Kolik Židů přijalo křesťanství v 1. století

David C. Sim

Publikováno: 12. října 2016

Není pochyb o tom, že křesťanské hnutí původně začalo jako čistě židovský fenomén a během staletí se vyvinulo v pohanské křesťanské náboženství. „Rozluka“ křesťanství s židovstvím je fascinující kapitolou v dějinách náboženství, badatelé dodnes diskutují, kdy přesně k ní došlo i jaké historické, náboženské a sociální okolnosti s ní přispěly. Já sám se k nim v tomto eseji vracet nebudu, i když mé závěry se těchto důležitých otázek někdy dotýkat budou. Mým úmyslem je čistě prozkoumat růst křesťanského hnutí v prvním století a pokusit se určit počet Židů, kteří se stali křesťany. Podle mého soudu, který stojí v protikladu s líčením v Lukášových Skutcích apoštolských, křesťanské hnutí učinilo dobrý dojem jen na minimum Židů. Počet křesťanů židovského původu v prvním století nikdy nepřesáhl číslo 1000 a v už polovině století byli přečísleni křesťany původně z pohanského prostředí.

1000 židokřesťanů se zdá jako neskonale nízké, ale musíme přitom brát v potaz celkovou velikost křesťanské obce v prvním století. Většina badatelů má tendence počet křesťanů i význam raněkřesťanské církve v prvním století zveličovat. Je to celkem pochopitelné, když uvážíme, že se jedná o disciplínu, jejímž středobodem je intenzivní studium novozákonních textů. Omezíme-li se přitom zvláště na evangelia, Lukášovy Skutky a epištoly apoštola Pavla z Tarsu, snadno si vytvoříme omezený a pokřivený dojem antického světa a pozici křesťanů v něm. Realita ale je, že křesťanství v prvním století nebylo než nepočetné a málo významné společensko-náboženské hnutí přežívající v rámci řecko-římského světa. V dalších stoletích křesťanství přirozeně značně narostlo a nakonec se stalo náboženstvím římské říše, ale jeho sílu a význam v pozdní antice bychom neměli zpětně promítat do prvních desítek let jeho existence.

Jak drobná křesťanská církev v prvním století byla, vypočítává americký sociolog náboženství Rodney Stark. Stark svou analýzu začíná přibližným odhadem počtu křesťanské populace římské říše na počátku čtvrtého století – šest milionů, čili 10 % celkového obyvatelstva říše. Za předpokladu, že křesťanská církev měla v roce 40 jeden tisíc členů, potom – aby dosáhla šesti milionů –, musela by každých deset let konsistentně růst o 40 %. Že je něco takového možné, si uvědomíme, když s tím srovnáme růst mormonského hnutí v moderní době, který jest 43 % za dekádu. Touto metodou nám počty křesťanů v prvním století vyjdou takto: 1000 v roce 40, 1400 v roce 50, 1960 v roce 60, 2744 v roce 70, 3842 v roce 80, 5378 v roce 90 a 7530 na konci století.

Jsou to velmi sugestivní čísla a jen posilují domněnku, že v těchto raných dobách obec křesťanů představovala jen zlomeček populace antického světa. Co je však důležitější, ve světle toho se nezdá vůbec nerealistické, že počet židokřesťanů nikdy nepřesáhl tisíc. Dále v textu se k tomu ještě vrátím, ale jsem přesvědčen, že Starkova čísla jsou v zásadě správná, leč růst křesťanské obce nebyl pravděpodobně tak hladký a rovnoměrný, jak jeho analýza naznačuje.

Abychom byli schopni určit podíl židovských křesťanů, je nejprve nutné rozpoznat jednotlivé frakce a misie uvnitř prvotní církve. V jedné své starší studii uvádím, že křesťanství bylo rozdělené do dvou velkých skupin: židokřesťanství a pohanokřesťanství. Židokřesťané jsou spjati především s obcí v Jeruzalémě a neviděli žádný rozpor mezi vírou v Ježíše coby mesiáše a tradiční židovskou zbožností. Jeruzalémští židokřesťané nadále dodržovali Mojžíšův zákon a od všech ostatních křesťanů, ať už židovského nebo pohanského původu, očekávali totéž. Pohanokřesťané jsou spjatí s helénisty (helenizovanými Židy z diaspory) a později i s Pavlem z Tarsu. Tito Židé už nedodržovali Tóru ve světle svého chápání velikonočních událostí a pohanské konvertity přijímali jako křesťany, aniž by museli předtím konvertovat k židovství nebo dodržovat Mojžíšův zákon. Tyto dvě skupiny spolu v prvních desetiletích vedly konflikt. Jeruzalémská obec, vedená Ježíšovými příbuznými a bývalými učedníky, helénistům vzdorovala a později dokonce podnikla kroky proti nezávislé misii Pavla z Tarsu. Všímám si toho, protože pokládám za důležité obě raněkřesťanské tradice posoudit ve vlastním kontextu, abychom mohli zhodnotit jejich úspěch. V následujícím textu rozvedu, že ani jeden z těchto směrů, a to ani židokřesťanský, Židy prvního století příliš neovlivnil.

Uvědomuji si, že mnozí jiní badatelé s mými závěry nesouhlasí a raději přijímají výpověď Skutků a na základě toho tvrdí, že různé elementy uvnitř rané církve vedle sebe existovaly v harmonii a navzájem se podporovaly. Ale i kdybychom tento pohled přijali a uvěřili, že jeruzalémská církev podporovala misijní činnost helénistů a Pavla z Tarsu, nic to nemění na dokladech ohledně počtu Židů, kteří se obrátili ke křesťanství. Snaha o konverzi Židů byla bezúspěšná zcela bez ohledu na to, zda šlo o jednotné nebo nejednotné úsilí.

Jeruzalémská obec a židokřesťanská misie

Původní křesťanskou tradicí byl křesťanský judaismus a nejstarší a nejvlivnější obcí byla ta v Jeruzalémě. Skutky nám říkají, že na počátku měla tato obec přibližně 120 členů (Sk 1:15). To je realistické číslo. V jeruzalémské obci se podle Skutků (1:13–14) nacházelo i jedenáct zbývajících Ježíšových učedníků, Ježíšova matka a čtyři bratři (srv. Mk 3:3) a určitý počet blíže nespecifikovaných žen. Někdy se uvádí, že tyto ženy byly manželky učedníků a takový výklad byl možný už ve starověku. Kodex D ještě přidává poznámku o dětech, což navozuje dojem, že učedníky doprovázely jejich ženy s potomky. Takový výklad je ale nejspíše nesprávný. Zmíněné ženy jsou nejspíše ženské učednice, které Ježíše následovaly už v dobách jeho veřejného působení v Galileji (srv. L 8:1–3, Mk 15:40–41). Lidí uváděných ve Sk 1:13–14 nejspíše nebylo víc než třicet.

