Ekonomika Jeruzalémského království: Města

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. ledna 2016

Vznik křižáckého Jeruzalémského království v Palestině měl za následek hospodářské oživení celé oblasti. Davy poutníků, obchodníků i osadníků mířily do země latinskými křižáky znovuzískané pro křesťanský svět. Země, jež za nadvlády Fátimovců a Ajjúbovců byla než bezvýznamnou periferií, jejíž administrativní centrum se nacházelo v Káhiře, popřípadě Damašku, se záhy stala duchovním srdcem západního křesťanství. V důsledku toho prošla prudkým hospodářským rozvojem nejen města stávající, ale i antická města upadlá v zapomnění jako Ramla nebo Caesarea znovu povstala z popela. Nově vyrostla i řada nových měst a vesnic.

V prvním století po první křížové výpravě do Svaté země přišlo odhadem 140 000 osadníků ze západní Evropy, kteří nakonec představovali kolem 20–25 % celkové populace křižáckých států. Čísla se každoročně rostla během „plavební sezóny“, tedy zhruba od dubna do října, kdy desetitisíce poutníků přijely jako „turisté“ podívat se na svatá místa. Italské městské státy Benátky, Janov a Pisa pro přepravu poutníků z Evropy na Blízký východ provozovaly celé flotily a v palestinských pobřežních městech měly své komuny, které zajišťovaly služby pro poutníky, místní obyvatele i domácí trh. Vedle pasažérů italské obchodní lodě převážely také nejrůznější zboží jako stavební dříví, koně, zbraně a výstroj ze západní Evropy a cukr, olivový olej, hedvábí a koření zase z Orientu zpět.

Odhaduje se, že až 50 % palestinských Franků žilo ve městech. To je daleko větší podíl než jaký byl k vidění v soudobé Evropě; zejména v období po bitvě u Hattínu byla většina křižácké šlechty závislá na příjmech nezávislých na zemědělství. Úroveň urbanizace v Jeruzalémském království, zvláště pak ve 13. století, se podobala spíše italským městským státům než velkým západoevropským monarchiím jako Anglie či Francie.

Nejevidentnějším zdrojem bohatství byla kontrola nad klíčovými přístavy na pobřeží Levanty, které představovaly vstupní bránu, kterou „bohatství Orientu“ proudilo směrem do stále bohatnoucí západní Evropy. Damašská ocel, indická koření, etiopské kadidlo, núbijské zlato, perské koberce a čínské hedvábí, africká slonovina či egyptský papyrus – to bylo zboží, které přístavy v Bejrútu, Tyru, Akkonu, Caesareji, Jaffě nebo Askalonu vyvážely na hladové trhy v Itálii, a odtud dále do německých zemí, Pyrenejský poloostrov, Francie, až do Anglie a Skandinávie.

Palestina nebyla jen tranzitní zemí, spousta lukrativního zboží pocházela přímo odtud. Pravděpodobně nejvýznamnějším vývozním artiklem byl cukr, ale nelze podceňovat ani export svatých relikvií a suvenýrů. Podle některých odhadů se populace Jeruzaléma během poutnické (tedy turistické) sezóny zdvojnásobila. Všichni poutníci si chtěli domů odvézt nějakou upomínku či dárky svým blízkým, tak jako dnešní turisté. Poptávka dala vzniknout nabídce, čili obchodníkům a prodavačům všeho možného od mýdel a parfumerie až po šperky, skla a stříbrného nádobí, koberců a dalších textilií, nebo také knih.

Všichni poutníci potřebovali ubytování a stravu, a to nejen v Jeruzalémě (i když v Jeruzalémě existovala „ulice zlého vaření“, kde se turistům podávala středověká obdoba fast foodu). Mezi cíle poutníků nepatřila jen ta nejznámější místa jako Betlém nebo Nazaret, ale i každé místo spjaté s momenty ze života Ježíše Krista tak, jak jsou zaznamenány v evangeliích, jakož i místa spojená s Pannou Marií, Marií Magdalénou a dalšími světci. V celém Jeruzalémském království by se snad nenašlo místo, které by nebylo spojené s nějakou významnou biblickou událostí. Horliví poutníci, kteří se do Svaté země vydali s vynaložením obrovských nákladů i osobního rizika, zpravidla zůstávali až do podzimu, kdy pomalu končila plavební sezóna, což znamená, že ve Svaté zemi trávili průměrně šest měsíců. Sektor služeb zaměřený na poutníky tak byl skutečně obrovský a měl asi takový význam, jako má turistický ruch dnes pro Stát Izrael.

V neposlední řadě mnoho latinských osadníků v Palestině bylo zručnými řemeslníci. Nevolníci nemohli svobodně opouštět své vesnice a půdu (a s největší pravděpodobností ani nechtěli), takže poutníci, ať už ozbrojení nebo neozbrojení, byli převážně lidé z vyšší společenské vrstvy: řemeslníci, obchodníci, členové cechů. S sebou do Svaté země přivezli své schopnosti a mnozí se dokázali prosadit v palestinských městech, kde pracovali bok po boku s domorodými řemeslníky. Na této úrovni pak probíhaly ty nejproduktivnější kulturní výměny, jako technika výroby a barvení látek, kožedělby, zlatnictví a stříbrnictví, hrnčířství, tesařství, kamenictví, sklářství a mnohých dalších dovedností nezbytných pro přežití a zajištění dobré životní úrovně v té době.

Už jen z názvů ulic je jasné, že v Jeruzalémě byla například velká koncentrace kožešníků a koželuhů, ale i zlatníků a stříbrníků. Keramika z celého regionu, na vnitřní straně glazovaná, byla zvláště populárním zbožím (raná verze teflonu). Zdejší výroba a foukání skla byly rovněž proslulé. Rozsáhlé stavební projekty zejména v polovině 12. století znamenaly pracovní příležitosti pro tesaře, kameníky i sochaře; do současnosti dochované památky jsou trvalým dokladem kvality jejich práce.

A nakonec, Jeruzalém vyvážel také ilustrované rukopisy, které se vyráběly ve skriptoriu založeném kanovníky od Božího hrobu. Výroba na tak svatém místě znamenala mimořádnou přidanou hodnotu a takové knihy bezesporu patřily mezi to nejluxusnější vyvážené zboží z Jeruzalémského království do Evropy – i když podobně jako další luxusní na zakázku vyráběné zboží byly produkovány jen v omezeném množství.

Závěrem můžeme říci, že křižácké Jeruzalémské království ani zdaleka nebylo pustinou osídlenou barbary, ale byl to stát velmi dynamický, na vysoké kulturní i hospodářské úrovni.

Zdroj

Původní článek „Luxury Exports and Religious Tourists: The Urban Economy of the Crusader Kingdoms“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.