Komparativní analýza bitvy u Little Big Hornu a u Isandlwany: Paralely mezi americkými Indiány a Zuluy

Roderick G. Murchison III.

Publikováno: 13. srpna 2017

Zaměřme se nejprve na určité sociologické podobnosti, které američtí prérijní Indiáni a Zuluové sdílejí. Obě skupiny byly polokočovné národy, jejichž živobytí bylo odvislé od velkých prostorných pastvin: v případě Indiánů to byla stáda bizonů, které lovili ze sedel svých koní, a v případě Zuluů šlo o stáda domestikovaného dobytka. Zemědělství ani u jedné skupiny nehrálo významnější roli kvůli migračnímu charakteru jejich populací. Vysoká míra mobility, kterou jak Indiáni tak Zuluové prokazovali v boji, byla přímým důsledkem jejich života ve stálém pohybu se stády.

Ačkoliv Zuluové s domestikovaným dobytkem vykazují vyšší míru kontroly nad svým prostředím než lovecká společnost prérijních Indiánů, ani jedna skupina se nepokoušela o technologický zásah do ekologie svého prostředí. O amerických Indiánech se de facto dá říci, že představovali jen další predátory, kteří podobně jako smečka vlků regulovali počty bizonní populace. Je do určité míry možné říci, zulský dobytek a severoameričtí bizoni ve svých vlastních ekosystémech hráli stejnou úlohu. Stáda těchto zvířat byla nejdůležitější součástí života obou skupin a srdcem jejich hospodářské činnosti.

Základní společenskou jednotkou u obou skupin byla vesnice či kraal; obě bývaly přibližně stejně velké, protože životní styl lovců-sběračů neumožňoval nějakou vyšší koncentraci lidí na jednom místě. Vesnice nebo kraal měla ve svém čele předáka, který měl naprostou kontrolu nad každodenním fungováním komunity. Rozhodoval – obyčejně po konzultaci s vesnickým mastičkářem nebo šamanem – kdy a kam se bude migrovat, urovnával spory a vykonával spravedlnost, a dohlížel na produkci potravin. Menší komunity se sdružovaly ve volný kmenový svaz připomínající skotský klanový systém, v jehož čele stál náčelník nebo král. Vedle politických vazeb měl svaz obvykle společné náboženství (náboženské představy), což pomáhalo držet velký počet rozličných vesnic či kraalů pohromadě v jedné národní struktuře.

Jak u Zuluů, tak u prérijních Indiánů dominovali muži, zatímco ženy měly na starosti manuální práce a starost o děti. Ideálem muže byl zdatný lovec-válečník, který v bitvě porazil každého nepřítele a z lovu nikdy nepřišel s prázdnou. Kromě lovu a boji se muži věnovali také náboženským a „státním“ rituálům, které byly ženám obvykle nepřístupné. Lze shrnout, že Zuluové i američtí Indiáni vyvinuli quasi-miliární společnost, jejímž středem byl občan-voják ve výborné fyzické kondici a vedoucí spartanský život. Obě společnosti se díky tomu v době před příchodem bělochů dokázaly prosadit jako dominantní regionální mocnost.

Výzbroj a taktika

Z vojenského hlediska je podoba mezi prérijními Indiány a Zuluy skutečně zarážející.

I když Zuluové bojovali jako lehká pěchota a Šajeni a Siouxové jako lehká jízda, mezi jejich výzbrojí a stylem boje najdeme řadu paralel. Základní zbraní zulských impiů bylo kopí, ale používali také dřevěné kyje (knobkerrie), sekery, vrhací oštěpy a v omezené míře i palné zbraně. Indiáni měli k dispozici zbraní víc, ale žádná nebyla výrazným způsobem lepší, než co měli Zuluové. Pro boj zblízka používali tomahawky, nože, kyje a kopí, na dálku pak vrhací oštěpy a pušky. Výzbroj obou národů byla v zásadě srovnatelná. Největším rozdílem bylo používání luku, ale v konečném důsledku to nemělo velký vliv, protože oba národy preferovaly boj zblízka spíše než přestřelky na vzdálenosti desítek metrů. Pozoruhodné rovněž je, že ač oba národy měly přístup k palným zbraním, Zuluové byli povětšinou mizerní střelci, kdežto Indiáni uměli střílet velmi dobře. Ač sice nejde přímo o zbraň, za zmínku také stojí hůl („coup stick“), kterou Šajeni a Siouxové nosili do bitvy a která v Africe nemá obdobu. Indiáni věřili, že mnohem obtížnější a obdivuhodnější je se dostat až k nepříteli a zlehka ho uhodit holí, než přímo zabít. Proto do bitvy s sebou nosili tyto krátké hole, často různě zdobené, se kterou předváděli svou válečnickou zdatnost. Pro Indiána představovalo velkou urážku, pokud někdo touto holí přetáhl jeho, proto její používání v boji bylo nebezpečnější, než se může zdát – u oběti se dalo předpokládat, že se rozzuří do běla a bude se chtít útočníkovi pomstít.