Zbývajících plus mínus devadesáti členů rané jeruzalémské obce z velké části tvořili rodinní příslušníci těchto lidí. Mnozí (ne-li většina) mužští členové byli ženatí (srv. L 14:26 či Mk 1:29–31) a měli by tím pádem děti (Mk 10:29, L14:26). I když se zdá, že muži původně opustili své rodiny, aby mohli chodit s Ježíšem po Galileji, když se později usadili v Jeruzalémě, vrátili se zpět k rodinnému životu (srv. 1Kor 9:5). Tradenti Bezova kodexu tak správně řadili ženy a děti učedníků do rané církve, i když je omylem dávali do souvislosti s ženami ve Sk 1:14. Čtyři Ježíšovi bratři byli taktéž ženatí (1Kor 9:5) a můžeme se domnívat, že měli také děti, i když je nemožné odhadnout kolik. Celkový počet žen a dětí učedníků a Ježíšových bratrů můžeme tipnout, když se budeme držet při zemi, na dalších čtyřicet až padesát osob. V jiném svém textu zastávám názor, že Ježíšovy učednice byly svobodné ženy a do rané církve tak nepřivedly žádné rodinné příslušníky.

K identifikaci nám tak zbývá přibližně 45 lidí. Tito členové obce byli nejspíše Ježíšovi příznivci a sympatizanti z dob jeho galilejského působení, kteří rovněž uvěřili v jeho zmrtvýchvstání. Tímto směrem ukazuje i Lukáš, když jmenuje Barsabase a Matěje jako muže, kteří „s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi“ (Sk 1:21). Takových lidí nejspíše nebylo více než deset nebo dvacet a jako zbytek můžeme započítat jejich ženy a děti. Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že v tuto chvíli byli všichni členové obce Židé.

Zbývá určit, jak se jeruzalémská komunita rozrůstala v následujících desetiletích. Podle Skutků jeruzalémská církev rostla závratným tempem. Na den Letnic konvertovalo nejméně tři tisíce obyvatel města (Sk 2:41) a další se přidávali každým dnem (Sk 2:47). Nedlouho poté konvertovalo dalších pět tisíc (Sk 4:4) a „stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu“ (Sk 5:14). Řady učedníků mohutněly a nechyběli mezi nimi ani židovští kněží (Sk 6:7). Při své poslední osudové návštěvě Jeruzaléma v roce 58 se Pavel z Tarsu od Jakuba Spravedlivého dozvěděl, že židovští konvertité ke křesťanství se počítali na tisíce (Sk 21:20). Ale jak realistické jsou tyto počty?

Většina badatelů je smetává ze stolu jako lukášovské přehánění, často s poukazem na německého teologa Joachima Jeremiase, že Jeruzalém v prvním století neměl více než 30 000 obyvatel. Je-li tento počet pravdivý, pak Lukáš prezentuje velmi nepravděpodobné tvrzení, že křesťanství přijala třetina až polovina obyvatel města, a to už v prvních letech existence hnutí – během třiceti let by tak museli být křesťané skoro všichni. Někteří badatelé se tak snažili tento argument napadnout zpochybněním Jeremiasových výpočtů. Nedávná studie Wolfganga Reinhardta (1995) uvádí, že počet obyvatel Jeruzaléma byl spíše kolem 100 000 až 120 000, čímž by počty uváděné ve Skutcích byly mnohem uvěřitelnější. Ale Reinhardt jde ještě dále a tvrdí, že 3000 konvertitů ze Sk 2:41 a 5000 z Sk 4:4 nebyli obyvatelé Jeruzaléma, nýbrž poutníci z diaspory. Tito lidé přijeli do města na oslavy Svátku týdnů (Šavu’ot) a mnozí se ve městě ještě určitou dobu zdrželi. Protože Lukáš hovoří o konvertitech v Jeruzalémě i o tisících poutníků, kteří se vraceli zpět do svých zemí, Reinhardt uzavírá, že čísla ze Skutků je třeba brát vážně.

Rozeberme si Reinhardtovy argumenty jeden po druhém. I kdybychom připustili, že letniční příběh má historické jádro, není zdaleka jisté, že všichni, kteří byli svědky inspirovaného kázání křesťanů, byli skutečně poutníci. Je pravda, že pocházeli z diaspory (Sk 2:5–12), ale Lukáš o nich hovoří jako o obyvatelích Jeruzaléma (Sk 2:5). Jsou to tedy diasporní Židé, kteří se přišli do Jeruzaléma natrvalo usadit. Tento náhled je podpořen dále v textu, když se na scéně objevují helénisté (Sk 6:1). Lukáš je blíže nepředstavuje, jen letmo zmiňuje, protože předpokládá, že si je čtenář spojí s konvertity z 2:41. Dalším důvodem k předpokladu, že šlo o usedlé obyvatele Jeruzaléma je, že Lukáš neříká nic o tom, že by se tito lidé měli někam vrátit a kázat evangelium ve své vlasti. O šíření křesťanství za hranice Jeruzaléma Lukáš píše až dále v textu.

Nyní se můžeme vrhnout na problematiku počtu obyvatel Jeruzaléma. I když přijmeme-li Reinhardtův nejvyšší odhad 120 000 obyvatel, jsou tím snad Lukášovy počty uvěřitelnější? 10 000 konvertitů během prvních několika let by pořád představovalo dvanáctinu všech obyvatel, a 20 000 na konci 50. let prvního století už celou šestinu. Pokud se taková čísla byť i jen blíží skutečnosti, mohli bychom očekávat, že takto úspěšná evangelizace zanechá své stopy i v dalších raněkřesťanských pramenech, např. u Pavla z Tarsu, který Jeruzalém několikrát navštívil a tamní církev viděl na vlastní oči. Kromě své první návštěvy krátce po svém obrácení (Gal 1:18), navštívil Jeruzalém v roce 48 při příležitosti tzv. apoštolského koncilu (Gal 2:1–10). Ve svém popisu událostí nic neříká o tom, že by jeruzalémská obec učinila nějaký výrazný pokrok v evangelizaci jeruzalémských obyvatel nebo že by nějak dramaticky narostla od poslední návštěvy.

