Dějiny pohoří Núba, část 2

Nanne op 't Ende

Publikováno: 1. ledna 2016

V bitvě u Dongoly roku 652 zastavila mukurrská vojska arabskou invazi do Núbie. Následná mírová smlouva zvaná baqt umožnila obchodní rozkvět mezi Núbií a arabským světem po téměř sedm století. obchodní trasy křižovaly zemi od jihu na sever a ze západu na východ. Obchodní příležitosti přilákaly mnoho arabských obchodníků, aby se v zemi na Nilu mezi místními lidmi usadili. Arabové také v horách u Rudého moře objevili zlato. V průběhu téměř tisíce let vliv arabských přistěhovalců postupně rostl. Postavení a vážnost Arabům přinášely vzájemné sňatky s rodinami bohatých obchodníků a nobilitou domorodého původu.

Cizí vpády do Kordofánu

Fundžové

Pomalý proces islamizace a arabizace byl urychlen vzestupem fundžského státu s centrem v Sennáru. Fundžové byli afrického původu a do oblasti starobylé Alódie přišli v roce 1504; během několika děkád již ovládali velkou část severního Súdánu. V roce 1523 Fundžové přijali islám a pozvali do země muslimské učence a misionáře, aby nové náboženství šířili dále. Arabská kultura a společenská organizace začala stále více převládat. Sennárský sultanát bohatl z obchodu podél karavanních tras a prodeje otroků a zlata. Vliv Sennáru sahal přinejmenším do jižní části Kordofánu a migrace směrem na západ v 16. a 17. století i sem zanesly arabský vliv. První kmeny, které v tomto období migrovaly, tvrdí, že jsou arabské, ale genealogie, které na podporu svého tvrzení uvádějí, jsou tak zrovna tak vynalézavé jako nepravděpodobné.

Pravděpodobně od počátku druhé poloviny 16. století byl sennárskou provincií kordofánský region Ghudíját. Ghudíjátská vládnoucí elita byla fundžského původu a její středisko bylo v Abd al-Baqí. Podle Harolda MacMichaela Ghudíjové regionu dominovali jen krátké období v letech 1755–1768, ale ani po zániku sennárského sultanátu nikam nezmizeli. V předchozí kapitole jsme zmínili, že Warkeové neboli Dilindžové pocházejí právě odtud. V době, kdy Siegfried Nadel kolem roku 1939 zaznamenal historickou souvislost mezi Dilindžy a Ghudíjátem, každý nově nastoupivší dilidžský náčelník formálně vzdal hold ghudíjátskému sultánovi v Abd al-Baqí. Je vcelku pozoruhodné, že tento vztah přetrval až do 20. století: oblast Kordofánu byla od Sennáru odrtžena dárfúrským sultanátem a samotný Sennár byl připojen k osmanské říši; poté zažila invazi arabských kočovníků, byla zpustošena al-Mahdím a Chalífou, až se nakonec stala součástí Anglo-Egyptského Súdánu. Jay Spaulding ve svém článku A Premise for Precolonial Nuba History naznačuje, že podobný vazalský vztah k sultánovi mohly mít i další kmeny příbuzné Dilindžům: Kadurúové, Ghulfánové a Tabáqové. O něčem podobném se Siegfried Nadel sice nezmiňuje, ale že i jiné núbské kmeny mohly být prostřednictvím Ghudíjátu vazaly sennárských Fundžů není až tak přitažené za vlasy.

Kajrové

Po sedm století bylo Džabal Marra centrem království (či sultanátu) nejprve ovládaného Dádžuy (900–cca 1400), poté Tundžúry (přibližně 1400–1650) a nakonec Fúry. Státy v Dárfúru měly politické vazby hlavně na západ a na sever, především říši Kánem-Bornu s centrem u Čadského jezera, a to především proto, že říše Kánem-Bornu ovládala hlavní trasy transsaharského obchodu. Říši nejprve ovládali zagháwská dynastie Dúdžúwá a nakonec kolem roku 1075 převzala moc dynastie Sajfúovců. Nemělo to podobu válek a dobývání, spíše jedna elita vytlačila druhou. Islám do oblasti pronikal přes poušť společeně s obchodními karavanami a kánembornské vládnoucí vrstvy se k islámu brzy přiklonily. Konverze k islámu byla silným faktorem v převzetí moci Sajfúovci.

A nyní zpět k Dárfúru. Dádžuové byli prvními zaznamenanými lidmi, kteří vybudovali vlastní stát v okolí Džabal Marra. Podle některých jsou spříznění se Zagháwy, ale mohou být i jedním z wadájských kmenů. K čemu došlo: dádžuské království upadlo v době, kdy Sajfúovci v druhé polovině 14. století přesunuli své hlavní město na západ od Čadského jezera, pravděpodobně kvůli vzestupu bílálského sultanátu. Dádžuové byli vytlačeni kmenem Tundžúrů, jejichž původ je ještě nejasnější než v případě Dádžuů; podle některých teorií přišli ze západu přes Bornu a Wadáj. Tundžúrové byli muslimové, kteří se konvertovali k islámu někdy během své vlády v Dárfúru, která trvala do poloviny 17. století.

Fúrové byli kmen žijící na území ovládané Tundžúry a k získání vlivu patrně nemuseli bojovat ani příliš tvrdě: díky vzájemným sňatkům mezi Fúry a Tundžúry nakonec došlo k tomu, že Fúrové převládli. Jejich stát se nazývá kajrovský sultanát, založený kolem roku 1650 založil Sulajmánem Solongem, který existoval až do roku 1916, kdy byl anglo-egyptskou správou připojen k Súdánu. Populace kajrovského sultanátu se z bohaté mozaiky různých etnik, která vedle sebe koexistovala bez větších konfliktů. Kajrovští vládcové se nejprve vypořádali s Wadáji na západě a poté stočili svojí pozornost na východ; několik set let ovládali alespoň část Kordofánu. Západoafričtí muslimové na své pouti do Mekky (hadždž) svou cestu započali přes území Kajrů a putovali směrem Nilu, kde u Dongoly překročili řeku a odtud došli dále až k Rudému moři, odkud lodí pokračovali do Mekky. Díky tomuto stálému proudu poutníků a také obchodu (většinou s otroky) kajrovský stát zbohatl a sultánové karavanní trasy pečlivě chránili. Do země zvali také arabské obchodníky ze západních muslimských zemí i od Nilu. Kajrové občas bojovali s Fundžy o vliv v Kordofánu, a to až do roku 1784 nebo 1785, kdy oblast podmanili a udrželi až do roku 1821, kdy egyptský místokrál Muhammad Alí Paša poslal na jih vojsko na lov otroků pro egyptskou armádu a Kordofán obsadil.

Taqalské království

Jak Kajrové, tak fundžský sultanát považovaly Kordofán za své území. Fundžové si drželi vliv na jihu, zatímco Kajrové ovládali sever a o centrální část se vedly boje. Nic však nenasvědčuje, že by některý stát měl region pod nějak zvlášť silnou kontrolou. Kromě občasných honů na otroky nebo tažení za vynucením tributu nechávaly oba státy místní obyvatele více méně na pokoji. Obecně se má za to, že domorodá populace severního a středního Kordofánu byli většinově Núbové, kteří buď splynuli s nově příchozími Araby, nebo odešli na jih, kde našli útočiště v pohoří Núba.

V Kordofánu se nacházelo jedno veskrze centrum núbské moci – taqalské království. Nacházelo se v Džabal Taqalí v severovýchodní části pohoří Núba. Prvním, kdo taqalské království popsal, byl James Bruce, který v roce 1772 pobýval v Sennáru. Bruce píše, že několik vesnic v okolí Sennáru obývali otroci původem z pohoří Núba, především z Dájru a Taqalí, kteří sloužili jako pěchota v sennárské armádě. Fundžská kronika sepsaná někdy v 19. století vrhá trošku více světla na taqalské království a jeho vztah k Sennáru. Kolem roku 1650 sennárský sultán Bádí II. zaútočil na taqalského makka (krále), protože jeho lidé přepadávali karavany s poutníky do Mekky. Taqalové se Sennáru podrobili a odváděli každoroční tribut ve formě otroků.

Království nabývalo na vlivu a z tohoto období pochází pořekadlo o 99 núbských horách: říkalo se, že taqalští makkové vládnou nad 99 horami. To by jim však příliš lichotilo. Avšak na vrcholu své moci v prvních desetiletích 18. století sahal vliv Taqalů do přilehlých hor a vládli i několika arabsky mluvícím kmenům z východních stepí. Taqalové dále ovládali také šajbúnský obchod se zlatem a dostávali tribut od několika vzdálenějších kmenů. Zatímco se vláda v Sennáru hroutila a nakonec padla pod náporem osmanských vojsk, taqalští makkové si dokázali udržet nezávislost až do časů kondominia.

Baqqárové

Další vlivnou skupinou v kordofánské oblasti byli Baqqárové. Baqqárové byli kmeny chovatelů hovězího dobytka, sami se považovali za Araby, resp. potomky arabského kmene Džuhajna. Já sám mám problém si ujasnit původ těchto Džuhajnů, jejich příchod do Súdánu a jak se usadili v Kordofánu. Proč je to tak obtížné vysvětluje Júsuf Fadl Hasan:

„Pod jménem Džuhajna se ukrývají jak Arabové téhož jména, tak i další skupiny, které se k nim připojily a posléze od nich začaly odvozovat své mýtické a polomýtické předky. Název Džuhajna časem ztratil svůj původní význam a stal se obecným označením pro všechny Araby; což zahrnuje prakticky všechny kočovníky.“

Pro úplnost zde popíši některé souvislosti, díky kterým arabští obyvatelé Kordofánu odvozují svůj původ od Abdalláha al-Džuhaní.

