Buddhistická krize v Jižním Vietnamu

Peter Brush

Publikováno: 30. ledna 2016

Konec francouzské koloniální nadvlády v Indočíně značil počátek amerických snah o vytvoření samostatného a silného vietnamského státu, od kterého si Američané slibovali zadržení komunistické expanze v regionu. Spojené státy měřily svůj úspěch svého „budování státu“ (nation building) schopností vietnamské vlády nabídnout uplatnění všem vrstvám společnosti. Saigonský režim měl však velké potíže získat si podporu buddhistických obyvatel a v roce 1966 dokonce došlo ke krvavému konfliktu.

V roce 1954 se prezidentem Jižního Vietnamu s americkou podporou stal Ngo Dihn Diem. Za Diema byli na všechny významné pozice ve vládě a veřejné správě dosazováni římští katolíci, kteří byli i jinak různě společensky zvýhodňováni. To buddhisté, kteří tvořili v zemi většinu, rozhodně odmítali a v průběhu 50. a 60. let založili celou řadu organizací, náboženských i sekulárních, jejichž prostřednictvím se snažili získat v zemi vliv úměrný jejich zastoupení v populaci. Buddhistická opozice se sice svržení a zavraždění prezidenta Diema (3. září 1963) přímo neúčastnila, jistý podíl na něm však měla.

Navzdory snahám nebyly po Diemově odstranění nedokázaly jihovietnamské politické elity sestavit funkční vládu. V polovině roku 1965 proběhl vojenských puč, kdy moc převzali generál letectva Nguyen Cao Ky (jakožto nový premiér) a generál armády Nguyen Van Thieu (prezident). Ky se opíral o podporu generálů, kteří veleli čtyřem jihovietnamským vojenským regionům, tzv. „sborům“. Kvůli válce tito muži měli jak vojenské, tak i politické pravomoci; velitelé sborů na svém území prakticky kralovali a ze své pozice mohli vyvíjet značný nátlak na centrální vládu v Saigonu. Velitelé sborů podporovali Kye, o němž věděli, že je přijatelný pro jejich americké mecenáše. Měli představu, že Ky bude nadále zajišťovat přísun americké vojenské pomoci a přitom jim nebude příliš nezasahovat do jejich záležitostí ve sborech. I. sbor ležel v severozápadní části Jižního Vietnamu, byl od Saigonu nejvzdálenější a na jeho území se nacházela tři největší a nejvýznamnější jihovietnamská města.

Premiér Ky byl přesvědčen, že vůdcové jihovietnamských buddhistů jsou zrádci, kteří chtějí svrhnout jeho režim (ve svých memoárech hrozil, že než odejde z úřadu, dá zabít každého buddhistického vůdce, který by se pokusil ho svrhnout) a otevřený konflikt s nimi jen vítal. Podle Kyova mínění byl velitel I. sboru, generál Nguyen Chanh Thi, „rozený intrikán s levičáckými sklony“. Když se generál Nguyen Chanh Thi buddhistů zastal, premiér Ky ho 10. března 1966 z funkce odvolal, což posléze vyústilo v hlubokou politickou krizi.

Nguyen Chanh Thi byl buddhista a schopný důstojník, který se v I. sboru – kde vládl ještě nezávisleji než velitelé ostatních sborů – mohl opírat o širokou lidovou podporu, zejména od místních buddhistů, kterým nebránil v prosazování jejich politických cílů, včetně snahy o ukončení občanské války a ujednání příměří s komunistickým Vietkongem. Ky a Thieu ho tak považovali za hrozbu. Americký velvyslanec Henry Cabot Lodge, generál William Westmoreland i ministr obrany Robert McNamara se postavili na stranu Saigonu a proti Nguyenovi, který byl podle jejich názoru na vypořádání se s komunistickým nebezpečím příliš měkký. Američané Nguyenovi nabídli odchod do Spojených států, kde by ho čekal zajištěný život i vzdělání pro jeho děti, čímž doufali, že se ho elegantně zbaví. Generálovy vyhlídky v Jižním Vietnamu vypadaly bledě. Mohl však počítat ještě s jedním důležitým zastáncem: generála americké námořní pěchoty Lewise Walta, který velel americkým silám v I. sboru a sloužil jako starší poradce pro zdejší jihovietnamské ozbrojené síly.