Židovský historik Flavius Josephus také mlčí. I když píše jak o Ježíšovi, tak jeho bratrovi Jakubovi Spravedlivém, nezmiňuje, že by křesťané v Jeruzalémě představovali nějakou významnou sílu. Podle zmínky o Ježíšovi v Židovských starožitnostech, jež byla doplněná později křesťanskými opisovači, „pokolení křesťanů“ v jeho době nadále existovalo, ale už nic o tom, že by šlo o silné hnutí v Jeruzalémě nebo jinde. To stejné ticho najdeme i při popisu mučednické smrti Jakuba Spravedlivého v roce 62. Píše, že řada lidí v Jeruzalémě proti Jakubově popravě protestovala, ale už nic o tom, že by Jakub stál v čele významné a početné síly – ve skutečnosti křesťanské hnutí není zmíněno vůbec. Pokud by se křesťanská obec skutečně čítala na desítky tisíc jak tvrdí Lukáš, Josephovi by to určitě neuniklo.

To samé se dá říci o Josephově detailním líčení první války židovské. Když popisuje různé židovské frakce a události vedoucí ke konfliktu s Římany, ani jednou nezmiňuje jeruzalémskou křesťanskou církev. A nemluví o ní ani později při popisu války. Jedno vysvětlení této anomálie nabízí Eusebios z Kaisareje ve svých Církevních dějinách, a sice že křesťané před vypuknutím konfliktu uprchli z Jeruzaléma do Pelly. To je sice hezké, ale náš problém to neřeší. I kdybychom přijali tradici o exodu do Pelly jako historickou, jenom to potvrzuje, že počet křesťanů v Jeruzalémě byl mnohem menší, než Lukášem uváděné desetitisíce. Pokud by křesťané tvořili šestinu obyvatel, pak by jejich nenadálý odchod měl na město drtivý dopad v každém ohledu a Josephus by se o tom určitě zmínil.

Závěr, který se přímo nabízí, je, že Skutky apoštolské počty konvertitů v Jeruzalémě dramaticky nafukují. Skutečné počty byly o poznání nižší. Mnohem realističtější čísla podává Pavel z Tarsu: když píše o tom, jak se vzkříšený Ježíš zjevoval svým věrným, zmiňuje Petra a zbytek učedníků a dále pět set dalších lidí (1Kor 15:6). Protože toto zjevení (christofanie) se událo ještě před konverzí Pavla z Tarsu, muselo k němu dojít někdy v prvních letech existence jeruzalémské církve. Je-li Pavlova informace správná, potom máme v ruce doklad o prvním růstu jeruzalémské obce ze 120 na více než 500.

Pavlův důkaz ovšem komplikuje fakt, že toto konkrétní Ježíšovo zjevení není nikde jinde v raně křesťanské literatuře doloženo. Evangelia ani Skutky o Ježíšově zjevení pěti stům nic neříkají. Někteří vědci Pavlem zmiňovanou christofanii ztotožňují s vnuknutím Ducha svatého o Letnicích (Sk 2:1–13), které vyústily v konverzi 3000 lidí (Sk 2:41). Tato domněnka ovšem kulhá na obě nohy. Pavel hovoří o christofanii podobnou té, jakou zažil on sám, kdežto v letničních událostech vzkříšený Ježíš vůbec nefiguruje. Vedle toho jsou tu zásadní rozdíly v počtu lidí – 500 v Pavlově epištole a 3000 ve Skutcích. Dalším nesouladem je chronologie. Pavel klade hromadné zjevení Ježíšovo před zjevení Jakubovi Spravedlivému, ale ve Skutcích se Ježíš zjeví své rodině a učedníkům ještě před Letnicemi. Můžeme uzavřít, že Pavlem líčená pozoruhodná událost nezanechala otisk nikde jinde v raněkřesťanské literatuře. Ve světle toho není dobrý nápad odhadovat velikost jeruzalémské obce čistě na základě Pavlova nepodloženého tvrzení, ale na druhou stranu je ale signifikantní, že Pavel počty křesťanů udává řádově ve stovkách a nikoliv tisících.

Při výpočtu počtu členů akceptuji, že na úplném počátku křesťanská komunita získala určitý počet konvertitů a z původního počtu 120 členů dále rostla. Lukáš hovoří o Josefu Barnabáši (Sk 4:36), Janu Markovi a jeho matce Marii (Sk 12:12), a také o nešťastném Ananiášovi a jeho ženě Safiře (Sk 5:1–11). Také někteří kněží a farizejové se k mladému hnutí přidali (Sk 6:7, 15:5), což je docela možné vzhledem k tomu, že jeruzalémští židokřesťané nadále dodržovali Mojžíšův zákon a podíleli se na chrámovém kultu. Snad největší skupinou konvertitů byli helénisté. Lukáš neudává číslo, ale jsou dobré historické důvody se domnívat, že helénisté tvořili velmi početnou frakci. Zaprvé máme doklad o tom, že řecky mluvící helénisté reprezentovaní sedmi diákony jmenovanými ve Sk 6:5 se brzy odtrhli od aramejsky hovořícího křídla jeruzalémské obce (hebraistů) a zformovali si vlastní komunitu. Tento čin nasvědčuje, že helénisté byli početně silní. A zadruhé, což je důležitější, máme důkazy o pozdější helénistické misionářské činnosti, ke které se uchýlili poté, co byli v Jeruzalémě pronásledováni. Když helénisté z Jeruzaléma odešli, rozprchli se do všech koutů římské říše, kde založili své obce.

Filip přinesl evangelium do Samaří (Sk 8:4–25) a Caesareje (Sk 8:40) a nejmenovaní helénisté působili ve Fénícii, syrské Antiochii a na Kypru (Sk 11:19) a založili obce v Lyddě a Jaffě. Je také pravděpodobné, že se někteří uchýlili do Damašku a založili obec také tam. Ananiáš, který pokřtil Pavla z Tarsu, byl nejspíše damašský rodák a nikoliv uprchlík z Jeruzaléma, protože o Pavlově pronásledování křesťanů věděl, ale sám ho nezakusil (Sk 9:10–19). Ale někdo musel Ananiáše pokřtít a povědět mu o Pavlovi. Lukáš hovoří o ostatních „vyznavačích“ (Sk 9:21) v Damašku a je docela možné, že se jednalo o helénisty. I církev v  Římě mohla mít helénistický původ. V závěru Listu Římanům Pavel vzpomíná dva křesťany židovského původu jménem Andronikos a Junias, „kteří se těší zvláštní vážnosti a uvěřili v Krista“ dříve než on (Ř 6:17). Že se jednalo o tak brzké konvertity, navozuje dojem, že se jednalo o helénisty, kteří se usadili v Římě. Je docela dobře představitelné, že právě tito dva stáli u založení křesťanské obce v hlavním městě římské říše. Skutečnost, že helénisté založili takový počet obcí na tolika místech, naznačuje, že předtím, než začali být pronásledováni, tvořili velmi početnou skupinu.