Džuhajna

Skutečný kmen Džuhajna přišel z Arabského poloostrova do Egypta s první vlnou islámské expanze. Odtud putoval do východního Súdánu, kde se část Džuhajnů usadila mezi Bedžy, a ostatní pokračovali pozvolna dál na západ. Není vyloučeno, že některé džuhajnské skupiny do východního Súdánu přišly přes Rudé moře. Celý proces se odehrál velmi pozvolna, od 9. do 13. století. „Území Bedžů z velké části sloužilo jako tranzitní země, kudy proudili arabští kočovníci, buď přímo z Egypta, nebo přes Rudé moře směrem k Nilu.“

Džudhám

Západně od Nilu vedla druhá migrační trasa, kterou stále větší počet Arabů využíval k migraci do Dárfúru a severního Kordofánu. Postupovali proti proudu řeky k Dongole, odkud se stočili na jihozápad, na Darb al-arba’ín – čtyřicetidenní stezku přes poušť do Dárfúru. Na tuto cestu vydávali převážně džudhámští Arabové. Jak se dárfúrské stepi postupně zaplňovaly, později dorazivší přistěhovalci museli ještě dále na západ až na území říše Kánem-Bornu. V jednom dopise z roku 1391 si bornuský vládce stěžoval mamlúckému sultánovi Egypta na surovost Arabů, kteří drancovali jeho zemi a prodávali obyvatele do otroctví; král po mamlúckém sultánovi žádal, aby využil svého vlivu k zastavení těchto zvěrstev. Jestli však dopis měl požadovaný efekt se již nedovídáme.

Mezi Araby v dárfúrských stepích najdeme kmeny Kabábíš a Fazára. Kabábíšové jsou většinově Arabové džudhámského původu, ke kterým se později přidaly další arabské kmeny přicházející směrem od Nilu. Fazára jsou severoarabský kmen, který do Egypta přišel ve 14. století a odtud pokračoval do Súdánu. Jak Kabábíšové tak Fazárové později uváděli jako svůj původ kmen Džuhajna, pravděpodobné to ale není.

Baqqára

A nakonec se dostáváme ke kmenům, které si říkají Baqqára. Kolem roku 1500 byly stepi severního Dárfúru a severního Kordofánu osídleny, stejně tak oblasti na západě ve Wadáj a Bornu. Arabské kmeny v severním Dárfúru a Kordofánu chovaly stáda velbloudů a ovcí.

„Ti, kteří přišli ještě později a již pro sebe volnou zemi nenašli, museli spěchat na jih – čili do jižního Kordofánu a Dárfúru. V tomto novém pásu, ač jinak úrodném, se arci nedaří ovcím a velbloudům. Arabové tedy po vzoru domorodců přešli k chovu skotu a tak se jim začalo říkat Baqqára (od arabského baqara – kráva).“

Původ Baqqárů je zahalen tajemstvím. Oni sami se považují za potomky kmene Džuhajna a podle jejich vlastní ústní tradice do Kordofánu přišli z Tunisu a libyjského Fezzánu. Už MacMichael si však všiml, že v jejich genealogiích je hodně bílých míst. Podle něj Baqqárové přišli ze severu přes núbijská království a s džuhajnskými Araby, kteří naopak přišli z východu, neměli nic společného. Jean-Claude Zeltner vyloučil jakoukoliv rozsáhlejší arabskou migraci ze severní Afriky do oblasti Čadského jezera před rokem 1842, kdy proběhla migrace fezzánských Arabů do Kánemu (východně od Čadského jezera). Dnešní Baqqárové uznávají nepravděpodobnost cesty přes Čad, ale stále trvají na svém džuhajnském původu. Skutečností zůstává, že Džuhajnové přicházeli pouze od východu a nikoliv ze severu podél Nilu. Podle Hasana jsou Baqqárové pravděpodobně vzdálenými příbuznými džudhámských nebo jiných arabských kmenů, které do Súdánu přišly společně s nimi.

Nejvýznamnějšími baqqárskými kmeny jsou Hawázma, Massíríja Hamr (Červení Massíríjové) a Massíríja Zuruq (Černí Massíríjové). V zemích na západ a sever od pohoří Núba žijí přibližně od 16. století. Núbové z centrálního Kordofánu, už tak zatlačovaní fundžskými vojsky ze Sennáru a kajrovského Dárfúru, se stáhli ještě více na jih. Po několik set let poté však žili v míru; podle J. W. Sargara:

„Obrovské plochy země kolem všech džabál [hor] byly zemědělsky využívány, takže baqqárští Arabové, kteří do Kordofánu přišli ze západu před nějakými 120 lety [kolem roku 1800] hledajíce nové pastviny pro svá rychle rostoucí stáda, přirozeně zamířili na jih do této prosperující země a rozdělili si ji mezi sebe. Ve stepích nenarazili na žádný odpor; Núby zahnali do hor a obsadili všechna nejlepší napajedla… Příběhy, které Baqqárové dnes vypráví a jež se předávaly z otce na syna, hovoří o „zemi žloutnoucí obilím“, a jménech, jež obyvatelé dali horám a sezónním tokům naznačují, že místa, která jsou nyní pouhou pustinou bývala v minulosti osídlená a obdělávaná. Jako jeden příklad za všechny uveďme Džabal as-Simasim (cca 10 mil od Džabal Ghulfán) Arabové našli sklizenou velkou úrodu sezamu, což znamená, že ghulfánští Núbové předtím dokázali nerušeně obdělávat půdu i tak daleko od svých domovů.“

To se ale mělo brzy změnit. J. W. Sagar:

„Otrokáři opět začali pořádat nájezdy a Núbové se museli ukrýt v horách. Obvykle to vypadalo tak, že každý baqqárský podkmen co možná nejvíce chránil hory a jejich obyvatele na svém kmenovém území výměnou za obilí a otroky a naopak napadal hory patřící jinému podkmeni. Zemědělství ve stepích upadalo, protože rolníci se museli mít neustále na pozoru před obávanými nájezdníky […] Aby mohli Núbové vypěstovat alespoň nějakou úrodu, postavili terasovitá políčka v horách, což je zachránilo před smrtí hladem. Leč z této chudé půdy obilí rostlo málo a někdy vůbec, a proto Núbové museli přikročit k prodávání vlastních otroků a dokonce i svých dětí Arabům výměnou za obilí.“

A to byl teprve začátek.

At-Turkíja: osmanské období

Muhammad Alí Paša

Pro další období súdánských dějin, které se bezprostředně dotklo pohoří Núba je třeba se podívat na sever – do Egypta a Turecka. Už od začátku 14. století se z osmanského Turecka formovala velmoc, která postupně obsazovala hroutící se byzantskou říši: v roce 1453 dobyli Turci Konstantinopol a velmi brzy obsadili i zbytek byzantského území na Balkáně a pevninském Řecku. Střední Evropa sice osmanskému náporu odolala, ale jihovýchodní Evropa, Blízký východ, Egypt a severoafrické pobřeží Turci nakonec dobyli a připojili.

V Egyptě roku 1517 Turci sice svrhli vládu mamlúckých sultánů, mamlúci si však i nadále podrželi v zemi vliv. K osmanským dějinám se vrátíme až v roce 1798, kdy Napoleon Bonaparte podnikl invazi do Egypta. Osmanská říše byla již v nezadržitelném úpadku a egyptští mamlúci úspěšně povstali proti tureckým pašům (osmanský sultán dosazoval místodržícího – pašu každé dva roky). V Egyptě vypukla anarchie, která dala záminku Napoleonovi, aby zemi obsadil pod záminkou „obnovení osmanské vlády“. Osmanský sultán na jeho hru nepřistoupil a s pomocí od Velké Británie Napoleona vyhnal a znovuzískal kontrolu nad Egyptem; francouzská okupace tak netrvala ani tři roky. V Egyptě ale ani poté nezavládl klid a po dalším několikaletém zápasu zemi ovládl Muhammad Alí Paša, který sice de iure vládl jménem osmanského sultána jako místokrál, ale ve skutečnosti byl svým pánem.

Muhammad Alí Paša vzal moc pevně do svých rukou a v Egyptě obnovil pořádek. Poté, co vyvraždil mamlúcké vůdce, jal se dále rozšiřovat svůj vliv. Dobyl Libyi a poté v roce 1820 poslal svého syna Ismáíla s vojskem na jih do Súdánu. Muhammad Alí Paša měl k ovládnutí Súdánu čtyři důvody:

• zlikvidovat zbytky mamlúků, kteří se usadili v Dongole;
• získat kontrolu nad karavanními trasami k Rudému moři;
• ovládnout súdánské zlaté doly;
• získát zdroj otroků pro armádu.

Invaze proběhla úspěšně. Ismáíl rozdrtil mamlúcký odpor a v roce 1821 vyvrátil fundžský sultanát v Sennáru. Téhoř roku Muhammad Bej, zeť a defterdar (rentmistr) Muhammada Alího, od Kajrů dobyl Kordofán. Poslední odpor v centrálním Súdánu byl zlomen v roce 1822.

