Proč se dochovalo Markovo evangelium

Michael Kok

Publikováno: 7. sprna 2016

Pokud bychom hledali vhodnou analogii k tomu, jak bylo první kanonické evangelium během posledních dvou tisíc let přijímáno, mohly by nám za příklad posloužit filmy nebo televizní seriály, které měly sice hodně špatný debut, ale postupně se staly kultovními. Podobně i knihy, které se zpočátku příliš neprodávaly, ale časem se staly literární klasikou. Podle vlivného literárního teoretika Hanse Roberta Jausse nemá momentální přijetí nějakého textu – ať pozitivní, či negativní – ze strany současného čtenářstva nemá žádný vliv na to, jaký estetický zážitek z něho budou mít čtenáři budoucí.

Dnes se „Evangeliu podle Marka“ dostává nemalé pozornosti od vědecké i laické veřejnosti, částečně kvůli tomu, že většina dnešních badatelů považuje jeho líčení života a působení Ježíše Nazaretského za vůbec nejstarší. Cení se ale i jeho svižný literární styl a užití dramatické ironie. Nebylo tomu tak ale vždy. Pro starověké křesťany, kteří investovali značné úsilí do vytvoření normativního rámce, do kterého se vešla určitá dogmata a přijaté praktiky, nebylo Markovo evangelium právě zajímavé. Brenda Deen Schildgen píše, že „Markovo evangelium v křesťanských spisech prvních století prakticky chybí. Je proto očividné, že s ním nebylo zacházeno stejně jako s ostatními evangelii, nota bene aby bylo považováno za něco extra.“

Schildgen své tvrzení opírá o výzkum toho, jak často jsou novozákonní evangelia citována v literatuře patristického období. Na základě studia prvních tří svazků Biblie Patristiky odhaduje, že odkazů na Marka je zhruba 1400, zatímco na Matouše kolem 3900, na Lukáše 3300 a na Jana 2000. Jedná se přitom o spisy z nejranějšího období (až do konce druhého století) a od teologů jako Irenej z Lyonu či Klement z Alexandrie. Když vynecháme biblické citace u Órigena, klesne nám počet odkazů na Marka ve třetím století na 250, v porovnání s 3600 na Matouše, 1000 na Lukáše a 1600 na Jana. Když ale opět zahrneme Órigena, vyjde nám přibližně 8000 odkazů na Matouše, 5000 na Jana, 3000 na Lukáše a pouhých 650 na Marka.

Obdobně ve stejných svazcích počítal i Peter Head: v prvním svazku je zasvěceno Matoušovi 70 stránek, Markovi 26, Lukášovi 59 a Janovi 36. V druhém svazku je to 64 stránek pro Matouše, 5 pro Marka, 18 pro Lukáše a 31 pro Jana. Následuje třetí svazek: 57 stránek pro Matouše, 5 pro Marka, 23 pro Lukáše a 38 pro Jana.

Při pohledu na tato čísla je zřejmé, že Marek je zastoupen výrazně méně. Ovšem i na statistiky shromážděné z Biblie Patristiky existují protiargumenty. Všechna tři „synoptická“ evangelia opakují vesměs ten samý obsah, může být proto obtížnější určit, zda raně křesťanský spisovatel odkazoval na Matouše, Marka anebo Lukáše, když se zabýval některou epizodou z Ježíšova života, která se vyskytuje ve všech třech. Dále je pravděpodobné, že všichni tři evangelisté čerpali z rozličných ústních i psaných tradic, které se mohly docela dobře dochovat až do druhého století. Z tohoto důvodu Helmut Koester tvrdí, že vědci nemohou s jistotou prohlásit, jestli autor z druhého století skutečně cituje některé z novozákonních evangelií, pokud jeho text zároveň neodráží i určité redakční či ediční specifikum konkrétního evangelia. Například narážka na Ježíšův křest by se objevila v celé řadě zdrojů, ale křesťanský autor pravděpodobně odkazuje na Matouše, když cituje Ježíšův výrok, že „je třeba naplnit všecko, co Bůh žádá“, který je unikátní revizí Markova líčení (Mt 3:15). S využitím tohoto přísného hodnocení Helmut Koester akceptuje jen jeden odkaz na Marka z doby před Irenejem z Lyonu, a to v díle Justina Mučedníka (Dialog s Židem Tryfónem). I když jiní odborníci i za použití Koesterovy metody připouštějí ještě několik dalších odkazů.