Jihovietnamská armáda byla oproti té americké značně provinční, zejména jihovietnamské regionální jednotky. Walt pokládal Nguyena za vynikajícího velitele, který se těšil mimořádné loyalitě od svých vojáků. A tato silná kombinace – politická podpora buddhistů i vojenská ze strany jihovietnamské armády – umožnila Nguyenovi vzdorovat americkému politickému tlaku, aby prostě vyklidil pozici a jal se zmizet. Podle oficiální historie operací americké námořní pěchoty ve Vietnamu v roce 1966, „odvolání generála Nguyena otřáslo celým I. sborem“.

Do ulic Danangu i dalších severních měst vyšly tisíce demonstrujících, kteří na podporu generále Nguyena a vyjádření odporu k saigonské vládě založili Vojensko-občanský odbojový výbor. Tato organizace, jinak známá jako „Hnutí odporu“, svůj vliv rychle šířila; několik jejích členů dokonce obsadilo rádiovou stanici v Danangu a vysílalo odtud protivládní vysílání. K hnutí se připojili i studenti z císařského města Hue. Byla vyhlášena generální stávka, která trvala několik dní. Hnutí poté vyhlásilo svojí autoritu nad ozbrojenými složkami v provincii Quang Nam, kde se nacházel Danang se svými důležitými vojenskými základnami. Buddhisté v Hue se zmocnili tamní rádiové stanice a připojili se k Hnutí a odboji proti vládě v Saigonu. Situace se dále zhoršila koncem března. Generál Nguyen se zatím dostal zpět do I. sboru, kde ho v Hue a Danangu přivítaly nadšené davy. Hnutí nabralo protisaigonský i protiamerický směr a jeho vliv se rozšířil natolik, že takřka celé území I. sboru se vymanilo z vlivu centrální vlády. Americká vláda bila na poplach a v Saigonu se rozhodli jednat. 3. dubna uspořádal premiér Ky tiskovou konferenci, na které oznámil, že město Danang se nachází v rukách komunistů a slíbil, že pověří armádu, aby ho získala zpět. Následující noci Ky do Danangu vyslal tři prapory jihovietnamských mariňáků, které na místo přepravily americké vojenské letouny. Mariňáci zatím zůstávali na danangské letecké základně a nepokusili se město od rebelů získat. Generál Walt se nacházel mezi mlýnskými kameny – na jedné straně jihovietnamští mariňáci ze Saigonu, na druhé straně vojáci jihovietnamské armády, kteří stáli na straně generála Nguyena a rebelů.

9. dubna se situace dále přiostřila. Plukovník jihovietnamské armády Dam Quang Yeu, který stál na straně rebelů, vyslal konvoj pěchoty, obrněných vozidel a dělostřelectva z Hoi An směrem na Danang. Velitel 3. divize americké námořní pěchoty generál Wood Kyle přikázal 9. pluku námořní pěchoty zablokovat silnici č. 1 a zastavit tak jihovietnamský konvoj. Četa mariňáků z roty foxtrot, 2. praporu, 9. pluku za podpory dvou protitankových vozidel typu Ortos zatarasila dvou a půl tunovým nákladním autem most a zaujala pozice na severní straně. Letka jihovietnamského letectva několikrát přelétla nad pozicemi mariňáků. Když byl jeho postup zastaven, plukovník Yeu namířil 155-ti milimetrové houfnice proti letišti. Walt k pozici u mostu poslal plukovníka Johna R. Chaissona. Ten plukovníka Yeua varoval, aby nepostupoval dále a nechal nad jeho pozicemi přelétnout letku Vough F-8E naložených raketami a bombami. Walt dále nařídil zamířit 155-ti milimetrová a 8-mi palcová děla na pozice jihovietnamské armády.