Můžeme odhadnout velikost křesťanského hnutí v době před pronásledováním helénistů? Docela určitě se pohybujeme v řádu stovek a nikoliv tisíců. Držíme se tedy výpočtů Starkových i textů Pavla z Tarsu. Při určení počtu helénistů je třeba vycházet z toho, že jejich počet musí být dost velký na to, aby jejich misionářský úspěch v diaspoře byl vůbec možný, ale zároveň natolik malý, aby mohli být terčem šikany a pronásledování ze strany ostatních řecky mluvících obyvatel Jeruzaléma.

Jako nejpravděpodobnější se zdá číslo 200. Počet aramejsky hovořících křesťanů se odhaduje hůře, ale lze předpokládat, že jich nebylo o mnoho více, pokud vůbec. Právě absence drtivé početní převahy hebraistů umožnila helénistům se svobodně scházet a sloužit bohoslužby. Můj odhad tedy je, že hebraistů bylo také 200. Dohromady by tedy křesťanská církev čítala 400 členů v prvních třech letech své existence. Tento počet je sice o mnoho nižší než kolik uvádějí Skutky, přesto se však jedná o více než trojnásobný nárůst oproti původním 120 členům.

Naše další otázka zní, jak moc jeruzalémská obec narostla v příštích třech desetiletích? Nejprve je třeba poznamenat, že odchodem helénistů přišla o téměř polovinu členů a je na výsost pravděpodobné, že tato ztráta se hned tak nenahradila. I když se hebraisté vyhnuli přímému pronásledování, jejich misijní činnost i přesto utrpěla. Můžeme předpokládat, že řecky hovořící diasporní Židé, kteří měli spadeno na helénisty, se měli mimořádně na pozoru před i kýmkoliv dalším, kdo by veřejně prohlašoval, že Ježíš je zaslíbený mesiáš. Tím byla misijní činnost v řeckých synagogách Jeruzaléma pro hebraisty efektivně uzavřena. Potenciálními konvertity tak zůstávali pouze aramejsky hovořící palestinští Židé, ale musíme mít na paměti, že tito lidé byli sami o sobě konzervativnější a daleko méně otevření vůči křesťanskému poselství než řecky mluvící Židé z diaspory. Pokud jsou výše uvedená čísla správná, pak misie mezi aramejsky mluvícími Židy přilákala jen na 80 nových konvertitů, kdežto někdejší misie helénistů v řeckých synagogách přinesla na 200 nových oveček. To se dá vysvětlit Lukášovou snahou vykreslit šíření evangelia Středomořím, ale dá se z toho také odvodit, že misii v Jeruzalémě se od té doby moc nedařilo.

O tom, že jeruzalémská církev neučinila žádný velký pokrok ve 40. a 50. letech, je zřejmé z mlčení Flavia Josepha. Také se někdy předpokládá, že jeruzalémští křesťané čelili pravidelným perzekucím. Podle Skutků byli v prvních letech Petr s Janem zatčeni, vyslýcháni a zastrašováni (Sk 4:1–21), a později byli zatčeni všichni apoštolové (Sk 5:18), vyslýcháni před Sanhedrinem (Sk 5:26–34) a poté zbiti (Sk 5:40). Ze stejného zdroje se také dozvídáme o pronásledování od Heroda Agrippy přibližně o deset let později (kolem r. 43), během kterého byl zavražděn Jakub (bratr Jana) a Petr uvězněn (Sk 12:1–4). V Listu Galatským Pavel uvádí, že galatským křesťanům židokřesťané vnucují obřízku a Tóru pod pohrůžkou pronásledování (Gal 6:12). Pokud šlo o vyslance jeruzalémské obce, což je velmi pravděpodobné, znamená to, že tato komunita byla pronásledovaná už na počátku 50. let. A konečně, Jakub Spravedlivý byl popraven na základě smyšlených obvinění velekněze v roce 62. Tyto příklady pronásledování od 30. do 60. let naznačují, že jeruzalémská církev v tomto období moc nerostla. Naopak se jednalo o nepočetnou a bezmocnou entitu, která byla pro své protivníky snadným terčem.

Neslavný konec pro jeruzalémskou obec představoval rok 70. Pokud tradice o odchodu do Pelly není spolehlivá, pak nám nezbývá než přepokládat, že křesťané během první války židovské zůstali v Jeruzalémě a sdíleli strašlivý osud svých spoluobčanů, když Římané město nakonec dobyli. Hypotézu o zničení jeruzalémské církve podporuje fakt, že po roce 70 Jeruzalém nehraje v křesťanském hnutí žádnou vedoucí úlohu – což je ostrý kontrast vůči prvním třem dekádám, kdy Jeruzalém představoval nepochybnou autoritu. Pokud by se Jeruzalémští spasili útěkem do Pelly a přežili tak válku, dalo by se očekávat, že po nich zůstanou alespoň nějaké stopy.

Zde se na chvíli zastavíme, abychom mohli zhodnotit význam jeruzalémské církve. Výsledky nejsou povzbudivé. Z původních 120 členů obec narostla v prvních třech letech, přičemž úspěch zaznamenala zvláště mezi řecky mluvícími Židy z diaspory. Když tito lidé z Jeruzaléma odešli, počet jeruzalémských křesťanů opět značně poklesl. Necháme-li stranou pochybné svědectví Skutků apoštolských, není žádný doklad – křesťanský nebo jiný – o tom, že křesťanům podařilo oslovit a konvertovat nějaký větší počet jeruzalémských obyvatel. Od počátku až do konce tak šlo v rámci města o malou a vesměs bezvýznamnou skupinu. Výpočty přesného počtu jeruzalémských křesťanů v kterémkoliv období je nutně tanec po tenkém ledě, jsem ale přesvědčen, že nikdy nepřesáhli 500 a po většinu doby jich bylo ještě mnohem méně.