Základní taktika Zuluů a Indiánů byla stejná: vrhnout se ve větším počtu na protivníka, rozbít jeho řady a poté pozabíjet ty, kteří zůstali nebo se dali na útěk. Slavná bitevní formace „býčí hlava“ nebyla používána jen Zuluy, ale Šajeni a Siouxové ji uplatňovali také. Přestože Zulu byl pěšák a Indián jezdec, jejich bojová efektivita v boji zblízka byla srovnatelná; oba byli stateční a odhodlaní válečníci a jejich útočící řady se daly rozbít jen soustředěnou palbou z obranných pozic.

Organizační struktura obou domorodých armád (pokud je lze označit za armády – domobranná milice je asi přesnější označení) byla víceméně stejná. Oddíl Zuluů byl přibližně stejně početný, jako skupina bojeschopných válečníků v průměrném indiánském kmeni. Zulské oddíly se navzájem odlišovaly zvláštními čelenkami a kresbami na štítech, zatímco Šajeni a Siouxové za tímž účelem používali vzorce z peří a totemy, podobně jako Skotové používali různé tartany. Ani v jednom případě se nepoužívaly vlajky nebo zástavy. Zulské a indiánské formace byly z evropského hlediska naprosto nedisciplinované. Bojovníci reagovali na povely svých náčelníků, pokud jde o strategické a obecně taktické manévry, jakmile se ale spustila bitevní vřava, šli každý po svém a těžko už se jejich pohyb dal nějak ovládat.

Navzdory nadsazené pověsti, které se dnes nejrůznější mastičkáři a šamani – jmenovitě např. Sedící Býk – v současnosti těší, tak ani oni, ani afričtí kouzelníci a vědmy neměli v praktických vojenských záležitostech větší slovo, než mají dnešní vojenští kaplani. Žehnali zbraním a dnům bitvy a celkově pomáhali udržovat morálku a bojového ducha válečníků. Spadaly na ně i určité medicínské povinnosti a často připravovali nejrůznější lektvary. Kromě lektvarů a zaříkávání byla zdravotní péče u Zuluů a Indiánů úplně stejná – tedy žádná. Zranění muži se museli bez pomoci dostat domů (pokud neměli to štěstí a cestou nepotkali nějaké osobní přátele, kteří jim mohli pomoci) a tam se v závislosti na síle a odolnosti jednotlivce uzdravit, anebo zemřít. Běloši v Africe i Americe byli častokrát ohromeni, z jak strašných zranění se někteří domorodci dokázali zotavit, a to bez pořádné pomoci nebo léků. Pro těžce raněné, kteří už by nikam nedošli, pak zbývala jen jediná pomoc – rána z milosti. Zuluové obvykle nešťastníka rychle bodli do srdce ze strany v oblasti podpaží, zatímco Indiáni bodli do srdce zepředu vlastním nožem umírajícího.

Pro bělochy to nejhorší a nejodpudivější na válkách s domorodci byl jejich zvyk rituálně zohavovat těla nepřátel. Skalpování či rozčtvrcení, které prováděli Zuluové i Indiáni, má u obou podobné kořeny. Vedle praktického ujištění, že nepřítel je skutečně mrtvý, bylo účelem zabránit, aby se duch nepřítele vrátil a strašil bojovníka, který jej v bitvě pokořil. Pro Siouxe a Šajeny pak skalpy představovaly trofej – podobně, jako si spojenečtí vojáci za druhé světové války brali na památku německé helmy, pistole Luger či japonské samurajské meče – a v neposlední řadě také počítadlo zabitých nepřátel, obdobně jako zářezy na pažbě.

Pozadí konfliktu

Naneštěstí pro jihoafrické a americké domorodce, jejich rozsáhlé pastviny zabírali běloši pro své farmy a ranče, popřípadě těžební projekty. S postupem bělochů hlouběji a hlouběji do vnitrozemí se tradiční způsob života domorodců ocitl ve vážném existenčním ohrožení. Domorodci zpočátku reagovali ústupem a snahou o smírné vztahy s osadníky. Když však bylo zřejmé, že běloši chtějí zabrat všechno a ustupovat už není kam, museli domorodci radikálně změnit svůj přístup. Jejich aktivní odpor vyústil v to, že osadníci v hraničních oblastech žádali své vlády o vojenský zásah, aby eliminoval vzpurné divochy a otevřel cestu ke zcivilizování jejich země. Přání žít život, na jaký byli zvyklí, tak přivedl americké i jihoafrické domorodce do střetu s americkou kavalerií a britskou pěchotou.

