2002 se súdánská vláda na jedné straně a SPLA a Núbové na straně druhé dohodli na příměří pod mezinárodním dohledem, které vešlo v platnost 21. ledna 2002. Za SPLA vyjednávali Abd al-Azíz al-Hilú, Daniel Kodi, Nírún Philip a dva zástupci Jihu. Vládní vyjednavače vedl Mutrif Siddíq. Násilí bylo zastaveno, omezení na letecky dopravovanou pomoc zrušena a lidé z obou stran mohli bez omezení cestovat a nevládní organizace začaly pracovat na vyčištění oblasti od minových polí, stavbě studní a zajišťování lékařské pomoci. Odstartovaly mnohé zemědělské, hospodářské a sociální projekty na odstranění obrovských škod, které lidé během války utrpěli. Tento proces neprobíhal tak rychle, jak si mnozí lidé představovali, ale v porovnání s obdobím za války se život v pohoří Núba podstatně zlepšil.
Vnitřně vysídlené osoby
Počet núbských uprchlíků za hranicemi Kordofánu se ke konci roku 2001 odhaduje až na jeden milion. Tři sta tisíc vnitřně vysídlených se do jižního Kordofánu vrátilo v průběhu let 2002–2004. Mnozí lidé však zůstali obezřetní a čekali, jak se situace bude dále vyvíjet. Další se vrátili zpět do Chartúmu, když se jim v pohoří Núba nedostalo základních věcí, jako pitné vody, zdravotní péče nebo školství. Vnitřní vysídlenci představovali problém během sčítání lidu v roce 2008. Daniel Kodi, v té době viceguvernér, vyzýval k bojkotu sčítání s poukazem na to, že výsledek by nebyl reprezentativní kvůli značnému počtu vysídlenců, kteří se do jižního Kordofánu dosud nevrátili. Bylo evidentní, že pokud se nevrátí více lidí, Núbům reálně hrozilo, že se poté, co mírová smlouva z roku 2004 spojila převážně arabský Západní Kordofán s Jižním Kordofánem, stanou ve státě menšinou.
Mírová dohoda
Příměří v pohoří Núba bylo několikrát přerušeno a zase obnoveno. Mezinárodní společenství tlačilo na súdánskou vládu i SPLM, aby dosáhly nějakého kompromisu. Mírová smlouva byla nakonec podepsána 31. prosince 2004 a obsahovala dodatky upřesňující dělbu moci a peněz, cestu k všeobecným a prezidentským volbám a také referendu o nezávislosti Jižního Súdánu. Obě strany se zavázaly dále pracovat na tom, aby zachování súdánské jednoty zůstalo reálnou možností.
Budoucnost pohoří Núba přitom zůstala jedním z posledních nevyřešených bodů. Protokol o řešení konfliktu ve státech Jižní Kordofán/pohoří Núba a Modrý Nil (Protocol on the Resolution of Conflict in Southern Kordofan/Nuba Mountains and Blue Nile States) nešel ani z poloviny tak do hloubky, jak Núbové, a obyvatelé státu Modrý Nil konec konců také, doufali. Ačkoliv Protokol Núbům přiznal určitý podíl na moci a financování na celostátní úrovni, neobsahoval ani zmínku o referendu o otázce, kam budou chtít Núbové patřit v případě odtržení Jižního Súdánu – zda k Severu, Jihu, nebo jako zcela samostatný stát. Důležité záležitosti, jako vlastnictví půdy, rozsah samosprávy či svoboda vyznání byly ponechány k vyřešení v budoucnu.
Právo na sebeurčení
Touhu po sebeurčení dávali najevo všichni protivládně zaměření Núbové celkem bez ohledu na osobní nebo politické rozdílnosti. Ať již členové SPLM/A či nikoliv, všichni si přáli dostat příležitost, aby si o budoucnosti své země mohli rozhodnout sami. Fakt, že zástupci SPLM/A zmocnění k vyjednávání jménem Núbů později na celonúbské konferenci v Káwdě na sebeurčení důrazně netrvali, zanechal hluboké šrámy. Mnozí měli pocit, že SPLM/A Núby až příliš snadno odepsali a měli strach, že Jižané nebudou mít zájem udržet zemi pohromadě a v případě odtržení Jižního Súdanu se Núbové ocitnou uprostřed dalších konfliktů. Dokonce i núbští vůdci jako Abd al-Azíz al-Hilú či Daniel Kodi, kteří se přímo účastnili mírových jednání, dali jasně najevo své zklamání z výsledků.