Objevují se názory, že jeruzalémská církev měla mnohem větší úspěch jinde. Problém je v tom, že neexistuje žádný spolehlivý důkaz o tom, že Jeruzalémští prováděli misijní činnost mimo vlastní Jeruzalém. Prvních pět kapitol Skutků, které zběžně mapují prvních několik let existence obce, všechny události zasazují do Jeruzaléma. Křesťanské poselství se poprvé dostane ven až s exodem helénistů. Hebraisté ale dále zůstávají ve městě a nezdá se, že by následovali příkladu helénistů a vysílali misionáře do světa. Dokonce neexistuje doklad o existenci nějaké další aramejsky hovořící židokřesťanské komunity mimo Jeruzalém. I když se to nezdá, tak toto potvrzují i samotné Skutky. Když Skutky vypráví o putování Petra i dalších, tak navštěvují už etablované obce, ale sami nové nezakládají. Podle Sk 8:14–24 Petr a Jan navštívili Samařsko, aby tamním novým souvěrcům konvertovaných helénistou Filipem předali Ducha svatého. S takovou tradicí jsou historické problémy, ale i kdybychom ji přijali, tak to svědčí o tom, že Petr s Janem jen stavěli na základech položených před nimi Filipem. Je pravda, že na konci vyprávění se dozvíme, že Petr a Jan cestou zpátky do Jeruzaléma kázali na samařském venkově (Sk 8:25), ale tento detail je už jen čirou lukášovskou redakcí bez historické hodnoty. Ovšem i kdybychom ji na chvilku přijali jako pravdivou, tak by nešlo o židovskou misii, protože Samaritáni nebyli tehdejšími Židy uznáváni jako Židé.

Ve Sk 9:32–43 Lukáš líčí Petrovy příhody v Lyddě a Jaffě. Petr zde obrátil na křesťanství řadu lidí, patrně Židů, protože obě města byla v prvním století převážně židovská. Z tohoto někteří badatelé vyvozují, že Petr prováděl aktivní misijní činnost mimo Jeruzalém, ale text ze Skutků tuto domněnku nepotvrzuje. Když učedníci zavítali do Lyddy, už se zde křesťanská komunita nacházela – patrně šlo o lidi konvertované neznámými helénisty či dokonce Filipem. Petrovým záměrem proto bylo křesťanskou obec navštívit, nikoliv založit. Navíc, jím provedené konverze nejsou výsledkem jeho kázání evangelia, ale veřejně provedeného zázraku – uzdravení Eneáše. Podobný průběh má i Petrova návštěva v Jaffě, kam je zavolán tamními křesťany, nejspíše helénistického původu, protože jedna z jejich souvěrkyň jménem Tabita zemřela. Když obyvatelé Jaffy viděli, že ji Petr zázračně přivedl zpět k životu, přijali křesťanství. Petrovy konverze jsou tak nahodilé události a nikoliv výsledek soustavné misijní činnosti mimo Jeruzalém.

Podobně jako příběh o Petrovi a Janovi v Samařsku, i zde nelze automaticky předpokládat historicitu. Oba příběhy totiž očividně zapadají do Lukášovy politické snahy minimalizovat rozdíly mezi hebraisty a helénisty a vytvořit dojem, že jeruzalémské vedení helénistickou misii schvalovalo a podporovalo. Ale i kdybychom je vzali za bernou minci, pořád nesvědčí o širším misionářském impulsu mimo Jeruzalém ze strany jeruzalémské obce v době po odchodu helénistů.

Často se udává, že Pavel uvádí slušný doklad o existenci takové misie, když při dvou příležitostech hovoří o církvích v Judsku. V Listu Galatským 1:22–23 píše, že „v církvích Kristových v Judsku [ho] osobně neznali“, i když věděli, že jejich někdejší pronásledovatel se obrátil a nyní káže víru, kterou chtěl kdysi zničit. Pavel se o těchto obcích zmiňuje znovu v 1Te 2:14, když přirovnává své čtenáře k obcím v Judsku, které kvůli své víře trpěly pronásledováním: a stejně jako judští křesťané vytrpěli od Židů, tak i soluňští křesťané snášeli pronásledování od svých krajanů. Identita zmíněných judských obcí je nejasná. Zdá se, že Jeruzalém se ale mezi ně nepočítá i když leží v Judsku, protože tam Pavla dobře znali – v předchozím textu své epištoly popsal svou dvoutýdenní návštěvu u Petra a Jakuba Spravedlivého. Někteří badatelé tvrdí, že ať už je Jeruzalém zahrnut, nebo ne, šlo o židokřesťanské komunity dodržující Mojžíšův zákon ležící v Judsku a založené jeruzalémskou církví.

Tento náhled má však své trhliny. Pavel uvádí, že v době před svou konverzí osobně pronásledoval křesťany z těchto obcí. Je ale velmi nepravděpodobné, že by Pavel perzekuoval aramejskou větev jeruzalémské církve nebo její výspy (pokud existovaly), protože tito židokřesťané se nadále drželi Mojžíšova zákona a účastnili se chrámové obřadní praxe. Takže to byli spíše helénisté, na které se zaměřil Pavel a jemu podobní diasporní Židé právě proto, že jejich forma křesťanství se rozcházela s Tórou i chrámem. Navíc po konverzi Pavel nehlásal striktní formu křesťanství, která panovala v Jeruzalémě, nýbrž helénistickou verzi bez Mojžíšova zákona. Judské církve proto musely být helénistické, založené nejspíše po exodu helénistů z Jeruzaléma; mezi nimi snad i obce v Jaffě a Lyddě.

Pokud tedy neexistovaly aramejsky mluvící židokřesťanské církve v Judsku, snad bychom našli nějaké v Galileji? První věc, kterou je třeba poznamenat, je, že žádná taková komunita by nevznikla v prvních letech křesťanského hnutí. Jak bylo výše zmíněno, Ježíšovi staří přívrženci, kteří s ním chodili ještě za jeho života v dobách jeho veřejného působení a po jeho smrti chtěli pokračovat v jeho díle, jakož i apoštolové a Ježíšovi příbuzní, ti všichni se přesunuli do Jeruzaléma. Je samozřejmě možné, že jeruzalémská církev poté prováděla misii v Galileji a tuto eventualitu je třeba důkladněji prozkoumat. Podle některých vědců byla křesťanská zvěst v Galileji dobře zakotvena, dokonce se tamním křesťanům připisovalo autorství některých raněkřesťanských děl, např. synoptických evangelií podle Marka a Matouše či Sbírky Ježíšových výroků Q. Zásadní problém této hypotézy je v tom, že neexistuje žádný důkaz o existenci křesťanských komunit v Galileji. Pavel zmiňuje pouze věřící z Jeruzaléma a Judska, o Galileji ani slovo. Jedinou zmínkou ve Skutcích je pasáž 9:31, kde Lukáš tvrdí, že křesťanské obce v Galileji, Judsku a Samařsku zažívaly po pronásledování období míru a prosperity. Někdy se uvádí, že je to od Lukáše historická informace, ale není to zdaleka jisté. Dotyčný verš je lukášovské redakční shrnutí, jehož účelem je demonstrovat, že evangelium zapustilo pevné kořeny v tradiční domovině Židů předtím, než se vydalo do světa pohanů. Pozoruhodné je, že ač se Lukáš o galilejských komunitách zmiňuje, už nedodává nic o jejich původu ani pozdějším osudu. Můžeme z toho usuzovat, že o nich nic dalšího nevěděl. Pokud křesťané v Galileji byli, ať už konvertovaní hebraisty nebo helénisty, tak skutečnost, že po sobě nezanechali žádné stopy ani se o nich nezmiňují žádné prameny, by znamenalo, že jejich počet musel být velmi nízký.