Skoro to vypadá jako turnaj: lehká pěchota proti těžké pěchotě a těžká jízda proti lehké jízdě. Jaká škoda, že vzhledem ke geografickým a časovým okolnostem se nám nikdy nenaskytne pohled na souboj Zuluů se Siouxi. Obě útočící armády poskupovaly proti nepříteli, který dobře znal okolní terén a byl mu dokonale přizpůsoben, zatímco jejich vlastní vybavení a výcvik daným podmínkám nevyhovoval.

Postup Britů a Američanů

Američané a Britové tváří v tvář podobným problémům vyvinuli podobné strategie. Na cizí území vstoupili rozděleni na tři oddíly, které ze tří stran mířili k místu, kde tušili hlavní sílu nepřítele. Britské kolony postupovaly ze severozápadu, západu a jihu. Americké jednotky útočily ze severovýchodu, severu a jihu. Směr, odkud invaze probíhala, odrážela směr expanze bělochů na domorodé teritorium. Kvůli tehdejším omezeným přepravním kapacitám a nepřístupnému terénu byla mezi jednotlivými kolonami britské i americké armády velmi ztížená komunikace. Úzká kooperace a vzájemná podpora byla vyloučena až do doby, kdy všechny dosud oddělené jednotky dorazily na cílové místo. V obou případech byl průzkum velmi ledabylý a znalosti o nepříteli prakticky žádné. Nedostatek informací měl za následek hrubé podcenění síly a bojových schopností domorodců, což mělo v obou případech tragické důsledky.

Je zajímavé, že v obou bitvách to byla vždy centrální kolona, která byla napadena a téměř zničena. Všimnout si můžeme jednoho rozdílu, a sice že Siouxové a Šajeni provedli druhotný útok na levou (Crookovu) kolonu předtím, než zaútočili na Custera; Zuluové napadli britskou levou (Woodovu) kolonu až poté, co vybojovali bitvu u Isandlwany. Little Bighorn i Isandlwana byly v příslušných válečných konfliktech jedinými výraznými triumfy domorodců nad bělochy. Do jisté míry představovaly konec jednoho tažení a počátek nového, protože v důsledku porážky Britové i Američané přehodnotili své plány a povolali do oblastí posily. Je tragickou ironií, že to byly právě tyto dvě vítězné bitvy, které zapříčinily tvrdou odvetu bělochů a nakonec vedly k definitivní porážce domorodců a ztrátě jejich tradiční domoviny. Pokud by se Zuluům a Indiánům podařilo zopakovat úspěch a zničit i centrální kolony, výsledkem by byl klasický příklad toho, jak lehce vyzbrojená, leč vysoce mobilní síla dokáže porazit nepřítele s lepší výzbrojí tak, že ho dostihne dříve, než se stihne zformovat a koncentrovat. Faktem však zůstává, že bez ohledu, jak triumfální vítězství mohli američtí Indiáni a afričtí černoši vybojovat, vytrvalý tlak bílých osadníků a technologický pokrok je už předem odsoudil k porážce.

Průběh bitev

U Little Bighornu i u Isandlwany stáli v čele útočících armád velitelé, kteří měli na triku od svých nadřízených oficiální napomenutí. Tažení bezesporu brali jako příležitost vydobýt si slávu a napravit svou pověst. V tomto zoufalém zápalu Custer i Durnford porušovali rozkazy. Ať už si o nich jejich nadřízení ve své době mysleli cokoli, dějiny i veřejné mínění dnes oba odměňuje slávou a uznáním za to, co zbrklý a tvrdohlavý voják umí nejlépe: statečně zemřít. Zaměřme se proto nyní na jejich osudové chyby.

Když se dostal až do těsné blízkosti nepřátelských Indiánů, které hledal, Custer rozdělil své síly; dvě ostatní skupiny pod velením majora Renoa a kapitána Benteena. Co mohla být dobrá taktika při průzkumu terénu, však představovalo katastrofální rozhodnutí tváří v tvář početnějšímu nepříteli, jehož útok se dal zastavit jen ukázněnou palbou z dobře hájitelné pozice. Podplukovník Durnford také učinil tu chybu, že rozdělil svůj oddíl tváří v tvář mnohem početnějšímu nepříteli. Sám se vydal směrem k Chelmsfordově postupu, kde cestou narazil na armádu Zuluů, o kterých už Britové měli hlášení, že v oblasti jsou. Také navedl podplukovníka Pulleina, velitele tábora u Isandlwany, aby umístil rotu pěchoty na hřeben. Později tam Pulleine poslal ještě jednu rotu. To byla velká chyba, neboť britské síly byly zastiženy plným útokem protivníka ve chvíli, kdy byly tak roztažené, že vzájemná palebná podpora byla nemožná.