Následky pro obyvatele Kordofánu byly strašlivé. MacMichael v roce 1912 napsal:

„Je pravda, že Kordofán v minulosti zažil války a pohromy, ale daně byly mírné a vládcové na tehdejší poměry spravedliví. Najednou se všechno obrátilo: zemi ovládli cizinci a spravovali ji jen a jedině pro svůj vlastní prospěch, všem zákonům lidskosti a spravedlnosti navzdory. [...] Defterdar byl neskutečně krutý. O zvěrstvech jeho i jeho nástupců se dodnes vyprávějí příšerné historky. Zajímaly je jen peníze a vlastní zvrácené choutky. Nejen, že sužovali místní domorodce, ale navíc při každé příležitosti okrádali i centrální vládu.“

Nájezdy otrokářů

Jak jsme již mohli vidět v předchozích kapitolách, otrokářství nebylo v Súdánu ničím novým. Ať už se podíváme na baqt mezi Núbijci a Araby, bohatství kajrovského Dárfúru či sennárskou armádu – otroky vidíme zkrátka všude. Núbští otroci měli dobrou pověst; dokonce i taqalští vládcové – sami Núbové – útočili na okolní kmeny ve snaze získat zajatce. Otroci byli nejvýznamnějším súdánským „vývozním artiklem“, následováni dalšími produkty jako zlato, arabská guma a pštrosí pera. Hlavními dodavateli otroků byli Kajrové, kteří pořádali nájezdy do nitra Afriky. Sennárští Fundžové se na karavanách otroků také podíleli, núbské otroky posílali většinou na sever a k Rudému moři. Přesná čísla se nedají zjistit, ale zdá se, že v předtureckém období ze Súdánu do Egypta přicházelo na 4000 otroků ročně.

Po dobytí Súdánu Egyptem se obchod s otroky posunul na docela jinou úroveň. Muhammad Alí Paša plánoval z rodilých Súdánců cvičit vojáky, kteří by postupně nahradili jeho dosavadní turecké a albánské oddíly, které se bouřily a navíc v případě konfliktu s centrální osmanskou vládou mohly být nespolehlivé. Francouzskému konzulovi řekl, že hodlá vytvořit nizám džadíd (armádu podle nového vzoru), a ty, kteří nebudou schopní vojenské služby, nasadit ve výrobě a v zemědělství. Muhammad Alí Paša neustále popoháněl své velitele, aby shromážďovali a posílali z jihu do výcvikových táborů v Asuánu co nejvíce otroků. Dopis z 23. září 1823: „Je vám přeci jasné, že konečným cílem všech našich vynaložených peněz a úsilí je získávat černochy. Prosím, abyste projevovali horlivost v plnění našich přání v této kardinální záležitosti.“

Do roku 1823 bylo do Asuánu odesláno kolem 30 000 otroků, vesměs z Al-Džazíry a Kordofánu. Náhlou změnu prostředí přežilo jen 3000 z nich. Navzdory očividnému neúspěchu, Muhammad Alí nepřestal požadovat otrocké vojáky pro svou armádu a posádky v Súdánu. Počet otroků odeslaných do Egypta se více než zdvojnásobil na deset až dvanáct tisíc za rok. Navrch toho bylo několik tisíc mužů ponecháno v Súdánu jako stálá vojenská hotovost. Tyto počty ale nezahrnují otroky, kteří byli prodáni dále do Arábie nebo v Súdánu zůstali jako dělníci, domácí sluhové či konkubíny. Je těžké si představit nekončící zástupy lidského zboží proudící z nitra Afriky, většinou cestující po souši, přes pouště, močály a nekonečné savany.

V Kordofánu zatím dostal kordofánský místodržící Rustum Bej přízkaz od místodržícího Súdánu Alího Chúršída Paši podniknout nájezd na Núby. Rustum Bej v roce 1830 zajal 1400 lidí a dalších 1500 o dva roky později. Jsou však jen nahodilé údaje; nedá se s jistotou určit, kolik lidí bylo odvlečeno do zajetí. Vedle oficiálních vojenských výprav za účelem získat otroky pro armádu své vlastní nájezdy na núbské vesnice pořádali Baqqárové, kteří potřebovali zaplatit daně, kterými je zatížili Turci. Svědectví evropských cestovatelů nám poskytují četné detaily o honech na otroky a obchodu s otroky v Kordofánu za osmanské nadvlády. Český rodák Ignaz Pallme píše:

„Egyptský místokrál každý rok jednou nebo dvakrát podnikne skutečný lov v pohoří Núba a okolí, přičemž vždy zajme buď lstí nebo silou jistý počet černochů […] Tíha tohoto strašného osudu dopadá nejhůře na nebohé obyvatele pohoří Núba. V roce 1825, tedy čtyři roky po obsazení, se množství lidí odvlečených do zajetí odhaduje na čtyřicet tisíc a v roce 1839 se celkové číslo vyšplhalo na dvě stě tisíc. A do toho nejsou započítány další tisíce lidí, které Baqqárové zotročili a prodali Džilábům.“

Bylo by patrně chybou vztahovat Pallmeovy počty jen na Núby. Alí Chúršíd Paša osobně vedl výpravu proti Dinkům, Šillukům, Ingassanům a dalším africkým národům a já si myslím, že otroci pocházející z těchto a ještě jiných tažení budou součástí Pallmem zmíněného počtu dvě stě tisíc. Hlavní věc ovšem je, že lidé odvlečení do otroctví nepředstavitelně trpěli. Arthur Holroyd – první Angličan, který navštívil Kordofán – vzpomíná:

„Vojáci umístění v Kordofánu každý rok po charífu (prvním dešti) vyrazili do Džabál an-Núba na lov otroků; říkali tomu al-ghazíja. Když jsem dorazil do Al-Ubajdu, vojáci se z jedné takové ghazíje akorát vraceli spolu se svým úlovkem. Pohledné ženy byly prodávány do tureckých a arabských harémů a zdatní muži šli do armády. A zbytek – starci obojího pohlaví, těhotné ženy a malé děti – byl rozdělen mezi vojáky jako úhrada poloviny žoldu, který jim byl dlužen. Jednou jsem byl svědkem takového přerozdělování a srdcervoucnější scénu si ani nelze představit. Ač černoši byli v zajetí už dva nebo tři měsíce, toto poslední odtržení od svých rodinných příslušníků a přátel těžce prožívali.“

Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století se otrokářské nájezdy soustředily na řeky Bahr al-Džabal a Barh al-Ghazál. Evropští obchodníci se slonovinou porušovali státní monopol a na vlastní pěst se vydávali na jih po Bílém Nilu lovit slony a obchodovat s domorodci. Sloni ale byli v oblasti brzy vyhubeni a tak jediným ziskovým odvětvím zůstal obchod s otroky. Arabští otrokáři se začali zapojovat také. Neblaze v tomto proslul az-Zubajr Rahma Mansúr, který na Bahr al-Ghazál vybudoval obchodní (otrokářské) impérium. Díky síti obchodních stanic jeho vliv dosáhl až na území dnešní Středoafrické republiky a jižního Čadu a to ho nakonec přivedlo do konfliktu s Egyptem.

Chedív Ismáíl

Muhammad Alí Paša – který sice proti otrokářství vystupoval, ale jen slovy – zemřel roku 1848. Jeho bezprostřední nástupci nejsou příliš zajímaví, ale v roce 1863 přišel k moci jeho vnuk Ismáíl. Ismáíl vládl s titulem chedív a modernizaci Egypta vnímal jako svůj osobní projekt. Je třeba uznat, že uspěl, ale cena za to byla velmi vysoká. Zátěž uvalená na obyvatelstvo byla obrovská a ještě větší byla egyptská zadluženost u zahraničních věřitelů, takže v roce 1879 Velká Británie a Francie intervenovaly a Ismáíla se zbavily.

Potlačení obchodu s otroky v Súdánu

Dobytí Súdánu, které mělo na svědomí zintenzivnění obchodu s otroky, ovšem otevřelo dveře do země západním cestovatelům, jejichž zprávy upozornily evropskou veřejnost, že transatlantické otrokářství není nic unikátního. Zvláště britští abolicionisté začali požadovat zrušení otrokářství v Egyptě a Súdánu. Jejich protesty neměly zpočátku valný efekt. Poptávka po otrocích sice v Egyptě ve čtyřicátých a padesátých letech poklesla, ale spíše z hospodářských důvodů. Zato v šedesátých letech, poté, co bylo v Egyptě zavedeno pěstování bavlny, trh s otroky zaznamenal prudký nárůst.

Chedív Ismáíl se snažil otrokářství v Súdánu potlačit: nechal zablokovat obchodní trasy podél Nilu a přes Rudé moře a poslal armádu, aby se vypořádala s aktivitami Zubajra Rahmy. Zubajr ale egyptskou armádu odrazil a založil novou obchodní stezku z jižního Dárfúru přes jižní Kordofán do Al-Ubajdu. Nakonec Ismáíl pochopil, že nejlepší způsob, jak podmanit povodí Bahr al-Ghazál, bude se se Zubajrem dohodnout. Ten tak byl roku 1873 jmenován místodržícím. Zubajr Rahma poté obrátil svou pozornost k Dárfúru, který byl stále ještě centrem obchodu s otroky a obsadil hlavní město Kajrů Al-Fášir. Když se v roce 1875 dostavil do Káhiry, představoval si, že bude uznán za místodržícího Dárfúru, ale chedív Ismáíl ho místo toho nechal zatknout.

Dalším Ismáílovým podnikem k zastavení otrokářství bylo vyslání britského dobrodruha Sira Samuela Bakera do oblasti Hatt al-Istiwá (Equatorie). Ačkoliv chedív měl větší zájem přivéz jih země pacifikovat a přivést pod svou kontrolu, oficiálním cílem výpravy bylo zastavení obchodu s otroky přímo u zdroje. Baker v Equatorii strávil tři roky a to jediné, co se mu za tu dobu podařilo, bylo rozhádání se s egyptskými úředníky. Aby uživil své vojáky, musel přikročit k drancování země, užíval nepřiměřené násilí a nakonec začal obchodovat s těmi samými otrokáři, které měl za úkol z oblasti vypudit. Chedív byl rozhodnutý cíl mise naplnit stůj co stůj, a tak v roce 1874 do Equatorie vyslal dalšího Brita – Charlese G. Gordona. Jeho výprava trvala tři roky a byla korunována úspěchem; Gordon byl poté jmenován generálním guvernérem Súdánu. Z tohoto postavení podnikal další kroky proti otrokářům, až roku 1879 na svůj post vyčerpán rezignoval.