Antiochijská obec

Důkazy, které máme, ukazují, že jeruzalémská církev misijně nepůsobila ani v Judsku, ani v Galileji. Mohla se ale pokoušet prosadit jinde? Tady už máme pevnější půdu pod nohama. Po určitý čas Jeruzalém ovládal křesťanskou komunitu v syrské Antiochii, metropoli na Orontu a třetím největším městě římské říše. Antiochijská církev byla založena v 30. letech helénisty a nedodržovala Mojžíšův zákon. A byla to právě komunita v Antiochii, která se jako první otevřela pohanům. Antiochie byla nejvýznamnější baštou helénistického křesťanství; sem přišel Pavel několik let po svém obrácení a odtud se vydal na svou misijní výpravu do světa. A právě tato obec se dostala do hledáčku jeruzalémské církve. V roce 48 do Antiochie přišlo poselstvo z Jeruzaléma se zprávou, že pohanokřesťané nemohou dojít spásy, pokud nekonvertují k židovství (židokřesťanství) a nenechají se obřezat. Tyto události nakonec vedly až k apoštolskému koncilu, kde Pavel, Barnabáš a další hájili antiochijské křesťanství před jeruzalémským vedením. Ať už se tam dohodlo cokoliv, Jakub Spravedlivý záhy začal posílat do Antiochie své lidi, aby vynucovali Mojžíšův zákon. A tentokrát se mu to povedlo, protože Pavel město opustil a vydal se šířit křesťanství do Řecka a Malé Asie. Antiochijská církev se proměnila v židokřesťanskou, snad pod vedením apoštola Petra.

Antiochie byla obrovské město s více než půlmilionem obyvatel, přičemž židovská komunita se počítala na desetitisíce. Teď, když se antiochijská církev přiklonila k židokřesťanství, dařilo se jí lépe oslovit zdejší Židy? Matoušovo evangelium, sepsané v Antiochii ke konci století, naznačuje, že spíš ne. V podobenství o svatební hostině (Mt 22:1–10) evangelista alegorickou formou popisuje židokřesťanskou misii k Židům: pozvaní hosté pozvání na svatební hostinu odmítli (Židé) a místo toho ztloukli služebníky, kteří jim pozvání doručili (židokřesťanští misionáři). To rozzlobilo krále, který svatební hostinu vystrojil (Bůh), že vyslal vojáky, aby pozabíjeli nevděčné hosty a zničili jejich města – zde se jedná o zjevnou narážku na zničení Jeruzaléma Římany v roce 70. Tento pohled na křesťanskou misii k Židům v době před první válkou židovskou, který se týká antiochijské církve (a jeruzalémské možná také), prozrazuje, že šlo o naprostou blamáž. Situace se navíc pro matouškovské křesťany nezlepšila ani po válce – z evangelia je patrné, že tato drobná komunita se tehdy nacházela v ostrém konfliktu s rodícím se rabínským judaismem a byla kvůli tomu pronásledována.

Helénisté a misie Pavla z Tarsu

Jak jsme uvedli výše, helénisté založili v řadě koutů římské říše obce, kde nedodržovaly Mojžíšův zákon. Přesto své misijní úsilí nadále omezovali jen na Židy, jako tomu činili už předtím v Jeruzalémě, což potvrzují i Sk 11:19: podle Lukáše helénisté cestovali do Fénicie, Antiochie a na Kypr a obraceli se zpočátku pouze na Židy. I když helénisté získali pro křesťanství nějaké Židy v Lyddě, Jaffě, Damašku a možná i jinde, není důvod domnívat se, že jejich počet byl vysoký. Naopak je pravděpodobné, že debakl helénistické misie u diasporních Židů v Jeruzalémě se zopakoval i v dalších městech. Je pozoruhodné, že když Pavel po svém obrácení zvěstoval evangelium Židům v Damašku, šlo mu přitom o život. Máme také dobrý doklad o tom (jak se ještě budeme zabývat), že se helénistům postavili na odpor i Židé v Římě. Významné je také Lukášovo ticho ohledně helénistické misie k Židům mimo Jeruzalém. Zmiňuje úspěch Filipa mezi Samaritány, uznává, že helénisté získali konvertity v Lyddě, Jaffě a Damašku, ale zcela mlčí k úspěchům či neúspěchům misie k Židům v jiných oblastech. Říká nám však, že někteří helénisté v Antiochii začali kázat evangelium pohanům. Tento přelomový okamžik, který navždy změnil podobu a charakter křesťanského hnutí, byl s největší pravděpodobností vyvolán právě velmi omezeným úspěchem snah o konverzi Židů. Dá se pochybovat, že by se židokřesťané k něčemu takovému uchýlili, kdyby je a jejich poselství židovská komunita přijala vlídněji.

Lukáš uvádí, že kázání pohanům zaznamenalo nesmírný úspěch – právě v Antiochii se také poprvé objevil název „křesťané“. Ani o jednom tvrzení nepanují pochyby. Antiochijská církev byla skutečně v řadě ohledů zvláštní; vedle sebe zde byli Židé i pohané, které k sobě poutala společná víra v Krista a nikoliv židovský Zákon. Představovali zcela nový fenomén a tak se pro ně vžilo i nové jméno. Je pravděpodobné, že v následujících letech ostatní helénisté antiochijský přístup napodobili, zvláště ti žijící ve většinově pohanských městech.

Dobrým příkladem je Řím. Existuje doklad, že ještě v roce 49 se římští křesťané (helénistického původu?) stále ještě zaobírali evangelizací Židů. Seutonius píše, že Židé byli vykázáni z Říma kvůli nepokojům, které vyvolávali z popudu Chrésta. Podle Sk 18:1–2 se toto vyhnání týkalo i křesťanů židovského původu. Pokud šlo o křesťanské kázání, jež v židovské komunitě působilo tyhle problémy (a řada badatelů se s tím ztotožňuje), potom to znamená, že helénisté pokračovali ve své původní misii k Židům a souběžně vedle toho získávali pohany. To je snad i příčinou tak zarputile negativní reakce, jaké se helénistickému evangeliu dostalo. Tyto události téměř jistě vedly k úplnému opuštění židovské misie v Římě a zaměření se čistě na christianizaci pohanů (Ř 1:5–6 a 13–15, 11:13, 15:15–16). Na konci Listu Římanům Pavel nechává pozdravovat osm Židů a na dvacet pohanů (Ř 16:3–16). Tento trend, kdy počet pohanokřesťanů závratně narůstal, trval ještě dalších několik let. Římská obec v době pronásledování za císaře Nerona v roce 64 musela být z drtivé většiny pohanokřesťanská, protože v této době už bylo mnohem snazší odlišit římské křesťany od místních židovských skupin než za vlády císaře Claudia (41–54).