Yeu Chaissonovi vzkázal, že je přítelem amerických mariňáků, ale že „přišel bojovat se saigonskou vládou, která ohrožovala místní lid, a byl ochoten položit život, pokud to bude nutné…“. Chaisson ho varoval, že jeho jednotky čeká masakr, jestli zahájí palbu na jeho mariňáky, pak nasedl zpět do své helikoptéry a odletěl. Napětí postupně opadávalo. Během několika dalších dní saigonská vláda získala zpět kontrolu nad rádii v Hue a Danangu. Jihovietnamští mariňáci byli odvoláni zpět do Saigonu a vojáci z I. sboru se vrátili zpět ke svým bojovým úkolům proti Vietkongu. Generál Nguyen se veřejně distancoval od Hnutí odporu.

Ale to bylo jen ticho před bouří. Premiér Ky se obával, že buddhisté ovládnou celou centrální oblast a vyhlásí její autonomii. Aniž by něco řekl prezidentu Thieuovi nebo Američanům, vydal rozkaz náčelníkovi štábu generálu Cao Van Vienovi poslat vojáky zpět do Danangu. 15. května tak ze Siagonu odstartovala letadla s loyálními jihovietnamskými mariňáky a výsadkáři směrem na Danang. Jednotky přistály za úsvitu a bezodkladně se přesunuly do města, kde obsadily místní velitelství jihovietnamské armády. Americká vláda se z Washingtonu snažila spojit s generálem Waltem, aby zjistila, co se děje. Podle Kye „byl Walt vzteky bez sebe, že bez varování zaútočili na to, co považoval za své teritorium“. Ky nařídil vypravit letadlo a shazovat letáky nad pozicemi probuddhistických jednotek, v nichž hrozil, že budou zničeni, pokud zahájí palbu na jeho vojáky. Walt se ve svých memoárech vůbec nezmiňuje, že by se kvůli tomu rozčiloval. Spíše popisuje své zoufalství z celé situace a byl jen rád, že Vietkong mezitím nevyužil situace a nezaútočil, a že Američané do celé situace zatím nebyli přímo zataženi. Generál Walt byl opět vklíněn mezi oběma znesvářenými stranami. Nový velitel I. sboru, generál Ton That Dinh, měl podporu většiny jihovietnamských vojáků v regionu a stejně jako Walt, i on byl nenadálým příjezdem Kyových jednotek zaskočen. Aby unikl zatčení, uchýlil se Dinh na velitelství americké námořní pěchoty.

Později toho rána ostřelovalo letadlo jihovietnamského letectva jihovietnamské vojáky poblíž pozic amerických mariňáků severně od města. Walt se obával krveprolití a požádal saigonskou vládu, aby stáhla své jednotky zpět. 16. května Ky žádost odmítl, místo toho odvolal generála Dihna a na pozici velitele I. sboru dosadil Huynha Van Cao – katolíka. Druhého dne (17. května) generál Cao odletěl do Hue navštívit divizní velitelství jihovietnamské armády. Když už se generál Cao chystal k odjezdu do Danangu, rozbouřený dav pronikl na základnu. Když se americký vrtulník s generálem odlepil od země, jeden jihovietnamský poručík helikoptéru dvakrát trefil z pistole. Americký kulometčík na to reagoval dávkou z kulometu, která zabila poručíka a zranila dva další poblíž stojící vojáky. Hnutí odporu Američany záhy odsoudilo za vměšování do vietnamských vnitřních záležitostí.

Nejenže premiér Ky odmítl stáhnout své oddíly, ale navíc se zdálo, že mu o konfrontaci s Američany vyloženě jde. Ve svých vlastních memoárech uvádí, že nařídil svým oblastním velitelům namířit ta největší děla na základnu amerických mariňáků. Pokud by Američané napadli jihovietnamské letadlo, které nad nimi kroužilo, velitelé měli rozkaz „zničit mariňáckou základnu“. Ky obšírně popisuje, jak odletěl do Danangu a pokáral generála Walta za vměšování se do věcí, do kterých mu vůbec nic není. Vedle projevů okázalé arogance spíše než na diplomacii Ky potrpěl na své hedvábné šátky a perlami zdobený revolver. Údajné pokárání Walt nezmiňuje ve svých memoárech, ani ho nenajdeme ve vylíčení událostí vietnamské války v oficiálních dějinách americké námořní pěchoty.