Události v jižním Kordofánu

Pro Núby se některé věci změnily již za vlády Ismáílových předchůdců. Velkolepé státem organizované spanilé jízdy skončily v době Ismáílova nástupu k moci, ale nájezdy Baqqárů, sousedních kmenů i obchodníků s otroky přetrvaly a zůstávaly trvalým nebezpečím. Egyptská správa nechávala většinu núbských kmenů na pokoji ani vybírání daní nebylo tak brutální, jako dříve. Taqalské království, ač ve své moci poněkud omezeno egyptským místodržícím, vzkvétalo ještě několik desetiletí a přestálo i egyptské pokusy jej podřídit.

Jak už bylo zmíněno, od té doby, kdy byl Súdán obsazen Egyptem, několik evropských cestovatelů navštívilo Kordofán. V roce 1837 vyslal Muhammad Alí Paša expedici do pohoří Núba s úkolem najít zlato. Za zaznamenání tohoto dobrodružství vděčíme geologu Josephu Russeggerovi, který s výpravou došel až do Džabál Tírá. Za vlády chedíva Ismáíla začínají cestovatelé mezi navštívenými místy zmiňovat Džabal ad-Dájr a Dilindž. Nejpozoruhodnější je výprava římskokatolických misionářů vedená Danielem Combonim. Comboni v roce 1875 zřídil misijní stanici v Dilindži, která ale byla opuštěna, když Egypťané vojensky vpadli do Džabal ad-Dilindž. Misionáři se vrátili po dvou letech a působili zde až do vypuknutí mahdistického povstání. Jeden z misionářů, G. Martini, si poznamenal:

„[A]čkoliv tito lidé nejsou muslimy, velmi silně inklinují k islámským zásadám a zvykům, protože je odkoukali od svých baqqárských sousedů […] Núbové se od muslimů naučili přísahat na Korán, plakat za mrtvé, nazývat Muhammada božím prorokem apod.“

Z těch několika málo dostupných zdrojů vyvstává dojem, že se situace stabilizovala. Po několika desítkách let intenzivních nájezdů a drancování se zdá, že se Egypťané spokojili s nominální kontrolou a nechali núbské obyvatele být, pokud některá ze skupin sama nevyprovokovala ozbrojený střet (např. Taqalové nebo Dilindžové). Vztahy mezi Baqqáry a Núby zůstávaly napjaté. Někdy v sedmdesátých letech 19. století se Núbové vyzbrojili palnými zbraněmi. Je třeba mít na paměti, že Núbové nebyli bezbranní a neškodní lidé – Núbové útočili na území Baqqárů a jednotlivé komunity se přepadaly navzájem. Vliv islámu byl obzvláště silný v severních horách, ale katoličtí misionáři se dokázali prosadit v Dilindži, což také něco vypovídá o nadcházející stabilitě.

Britské angažmá v Súdánu

Chedív Ismáíl utratil spoustu peněz. Veškeré bohatství Egypta a Súdánu nemohlo pokrýt jeho výdaje. Odprodal sice velkou část akcií Suezského průplavu Britům, ale výtěžek na pokrytí jeho dluhů nestačil ani zdaleka. Egypt byl na mizině. Britové a Francouzi ve snaze ochránit své zájmy, odstavili Ismáíla v roce 1876 od moci. Když odmítl spolupracovat, Britové zatlačili na osmanského sultána v Konstantinopoli, a ten chedíva roku 1879 sesadil a na jeho místo dosadil Ismáílova syna. V dalších letech se situace v Egyptě vyostřovala, Arábího povstání ohrožovalo všechny evropské investice v zemi, jakož i plynulost obchodu přes Suezský kanál. Britové přikročili k invazi do Egypta, údajně kvůli znovunastolení pořádku. A zůstali tam až do roku 1956.

Al-Mahdíja

Generální guvernér Gordon

Charles Gordon bojoval proti obchodu s otroky tři roky (1877–1879), ale nepodařilo se mu ho vymýtit trvale – odpor otrokářů a vlivných klanů byl příliš silný. Bylo by zapotřebí velké armády k potlačení nepokojů a na to jednoduše nebyly peníze. Egypt byl finančně na kolenou, súdánský rozpočet byl velice omezený a Velká Británie se odmítla do nějaké velké vojenské operace v Súdánu pouštět. Pod tlakem vlády v Londýně Gordon opustil svou dřívější opatrnou politiku: sesadil egyptské správce, na jejichž místa dosadil Evropany, a uchýlil se k násilí, aby obchod s otroky potlačil. To vedlo k mnoha povstáním v Kordofánu, Dárfúru i povodí Bahr al-Ghazál. Za stále většího použití síly se mu dařilo držet zemi pod kontrolou. Když chedíva Ismáíla vystřídal na trůnu jeho syn, Gordon rezignoval. Měl už toho dost.

Jeho nástupce, generální guvernér Muhammad Raúd Paša, nebyl ani z poloviny tak schopný jako Charles Gordon. Situaci brilantně shrnuje R. Muwáfí:

„Politika útlaku … odcizila ty Súdánce, kteří věřili, že otrokářství poviluje jejich náboženství. Protože kampaň proti otrokářství řídili křesťané, mnozí nabyli dojem, že se vláda snaží potlačit jejich náboženství. Navíc snaha o omezení otrokářství zasáhla důležitý zdroj příjmů a v základech otřásla domácí a zemědělskou ekonomikou, neb obojí se zakládalo na otrocké práci. [Mnoho otroků získali svobodu, ale jejich páni] poté nedostali žádnou náhradu za ušlou pracovní sílu. Daně ale navzdory zchudnutí zůstávali stále stejné […] Raúfova vláda byla při výběru daní nemilosrdná a uchylovala se k násilí. Na druhou stranu Raúf umožnil, aby se obchod s otroky oživil … „mahdí“ Muhammad Ahmad se vynořil jako síla schopná sjednotit všechny nespokojené za účelem svržení egyptské vlády nad Súdánem.“

Muhammad Ahmad, al-Mahdí

Muhammad Ahmad byl mladý náboženský učitel, který žil na bělonilském ostrově Abá nedaleko Kústí. Byl obklopen nepočetným houfem přívrženců, kterým kázal o skromném a duchovním životě. V roce 1881 se prohlásil mahdím – vyvoleným, který muslimy osvobodí od útlaku. Víra v příchod takového spasitele je zakořeněná v tradičních islámských hadísech, sbírek příběhů a výroků proroka Muhammada, jež pro muslimy představují návod k správnému jednání a jejichž významnost je téměř na úrovni koránských textů. Podle některých hadísů prorok předpověděl příchod náboženského vůdce v momentě, kdy svět ovládne chaos. Tento vůdce má vzejít „z jeho kmene“, bude „nosit jeho jméno“, povede svůj lid k životu v pokoji a očistí svět od nespravedlnosti, dekadence a útlaku. V průběhu dějin se za madhího prohlásily desítky různých šarlatánů, často aby mohli rozpoutat nějaké to povstání.

O Muhammadu Ahmadovi se traduje, že byl zbožný muž, který procestoval celý Súdán. Navštívil také Kordofán a Dárfúr, kde vycítil, že lidé jsou připraveni podpořit kohokoliv, kdo je vyvede z jejich mizérie. Jeho sláva rostla a s ní i počet přívrženců. V roce 1880 se k němu přidal muž z Dárfúru jménem Abdalláh ibn Muhammad. Abdalláh byl původem Baqqár z kmene Ta?ájša a v roce 1885 stal mahdího nástupcem. Podle některých hrál důležitou úlohu postavou od samého počátku; MacMichael napsal (a nebyl v podobných úvahách osamocen):

„Tento muž byl jeho nejcennější spojenec, protože byl důvěrně obeznámen s neklidnými baqqárskými kmeny a měl mezi nimi značný vliv. Na jeho radu Muhammad Ahmad podnikl další cestu do Kordofánu, tentokrát již s konkrétním cílem roznítit všeobecnou nespokojenost, kterou bylo cítit všude.“

Muhammad Ahmad si zajistil podporu mnoha vlivných baqqárských šejků a pokusil se získat na svou stranu také taqalského makka Adama Dabbalu. Makk však zůstával obezřetný a nanejvýše přislíbil, že v případě vypuknutí ozbrojeného povstání zůstane neutrální. Muhammad Ahmad se poté vrátil zpět na Abu, kde se v roce 1881 konečně veřejně prohlásil mahdím a nechal obeslat různé velmože, kmenové náčelníky a přívržence, aby se připojili k jeho svatému tažení. Podle některých zpráv se egyptské úřady zhrozily ve chvíli, kdy mahdí vyzval lid, aby přestal platit daně. Ve svém prohlášení z roku 1881 nebo 1882 mahdí napsal:

„Ti Turci si snad mysleli, že jejich je [boží] království a je poslouchají [boží] poslové a proroci a že to Bůh vedl jejich kroky. Nesoudili podle božích zjevení a pokřivili cestu [šaríu] našeho pána Muhammada, posla božího, dopustili se urážky na víře v Boha a uvalili daň z hlavy (džizju) na vaše bedra, jakož i bedra všech ostatních muslimů […] Turci odvlekli vaše muže, aby je uvrhli do želez, kradli vaše ženy a vaše děti a svévolně zabíjeli duši pod ochranou boží.“

Egypťané vyslali na Abu vojsko ve snaze revoltu potlačit, ale mahdisté se ubránili. Mahdí věděl, že nemůže zůstat na místě a rozhodl se se svými následovníky (řečenými ansár – pomocníci; v západní literatuře často nazývaní dervišové, ač sám Muhammad Ahmad označení daráwíš – dervišové odmítal) ustoupit do Kordofánu. Podle Stevensona: „říká se, že když mahdí opět dorazil do Taqalí, přál si nějakou dobu se zdržet, ale ostatní ho přesvědčili, aby pokračoval dál na jih.“

Nakonec se mahdisté utábořil v Džabal Qadír, kde je přivítal taqalský makk. Podle Edwarda Lina to nebyla pouhá náhoda.