Nyní se můžeme odvrátit od helénistické misie k misii Pavla z Tarsu, a zejména jeho nezávislé misii v období mezi odchodem z Antiochie a jeho poslední návštěvou Jeruzaléma. První otázka zní, zda Pavel v této době kázal Židům i pohanům. Podle Skutků Pavlovou strategií bylo vstoupit do místní synagogy a představit evangelium přítomným Židům a bohabojným (Sk 13:5, 14–16 a 26, 14:1, 16:13–14, 17:1–4, 10–12 a 17, 18:4 a 19, 19:8–10; srv. s 20:21); touto cestou získal touto cestou řadu nových přívrženců (Sk 13:43, 14:1, 17:4 a 11–12, 18:4 a 8). I když mnozí vědci tuto tradici o Pavlovi přijímají, podle mě není věrohodná z následujících důvodů.

Zaprvé Pavel uvádí, že na apoštolském koncilu se jasně dohodla dělící čára mezi misií antiochijské a jeruzalémské církve. Jeruzalémští se měli dále zaměřovat na Židy, zatímco Pavel a Antiochijští se měli věnovat pohanům (Gal 2:7–9). Pavel se tedy v souladu s tím ujednáním soustředil na kázání pohanům a vyvaroval se aktivnímu vyhledávání Židů. Není důkaz o tom, že by Pavel chtěl tuto dohodu někdy sám porušit. Naopak, apoštol implicitně obviňuje Jakuba Spravedlivého, že nedodržuje svou část dohody, když poslal své lidi do Antiochie, aby zdejší pohanokřesťany přiměli k přijetí Mojžíšova zákona.

Zadruhé, v souladu s usnesením apoštolského koncilu se nezávislá pavlovská misie omezovala výhradně na pohany, což i Pavel ve svých epištolách výslovně uvádí: sám se prezentuje jako apoštol pohanů (Ř 11:13, 15:16), který je Bohem vyvolen, aby „radostnou zvěst o něm nesl všem národům“ (Gal 1:16) a „pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu“ (Ř 15:16). Jemu byla svěřena pohanská misie (Gal 2:7–9), a to jak mezi Řeky, tak barbary (Ř 1:13–14). Pavel se pokládal za představitele všech pohanských obcí (Ř 16:4). V žádném z těchto dopisů se však nezmiňuje, že by kromě toho vedl separátní misii k Židům.

Zatřetí, když se Pavel zmiňuje o původu svých konvertitů, vždy je souhrnně označuje jako pohany. Soluňští křesťané byli původně modloslužebníci (1Te 1:9) a od svých (pohanských) krajanů trpěli stejným pronásledováním, jako židokřesťané v Judeji od Židů (1Te 2:14). I korintští křesťané se původně klaněli „němým modlám“ (1Kor 12:2) a někteří se k nim nejspíše vraceli (1Kor 6:9–11, 10:1–14). Galatští konvertité byli evidentně modláři (Gal 4:8), kdežto Filipanům je kladeno na srdce, že pavlovská forma křesťanství je ta správná obřízka, a že si mají dávat pozor na ty, kteří praktikují pouhou rozřízku (Fp 3:2–3).

Ač je z důkazů zřejmé, že Pavlova misie byla směřována k pohanům a pavlovské obce byly svým charakterem pohanokřesťanské, nelze vyloučit, že se v jejich řadách nějací Židé našli. Krispus zmíněný v 1Kor 1:14 může být totožný člověk jako v Sk 18:8; taktéž Sosthenés z 1Kor 1:1 může být ten samý jako v Sk 18:17. V Ř 16:21 Pavel dává pozdravovat Lucia, Jásona a Sosipatra, které označuje za své (tj. židovské) „krajany“. Pavlův věrný spolupracovník Timotej byl podle Skutků (16:1–5) poloviční Žid po matce. Další Židé v Pavlově okruhu jsou Apollos, Priscilla a Aquila, ačkoliv přímo Pavel neobrátil žádného z nich. Apollos se stal křesťanem v Alexandrii (Sk 18:24–28), patrně díky ranému misijnímu působení helénistů, zatímco Priscilla s Aquilou byly Římanky, které v důsledku ediktu císaře Claudia musely Řím opustit. Hrstka Židů v Pavlově okolí ale ani v nejmenším nedokazuje, že se cíleně zaměřoval na Židy. Šlo nejspíše o jedince, kteří se k Pavlovi dostali náhodou, když kázal evangelium jinak pohanskému publiku.

Ale i kdyby nikdo nechtěl prosazovat představu, že Pavel evangelizoval Židy stejně jako pohany, stejně musíme konstatovat, že jeho úspěch mezi Židy byl marginální (nejspíše ze stejných důvodů, proč neuspěli helénisté v Jeruzalémě i jinde). Pavlův zármutek a zklamání vyjádřené v Listu Římanům (kapitoly 7–9) nad neochotou jeho židovských soukmenovců přijmout křesťanství tuto domněnku rovněž utvrzuje. Ať už ale Pavel hovoří o misii helénistů nebo o své vlastní, na výsledku to nemění vůbec nic: Židé křesťanskou zvěst slyšeli – a naprostá většina z nich ji odmítla.

Čísla a procenta

A nyní bych se rád konkrétněji zaměřil na růst křesťanského hnutí v prvním století ve světle toho, co jsme si pověděli v předchozím textu. Pokusím se určit počet křesťanů na konci každého desetiletí a pak vypočítat kolik z nich tvořili Židé. Jsem si vědom, že se zde pouštím na nebezpečně tenký led spekulací, ale v historické rekonstrukci je informovaná spekulace podložená dostupnými důkazy mnohdy nezbytná. Základem, z něhož budeme přitom vycházet, jsou údaje Rodneyho Starka o celkovém počtu křesťanů odkazované výše. Starkovy údaje jsou pochopitelně statistické a neberou v potaz historické a společenské faktory, které mohly počty křesťanů v prvním století ovlivnit. Mou hypotézou je, že počty křesťanů nerostly zdaleka tak hladce a konsistentně, jak ukazuje Starkův statistický model. To ale není nic překvapivého. Menší skupiny bývají náchylnější k dramatickým změnám svých populací a přerodu ve skupinu větší. Křesťanské hnutí prvního století bylo zasaženo událostmi, které nejen ovlivnily celkový počet jeho členů, ale rovněž i podíl původně židovských vůči pohanským křesťanům. Ale navzdory tomu, Starkovy propočty ve finále nemusí být tak daleko od pravdy.