Většina lidí v SPLA nezapírá zásluhy vojáků původem z pohoří Núba a kredibilita SPLM a jeho aspirací na celosúdánské úrovni do značné míry závisela na účasti Núbů. V tomto světle je pak obtížné pochopit, proč núbští vůdcové SPLA, kteří se podíleli na politických rozhodnutích, z otázky sebeurčení pro pohoří Núba během vyjednávání nikdy neudělali zásadní záležitost (na rozdíl od súdánské vlády); během jednání NDA v roce 1995 v eritrejské Asmaře, ani během jednání IGAD (Mezinárodní úřad pro rozvoj) v pozdějších letech, ani nakonec během mírových rozhovorů v keňské Navaishe. Snad núbští vůdcové SPLM/A zpočátku na otázce sebeurčení netrvali, protože byli přesvědčeni, že chartúmská vláda dříve nebo později padne a potom bude SPLM/A tahat za delší konec a diktovat mírové podmínky. Jak se však tato eventualita ukazovala čím dál méně pravděpodobná, Núbové důležitost svého sebeurčení začali akcentovat, jako John Garang po návštěvě první celonúbské konference v Káwdě v roce 2002. Díky slibu „Núby zahrnout“ dostalo SPLM/A od konference mandát zastupovat núbské zájmy při mírových jednáních. Očekávání se však nenaplnila.
Na mírových jednáních v Navaishe se budoucnosti pohoří Núba, Abjej a Modrého Nilu dostala na pořad jednání až úplně na konci; byla to jedna z posledních nevyřešených věcí. Súdánská vláda ale nakonec potvrdila nesouhlasné stanovisko a z jednání vezšel kompromis: šanci na sebeurčení dostane Abjej, ale výměnou za to pohoří Núba a Modrý Nil v případě osamostatnění Jižního Súdánu zůstanou na Severu. Můžeme se jen domnívat, že John Garang núbským vyjednavačům řekl něco ve smyslu „toto je ta nejlepší dohoda, jaké jsme schopni dosáhnout“ a slíbil jim, že udělá všechno, co bude v jeho moci jakožto nastupujícího súdánského viceprezidenta a možného budoucího prezidenta, aby cestou lidových konzultací podmínky dohody pro pohoří Núba a Modrý Nil zlepšil. Míč byl teď na straně Núbů a Modronilanů: buď celé vyjednání a jeho výsledky potopit, anebo podepsat. A oni podepsali. Několik měsíců nato John Garang zemřel při zřícení vrtulníku a prakticky přes noc se priority SPLM/A přesunuly od celé země výhradně k Jihu.
Volby a referendum
Protokoly pro Jižní Kordofán nabyly účinnosti až po ratifikaci volenými členy státního shromáždění. „Lidové konzultace“ byly plánované na rok 2009, po regionálních a celostátních volbách. Po nich by členové jihokordofánského shromáždění měli právo buď schválit podmínky, jak byly narýsované v Navaishe, nebo s nově zvolenou ústřední vládou vyjednat nové. Tato poněkud složitá dohoda znamenala, že pro obě strany byly nadcházející volby mimořádně důležité – vítěz voleb v Jižním Kordofánu dostane příležitost změnit podmínky stanovené protokolem (za předpokladu, že na ně centrální vláda přistoupí). Předvolební kampaň byla dlouhá a nesla se ve značně negativním duchu.
Zatímco se země připravovala na volby, uskutečnilo se v dubnu 2008 také sčítání lidu. Viceguvernér Daniel Kodi nejprve vyzval k jeho bojkotu, což vzal později zpět, a ještě později tvrdil, že bylo neplatné. Důvody byly kromě jiného přetrvávající napětí ve státě Jižní Kordofán, nedostatečná snaha do sčítání lidu zahrnout vysídlené osoby i nedostatek sčítacích formulářů v angličtině. V důsledku námitek SPLM se v červnu 2010 konalo nové sčítání. Výsledek razantně zvýšil počet sečtených, z 1 406 404 osob (2008) na 2 508 268 lidí. Státní volební komise v Chartúmu, která měla na starosti volby, následně v listopadu a prosinci 2010 překreslila volební obvody a Jižní Kordofán byl rozdělen do 32 obvodů tak, aby byla favorizována proarabská a proislámská strana Národní kongres (NCP) prezidenta Bašíra; a tak zatímco v oblastech, které podporovaly SPLM, byly navrženy obvody poměrně velké, bašírovské obvody byly relativně malé, aby jich bylo více.