Nejenže Markovo evangelium nemělo na rané křesťany přílišný dopad, ale explicitní zmínky z patristického období, pokud jde o původ tohoto evangelia, naznačují, že si s ním nevěděli rady. Ač je Papiáš z Hierapole přesvědčen, že evangelista Marek zachytil kázání apoštola Petra o výrocích a činech Ježíše v zásadě věrně, připouští, že evangelista své podklady neseřadil ve správném pořadí (taxis), protože nebyl Ježíšovým očitým svědkem, nýbrž pozdějším následovníkem a tlumočníkem apoštola Petra (Eusebius, Církevní dějiny). Irenej naznačuje, že Markovo evangelium vzniklo až po Petrově „odchodu“ (exodos), na druhou stranu Klement z Alexandrie píše, že evangelista Marek jej sepsal ještě za Petrova života, ale bez jeho vědomí. Když se Petr měl dozvědět, že Marek sepsal obsah jeho kázání a šířil jej mezi římskými křesťany, podle Klementa mu to bylo celkem jedno – „ani Marka neodradil, ani k tomu nepobízel“ (Eusebius, Církevní dějiny). Irenej a Klement tak oba nenápadně tvoří příkop mezi Petrem a jeho chráněncem. A posledně Hippolyt Římský (Vyvrácení všech herezí), který ve své latinské předmluvě k Markovi evangelistovi připisuje přídomek colobodaktylus (výpůjčka z řec. kolodáktylos, „křivoprstý“), což snad původně bylo namířeno přímo na osobu evangelisty, nebo na text evangelia coby „vytrženého“.

Jaký důvod tedy stojí za tím, že je Markovo evangelium tak opomíjené? Vedle gramatických a stylistických nedostatků je možné, že bylo pokládáno za nehotové, protože v něm chybí Ježíšovo dětství, zjevování učedníkům po zmrtvýchvstání, nebo některé etické motivy jako např. kázání na hoře (Mt 5, 6 a 7) a kázání na rovině (L 6:17–49), která jsou známá z ostatních evangelií. Matouš skutečně reprodukuje devadesát procent Markova obsahu a vedle toho přidává spoustu dalšího materiálu a reviduje či pomíjí pasáže, které mohou být z teologického hlediska problematické (Mk 2:21, 3:19–20, 6:5, 7:19, 32–35, 7:33–34, 8:22–26, 10:18). Podobně postupuje i Lukáš, i když ten toho vynechává podstatně více (např. Mk 6:45–8:26) a ve finále tak reprodukuje jen padesát jedna procent Markova obsahu. Podle Davida C. Sima se autor Matoušova evangelia pokoušel sepsat novou a vylepšenou verzi Ježíšova životopisu a Markovo evangelium tak nahradit. Také autor Lukášova evangelia zdůrazňuje, že i přes řadu dřívějších pokusů jeho evangelium přináší líčení Ježíšova života v tom pravém sledu (L 1:1–4). Je tedy s podivem, že se Markovo evangelium uchovalo i poté, co Lukáš i Matouš převzali většinu jeho obsahu.

Willi Braun i já jsme se zabývali ještě dalším možným vysvětlením, proč se autoři patristické literatury stavěli k Markovi chladně: obávali se, že konkurenční křesťanské frakce Marka využívali na podporu teologických nauk, které oni odmítali. Podle Ireneje měli Marka v oblibě zvláště ti, kteří oddělovali osoby Ježíše a Krista a odmítali tezi, že nebeský Kristus mohl trpět. Irenej tím má na mysli, že jeho teologičtí oponenti měli svou vlastní „separatistickou“ christologii, podle které při křtu v Jordánu do Ježíšova pozemského těla vstoupila božská bytost a zase jej opustila předtím, než na kříži zemřel.