Samotný průběh obou bitev je obdobný. U Isandlwany i u Little Bighornu to bylo pravé křídlo domorodců, které učinilo první kontakt s bílými vojáky. Do hlavní bitevní vřavy však žádnou rozhodující měrou nezasáhli, místo toho podnikaly menší výpady proti bělochům, které tím zaháněli do defenzívy v určité vzdálenosti od hlavního vojska. Střed a levé křídlo domorodých armád je to, které se účastnilo masakru bílých vojáků. V obou případech Zuluové i Indiáni po nedlouho trvajících jatkách vyklidili pole a bojovníci se rozešli domů.

Předpokládá se, že Custerův poslední boj mohl trvat asi hodinu. Jakmile Indiáni odehnali muly, které Američanům nesly munici, vojákům brzy došlo střelivo a nedokázali odrazit finální výpad Šajenů a Siouxů. To bitva u Isandlwany trvala déle, ale její závěrečná fáze musela vypadat velmi podobně. Když se zásoby munice perimetr hájících jednotek ztenčily natolik, že už nedokázaly střílet dostatečně rychle, Zuluové podnikli výpad a obrátili příslušníky Natalského domorodého kontingentu (Natal Native Contingent) na útěk. Jakmile v britské obraně vznikla trhlina, linie se rozpadla na několik menších oddělených skupin, které už jen bojovaly o holé přežití.

Zuluové a Indiáni na pravém křídle, kteří se neúčastnili hlavní bitvy, útočili na menší sekce bělošských armád, které se opevnily a držely pozice. Tyto skupiny – Reno a Benteen na svém kopci a Bromhead s Chardem u Rorke’s Drift – dokázaly přežít zejména díky tomu, že byly koncentrovány na hájitelné pozici a měly přístup k zásobám munice.

Závěr

Následující pasáž mapuje příhody, které mají v obou bitvách paralelu. Ačkoliv jistě není vyčerpávající, měla by dostatečně ilustrovat vysoký stupeň podobnosti bitvy u Isandlwany a Rorke’s Drift a Little Bighornu.

Charakter americké armády té doby – poměrně nepočetná, zato s obrovskou zodpovědností, na povýšení se čekalo věčnost, sloužily v ní opravdu nejrůznější charaktery a vedle rodilých Američanů v ní byl k nalezení i značný počet přistěhovalců a cizinců. Tento popis by v zásadě seděl i na britskou armádu snad s výjimkou cizineckého živlu. I zde by se však dalo namítnout, že řada britských vojáků byli původem Velšané nebo Irové a nikoliv „praví“ Angličané.

Američané měli s sebou indiánské průvodce, obvykle z řad kmenů Arikara a Absarokee, neboť šlo o tradiční nepřátele Siouxů. Brity při invazi do Zulska doprovázel Natalský domorodý kontingent, který se skládal z černochů, jejichž kmeny měly se Zuluy rovněž letité konflikty. Obě tyto původem domorodé skupiny uprchly z bojiště ještě před úplným zničením svých bílých spojenců. V případě natalských domorodců jejich ústup uspíšil finální porážku, zatímco indiánští průzkumníci sedmé kavalerie byli Custerem de facto posláni pryč.

Představte si prudkou řeku s vysokými a kluzkými břehy. Zkuste si představit malou skupinu bílých vojáků pokoušejících ji překročit na uřícených a vystrašených koních, pod tlakem útočících divochů, odrážející je pažbami pušek, pálící své poslední náboje z revolveru, který následně hodili po nejbližším nepříteli. Strženi k zemi a zabíjeni. Někteří zemřeli při pokusu zachránit spolubojovníka. Jiní jich nedbali. Ale všichni měli společný cíl – uniknout ze spárů příšerné smrti. Tak vypadal důsledek porážky. Sauve qui peut – zachraň se kdo můžeš! Takováto scéna byla k vidění v obou bitvách: úprk přeživších od Isandlwany i ústup majora Renoa. Ale ani ti, kteří se vzpamatovali z prvotního šoku, dostali se až k řece a dokázali ji překročit, ještě neměli zcela vyhráno. Stejně jako doktor De Wolf byl zabit za řekou, tak poručík Melville a Coghill nalezli smrt na natalské straně Buvolí řeky.