Pomalé zavádění mírových podmínek
Během přechodného období se státní shromáždění Jižního Kordofánu neskládalo z volených, nýbrž dosazených členů, a to v poměru 45 % za SPLM a 55 % za Národní kongres. Shromáždění mělo problém shodnout se na podobě státní ústavy nebo schválit legislativu potřebnou k zajištění mírové státní správy. Proces zavádění mírových podmínek byl z nejrůznějších důvodů neustále zdržován, což bylo zdrojem frustrace na obou stranách i v obyvatelstvu. Určitý pokrok představovalo zřízení integrovaných vojenských sborů složených z vládních vojáků a příslušníků SPLA. Odstartoval i nábor pro novou společnou policii, která měla začít působit na celém území Jižního Kordofánu. K integraci státní správy ovšem nedošlo a fakticky dále fungovala odděleně správa SPLM a súdánské vlády tak, jako za války, včetně například kontrolních stanovišť na silnicích. Hospodářsky se ale stát zotavoval. Lidé se mohli pohybovat celkem svobodně a stále více Núbů se navracelo do svých bývalých domovů.
Další rozvoj válkou poznamenané země však byl stále zpomalován politickými půtkami. Podle mírových podmínek se měl post guvernéra střídat mezi SPLM a Národním kongresem; prvním, kdo úřad zastával, byl Ismáíl Chamís Džalab z SPLM. Nepodařilo se mu však od Chartúmu zajistit dostatečné prostředky pro poválečnou rekonstrukci nebo obnovení základních služeb pro obyvatele. Ke konci svého mandátu byl nakrátko vystřídán Danielem Kodim a poté se post přesunul k Národnímu kongresu a Kodi se stal viceguvernérem. Vedl si ale tak špatně, že ho bezpečnostní rada Jižního Kordofánu pod kontrolou SPLM odvolala a na jeho místo byl dosazen Abd al-Azíz al-Hilú. V reakci na to Národní kongres na post guvernéra dosadil Ahmada Muhammada Hárúna, který byl Mezinárodním trestním soudem obžalován ze zločinů proti lidskosti spáchaných v Dárfúru. Vzápětí byly všechny vládní prostředky z Chartúmu uvolněny a mohly se začít stavět silnice, nemocnice a zavést letecké linky.
Mezitím se v lednu 2011 uskutečnilo dlouho očekávané referendum o setrvání nebo odtržení Jižního Súdánu. Drtivá většina obyvatel (99 %) se vyslovila pro nezávislost. Pro Núby to znamenalo jediné: odteď byli čistě záležitostí Severu.
Příprava, průběh a výsledek voleb
V atmosféře vzájemné nedůvěry probíhala od 20. ledna do 12. února v Jižním Kordofánu volební registrace. Volební pozorovatelé z Carterova centra si všimli „několika nedostatků, které narušily otevřenost a integritu registrace voličů a přispěly k nízké účasti. Pochybila také státní volební komise, když nevyčlenila dostatečný počet lidí k realizaci všeobecné volební registrace a vytvoření nového registru a nezajistila dostatečně neinformovala obyvatele, aby se zajistila co možná nejvyšší účast. […] Podle státní volební komise se registrovalo na 642 555 lidí, to je přibližně o 100 000 méně než kolik se účastnilo voleb v dubnu 2010.“ Podle závěru Carterova centra však celková důvěryhodnost voleb narušena nebyla.
