Muslimové v křižáckých státech

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

Je rozšířenou představou, že v křižáckých královstvích latinští křižáci tvořili jen nepatrnou křesťanskou vládnoucí vrstvu nad převážně muslimským obyvatelstvem. To však není pravda.

Když se vrátíme na začátek, tak nesmíme – v přemíře politické korektnosti – zapomínat, že Ježíš žil a pracoval v Nazaretu (na území Jeruzalémského království) a že byl ukřižován v Jeruzalémě. Ježíš si nanebevzetí v Jeruzalémě nevysnil, jeho smrt v tomto městě je historickou skutečností. Během svého života působil, kázal a získával následovníky v oblasti později nazvané Svatá země, jež se o tisíc let později stala srdcem křižáckých států. Apoštol Pavel z Tarsu založil první křesťanskou obec v Antiochii zhruba kolem roku 50. V kostce řečeno, oblast dobytá křižáky se rozkládala ve vůbec nejstarších křesťanských územích na světě. V době, kdy se narodil prorok Muhammad, křesťané žili v Palestině téměř šest set let.

Navíc území, na nichž se později rozkládaly křižácké státy Hrabství Edessa, Knížectví Antiochie, Hrabství Tripolis a Jeruzalémské království, byly všechny součástí Římské říše a christianizovány ve 4. století. Z menšinového se státním a většinovým náboženstvím křesťanství stalo v roce 325 za vlády císaře Konstantina Velikého, který v letech 325–300 nechal zrenovovat Jeruzalém.

Teritorium pozdějšího Jeruzalémského království a Tripolského hrabství zůstala křesťanská až do islámské expanze přesně o tři sta let později. Ačkoliv muslimská nadvláda trvala nepřerušeně tři sta (v případě Antiochie), resp. čtyři sta dvacet let (Tripolis a Jeruzalém), nejednalo se o jednu jednolitou epochu, ale tři rozdílná období. Sunnitská, převážně arabská vládnoucí elita, která zemi v 7. století podmanila, byla v 10. století poražena a z Levanty vytlačena šíitskou dynastií Fátimovců, která od roku 605 vládla v Egyptě. V téže době přešla Byzantská (Východořímská)) říše do protiútoku a znovudobyla Antiochii. A nakonec v roce 1040 začali tlačit na východ seldžučtí Turci, teprve nedávno konvertovaní k islámu, kteří dosáhli Jeruzaléma a vytlačili odtud egyptské Fátimovce.

Ovšem to, že nějaké území dobyla a spravovala muslimská elita, ještě neznamená masovou konverzi širokého obyvatelstva. Dodnes existují početné křesťanské a židovské komunity v zemích jako Sýrie či Egypt, které jsou pod muslimskou nadvládou již 1400 let. Jak poznamenává americký profesor Rodney Stark: „Trvalo velmi dlouho, než dobyté země byly skutečně muslimské i jinak, než jen podle jména. Realita byla, že velmi nepočetná muslimská elita v dobytých zemích po dlouhou dobu vládla nad nemuslimským (většinou křesťanským) obyvatelstvem.“ Profesor Andrew Jotischky cituje výzkum, podle něhož „byl podíl muslimů k původnímu křesťanskému obyvatelstvu větší, než historikové dříve připouštěli – snad až 1:1.“

V kostce, křižáci dobyli území, které bylo zhruba z poloviny stále křesťanské, a poté otevřeli dveře dokořán evropským přistěhovalcům. Bernard Lewis odhaduje, že v druhé polovině 12. století mohlo v Jeruzalémském království žít až 140 000 „Franků“ (tj. evropských křesťanů západního ritu), z celkem zhruba 600 000 obyvatel království. Původních východních křesťanů bylo 230 000. Křesťanské obyvatelstvo (východní a západní křesťané dohromady) by tak v křižáckých státech představovalo 60 % populace.

Ač bylo muslimské obyvatelstvo v menšině – a tedy nikoliv v drtivé většině, jak se často prezentuje ve filmech a populární literatuře – jednalo se o velmi početnou menšinu, která v případě lidového povstání mohla představovat vážnou hrozbu pro křehkou křižáckou moc. Muslimové se ale nebouřili, ba naopak. Muslimští cestovatelé jako Ibn Džubajr, který v roce 1183 navštívil Jeruzalém, si poznamenal, že muslimští nevolníci, které viděl v Galileji, „se zdáli blahobytnější a spokojenější než ti, kteří žili pod islámskými vladaři mimo Jeruzalémské království.“ To protože, jak tvrdí Hamilton, „jakmile Frankové svou vládu upevnili, ke svým nekřesťanským poddaným se zachovali výjimečně tolerantně“; a dále: „Frankové pro své poddané vyhlásili kompletní náboženskou svobodu.“ Zatímco Hamilton zdůrazňuje, že židovské synagogy a rabínské školy mohly v křižáckých státech dále nerušeně fungovat, soudobé muslimské zdroje s překvapením konstatují, že mešity zůstaly za křižáků otevřené (i když v samotném Jeruzalémě ne) a muslimští poddaní měli dovoleno podnikat pouť do Mekky (hadždž). Protože, jak Jotischky dodává, „první křížová výprava byla válkou osvobozovací a dobývací, a nikoliv za vyhlazení či konverzi muslimů“. Muslimským vesnicím vládly rady starších, kteří si zvolili svého představeného (raís), který pak komunitu zastupoval při jednání s křesťanským velmožem. Společenské a duchovní záležitosti v muslimských komunitách zase ovlivňovali imámové, a to podle islámského práva šaría.

Zdroj

Původní článek „Muslims in the Crusader States“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.