„Ostrov Abá byl v té době (1881) součástí království kmene Šilluků, jehož vládcové dosud sídlí ve Fašodě […]. Mahdího otec […] byl příbuzensky spjat s místodržícím ostrova. Když boje začaly, vyslal jménem mahdího posla k vládců Šilluků: ‚Toto je syn naší dcery … chce zachránit náš lid před tureckým otroctvím a tyranií.‘ Nešel k Šillukům ale přímo, místo toho napřed zkontaktoval východní Núby, kteří se Šilluky udržovali vztahy.“

Několik předmětů používaných při korunovaci šillukských králů nesporně pochází z pohoří Núba, mezi nimi i třpytivý kámen. Ať už je pravda jakákoliv, je tento příběh příliš dobrý, abychom ho vynechali, a navíc jsem nenašel jiný důvod, proč by se mahdí jinak v Džabal Qadír chtěl uchytit. Jeden velmi dobrý přesto existuje:

„[N]a každém kroku svého tažení mahdí napodoboval činy proroka Muhammada. Vědomým napodobováním muhammadovských tradic se snažil posiloval posilovat vlastní legitimitu v očích lidových vrstev. Mahdího hidžra (útěk) z Aby do Kordofánu koresponduje s Muhammadovou hidžrou z Mekky do Medíny. Také mahdího první přívrženci sami sebe označovali jako ansár po vzoru Muhammadových pomocníků. A konečně, když mahdí dorazil do Džabal Qadír v pohoří Núba, v souladu s prorokovou tradicí přejmenoval hory na Džabal Mása.“

Mahdího osobní pobočník vzpomíná:

„V Qadíru se naše řady rozrůstaly a jídlo nám přinášeli Núbové. Chalífa Abdalláh tam byl také, ale nebyl to tehdy ještě muž velkého významu.“

Za popis událostí následujících několika let vděčíme Josephu Ohrwalderovi, misionáři působícímu v Dilindži. Ansárové na Dilindže několikrát zaútočili a nakonec se jim je podařilo podrobit. Ohrwalder sám upadl do zajetí, ve kterém strávil deset let. Mahdí mezitím odrazil několik výprav vyslaných proti němu a roku 1883 obsadil Al-Ubajd. Následujícího roku do zajetí upadl také taqalský makk Adam Dabbálú, který v něm posléze zemřel. Zatímco Mahdí byl zaneprázdněn dobýváním Chartúmu, jeho pobočník Hamdán Abú Andža se soustředil na upevňování mahdistické moci v Kordofánu. Ohrwalder píše, že „se skoro všichni obyvatelé pohoří Núba prostřednictvím poslů uznali mahdího nadvládu.“ To je nejspíš příliš silné tvrzení, ale já se domnívám, že kmeny v severních horách mahdího vládu nejspíše uznaly. Pouze obyvatelé Džabál ad-Dájr se expanzi mahdího úspěšně vzepřeli.

Abdalláh ibn Muhammad, chalífa

Mahdí postupoval na Chartúm a britská vláda se s ním do války pouštět nechtěla; nakonec Súdán byl starostí Egypťanů a nikoliv Britů. Britové pouze požádali generála Gordona, aby zajistil bezpečnou evakuaci britských a egyptských jednotek ze země. Gordon zaznamenal své první a poslední setkání s britskou vládou 18. ledna 1884:

„V poledne ke mně přišel Wolseley, vzal mě k ministrovi a pak se vrátil a řekl: ‚Vláda Jejího Veličenstva vás zpravuje: vláda je rozhodnuta vyklidit Súdán, protože nebude garantovat příští vládu. Provedete to?‘ Řekl jsem, že ano, načež mi pokynul, abych šel dál. Vešel jsem dovnitř a koukal na ně. Zeptali se: ‚Sdělil vám Wolseley naši představu?‘. Odvětil jsem: ‚Ano. Řekl mi, že nebudete garantovat budoucí súdánskou vládu a přejete si, abych Súdán vyklidil.‘ Načež odvětili: ‚Přesně tak‘ – a tím to skončilo.“

Naneštěstí pro Gordona v době jeho návratu byl sever Súdánu odříznutý a on sám zůstal obklíčen v Chartúmu. Mahdí mu poslal několik zdvořilých dopisů s požadavkem kapitulace a obrácení k islámu, za což sliboval ušetřit Gordonův život. Gordon něco takového odmítl – a 26. ledna 1885 mahdímu přinesli do stanu generálovu hlavu. Z vítězství se neradoval dlouho, an za nějakých šest měsíců zemřel na tyfus. Novým vůdcem mahdistů se s titulem chalífa (doslova „nástupce“) stal Abdalláh ibn Muhammad. Chalífa ovládal území celého severního Súdánu, od území Bedžů až po Dárfúr. Popis toho, co následovalo během chalífovy bouřlivé vlády, by sahal dalece za hranice našeho příběhu; my se zaměříme na to, co se odehrálo v pohoří Núba.

Pro obléhání Omdurmánu a Chartúmu mahdí povolal všechny schopné muže z kordofánských baqqárských kmenů. Většina z nich uposlechla, byť váhavě ze strachu před tvrdými represáliemi. Abú Andža tvrdě potlačil revoltu kmenů, které už se nechtěly na válce podílet, a podnikl nájezd do pohoří Núba, aby získal otroky pro mahdistickou armádu. Po mahdího smrti a nástupu chalífy k moci se situace pro Núby už jen zhoršovala. Taqalský vládnoucí rod byl vyvražděn, když synové krále Adama odmítli chalífovi poskytnout své vojáky. Obyvatelé Džabál ad-Dájr pokračovali v odboji, ale oblast Ghulfánu byla obsazena poté, co se tam ukryla skupina núbských dezertérů. Abú Andža pohoří Núba opustil až poté, co se zmocnil obrovského počtu otroků. Mahdististické loupení a drancování ale nebralo konce.

Nájezdy Baqqárů proti Núbům se už odehrávaly jen zřídka, protože většina baqqárských mužů byla pryč; naopak někteří Núbové sami začali přepadat osady ansárů. Naproti tomu Núbové z Džabál ad-Dájr s velitelem ansárů uzavřeli smlouvu o volném obchodu s Al-Ubajdem. Mezitím chalífa Abdalláh musel čelit Britům (více o jejich motivech pro zapojení do války v následující kapitole). Chalífa nechal do Omdurmánu povolat další a další Baqqáry; s touto početnou armádou pak zpustošil Kordofán. Několik pohoří (Ghulfán, Dibríá či Kadarú) bylo téměř vylidněno. Mnozí muži a ženy z Džabál al-Mírí byli odvedeni do Omdurmánu. Mahdisté byli spojenými britsko-egyptskými silami u řeky Atbary poraženi a Abdalláh se se zbytkem svých ansárů stáhl do blízkosti pohoří Núba, až nakonec 24. listopadu 1899 padl v bojích proti plukovníku Wingateovi.

Núbové, které ansárové zavlekli do Omdurmánu, se nakonec mohli vrátit domů. S sebou si přinesli nejen islám, jehož vlivu byli na severu po léta vystaveni, ale také palné zbraně. Palné zbraně se v pohoří Núba dále šířily díly Baqqárům, kteří potřebovali rozšířit svá stáda; Baqqárové, kteří k boji beztak upřednostňovali meče a kopí, tak většinu svých palných zbraní prodali za dobytek. Tento vývoj později značně zkomplikovat pacifikaci Núbů poté, co správu nad Kordofánem převzali Britové.

Anglo-egyptský Súdán (1899–1956)

Znovudobytí Súdánu

V roce 1884 britská vláda rozhodla v Súdánu nezasahovat; Gordona jen pověřila evakuací egyptských posádek a britských občanů z Chartúmu a zabezpečení egyptsko-súdánské hranice. A už osm let nato začal britský generál Herbert Kitchener připravovat znovudobytí Súdánu. K čemu ten náhlý obrat?

Předně kvůli obavám z ambic mahdího a jeho nástupce. V dopise „rodinám Fezu“ mahdí píše:

„Vězte, že dá-li Bůh, přitáhnu s božími bojovníky do Egypta, neb záležitosti v Súdánu jsou vyřízeny.“

Chalífa se o invazi do Egypta skutečně roku 1889 pokusil, ale jeho armáda byla na hlavu poražena egyptským vojskem mezitím reorganizovaným Brity. Mahdisté by se o invazi jistě pokusili znovu, kdyby měli příležitost. Ale tato hrozba nebyla tím hlavní důvodem, proč se britská vláda rozhodla do Súdánu vrátit.

Britská okupace Egypta spustila proces postupného zabírání Afriky evropskými velmocemi. Britové, Francouzi, Portugalci, Italové, Němci, ti všichni si chtěli z afrického kontinentu zabrat část pro sebe. Na berlínské konferenci (1884–1885) se koloniální mocnosti dohodly na pravidlech hry, která se při obsazování Afriky měla dodržovat. Velká Británie a Francie měly podobné aspirace: Francie chtěla vytvořit pás kolonií sahající od západního k východnímu pobřeží Afriky; Britové měli podobnou sféru vlivu od mysu Dobré naděje do Egypta. Jejich představou bylo propojit tato rozsáhlá území železnicí a vodními cestami, zajistit přístup k přírodním zdrojům ve vnitrozemí a rozšířit potenciální trhy po celém kontinentu. Při plánech aspiracích bylo obsazení Súdánu logické.