Volby se konaly 2. května 2011. O post guvernéra se ucházeli tři kandidáti: dosavadní guvernér Ahmad Muhammad Hárún, dosavadní viceguvernér Abd al-Azíz al-Hilú a důstojník SPLA Telefon Kúkú, který byl později SPLA uvězněn v Džubě. Súdánská skupina pro demokracii a volby, která se jako pozorovatel voleb účastnila, ve svém prohlášení k jihokordofánským volbám z 12. května 2011 konstatuje jen drobné nesrovnalosti. Podobných závěrů dosáhlo i Carterovo centrum: „navzdory atmosféře zvýšené nejistoty ohledně bezpečnosti a několika případů procedurálních pochybení, které ohrozily proces voleb, byly volby v Jižním Kordofánu obecně pokojné a věrohodné. Hlasování, přepočítávání hlasů a shromažďování výsledků proběhly nepředpojatě a transparentně za bedlivého dohledu hlavních politických stran.“
Konečný výsledek znamenal vítězství pro Hárúna, za nímž těsně jen s rozdílem zhruba 6000 hlasů skončil Abd al-Azíz al-Hilú. Telefon Kúkú neměl reálnou šanci, hlas mu dal jen zlomek voličů. Ačkoliv se většina odevzdaných hlasů vyslovovala pro SPLM, to zvítězilo jen v 10 z 32 volebních obvodů. SPLM sčítání a zapisování výsledků prohlásila za zmanipulované, ale podle Carterova centra „byla podobná nařčení neopodstatněná, bylo nemožné je prověřit a Nejvyšší státní volební komise je odmítla“. SPLM se však výsledek rozhodlo neuznat a odmítlo Hárúnovo pozvání k povolebnímu vyjednávání o rozdělení moci.
Zpráva institutu Rift Valley ze srpna 2011 (dva měsíce po znovuvypuknutí války) znovu otevřela otázku ohledně poctivosti volebního procesu, ale neuvádí žádný důkaz o volebním podvodu, jen poukazuje, že k němu mohlo dojít.
Návrat konfliktu (2011–současnost)
Bez vyhlídek na mírové řešení se jak súdánská vláda, tak SPLA začaly chystat k nevyhnutelnému střetu. 23. května 2011 dala vláda ultimátum SPLM/A v Džubě, aby se do 1. června všichni vojáci SPLA stáhli za severo-jižní hranici z roku 1956. SPLA prohlásila, že jelikož její núbští příslušníci nejsou Jihosúdánci, není žádný důvod je vyhánět z vlastní domoviny. Súdánská armáda začala přesouvat jednotky do Jižního Kordofánu a núbští bojovníci z řad SPLA, kteří zatím byli rozmístěni za hranicí v Jižním Súdánu, se přesunuli zpět na Sever.
Je třeba mít na paměti, že během transformačního období núbští příslušníci SPLA stále spadali pod centrální velení SPLA a měli přístup k výzbroji, výcviku i financování z Džuby. Díky tomu Núbové dokázali lépe vzdorovat súdánské armádě a především její letecké převaze, které dodnes často a bezohledně využívá.
Propuknutí násilností
5. června vypukly boje v Káduqlí, hlavním městě Jižního Kordofánu. Podle tvrzení SPLA přikročila súdánská armáda k odzbrojování vojáků SPLA – ti se proti tomu postavili na odpor a vypukl konflikt. Súdánská vláda ale tvrdí, že boje odstartovaly, když příslušníci SPLA zaútočili na policejní stanici. V následujících hodinách a dnech propukly střety po celém Jižním Kordofánu. Nejhůře bylo zasažené Káduqlí, kde vládní vojáci pročesávali město dům od domu a hledali známé sympatizanty SPLM/A. Zprávy poté hovoří o následných popravách, jakož i cílených útocích proti významným civilistům.
Brzy bylo jasné, že SPLA (v tomto kontextu známá jako SPLA-North či SPLA-N) se na konflikt připravila také: pevně se zakotvila ve venkovských oblastech a podnikla protiútok proti súdánské armádě v Káduqlí. Vláda do oblasti poslala další posily a dokázala udržet kontrolu nad velkými městy a komunikacemi mezi Al-Ubajdem, Káduqlí a Dilindžem. Tvrdé boje se strhly o strategicky položená města Burám a Talúdí, ale i zde se súdánská armáda dokázala udržet. Až do současnosti (listopad 2014) žádná ze stran nezískala definitivně navrch a obě jsou co do materiálu a logistiky víceméně vyrovnané, dokonce více než v předchozí válce v pohoří Núba.
