Richard Lví srdce a dobytí Kypru

Helena P. Schrader

Publikováno: 22. ledna 2016

Anglický král Richard se do historie zapsal přízviskem Lví srdce svou vojenskou zdatností, ale většina jeho vítězství byla velmi pomíjivá. Velká část anjouovských území Angličané ztratili za vlády jeho bratra Jana Bezzemka a Jeruzalémské království, které v letech 1191–1192 anglický král zachránil před úplnou zkázou, úplně zaniklo zhruba sto let po jeho smrti. Ovšem jeden územní zisk, ke kterému došlo téměř úplnou náhodou, přetrval staletí – tím bylo dobytí Kypru v roce 1191. Richard ostrov ovládl za pouhé čtyři týdny a během následujícího roku na něm ustanovil latinské království, které se udrželo až do druhé poloviny 16. století. Toto je příběh překvapivého křižáckého úspěchu a jeho neočekávaného důsledku.

Cesta na Východ

Po bouřlivé zimě strávené na Sicílii, král Richard v roce 1191 se svou křižáckou armádou složenou z vazalů i žoldnéřů vyrazil do Svaté země. Křížové výpravy se účastnil také francouzský král Filip August, s nímž Richard měl své rozepře a který na Východ mezitím vyrazil napřed bez Angličanů. Richardovo loďstvo 1. dubna vyplulo ze Sicílie, po cestě však bylo stiženou bouří, která flotilu roztříštila. Zatímco Richardova galéra nakonec 22. dubna bezpečně doplula na Rhodos, loď, na jejíž palubě byla Richardova snoubenka Berengarie Navarrská a Richardova sestra, sicilská královna-vdova Johana, však chyběla. Richard na ostrově onemocněl, a když se znovu cítil lépe a jeho lodě byly opět plavbyschopné, přeskupil flotilu a vydal se zpět na cestu do Svaté země. Nejprve však zamířil na Kypr, největší ostrov východního Středomoří, doufaje, že tu najde další lodě, které se oddělily od flotily během bouře – včetně té se svou snoubenkou a sestrou.

Kypr v té době ovládal nezávislý řecký vládce Izák Komnenos, samozvaný „císař“, který podle Richardových vlastních slov akorát „kradl a plenil“. Richardovi lidé se na ostrově skutečně nacházeli. Posádkám tří ztroskotaných lodí se ale nedostalo takového přijetí, jaké by se dalo očekávat od křesťanského vládce. Loď Richardovy snoubenky sice neztroskotala, ale uchýlila se do bezpečného přístavu v Limassolu. Rytíři na palubě se doslechli, jaký osud potkal jejich druhy ze ztroskotaných lodí a královna Johana ujišťování „císaře“ Izáka, že se postará o její bezpečnost, očividně nevěřila. Cítila v tom úskok a raději dál zůstávala na palubě své poškozené lodě.

Takže když Richard navečer 5. května dorazil do limassolského přístavu, našel svou snoubenku a sestru v prekérní situaci: na palubě neplavbyschopné lodě, na níž docházely zásoby vody, a v obavách, že pokud vystoupí na břeh, budou vzaty jako rukojmí, či ještě hůř. Richard na to odpověděl jediným způsobem, který lze očekávat od hrdého Plantageneta: zaútočil.

Obsazení ostrova

Přesný sled následujících událostí se v různých kronikách liší. Podle jedné verze Richard nařídil svým galérám prorazit blokádu lodí u ústí limassolského přístavu a poté vtrhl na břeh; ani nepočkal, až budou vyloděni koně. Podle jiné se vylodil na pobřeží za městem a poté Limassol dobyl po souši, rovněž bez koní. Tak či onak, Izák Komnenos ve městě zajat nebyl a mezi anglickým králem a kyperským „císařem“ později ještě došlo k bitvě na místě, za které se někdy považuje Kolossi, kde později stála nádherná komenda řádu špitálníků.