Posledním důvodem britské vlády bylo ovládnutí pramenů a toku řeky Nil. Nil byl pro egyptské hospodářství odjakživa životně důležitý a Britové už tehdy uvažovali o postavení velké přehrady u Asuánu. Samotná invaze do Súdánu započala v březnu 1896. Trvalo dva a půl roku než se Britům podařilo dobýt Omdurmán a v listopadu 1899 porazili také zbytky chalífovy armády. Mezitím Britům vyvstaly i jiné starosti než odpor ansárů. Francouzská vláda vyslala expedici z Brazzaville do Súdánu, aby zajistila opěrný bod na Bílém Nilu a zabezpečila oblast Fašody jako francouzský protektorát. Francouzi přišli v červenci 1898 a v září britská vláda odeslala Kitchenera nahoru po řece se silnou flotilou dělových člunů. Obě velmoci se v důsledku svých ambicí na kontinentu dostaly na mrtvý bod a jejich střet měl vyústit právě zde, u Fašody. Diplomacie nakonec převážila nad vojenským řešením; Francouzi nebyli dost silní, aby Fašodu udrželi a nechtěli riskovat otevřenou válku s Velkou Británií. Koncem roku 1899 se francouzské jednotky stáhly a celý Súdán přenechaly Velké Británii.

Kondominium

19. ledna 1899 Británie a Egypt uzavřely dohodu o kondominiu, tedy společné správě Súdánu. V praxi to fungovalo tak, že Britové činili rozhodnutí, Egypťané je vykonávali a ještě nesli náklady na správu. Neboli jak to London Times z 18. dubna 1900 podaly:

„Dva muži si společně pořídili koně. První zaplatil třetinu a druhý zbylé dvě třetiny jeho ceny. První na koni jezdí, druhý ho hřebelcuje a platí za jeho ustájení. Takhle nějak vypadá situace v Súdánu.“

V prvních pětadvaceti letech existence kondominia většinu vojáků v Súdánu tvořili Egypťané. Poté co Egypt v roce 1922 získal nezávislost, Britové nařídili Egypťanům Súdán vyklidit a jeho správu nadále vykonávali sami, i když kondominium jako takové zůstalo formálně zachováno. Aby mohli nahradit egyptské jednotky, založili Britové Súdánské obranné síly (Sudan Defence Force), které tvořili domorodí súdánští vojáci pod velením britských důstojníků. V roce 1951 Egypt vznesl požadavek, aby se Velká Británie ze Súdánu stáhla, na což britská vláda přistoupila až v roce 1953 poté, kdy Egypt uznal právo Súdánu na sebeurčení. Dne 1. ledna 1956 Britové Súdán opustili a země získala svou nezávislost.

Ještě během trvání kondominia Britů budoucnost země dělala těžkou hlavu. Problém představovaly zvláště jižní provincie. Kulturně by pravděpodobně lépe zapadly do Britské Východní Afriky (území přibližně dnešní Keni, Ugandy a Tanzánie), ale na druhou stranu jižní Súdán byl se Severem vždy úzce propojen. Z jižního Súdánu do Britské Východní Afriky nevedly žádné silnice, železnice ani jiné dopravní tepny, zato všechen obchod byl orientován na súdánský sever, převážně díky arabským obchodníkům. Jihu chyběli vzdělaní lidé, kteří by se mohli ujmout státní správy, a také kapacita pro velké hospodářské projekty. Mnozí Jižané pracovali na Severu jako námezdní dělníci. Vedle hospodářských vazeb navíc byli arabští a afričtí Súdánci v několika oblastech stejně příliš promíchaní (např. povodí Bahr al-Ghazál).

V prvních dvaceti letech Britové nepřijali žádnou oficiální politiku směrem k súdánskému Jihu, prioritou byla pacifikace, státní správa a vytyčení státních hranic. Od roku 1922 se však cíleně snažili rozvíjet Jih odděleně od Severu. Hlavní obavou bylo šíření islámu, protože šlo ruku v ruce s nacionalistickým sentimentem. Liga bílé vlajky, založená počátkem dvacátých let 20. století, vyvolala v roce 1924 povstání proti britské nadvládě. Vůdce Ligy Alí Abd al-Latíf byl bývalý armádní důstojník, jehož oba rodiče byli otroky; jeho otec byl Núba a matka Dinka, nebo obráceně. Rozhodně by však bylo chybou domnívat se, že se jednalo o předchůdce boje za práva Núbů – Alí Abd al-Latíf byl nacionalista a Lize bílé vlajky šlo o spojení Súdánu a Egypta. Alí Abd al-Latíf věřil, že obě země spojuje Nil, islám a arabská kultura.

Ve snaze zabránit pronikání vlivu nacionalistů začali Britové na Jihu protěžovat správu domorodého původu. Arabští úředníci byli posláni zpět na Sever, arabští obchodníci měli zakázán přístup na Jih a byla zastavena migrace pracovní síly z Jihu na Sever. Do země byli pozváni křesťanští misionáři, kteří budovali školy, kde se místo v arabštině učilo anglicky. Tyto snahy však nebyly úspěšné a Jih v rozvoji i nadále hluboce zaostával za Severem. Hlas sílících nacionalistických hnutí v severním Súdánu požadoval, aby byla súdánská jednota respektována. Na druhé straně nacionalisté v Britské Východní Africe o rozlehlý a zaostalý jižní Súdán nestáli. Tento vývoj byl příčinou dramatického obratu v britské politice v roce 1946, kdy se Jih měl připravit na svou budoucnost jako součást jednotného Súdánu. Je třeba zdůrazňovat, že to byla právě britská politika, která mohutně přispěla k vypuknutí války mezi súdánským Severem a Jihem?

Správa pohoří Núba

V pohoří Núba se uplatňoval stejný politický směr, jako pro zbytek Jihu. Jakmile upevnili svou vládu, začali Britové hledat způsoby, jak Araby a Núby od sebe držet odděleně. Jejich motivací nebyla ani tak snaha o integraci Núbů do súdánského Jihu, ale spíše snaha Núby ochránit před asimilací do arabské kultury, která je obklopovala ze všech stran. Osobní sentiment v tom také hrál svou roli; britští úředníci se obávali, že bez jejich preventivních opatření se z Núbů stanou jen méněcenní arabští míšenci. Neboli, jak píše Stevenson:

„‚Nejlepším‘ typem Núbů byli v očích Britů tací, kteří se nemísili s arabským živlem. Míšené populace, řekněme Ilíríjové nebo Talúdíjové, a poarabštělí Kadarúové či Dádžuové byli považováni za horší a dekadentní.“

Stevenson nejspíše naráží na Arthura L. W. Vicars-Milese:

„Rád bych vytkl před závorku, že míšení mezi Núby a Araby je nežádoucí […] Výsledkem bude vždycky akorát neukázněný a opilý půl-Arab bez zázemí a bez tradic, které by ho držely v lati.“

A Stevenson ještě v roce 1984 přitakává:

„V řadě případů platí, že u těchto polovičatě akulturovaných kmenů se vytrácí to nejlepší z jejich původních kultur a naopak kvete to nejhorší z kultur nových. Nedá se to přehlížet.“

Nakonec se prokázalo, že politika segregace byla naprosto neúčinná; v pohoří Núba pak snad ještě více než na samotném súdánském Jihu. Hranice mezi Núby a Araby je značně neostrá a hospodářsky byli Jižané na Severu závislí více obráceně. Britové na Jihu svou politiku otočili. Podíváme se jejich kroky detailněji, ale přitom je třeba mít stále na paměti, že bez ohledu na to, jaký přístup Britové vyzkoušeli, v Kordofánu náklady na okupaci vždy dalece převýšovaly jakékoliv zisky, které země vynášela. Hrstka britských úředníků s nepočetným severosúdánským personálem a omezeným rozpočtem musela udržovat pořádek v tak rozsáhlé provincii. Můžeme tak pochopit, že i přes bezpochyby dobré úmysly mnoha britských správců se pro společenský a hospodářský rozvoj oblasti podařilo udělat jen velmi málo pozitivního.

V letech 1898–1912 bylo pohoří Núba administrativně součástí kordofánské provincie, od roku 1913 pak jako samostatná provincie se správním střediskem v Talúdí. Provincie se administrativně dělila na tři obvody – západní, východní a jižní –, a každou spravoval britský obvodní komisař (District Commisioner) a jeho zástupce (Assistant District Commisioner) za podpory egyptskému mámúra a podmámúra.

„Obvodní komisař […] je zkrátka takové děvče pro všechno. Posuzuje občanskoprávní i trestní případy, vykonává dozor nad policií a vězeňstvím, dohlíží na vyměřování a výběr daní, staví jednoduché silnice, mosty a domy, pomáhá při mapování území, podněcuje hospodářský rozvoj, vynucuje karantény a často místním slouží jako zdravotní a manželská poradna.“

K prosazení své autority nad různými kmeny (aby platily daně a nepřepadávaly své baqqárské a núbské sousedy) si obvodní komisař v jejich řadách našel člověka, který se mu zodpovídal; za nejvlivnější byli považováni kudžúrové. Kudžúrové pocházeli ze všech stavů, někteří byli prostí bylinkáři a tradiční léčitelé, jiní byli velmi mocní kněží a kněžky, kteří udržovali byli ve styku se světem duchů. Z té druhé kategorie si Britové vybrali jednoho, obyčejně kněze deště, a učinili ho makkem (vládcem) hory nebo pohoří. Makkové dostali symboly moci a tak se od nich očekávalo, že „své“ lidi povedou, jak si Britové budou přát. Tento způsob se jim příliš neosvědčil; především reálná moc kudžúrů byla omezená a spíše se opírala o jejich schopnosti organizovat loupeživé nájezdy proti sousedním komunitám.