Súdánská revoluční fronta (SRF)
Měsíc poté, kdy se znovu rozhořely boje v Jižním Kordofánu, se Jižní Súdán stal nezávislou republikou. Slavnostního obřadu se 9. července 2011 v hlavním městě Džubě zúčastnil i súdánský prezident Umar al-Bašír. Zazněly zdvořilostní fráze, ale nikdo nevěřil, že sousedství dvou súdánských států bude v nejbližší budoucnosti pokojné. Spousta věcí zůstávala nedořešena, včetně vymezení hranic, status Abjej, poplatky za transport ropy a samozřejmě přítomnost SPLM/A v Jižním Kordofánu a Modrém Nilu. Oficiálně Džuba přerušila všechny vztahy se svými bývalými politickými a vojenskými spojenci, ale Chartúm trvá na tom, že SPLM/A-North se dodnes dostává podpory z Jižního Súdánu. Jak to tak vypadá, Súdán a Jižní Súdán spolu vedou permanentní válku v zastoupení (proxy war) – Súdán podporuje protivládní povstalce v Jižním Súdánu, zatímco Jižní Súdán podporuje SPLM/A-North.
1. září se dějištěm války stalo také území státu Modrý Nil. V místních volbách s přehledem zvítězilo SPLM a jeho kandidát Málik Aqár se stal guvernérem, ale jelikož stál v čele strany, která už byla v Jižním Kordofánu v otevřeném konfliktu, napětí se zákonitě přelilo i sem. V hlavním městě ad-Damázín propukla přestřelka mezi súdánskou armádou a místní SPLA-North. Nazítří 2. září byl Málik Aqár zbaven funkce guvernéra.
V listopadu 2011 SPLM-North podepsalo dohodu o spolupráci s dárfúrským Hnutím za spravedlnost a rovnost (Justice and Equality Movement, JEM), které s centrální vládou válčilo už léta a v roce 2008 podniklo odvážný útok na hlavní město Chartúm. Spojené síly obou organizací byly svěřeny pod velení Abd al-Azíze al-Hilú. Ale ještě před oficiálním spojením SPLM-North a JEM úspěšně v Jižním Kordofánu provedly několik společných či koordinovaných operací. Spojením obou organizací dalo vznik Súdánské revoluční frontě (SRF), jejímž deklarovaným cílem je svržení režimu prezidenta Umara al-Bašíra.
Síly SFR přešly do ofenzívy, dobyly některá města a jiná jen nakrátko okupovaly, ale vždycky se zdají být jeden krok napřed před súdánskou armádou. Krátká okupace Abú Karšúly v květnu 2013 vyprovokovala vládu k celostátní mobilizaci armády a Lidových obranných sil.
Vysídlenci
Jihokordofánci, z nichž mnozí se teprve nedávno do oblasti navrátili, stát opouštěli po statisících a zástupy jich mířily buď do severních měst jako Chartúm či Al-Ubajd, nebo do jihosúdánského uprchlického centra v Jidě, které se však brzy zaplnilo. V roce 2018 v Jidě a v později zřízených táborech jako Adžwunq Thúk nebo Pamír žilo přibližně 100 000 uprchlíků z Jižního Kordofánu.
Bezohledné bombardování civilních oblastí i pozemní operace způsobily exodus civilistů z oblastí ovládaných SPLA-North, kteří opouštěli své domovy ve stepích a prchali do hor, kde hledali úkryty v jeskyních. Výsledkem konfliktu a náletů súdánského letectva byl výrazný pokles zemědělské produkce a stálý nedostatek potravin v celé oblasti. Silně uprpělo také školství a zdravotnictví.
V červnu 2016 súdánská vláda jednostranně vyhlásila klid zbraní; povstalci se brzy nato přidali a obě strany od té doby příměří z větší části dodržují. Podmínky civilního obyvatelstva na povstaleckých územích se však zlepšily pramálo. Sucho v roce 2017 vedlo z neúrodě a tisíce lidí se musely vydat na vládou ovládané území pro humanitární pomoc.
