Křižáci a vzdělanost

Helena P. Schrader

Publikováno: 7. dubna 2018

I dnes je představa, že většina „středověkých“ rytířů a šlechticů byla negramotná, běžně rozšířená. Dokonce i autoři jinak vcelku solidní historické fikce z tohoto předpokladu vycházejí a se svými rytířskými či dokonce šlechtickými postavami zacházejí podle toho. Ve skutečnosti však velmoži křižáckého Zámoří byli nejen gramotní, ale leckdy vysoce vzdělaní.

Soudní systém v Jeruzalémském království u každého soudu potřeboval porotce i právníky, kteří se všichni rekrutovali z rytířské vrstvy. Všichni se museli dobře orientovat v právu, být schopni řečnit, přinášet argumenty, radit se a vynášet soudy na základě právního názoru. Každý jeruzalémský rytíř měl právo zasedat u Vysokého dvora (Haute cour) a podílet se na řešení tak zásadních otázek, jako volba regenta, daňová politika či mezinárodní smlouvy. Očekávalo se od nich, že budou znát právo – a aby ho mohli poznat, museli si o něm napřed něco přečíst.

Ještě pozoruhodnější je, že v polovině 13. století vznikla celá právní škola, ze které vzešlo nejméně sedm knih o právu a šest dalších traktátů na jiná témata. Nikdo z těchto mužů nebyl členem rytířského řádu, zato všichni drželi léna, jezdili na koních, bojovali mečem a kopím, veleli vojákům – a ve volném čase skládali poezii, psali o historii, filosofii anebo právu. Jonathan Riley-Smith k tomu píše: „snad největším památníkem západních osadníků v Palestině, větším, než katedrály a hrady, které dodnes dominují svému okolí, je kniha o právu Jana z Jaffy, jež […] je pokládána za jedno z nejvýznamnějších děl 13. století.“

Tato díla však neměla být jen filosofická nebo teoreticko-učenecká, ale měla sloužit jako praktická příručka pro právníky a porotce, i obyčejné rytíře a měšťany v právních záležitostech. Proto vedle suché teorie knihy nabízely i praktické rady jak postupovat u soudu, jak chránit svědky, jak odpovídat oponentům a zpochybňovat jejich důkazy – zkrátka jak využít právo ve vlastní prospěch.

Abychom se dostali z obecného popisu ke konkrétním příkladům, podíváme se na některé z největších juristů Jeruzalémského království.

Královská moudrost

Patrně prvním velkým jeruzalémským juristou nebyl nikdo jiný, než Amaury de Lusignan, starší bratr nechvalně proslulého krále Guye de Lusignan, který uzurpoval korunu a království stihl zničit za necelý rok. Amaury byl úplně jiný člověk a dokázal si získat respekt těch samých velmožů, kteří na smrt nenáviděli jeho neschopného bratra.

Amaury de Lusignan ve Svaté zemi žil od roku 1175 a od roku 1182 působil jako v úřadu královského konetábla, kam jej jmenoval král Balduin IV. Jako většina jeruzalémských velmožů se v roce 1187 účastnil bitvy u Hattínu, během níž padl do Saladinova zajetí. V roce 1188 se dostal na svobodu a o rok později se připojil k obléhání Akkonu. Následně se účastnil celé třetí křížové výpravy a ze Svaté země v roce 1193 odjel na Kypr, který mezitím jeho bratr koupil od Richarda Lví srdce. Po Guyově smrti se Amaury stal pánem ostrova. Podařilo se mu vyjednat s papežem a římsko-německým císařem uznání Kypru jako křižáckého státu v rámci Svaté říše římské a roku 1196 mu byl udělen královský titul. Koncem roku 1197, po smrti Jindřicha ze Champagne, byl jeruzalémským Vysokým dvorem zvolen jako čtvrtý manžel pro ovdovělou jeruzalémskou královnu Isabelu a v lednu 1198 tak byl v Akkonu korunován jeruzalémským králem.

Mezi léty 1198 až 1205 král Amaury napsal (nebo nechal sepsat) sbírku všech známých zákonů Jeruzalémského království, o které křižáci přišli po pádu Jeruzaléma v roce 1187. Je sporné, zda před rokem 1187 byly zákony Jeruzalémského království skutečně úhledně sepsány, zapečetěny a uloženy v archivech Chrámu Božího hrobu – ale přinejmenším současníci to tvrdili. Ve snaze sebrat a znovu sepsat zákony svého království musel Amaury vycházet z ústního konsensu lidí, kteří si zákony a obyčeje z doby před rokem 1187 pamatovali. V průběhu 12. století se zákony vyvíjely z větší části kvůli praktickým potřebám, ale od tohoto okamžiku dále existoval jasný záchytný bod: Amauryho Livre au roi – Králova kniha.

Tři nejmoudřejší muži Zámoří

V další generaci po Amaurym (který je uznáván spíše pro svou kompilační, než vlastní analytickou či právně-výkladovou práci) přišli tři muži, kteří jsou uznáváni pro svou mimořádnou moudrost.