Pacifikace

Ve snaze zpaficikovat Kordofán se Britové zaměřili nejprve na arabské kmeny, které v minulosti podporovaly mahdího povstání. Núbové zpočátku platili Britům celkem nízké, které sami vnímali jako poplatek za ochranu proti arabským kmenům. Jakmile byli Arabové odzbrojeni a jejich nebezpečí tím pominulo, Núbové dále neviděli důvod daně platit a začali se stavět Britům na odpor. Ti jejich chování nemohli pochopit: osvobodili je od nebezpečí ze strany Baqqárů a ansárů a Núbové se jim za to odvděčili revoltou? Pro to Britové měli jediné označení: nevděčnost. A teď ještě kdyby núbští makkové neposlouchali…

„Na tupé, ignorantské divochy jako ty v jižním Kordofánu platí jedině názorná demonstrace síly, která jim připomene, kde je jejich bezvýznamné místo a posílí pozici vlády […] Z tohoto důvodu považujípokládám za nutné navýšit stavy naší posádky v jižním Kordofánu a posílit naše hlídky do takové míry, aby z nich domorodci měli patřičný respekt.“

Britové se od roku 1903 z nejrůznějších důvodů uchylovali k trestným výpravám proti místním kmenům. Francis Balfour, který byl druhým inspektorem v pohoří Núba, obvyklou patrolu popisuje následovně:

„Lidé se stáhli na vrcholky svých kopců, ideálně po žních, kdy mohli úrodu schovat v tamních jeskyních pro případ nebezpečí. Ať už domorodci odmítli zaplatit tribut, restituce sousedním kmenům za provedený útok, vydat zločince nebo ukradený majetek, zkrátka cokoliv, šlo o postavení se na odpor vládě. Následovalo vyslání malé smíšené, ale dobře vycvičené jednotky, aby se minimalizovaly ztráty. Ztráty na obou stranách ale stejně bývaly nízné. Domorodci promptně nabídli podmínky příměří, my jsme je schválili, patrole číslo XY byla udělena General Service Medal – a všichni si to nakonec celkem užili.“

Justin Willis však upozorňuje, že takové patroly nebyly zas až tak neškodné a ani vzácné:

„Dosud jsem v pohoří Núba napočítal dvacet sedm patrol, do kterých byla zapojena jednotka větší než rota: Taqalí r. 1903; ad-Dájr r. 1904; Kítrá r. 1904; Šátt as-Sáfíja r. 1905; Nijma r. 1908 a 1917; Burhám r. 1908; Kátlá r. 1909, 1910 a 1925; Táqúj r. 1910; Tírá al-Límún r. 1910; Kímálá r. 1911; Krúnqú Bachajt r. 1911; Hajbán r. 1911; Tírá al-Achdár r. 1912, 1913, 1915 a 1922; Tindílá r. 1913; Mándál r. 1914; Mírí r. 1915; Kwálíb/Lírá r. 1919; Túlúší r. 1926 a 1945; Džulúd r. 1926 a Al-Láfúfá r. 1929.“

Patroly si na straně Núbů vyžádaly početné oběti. Spousta mužů byla zajata a přinucena k vojenské službě, dobytek rozkraden a vesnice vypáleny. Největší patrola byla číslo 32 proti nijmanžským horám. Nijmanžský makk odmítl vydat k potrestání několik mladých mužů podezřelých z loupežného přepadení. Situace se dále vyostřila, když kudžúr známý jako sultán Adžabná dále podněcoval neposlušnost vůči britské správě. Britové patrolu pojali jako vojenskou operaci a vyslali do akce na 3000 vojáků vybavených dělostřelectvem a kulomety Maxim. Hory povstalců byly obklíčeny a jejich obyvatelstvo zčásti vyhnáno, zčásti po vyhladovění přinuceno ke kapitulaci. Kolem 500 Núbů bylo zabito. Několik vět z oficiálního hlášení:

„O půlnoci 6. ledna 1918 prakticky celá populace Sádžánu a Kúší provedla velmi odhodlaný pokus o útěk. Núbové ve značném počtu sešli dolů z kopců a přiblížili se k zarebě (obvykle malý plot z trnitých keřů, ale zde to byla dobře opevněná obranná linie) u severozápadního rohu Sádžánu, ale palba 4. praporu je zatlačila k západu, kde se střetli s 1. velbloudím sborem. Prostou vahou svého počtu se asi tuctu z nich podařilo překonat linie a uprchnout; většinu uprchlíků později pochytali Arabové, kteří přispěchali k Džabal Kúmúrú, když slyšeli střelbu. Zbytek byl s těžkými ztrátami od střelby z pušek a kulometů zatlačen zpět do kopců. U zareby jsme napočítali pětapadesát mrtvých a deset raněných a mnozí další se až se zvířeckou vitalitou plazili zpátky do hor, kde zemřeli, nebo jsme je později zraněné zajali.“

Patroly probíhaly až do roku 1930, a pak ještě jedna proběhla v roce 1945 proti Túlúšíům. Hlášení, fotografie hořících chatrčí i dopisy britských účastníků patrol dávají dohromady docela jasný obrázek než suché poznámky Siegfrieda Nadela:

„Během prvních let britské vlády byly některé vzpurné a agresivní kmeny v zájmu veřejné bezpečnosti přinuceny k přesídlení z kopců do údolí.“

A co si myslet o Stevensonově chápání patrol? Stevenson píše:

„Při mnoha příležitostech musel být proti odbojným horalům nasazen větší počet vojáků. Bylo by nezáživné zde vyjmenovávat všechny možné akce a střety. Ty největší se odehráli v Šátt as-Sáfíja, Dájru, Táqúji, Tírá, Nijmangu či Kátle; některá pohoří byla napadena i vícekrát […] Patroly byly z různých důvodů organizovány po mnoho let, až nakonec postupně ustávaly a skončily ve třicátých letech.“

Ani zmínka o násilnostech, vypalování núbských vesnic a strašlivém zabíjení. Protože by to bylo… „nezáživné“? Leč stalo se a již to bude téměř sto let. My si dnes můžeme klást otázku, jaký byl vlastně rozdíl mezi britským pacifikačním úsilím a pokusy súdánské vlády o potlačení dalšího povstání v pohoří Núba v době relativně nedávné?

Uzavřená oblast

Většinu jižních oblastí spravovali arabští úředníci. Arabská kultura a islám se rapidně šířily díky obchodu a migraci pracovní síly a Britové cítili, že tomu musí učinit přítrž. Bezesporu to nebylo pouze kvůli ochraně Núbů, když Britové v roce 1922 pro pohoří Núba vydali nařízení o uzavřené oblasti (Closed District Order) – skutečným důvodem k omezení, ideálně vymýcení, arabského vlivu byl egyptský nacionalismus. Povstání Ligy bílé vlajky v roce 1924 kromě jiného odhalilo, že nacionalisté měli v armádě řadu núbských a jihosúdánských sympatizantů. Napříště jim tak měl být odepřen styk se súdánskými Araby. Cesty do pohoří Núba z ostatních částí Súdánu byly zpoplatněny, pohyb pracovní síly omezen, arabští obchodníci vykázáni úplně a obchod by přenechán křesťanským Řekům a Syřanům.

Britům zřejmě nejvíce dělal starosti právě pohyb pracovní síly. Je ironií, že zpočátku byla migrace za prací koloniální správou podporována:

„Stavěla se sennárská přehrada a stavitelé nenašli dostatek súdánských dělníků. […] Bývalí otroci – ilírští Arabové hawázského, rwáwqského a kuwáhátského původu – byli první, kdo se přišli ucházet se o práci. A po nich Núbové. Dnešní obvodní komisař by se otřásl, kdyby viděl svého předchůdce, Arabům a Núbům mazal med kolem pusy a sliboval jim vysoké platy, když půjdou pracovat na řeku. Někde jsme dělníky najít museli, abychom postavili Súdán na nohy, a horalové pro to byli ideální.“

Doma v horách ale zůstalo málo mužů, kteří mohli obdělávat pole. Když se dělníci vrátili domů, aby se oženili, otcům za nevěsty za zaplatili v penězích, kdežto dříve by si ji u budoucího tchána odpracovali. Ceny nevěst rostly a další a další muži museli odejít z domova za prací za prací. Vedle práce další možnost výdělku poskytovala služba v armádě, čehož mnoho Núbů také využilo.

Bavlna

Správa Súdánu byla finančně nákladná, zvláště v oblastech jako pohoří Núba, kde výnosy z daní byly mizivé. Aby to Britové napravili, představili v oblasti pěstování bavlny. Obchod s bavlnou nejenže měl zvýšit daňové výnosy, ale vyřešit i některé další problémy: zaměstnání pro mladé Núby, aby neodcházeli za prací do měst na Severu, nově vykopané studny by sloužily nejen k zavlažování rostlin, ale byly by přístupné lidem, a nově vybudované cesty by zpřístupnily i do té doby izolované oblasti, což by také úřadům usnadnilo udržovat si přehled o núbské populaci.

Zavedení plodiny bylo úspěšné a od roku 1924 vyrostly zařízení na vyzrňování balvny v Túlúdí, Káduqlí, Laqáwě, Dilindži a dalších místech. Britové ale nepočítali s vynalézavostí arabských obchodníků. Zakrátko se 80 % balvny pěstovalo na plantážích vlastněných Araby. Núbové často museli skloubit práci na plantáži a práci na svých vlastních polích, která byla mnohdy daleko. Arabové začali obchodovat i s dalšími plodinami, např. sezamem, a životní úroveň začala stoupat. Núbové tak byli i nadále odříznuti od bohatství plynoucího ze země a ještě více se odcizili súdánským Arabům.

