Křižácká hygiena

Helena P. Schrader

Publikováno: 18. února 2017

Jednou z nejsilněji přetrvávajících pověr ohledně středověku je představa, že středověcí lidé se nemyli a běžně chodili špinaví a smradlaví. To rozhodně není pravda. Server Medievalist.net uveřejnil k tomuto tématu obsáhlý příspěvek, který přináší zajímavé detaily (např. v Paříži ve 13. století existovalo 32 veřejných lázní, či že král Eduard III. ve svém paláci ve Westminsteru dal instalovat tekoucí teplou a studenou vodu). Tento text nemá ambici shrnout či duplikovat zmíněný článek či jiné zdroje, ale spíše se zaměřit na realitu a unikátní tradice křižáckého Zámoří.

Všechny křižácké státy, které vznikly po první, resp. třetí křížové výpravě, se rozkládaly v oblastech, které se již od dob Alexandra Velikého nacházely pod řeckým kulturním vlivem. Kypr i Levanta byly součástí starověké Římské, později Východořímské (Byzantské) říše, poté byly ovládnuty muslimskými Araby a v 8. a 9. století Turky. To znamená, že domorodé obyvatelstvo svými hygienickými návyky mělo blíže k Řecku, Římu, Egyptu a Arábii, než germánským a keltským kmenům či vikingům.

Zatímco koupání se v západní Evropě podle soudobých popisů provádělo v malých dřevěných kádích se závěsem, lázně v římských městech byly obvykle bohatě zdobené, prostorné a elegantní, často v atriu pod širým nebem a obklopené kolonádou. Lázně byly veřejným místem, kde muži uzavírali obchody nebo řešili politiku. Turecké a arabské lázně byly tmavší, intimnější, ale přesto i ty bývaly zdobené s kopulovitou střechou a mramorovou podlahou, lavičkami a fontánami. V muslimském světě nehrály lázně tak důležitou úlohu v politickém a obchodním životě, zato byly významné především z kulturního hlediska, neboť islám na osobní hygienu klade velký důraz. Řecko-římské a arabsko-turecké lázně byly vybavené podobně: měly místnosti s horkou vodou pro pocení (jako sauna) a místnosti se studenou vodou pro zchlazení. V obou se také prováděly masáže s aromatickými oleji.

Když na Blízký východ dorazili křižáci, nalezli zde velké množství funkčních lázní, většinou arabsko-tureckého stylu. Franští osadníci tyto lázně nebourali ani nenechali chátrat, nýbrž je sami začali využívat a zakrátko dokonce stavět své vlastní. Archeologové objevili a identifikovali řadu franských lázní – v templářské a špitálnické komendě v Jeruzalémě, poblíž kláštera na Sijónu, v Jóšafatově ulici poblíž konventu sv. Anny nebo v sídle jeruzalémského patriarchy.

Franští osadníci si v Zámoří osvojili rovněž i některé zdejší zvyky. A tak zatímco na Západě bylo běžné, že se muži i ženy koupali společně, v Zámoří se patrně koupali odděleně (buď v jiných prostorách, nebo v jinou dobu), i když to není zcela potvrzené. Křižáci zcela jistě přijali praxi masáží s vonnými oleji, které se v Palestině také vyráběly.

Frankové od svých předchůdců ale nezdědili jen lázně, ale převzali také síť římských akvaduktů a kanalizací. Řekové a Římané byli mistry v budování rozsáhlých sítí, které přinášely čerstvou vodu do veřejných fontán ve městech, a to často na velké vzdálenosti. Frankové následovali jejich příkladu a v budování pokračovali. A tak zatímco ve městech, jejichž historie sahala až do římských dob, křižákům stačilo jen udržovat stávající systém, v nově vybudovaných hradech a městech či v průmyslu náročném na vodu (pěstování cukrové třtiny apod.) museli vybudovat vlastní akvadukty.

Podobným způsobem starodávným městům sloužily rozsáhlé (a opět velmi solidní a sofistikované) kanalizační systémy. Ty se skládaly jak z kamenných odtoků, tak potrubí z kamene či pálené hlíny. Například Byzantinci používaly keramické potrubí, kterým splašky z horních pater jejich domů stékaly dolů do podzemních kanálů. Franské hrady měly velké latríny, které se vyprazdňovaly hluboko pod úrovní, kde žili lidé. Díky nádržím s vodou se tyto latríny daly spláchnout, ale archeologické důkazy jsou zatím nedostatečné na to, abychom mohli s jistotou říci, že se toto používalo i ve Svaté zemi v době křížových výprav (např. v Anglii se tento systém ujal až o sto padesát let později). Archeologové však objevili doklady o vysoce sofistikovaných čerpadlech, která přiváděla vodu z podzemních pramenů; technickou zdatnost palestinských Franků tak nelze podceňovat.

Na závěr můžeme říci, že snad existovala spojitost mezi hygienickými podmínkami ve východním Středomoří a tekoucí teplou a studenou vodou anglického krále Eduarda III. a jeho syna Eduarda, známějšího jako Černý princ. Křížových výprav se účastnila řada Angličanů, včetně krále Richarda Lví srdce nebo prince Eduarda Dlouhána, kteří si s sebou domů přivezli zkušenosti s palestinskými hygienickými návyky – návyky, kvůli kterým se dříve lidé ze západní Evropy palestinským Frankům posmívali. A jsou to snad také veteráni křížových výprav vracející se domů do Francie, Anglie a německých zemí, kteří stáli na počátku rozvoje evropské lázeňské kultury dvanáctého až čtrnáctého století.

Zdroj

Původní článek „Crusader Hygiene: Of Baths, Aqueducts and Sewers“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.