• Raoul z Tiberiady – Sókratés mezi křižáky. Jeho otec byl galilejský kníže Gautier, nevlastní syn hraběte Raymonda z Tripolisu. Raoul bojoval u Hattínu, odkud se mu podařilo vyklouznout z obklíčení a uniknout saracénskému zajetí. Později se podílel na obléhání Akkonu. V roce 1194 byl jmenován do úřadu senešala Jeruzalémského království, kde vydržel po následujících třicet let. Podobně jako samotný Sókratés, ani Raoul z Tiberiady sám nepsal, nýbrž předával vědomosti svým žákům v ústní podobě. V polovině 13. století se těšil pověsti „nejlepšího juristy, jakého kdy království mělo“.
• Jan z Ibelinu, pán Bejrútu („Starý pán Bejrútu“). Jan byl nejstarším synem Baliana z Ibelinu; v době bitvy u Hattínu a pádu Jeruzaléma mu mohlo být nejvýše osm let. Tehdy rod Ibelinů přišel o svůj domov a majetek. Jan příštích pět let strávil v Tyru, zatímco jeho otec a zbytek přeživších palestinských baronů bojoval za záchranu toho, co z křižáckého království zbylo. V roce 1192 bylo Balianovi uděleno panství v Caymontu, ale Ibelinové se s tímto místem nikdy zcela nesžili. Král Amaury de Lusingnan roku 1197 Janovi udělil úřad královského konetábla, ale v pozdějších letech se Jan ho vzdal, aby se mohl ujmout panství v Bejrútu. Jan město, těžce poničené válkou se Saladinem, znovu postavil; nechal vybudovat i nádherný palác, který se těšil širokému obdivu. Ač Bejrút představoval základnu moci rodu Ibelinů, který se stavěl do opozice vůči mocenským snahám římsko-německého císaře Fridricha II., Jan z Ibelinu držel blíže nespecifikovaná léna také na Kypru, která získal od krále Amauryho. Jan z Ibelinu se postavil do čela vzpoury proti císaři a jeho pobočníkům, která (alespoň zpočátku) měla svou oporu v právu, a sice v porušení zásady, že jeruzalémský král nesměl „vztáhnout ruku na svého vazala či jeho majetek bez svolení Vysokého dvora“. Podle Riley-Smithe se Jan z Ibelinu v pozdějších těšil takové vážnosti, že na základě jeho názoru se prakticky rozhodovaly soudní spory.

• Balian ze Sidonu. Balianovým otcem byl Reginald ze Sidonu, významná postava Jeruzalémského království druhé poloviny 12. století, a matkou Helvida z Ibelinu, nejstarší dcera Baliana z Ibelinu. Reginald patřil mezi hrstku šťastných, kterým se podařilo uniknout z bitvy u Hattínu na svůj hrad Beaufort v Libanonu. Později upadl do Saladinova zajetí a byl mučen, aby vydal svůj hrad bez boje. Říká se, že Saladina to později mrzelo a jako odškodnění Reginaldovi část jeho panství vrátil; král Amaury mu později v roce 1197 vrátil i ten zbytek, když byla oblast znovudobyta křižáky, což je tím pozoruhodnější, protože Reginald patřil mezi nejzarytější odpůrce Guye de Lusignan.

Autoři právní literatury

• Filip z Novary. Jeho původ je nejasný a o to více je dáván za příklad toho, jak člověk mohl dosáhnout bohatství skrze právo. Později od Ibelinů obdržel léno na Kypru, ale největší dílo leží v jeho literární činnosti. Je autorem dějin války mezi císařem Fridrichem II. a palestinskými barony, poezie, filosofických traktátů a právnického spisu o argumentování u soudu.

• Jan z Jaffy – Platón mezi křižáky. Jan byl synem Filipa z Ibelinu, Balianova druhého syna, který v letech 1218–1227 sloužil jako regent Kypru. Po boku svého strýce bojoval proti císaři Fridrichovi a v bitvě u Lambertie byl zraněn. V roce 1241 získal staré ibelinské léno Ramlu a o šest let později také hrabství Jaffa a Askalon. Zbytek života strávil obranou tohoto hraničního panství proti muslimským nájezdům. Zúčastnil se také sedmé křížové výpravy francouzského krále Ludvíka IX. do Egypta. Je autorem Knihy assiz, výše zmíněného největšího díla 13. století.

• Geoffroy le Tor. Podobně jako Filip, i Geoffroy pocházel spíše z rytířské než baronské vrstvy. Ve 12. století jeho rodina vlastnila nějaký majetek v okolí Akkonu a později od krále Jindřicha I. získala léno na Kypru. Geoffroy na Kypru sloužil v úřadu královského komořího a dvakrát také jako vyslanec u papežského dvora. Je autorem jedné ze sedmi dochovaných knih o právu.

V předchozím výčtu jsme si ukázali příklady těch nejlepších z nejlepších, pod nimiž se nacházela masa těch dobrých a průměrných, z nichž někteří pocházeli i z měšťanského stavu: Renier a Arneis Embriaco z Gibeletu, Rostain Aimer, Renaud Forson, Pavel z Nábulu, Filip Lebel, Vilém Raymond, Filip z Baisdoin, Raymond z Conches, Raymond a Nicolas z Antiaumes či Jakub Vidal. Podle Riley-Smithe byla právnická kariéra na křižáckém Východě dobrá cesta „ke slávě a vysokému postavení“.

Doufám, že se mi tímto textem podařilo trochu rozptýlit představy o jeruzalémských baronech a rytířích jako o negramotných a nevzdělaných neotesancích.

Zdroj

Původní článek „Baronial Scholars: The Highly Educated and Articulate Elites of Outremer“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.