Úpadek

Jako protiváhu vůči nacionalistickým a unionistickým myšlenkám se Britové snažili utužovat autoritu místních kmenových předáků. V severním Súdánu Britové v roce 1922 zavedli nepřímou vládu prostřednictvím vyhlášky o pravomocech kočovných šejků (Powers of Nomad Shaykhs Ordinance), díky které šejkové kočovných kmenů do svých rukou dostali soudní moc. Pro baqqárské Arabovy v pohoří Núba se to samé zavedlo v roce 1926 společně s vyhláškou o vesnických soudech (Village Courts Ordinance). Núbů se to netýkalo, protože většina kmenů byla příliš roztříštěná a neměla pevně ustanovené vedení.

Núbové zůstali pod svou tradiční vládou až do roku 1927, kdy Britové vydali vyhlášku o pravomoci šejků (Power of Sheikhs Ordinance). Jurisdikce přešla pod místní „domorodou správu“, která zřizovala „domorodou policii“ a byla zodpovědná za vybírání daní. Britové zavedli tři úrovně soudů s působností od místní až po regionální. Předsedové soudů byli buď šejkové nebo makkové. Soudy se v závislosti na své pravomoci případy zabývaly, nebo případ předaly soudu vyššímu. Odsouzení byli buď trestáni pokutami, nebo vězením.

Zavedení vyhlášky si vyžádalo správní reformy. Britové opatrně směřovali ke konfederaci núbských kmenů. Správní jednotky se nyní mohly skládat z několika kmenů, někdy pod jednu spadly Arabové i Núbové. To byl případ taqalského království, jež v čele se svým makkem přežilo všechny otřesy.

V roce 1929 se opět překreslily správní hranice a pohoří Núba se spojilo s Kordofánem; hospodářsky i kulturně byly obě oblasti tak propojené, že se nevyplatilo je spravovat každou zvlášť. Celá provincie dostala název Kordofán, v pohoří Núba se nacházely její čtyři administrativní oblasti: Západní Džabál, Východní Džabál, Jižní Džabál a Jižní Kordofán. Britská politika segregace Arabů a Núbů zůstala v platnosti a Britové někdy prováděli kontroly, jestli je jejich vzájemný kontakt skutečně držen na minimu.

Politika vůči Núbům

Ačkoliv sice frekvence patrol koncem dvacátých let 20. století slábla, bylo čím dál více evidentní, že systém přímé vlády jednoduše nefunguje. Obvodní komisařové byli přetížení a makkové nemohli dostát britským očekáváním aniž by neztratili svou autoritu u mladých členů svých komunit. Jak jsem již nahoře uvedl, britská správa se snažila vyřešit, jakou budoucnost Núbům nabídnout. James Angus Gillan, britský guvernér Kordofánu v letech 1928–1932, shrnuje:

„Dokážeme vyvinout strukturu, nebo skupinu struktur, které by všem těmto různým kulturám na různých stupních civilizačního vývoje vyhovovaly? Dokážeme přitom uchovat to nejlepší co v Núbech je v bezprostředním sousedství arabské civilizace?

Stojí vůbec jejich kultura a tradice za zachování zatímco se budou učit stát na vlastních nohou, nebo tomu máme nechat volný průběh a nechat je zabřednout do šedi […] arabizace, než si ujasní, co vlastně chtějí.“

Avšak čas se krátil. V roce 1930 si obvodní komisař v Dilindži stěžoval, že nemá k ruce žádnou politickou koncepci, jak zapojit Núby do místní ekonomiky.

„Naléhavost této věci tkví v hospodářském pokroků Arabů. Vzájemné kontakty se budou už jenom zvyšovat a obě rasy se budou z hospodářských důvodů mísit. Pokud máme přijít s politickým směřováním pro Núby, musíme to udělat teď.“

V roce 1931 guvernér Gillan ve svém memorandu problém analyzuje a nabízí několik praktických politických opatření. Jeho nástupce Douglas Newbold (1932–1936) se pokusil adresovat několik dalších problémů nastíněných Gillanovým memorandem, ale zůstával realistou:

„Politika vůči Núbům, tak jak je vytyčena v tištěném memorandu pana Gillana a schválena ústřední vládou, je pozitivní civilizační politikou založenou na nejlepších lokálních tradicích a kultuře. Není jejím cílem držet Núby ve skleněné kleci či vytvořit z pohoří Núba rezervaci, ale předpokládá vývoj núbské civilizace pod vedením núbských vůdců a núbských komunit.“

Na přelomu dvacátých a třicátých let se guvernér Gillan pokusil vlnu zvrátit. Do Chartúmu napsal:

„Tímto žádám, aby vládní úřady najímaly na práci i jiné než núbské dělníky a aby guvernéři ze severu repatriovali nezaměstnané Núby.“

Osman A. Ibrahim ve své knize popisuje reakci na tento požadavek:

„V mnoha případech byli Núbové, kteří odešli za prací do jiných provincií, repatriováni proti své vůli, a to v takové míře, že pro ně do Al-Ubajdu museli vypravit speciální vlaky. Zpočátku na repatriace nebyly uvolněny žádné prostředky; navrátilcům byla přidělena práce a náklady na repatriaci jim byly strženy z mezd.“

Vzdělání

Politika vůči Núbům byla nepraktická a šla proti jejich zájmům. Nejlepším ukazatelem je úroveň vzdělání v „autentických“ oblastech. Po téměř dvacet let měla australsko-novozélandská protestantská misionářská společnost Sudan United Mission (SUM) povolení provozovat základní školy v Hajbánu, Abrí, Káwdě, Al-Múrú či Tabánji, aniž by dosáhla nějakých výrazných pokroků. Church Mission Society v oblasti působila od roku 1933 a nevedla si o nic lépe. Misionáři neměli dost prostředků a Britové neustále měnili předpisy. Co si myslet například o pokusu naučit núbské děti arabštinu psanou v latince? Mezitím Britové schválili arabské školní osnovy v dobře fungujících základních školách v „arabizovaných“ oblastech.

Douglas Newbold uznával nezbytnost kvalitního vzdělání. Státní základní školy pro Núby byly otevřeny v Abrí, Káwdě, Saláře a Káče. Vyučovalo se v arabštině. V roce 1940 už nebyly núbské děti omezeny ve výběru školy. SUM už poskytovala vzdělání pouze na venkově. CSM nadále provozovala základní školy a otevřela i střední školu v Káče.

Obrat v britské politice

Koncem druhé světové války Britové uznali, že je hospodářsky i zeměpisně nemožné oddělit súdánský Jih od zbytku země. Memorandum z roku 1946:

„Politika súdánské vlády směrem k jižnímu Súdánu se musí zohledňovat skutečnost, že obyvatelé jižního Súdánu jsou veskrze afričtí a negroidní, ale kvůli hospodářským a zeměpisným podmínkám […] je jejich budoucnost nerozlučně svázána s Blízkým východem a arabizovaným Severním Súdánem. Proto je třeba zajistit, aby díky vzdělání a hospodářskému rozvoji byli s to se sociálně a ekonomicky prosadit jako rovnocenní partneři svých severosúdánských protějšků.“

Bohužel Núbové neměli pro rozvoj svého lokálního vedení žádné předpoklady. Nadel píše:

„V pohoří Núba zásadní problém byl, že nebylo co rozvíjet – nebylo tam jednoduše vůbec nic. Domorodé politické instituce jsou stále víceméně v plenkách a sotva pro nás mohou představovat můstek, od něhož bychom se mohli kamkoliv odrazit. Abychom byli konkrétnější, jen hrstka kmenů disponuje starobylým náčelnickým systémem či nějakou jinou formou vedení, která je dostatečně vyzrálá a připravená chopit se moderních politických úkolů.“

Britové nicméně v dalších letech vyhlásili, že každému kmeni mají vládnout jejich místní náčelníci; v praxi kolikrát kmenům jejich nové vůdce v rozporu s jejich tradičními představami o autoritě. Arabština se stala jazykem vyučovaným ve školách a byly podniknuty kroky k oživení pěstování bavlny (které utrpělo migrací a vojenskou službou dělníků), stavbě přehrad a silnic. Pro přípravu Núbů na súdánskou nezávislost už se nedalo podniknout víc. A podle Stevensona se Núbové do súdánské společnosti pomalu začleňovali:

„Ke konci období kondominia Núbové nacházeli zaměstnání ve státním sektoru jako učitelé, úředníci, zdravotníci či pomocníci v obchodech a kancelářích, a mimo své pohoří také v továrnách nebo na železnicích. […] Již léta jsou motivovanými a ceněnými rekruty v armádě i policii. Zdravotnictví se zlepšilo […]; každé větší město mělo státní nemocnici a měnší města alespoň lékárnu se zdravotnickými asistenty. Centra pro léčbu lepry se stavěla už od roku 1936. […] Vnějšímu světu se svou přemírou organizace, směrnic a změn v oblékání, stravě a práci navzdory, si optimističtí a houževnatí Núbové uchovali vlastní pohled na svět, bezprostřednost i prostotu.“

Zdroj

Původní článek „History of the Nuba, part II“ naleznete na stránkách Nanne op 't Endeho Occasionalwitness.com.

Autor

Nanne op 't Ende (*1970) je nizozemský spisovatel, novinář a fotograf. V roce 1995 vystudoval Akademii výtvarných umění v 's-Hertogenbosch. V letech 1997–2007 několikrát navštívil Súdán, kde dokumentoval válku v jižním Súdánu a pohoří Núba. Jeho nesčetné fotografie a interview se staly základem pro knihu Proud to be Nuba (2007).