18. května se jihovietnamští mariňáci chystali překročit most přes danangskou řeku, který spojoval město s poloostrovem Tiensha. Jihovietnamští vojáci sympatizující s Hnutí odporu, kteří drželi pozice na druhé straně, začali střílet. Odbojáři generálu Caovi poslali vzkaz, že most zaminovali a pokud se ho jihovietnamští mariňáci pokusí překročit, tak ho zničí. Cao zprávu předal Waltovi. Protože most byl životně důležitý pro operace americké námořní pěchoty, generál Walt opět poslal plukovníka Chaissona, aby se napětí mezi oběma znepřátelenými tábory Vietnamců pokusil zmírnit.

Chaisson vietnamské mariňáky dokázal přesvědčit, aby se stáhli a jejich místo na západní straně mostu obsadili Američané. Chaisson poté požádal i Hnutí odporu, aby se stáhlo a umožnilo americkým mariňákům obsadit i východní stranu, ale jeho žádost byla odmítnuta. Plukovník Chaisson ale americké mariňáky na pozice jihovietnamské armády stejně poslal. Američané přešli most a sedli si mezi rebelující Vietnamce, ale nijak je odtud nevyháněli. Na místo poté přijel i generál Walt s Chaissonem spolu přešli most na východní stranu. Jeden jihovietnamský poddůstojník je zastavil a pohrozil, že odpálí most. Jihovietnamští ženisté nejen podminovali most, ale navíc i nedaleký muniční sklad s 6000 tunami munice.

Vietnamci měli na Američany namířené dva těžké kulomety, z nichž začali střílet a američtí mariňáci se museli krýt. Situace byla velmi napjatá. Podle Chaissona, zatímco Walt mluvil s vietnamským poddůstojníkem a „dal mu co proto“, Američané zatím potichu přestřihávali dráty k výbušninám. Vietnamec se ale zastrašit nedal, místo toho Waltovi odvětil, „generále, my tady společně zemřeme“ a rukou pokynul svým ženistům, aby odstřelili most. Jak Walt vzpomínal: „Bezesporu očekával, že most na jeho signál vyletí do vzduchu. Nikdy nezapomenu na ten výraz v jeho obličeji, když se tak nestalo.“ Mezitím američtí mariňáci zajistili i východní stranu mostu a odstranili výbušniny z mostu i muničního skladu. Druhý incident na mostě byl zažehnán, ale krize dále pokračovala.

Koncem května oddíly Hnutí odporu stále držely v Danangu několik opěrných bodů. Tyto oddíly byly dobře vyzbrojené a neváhaly čas od času své těžké kulomety a další automatické zbraně použít proti vládním silám. 21. května se generál Walt dozvěděl, že v Saigonu se rozhodli k potlačení rebelů použít letectvo. Walt byl zděšen. Obával, že letecký útok přinese oběti z řad civilistů, i amerických, kterých v té době bylo v Danangu více než tisíc. Se svými obavami se svěřil veliteli I. sboru (již čtvrtému od začátku celé buddhistické krize). Odtud se však pomoci nedočkal; jihovietnamský velitel se ze strachu, aby ho nezavraždili vlastní vojáci, přemístil do Waltova velitelství a tvrdil, že nad letectvem nemá žádnou kontrolu. Walt se pokusil jednat s velitelem jihovietnamského letectva v Danangu, ale bezvýsledně. Walt poté obdržel informaci, že jihovietnamské útočné letouny naložené bombami a raketami odstartovaly ze své danangské základny. Když viděl, že diskuse nikam nevedou, generál Walt nařídil veliteli 1. letecké peruti námořní pěchoty naložit čtyři stíhačky raketami vzduch-vzduch.

Kulometná družstva Hnutí odporu operující nedaleko pozic amerických mariňáků začala ostřelovat jihovietnamské vojáky. V reakci na to je začala dvě letadla ostřelovat raketami. Tři rakety minuly cíl, zasáhly pozice Američanů a zranily osm z nich. Američané vyslali dvě své stíhačky, aby zaměřily jihovietnamské letouny a na Waltův rozkaz je sestřelily. Walt se poté spojil s velitelem jihovietnamského letectva a pohrozil mu, že jeho letadla půjdou k zemi, jestli na Danang přistane byť jediná další raketa, bomba nebo střela.