Někteří z přeživších, kteří překročili řeku, dosáhli až míst, které bylo úspěšně hájené menším počtem mužů, kteří zadrželi ten samý masivní útok, který vyhladil hlavní armádu. Zásadním rozdílem je, že zatímco z těch několik mála, co se zachránilo od Isandlwany a doneslo novinku o porážce do Rorke’s Drift, žádný tu nezůstal, aby dál bojoval. Naproti tomu všichni muži z Renoovy skupiny, kteří překročili Big Horn a nebyli vážněji ranění, se okamžitě zapojili do obrany pozice, později pojmenované Reno Hill. Opevnění u obou bylo podobné. Britové u Rorke’s Drift postavili barikádu z beden od sucharů, pytlů od kukuřice a odstavených vozů. Američané na Reno Hill – zbytky rot A, G a M – vyhloubili mělký příkop a před něj nahromadili bedny od chleba, sedla a mrtvé koně a muly. Po zbytek odpoledne a celou noc byly obě skupiny obránců pod neustálým tlakem. Muži riskovali život, a namnoze o něj přišli, při pokusech odtáhnout zraněné spolubojovníky do bezpečí. Podnikali protiútoky kdykoliv se nepřítel pokusil zachytit na nějaké pevné pozici.

Příslušníci 7. jezdeckého pluku i 2. praporu 24. pěšího pluku stříleli tak zběsile a tak dlouho, že se jejich pušky zahřály natolik, že se nedaly udržet v ruce a náboje se připekly v přehřátých komorách. Když k tomu došlo, vojáci museli použít nůž, aby zaseknutou nábojnici dostali ven a mohli pokračovat ve střelbě. Většina těch, kteří celé martyrium přežili, měli podle všeho ošklivé podlitiny na rameni od zpětného rázu svých pušek. Během noci obránci trpěli žízní, zvláště ranění. Několik Renoových mužů se proplazilo až k řece, aby naplnilo čutory. Poručík Chard pak provedl výpad z vnějšího perimetru, aby se zmocnil vozu s vodou a přitáhl ho blíže k barikádě, odkud mohli Britové brát vodu přes hadici.

V obou bitvách najdeme řadu případů osobního hrdinství, které byly později odměněny nejvyšším vyznamenáním. Jedenáct obránců od Rorke’s Drift obdrželo Viktoriin kříž a dvacet čtyři vojáků od Reno Hill bylo Kongresem vyznamenáno Medailí cti.

Nakonec, když už obránci začali pociťovat, že se blíží konec a nebudou schopni vydržet další nápor, Indiáni i Zuluové se stáhli a vrátili se domů. Američané a Britové ale zůstali dále na stráži v obavě před novým útokem, dokud je nepřišly vysvobodit vlastní posily. Dva dny po začátku bitvy se k Renoovi dostali Terry a Gibbon, kteří noc předtím strávili na místě, kde bojoval Custer. Na místě Custerova střetu našli jen jednoho živého tvora – koně jménem Komanč, který patřil kapitánu Mylesi Keoghovi. Generál Chelmsford k Rorke’s Drift dorazil den po bitvě a noc strávil nedaleko Isandlwany. Ve zpustlém táboře objevil než pár opilých Zuluů. Otázka přeživších byla zodpovězena, zraněným se dostalo řádného ošetření a běloši začali plánovat odvetu.

O posledních chvílích Custerova oddílu ani Pulleinových vojáků u Isandlwany nebylo mnoho známo až do doby o několik let později, kdy konečně promluvili bojovníci z druhé strany. V té době už byli dávno pokořeni a jejich země ztracena ve prospěch postupující bílé civilizace. Indiánské kmeny už nikdy poté nedosáhly takové jednoty a tím nastal jejich dlouhý pád, na jehož konci stálo živoření ve Spojených státech jako občanů druhé kategorie. Jakmile se impiové vrátili domů do svých kraalů, aby provedli očistné rituály, největší armáda, jakou kdy černá Afrika postavila, se vypařila jako pára nad hrncem. Jen mohyly u Isandlwany zůstaly jako vzpomínka na její existenci.

Zdroj

Původní článek „A COMPARATIVE ANALYSIS OF THE Battles of the Little Big Horn AND Isandhlwana/Rorke's Drift and the similarities between the American Plains Indians and the Zulus“ Rodericka G. Murchisona III. naleznete na stránkách Jihoafrické společnosti vojenské historie.