Absence humanitární pomoci
Podobně jako v předchozím konfliktu, i zde by činnost humanitárních organizací mohla ulehčit utrpení civilního obyvatelstva, ale vláda třetí strany do oblastí ovládaných SPLA-North odmítá vpustit a všechny pokusy o vyjednání přístupu pro humanitární pomoc byl ze strategických i politických důvodů zamítnut ze strany jak súdánské vlády, tak povstalců. Vláda trvá na tom, aby veškerá mezinárodní pomoc pro území pod kontrolou SPLM-North procházela kontrolou vládních úředníků, aby se nemohlo stát že, humanitární pomoc padne do rukou bojovníkům SPLA-North. SPLM-North zase požaduje, aby alespoň 20 % humanitární pomoci do oblasti proudilo z území mimo vládní kontrolu, tedy ze zahraničí.
v roce 2016 SPLM-North odmítlo návrh Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID) na dodávky humanitární pomoci, kterou by předtím zkontrolovali vládní úředníci. Reakce povstalců vyvolala na mezinárodní scéně značné rozčarování a pochybnosti o tom, jak moc jim záleží na blahu obyvatel, za které údajně bojují. V únoru 2018 se rozběhlo nové kolo jednání o humanitární pomoci, ale jednání byla po třech dnech ukončena bez jasného výsledku.
Ve slepé uličce
Rozštěpení SPLM-North
V březnu 2017 Abd al-Azíz al-Hilú rezignoval na post místopředsedy SPLM-North po neshodách s předsedou Málikem Aqárem a generálním tajemníkem Jásirem Armánem, které al-Hilú vinil z toho, že přestali dostatečně akcentovat právo na sebeurčení. Al-Hilúa se zastali náčelník štábu SPLA-North Džaqúd Mukwár a jeho zástupce Izat Kúkú, a to vedlo v SPLM-North k rozštěpení na dvě frakce. V následném politickém rohování byli sice Aqár s Armán zatlačeni do pozadí, ale postavení SPLM-North jako celku konfliktem velmi utrpělo.
Když se od hnutí oddělili spolubojovníci z Modrého Nilu, al-Hilúova část SPLM-North nabyla mnohem více regionální charakter. Volání po sebeurčení je navíc čím dál méně přesvědčivé, protože Jižní Súdán se od získání nezávislosti v roce 2011 stal jedním z „nejkřehčích“ státních útvarů na světě.
V listopadu 2017 se aqárovské křídlo SPLM-North spojilo se skupinou známou jako SPLM-Silent Majority (Tichá většina) vedenou bývalým guvernérem Jižního Kordofánu Ismáílem Chamísem Džálábem, který byl z SPLM-North vyloučen v roce 2014 za kolaboraci se súdánskou vládou. Džaláb není zdaleka první vysoce postavený člen SPLM, který se názorově rozešel s vedením hnutí a do očí bijící nejednotnost nijak neprospívá zájmům obyvatel pohoří Núba.
Zamrzlá vyjednávání
Ačkoliv súdánská vláda i SPLM-North v roce 2016 podepsaly dohodu zvanou Roadmap Agreement zprostředkovanou Vysokým implementačním panelem Africké unie, od té doby k žádnému dalšímu pokroku nedošlo. Podmínky pro přísun humanitární pomoci nejsou o nic lepší než během konfliktu a politická reforma v Súdánu je také v nedohlednu. A pod tím vším leží vrstva nedůvěry a rozdílů, které se nejspíše nikdy nepodaří překonat. Al-Hilúova část SPLM-North nevěří, že se vládnoucí strana Národní kongres prezidenta Umara al-Bašíra dobrovolně zřekne své moci a přistoupí na přijetí sekulární ústavy nebo přizná Jižnímu Kordofánu a pohoří Núba právo na sebeurčení. A jejich skepse je nejspíše oprávněná. I kdyby Národní kongres přistoupil na dělbu moci, není vůbec žádná záruka, že SPLM-North bude vůbec schopno se na výkonu moci zodpovědně podílet, ani že bojovníci SPLA-North složí zbraně. O právu na sebeurčení se súdánská vláda nechce vůbec bavit. Obyvatelé Jižního Kordofánu a pohoří Núba jsou zatím chyceni v politickém a vojenském patu a nikdo nedokáže odhadnout, jak dlouho to bude ještě trvat.
Zdroj
Původní článek „History of the Nuba, part III“ naleznete na stránkách Nanne op 't Endeho Occasionalwitness.com.
Autor
Nanne op 't Ende (*1970) je nizozemský spisovatel, novinář a fotograf. V roce 1995 vystudoval Akademii výtvarných umění v 's-Hertogenbosch. V letech 1997–2007 několikrát navštívil Súdán, kde dokumentoval válku v Jižním Súdánu a Pohoří Núba. Jeho nesčetné fotografie a interview se staly základem pro knihu Proud to be Nuba vydané v roce 2007.