Vzápětí dostal generál Walt telefonát z Washingtonu, kde mu tlumočili oficiální stížnost saigonské vlády, že se Američané míchají do vietnamských vnitřních záležitostí. Když Walt vysvětlil celou situaci, bylo mu sděleno, aby jednal podle svého nejlepšího uvážení. Vietnamci vyslali další čtyři letouny, aby se zaměřily na americké stíhačky a velitel jihovietnamského letectva Waltovi vzkázal, že jeho stroje sestřelí, jestliže Američané zahájí palbu. Walt vyslal další dvě letadla, aby podpořily ty, které už byly ve vzduchu. Takhle Američané a Jihovietnamci létali nad Danangem další dvě hodiny a poté se jihovietnamská letadla konečně vrátila na základnu.

Ani Hnutí odporu na zemi nedosáhlo žádného pokroku. Na obou stranách padlo asi 150 Vietnamců a dalších 700 bylo zraněno. Američané měli 23 raněných, z toho 18 příslušníků námořní pěchoty. Generál Nguyen, jehož odvolání stálo na počátku celé krize, se 24. května setkal s generálem Williamem Westmorelandem a o tři dny později v Chu Lai také s premiérem Kyem. Dohodli se na tom, že nejprospěšnější bude, když generál Nguyen I. sbor opustí nadobro. Než však odešel, pokusil přesvědčit generála Cao, aby se vrátil na velitelství I. sboru. Cao se obával o bezpečnost své rodiny a požádal Westmorelanda o azyl ve Spojených státech, kde se chtěl „stát americkým občanem, připojit se k armádě nebo námořní pěchotě a bojovat s komunismem…“. Později toho roku do amerického exilu odešel i generál Nguyen Chanh Thi. Saigonská vláda poté do I. sboru dosadila nového velitele – generála Hoanga Xuan Lama –, který svou pozornost zaměřil místo na boj s americkými mariňáky a protivládními silami na Vietkong a Severovietnamce.

Hnutí odporu se v Danagu rozpadlo, ale v činnosti dál pokračovalo v Hue. 26. května se shromáždil velký dav při příležitosti pohřbu jihovietnamského důstojníka, který byl zabit poté, co vystřelil na vrtulník generála Caa. V průběhu následujících několika dnů se tři buddhisté polili benzínem a zapálili a jejich vůdce Tri Quang, na protest proti americké podpoře saigonské vládě a zasahování do vietnamských záležitostí, držel hladovku.

Americký konzulát v Hue obdržel několik výhružek a první divize jihovietnamské armády tak musela nechat konzulát hlídat. Stráže ale utekli, když se proti konzulátu rozběhl rozzuřený dav, který jej poté s pomocí benzínu zapálil. S americkou pomocí poté premiér Ky vyslal prapory jihovietnamských mariňáků a výsadkářů na vojenskou základnu v Phu Bai a 19. června bylo město Hue opět pod kontrolou. Americký velvyslanec Lodge Kyův režim za potlačení Hnutí odporu veřejně pochválil a nazval to „solidním politickým vítězstvím“.

Podle George Kahina, vlivného badatele z Cornell University, se jihovietnamští kritici saigonské vlády přesvědčili, že pozici generálů Kye a Thieua nemohou ohrozit, dokud jejich režim bude mít podporu Spojených států. Po červnu 1966 tak už jediným soupeřem pro Kye a Thieua zůstával Vietkong a Severní Vietnam.

Zdroj

Původní článek „The 1966 Buddhist Crisis in South Vietnam“ Petera Brushe vyšel v dubnovém čísle časopisu Vietnam v roce 2005.

Autor

Peter Brush vystudoval historii na State University of New York a knihovnictví na University of Kentucky. Je bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států a veteránem vietnamské války, o níž publikoval řadu statí, článků a encyklopedistických příspěvků. V současnosti působí jako knihovník na Vanderbilt University v Nashvillu ve státě Tennessee.