Ať už se tak stalo kdekoliv, Richard Izákovy jednotky obrátil na útěk beze ztrát ve vlastních řadách, protože jak se ukázalo i v předchozích střetech, samozvaný císař měl prakticky nulovou podporu mezi obyvatelstvem. Do svého úřadu byl dosazen (kdoví jestli) byzantským císařem, který byl sám od té doby svržen. Despotická vláda mu vynesla akorát nenávist mezi ostrovany. Richard Lví srdce ani nemusel příliš napnout svůj vojenský um, aby na Kypru vydobyl vítězství. Když Izák konečně kapituloval, Richard se vrátil do Limassolu a 12. května se oženil s princeznou Berengarií, která byla zároveň korunována anglickou královnou. Není přesně známo, kde se svatba odehrála a dnes se k této události hlásí hned několik limassolských kostelů.

Richard Lví srdce se chtěl co nejdříve dostat do Svaté země, kde v křesťanských rukách zůstával už jen přístav Tyros a křesťané zatím obléhali Akkon. Pravděpodobně by z Kypru byl odjel krátce po své svatbě, kdyby poražený Izák Komnenos neporušil svůj slib připojit se ke křížové výpravě. Místo toho Izák uprchl do hor s jasným úmyslem zmocnit se zpět vlády nad ostrovem, na což Richard odpověděl uspořádáním tažení za dobytí celého Kypru – což mu nedalo mnoho práce vzhledem k nepřátelství, které Kypřané chovali ke svému předešlému vládci. Richard se vylodil ve Famagustě a odtud zamířil směrem k hlavnímu městu Nikosii. Do cesty se mu postavili Izákovi žoldnéři, které ale anglický král snadno porazil a poté pokračoval dál v cestě k hlavnímu městu. V Nikosii mu padla do zajetí Izákova jediná dcera, jejíž jméno pro dějiny zůstalo tajemstvím. Koncem května se Izák Komnenos Richardovi podruhé vzdal, a to navzdory tomu, že pořád měl ve svých rukách tři pevné hrady, kde mohl hledat útočiště. Zřejmě si ale nebyl jistý věrností jejich posádek.

Izák kapituloval pod jedinou podmínkou: že nebude uvržen do želez. Richard tedy speciálně pro něj nechal zhotovit okovy ze stříbra. Zemřel o tři roky později, když se snažil přimět ikonijského sultána k válce proti Byzanci.

Základy Kyperského království

Richard se stále snažil dostat do Svaté země, aby se konečně mohl připojit k obléhání Akkonu dříve, než si vítězství připíše Filip August. Richard ale vnímal, jaký strategický význam Kypr pro křižácké státy v Palestině má; kyperský přístav Famagusta leží jen 118 mil od Tripolisu a 165 mil od Akkonu. Kypr navíc měl úrodnou půdu, schopnou produkovat dostatek obilí, cukru, oliv, vína a citrusových plodů. I když si Richard byl vědom, že ostrovu nejspíše nebude moci vládnout osobně, chtěl jej zajistit jako základnu pro křižácké státy na pevnině. A tak, i když sám z Kypru odjel 4. června 1191, přesně měsíc po svém příjezdu, krátce nato prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých.

Na rozdíl od Richarda, který se dohodl s místní řeckou aristokracií a ponechal jim jejich výsady i zvyky, templáři obyvatelstvo zatížili vysokými daněmi a údajně hodlali na ostrově zavést latinský ritus. Během pouhých šesti měsíců na Kypru vypuklo povstání a templáři si museli přiznat, že nemají dost sil na jeho potlačení a zároveň pro vedení války ve Svaté zemi. Ostrov tak vrátili Richardovi, který jej obratem prodal podruhé, tentokrát svému vazalovi a bývalému králi Jeruzaléma Guyovi de Lusignan. Guy měl dlouhou a barvitou minulost, od svedení jeruzalémské princezny Sibyly až po ztrátu celého království v bitvě u Hattínu u Galilejského jezera. Nyní byl ale bez ženy i bez majetku. Guy na Kypr přišel na jaře 1192, patrně obklopen dalšími barony a rytíři z kdysi hrdého Jeruzalémského království, kteří v důsledku války se Saladinem přišli o svá panství v Palestině. Guy de Lusignan zemřel o dva roky později a Kypr zdědil jeho starší bratr Amaury, který se stal zakladatelem stabilní latinské královské dynastie, která na trůnu ve východním Středomoří seděla tři sta let.

Zdroj

Původní článek „Tne Conquest of Cyprus: The Last Crusader Kingdom“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.