Markův narativní styl někteří čtenáři mohli vnímat jako kompatibilní s jejich teologickým systémem, protože hned v prvních řádcích popisuje sestup Ducha „na“ Ježíše během jeho křtu v Jordánu spolu s doprovodným prohlášením, že je vyvoleným Synem (Mk 1:10–11), i Ježíšův poslední výkřik na kříži lamentující, proč byl Bohem opuštěn (Mk 15:34, Mt 27:46). Matouš a Lukáš vůči podobným interpretacím nebyli tak náchylní, protože Ježíšova christologická identita je u nich jasná z líčení zázračného početí i zjevování vzkříšeného Ježíše. Některé doplňky pozdějších opisovačů mohou být vysvětleny jako snaha upravit pasáže, které by mohly být špatně pochopeny (Mk 1:1, 10, 15:34, 16:9–20). Markovy esoterické motivy rovněž mohly přitahovat pozornost různých gnostických skupin, například karpokratovců, kteří „tajemství“ království (Mk 4:11, Mt 13:11, L 8:10, TmEv 62) dávali do souvislosti s vlastními tajnými naukami, které předávali jen svým zasvěceným.

Čím to je, že takto marginalizované evangelium přežilo až do současnosti, když spousta jiných raně křesťanských spisů zmizela v čase? Počínaje Papiášem z Hierapole je patristická tradice takřka jednotná v přisuzování Markova evangelia apoštolské autoritě Petra. Ať už proti jeho literárnímu stylu nebo teologii měli patrističtí spisovatelé jakékoli námitky, vždy hájili pravost jeho líčení Ježíšova života, které vycházelo ze vzpomínek Ježíšova prvního učedníka Petra. Tak se Markovu evangeliu dostalo oficiálního schválení a jistoty, že jej křesťané budou užívat. K ilustraci toho, co se skrývá za celou debatou ohledně otázky Markova autorství, Michel Foucault vysvětluje, že „funkce autora“ je skutečně pouze diskursem o správné klasifikaci a vlastnictví textu. Dále začal být Marek čten po boku ostatních tří novozákonních evangelií. Irenej například trvá na tom, že kánon o čtyřech evangeliích je tak přirozený, jako čtyři světové strany. S každým ze čtyř evangelií také koreluje jedna z čtyř živých bytostí popisovaných v Ezechielovi (1:5–14) a Knize Zjevení (4:6–8). Podle Ireneje je tak Marek nepostradatelnou součástí čtyřdílného evangelijního kánonu, který tím vyjadřuje svůj prorocký charakter. Francis Watson shrnuje, „čtyřdílné evangelium může samo o sobě být vnímáno jako akt evangelijní produkce, která vyznačuje definiční moment v recepční historii jednotlivých textů, ale zároveň tvoří nový smíšený text, který generuje svou vlastní složitější recepční historii.“ Chybějící začátek, konec a některé složitější pasáže uprostřed mohou být méně problematické, porovnají-li se s ostatními evangelii (srv. Mk 6:5–6 s Mt 13:58 nebo Mk 10:17–18 s Mt 19:16–17).

Tím, že se k Markovu evangeliu přihlásily patristické autority a že bylo umístěno do čtyřdílného evangelického kánonu, byl Markův text plně rehabilitován a přijat křesťanskou církví. Pokud by k tomu nedošlo, není pravděpodobné, že by se Markovo evangelium do současnosti vůbec dochovalo, natož aby se stalo součástí křesťanské Bible. Historikové, kteří se zabývají původem a vývojem evangelijní tradice, jakož i křesťané, kteří čerpají inspiraci z Markem prezentované dobré zprávy, tak mohou být vděční spisovatelům z patristického období, že Markovo evangelium zachránili před zánikem.

Zdroj

Původní článek „Why Did the Gospel of Mark Survive?“ Michaela Koka naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Autor

Michael Kok vystudoval biblistiku na University of Sheffield. Je autorem knihy The Gospel on the Margins: The Ideological Function of the Patristic Tradition on the Evangelist Mark (2015) a více než desítky odborných článků, kapitol a knižních recenzí. Provozuje blog The Apostles' Memoirs.