Křesťanská církev přirozeně začínala jako čistě židovská záležitost. Z původních 120 členů v prvních letech narostla na 400. Pronásledování a rozptýlení helénistů sice znamenalo úpadek počtu členů jeruzalémské obce, ale vydláždilo cestu k celkovému nárůstu židovských konvertitů. Helénisté zaznamenali určitý úspěch mimo město Jeruzalém, nelze ho však přeceňovat: lze odhadnout, že počet přespolních konvertitů nepřesáhl v součtu 400. Pokud by helénisté měli mezi Židy větší úspěch než tohle, neměli by důvod se zaměřovat na pohany. V polovině 30. let mohlo křesťanské hnutí čítat nějakých 800 členů. V této fázi byli stále ještě všichni křesťané židovského původu, dělili se však na ty, kteří nadále dodržovali Mojžíšův zákon a ty, kteří ho odvrhli.

Židovská povaha prvotní církve se měla změnit s příchodem pohanské misie v Antiochii na konci třicátých let. Vzhledem k počátečnímu úspěchu pohanské misie se k roku 40 mohlo v antiochijské obci nacházet na 400 nových pohanokřesťanů. V závěru prvních deseti let existence křesťanské církve tak mohla mít kolem 1200 členů, což je číslo mírně překračující Starkův odhad (1000). Dvě třetiny tvořili Židé, zbytek pohané.

Další desetiletí už bylo turbulentnější. Počty židokřesťanů zůstaly přibližně stejné. Jeruzalémská církev získala tu a tam nějaké nové členy, počet helénistů ale pravděpodobně zůstal stejný. Jakmile se z Antiochie do ostatních helénistických obcí donesla zpráva o úspěšné konverzi pohanů, dá se předpokládat, že zbytek helénistů rychle následoval příkladu Antiochijských. Počet pohanokřesťanů tak dramaticky narostl. Antiochijská obec také určitě dále rostla, k čemuž můžeme připočítat i konvertity získané působením Barnabáše a Pavla z Tarsu na počátku 40. let. Můžeme směle předpokládat, že počet pohanokřesťanů se na konci dekády ztrojnásobil na 1200, zatímco počet pohanokřesťanů se nadále pohyboval kolem 800.

Tento trend narazil na vážnou překážku v roce 49, když Jakub Spravedlivý, který bezesporu pozoroval nárůst pohanokřesťanského živlu s obavami, dokázal převzít kontrolu nad antiochijskou obcí a vnutit jí Mojžíšův zákon. Řada antiochijských pohanokřesťanů tak stála před těžkou volbou: buď konvertovat k judaismu jakožto prerekvizitě ke křesťanství, nebo opustit hnutí. Většina jich pravděpodobně odešla a vrátila se ke svému předchozímu životu. Podíl křesťanů pohanského původu tak zřetelně poklesl, protože v té chvíli se většina z nich se nacházela právě v Antiochii. Další obec s početnou pohanokřesťanskou základnou pak už byla jedině v Římě. Pro rok 50 proto předpokládám podobná čísla jako pro desetiletí předtím: přibližně 800 židokřesťanů a kolem 500 pohanokřesťanů. To je o trochu méně, než kolik uvádí Stark (1400), ale promítají se do toho dramatické události tohoto desetiletí.

50. léta byla svědkem mimořádné misie Pavla z Tarsu a jeho společníků. Po odchodu z Antiochie poté, kdy ji ovládl Jakub, Pavel založil síť obcí v Řecku a Malé Asii, z nichž se mnohé nacházely ve velkých městech. Je nemožné zjistit s určitostí počet konvertitů v jednotlivých církvích, ale k roku 58, kdy byl Pavel z Tarsu zatčen, můžeme bezpečně odhadovat, že jeho obce celkem čítaly přes 1000 pohanokřesťanských členů. Vedle toho ke konci 50. Let byla i (helénistická) římská obec početná a rovněž již převážně pohanokřesťanská. V Římě pohanokřesťanů mohlo být několik set. I ostatní helénistické obce měly nejspíš také značný počet členů pohanského původu, i když o tom nemáme přímý důkaz.

Není důvod se domnívat, že počty židokřesťanů v tomto desetiletí rostly. Židovskou misií se v té době zabývala jen jeruzalémská a nově i antiochijská obec, ale z Matoušova evangelia je patrné, že jejich výsledky nebyly kdoví co. Je i klidně možné, že počet židokřesťanů dokonce klesal, když umírali staří a žádní noví konvertité je nenahrazovali. V roce 60 lze odhadnout počet židokřesťanů maximálně na 800 a pohanokřesťanů na 1500. Tyto počty jsou opět vyšší, než Starkovy (1960), ale musíme vzít v potaz rapidní nárůst v důsledku Pavlova evangelizačního působení.

Trend nabírání nových pohanských členů pokračoval i v dalším desetiletí. Růst pavlovských církví se mohl zpomalit v době po zatčení a smrti Pavla z Tarsu (asi 64), ale určitě se nezastavil úplně. Pavel měl řadu spolupracovníků, kteří v jeho díle pokračovali. Co ovšem pohanokřesťanskou komunitu citelně zasáhlo, bylo pronásledování za císaře Nerona. Římská obec ležela v troskách a dá se tím pádem předpokládat, že rapidně poklesl i podíl pohanokřesťanů v celém křesťanském hnutí. Ale ještě větší pohromu představoval pád Jeruzaléma v roce 70, kdy prakticky zmizela židokřesťanská jeruzalémská obec. Jediná větší křesťanská církev držící se Mojžíšova zákona tak zůstávala pouze v Antiochii. Přežít mohly i některé drobnější židokřesťanské komunity, o kterých se dovídáme z patristické literatury, ale těch nemohlo být moc. Na přelomu desetiletí tak mohlo být přibližně 400 křesťanů židovského a 2500 pohanského původu. Opět se jedná o čísla vyšší, než kolik uvádí Stark (2744).

Následující tři dekády se dají vzít najednou. Židokřesťanství se nyní nacházelo v tuhém zápase s rabínským judaismem (počátek tzv. formativního období) a počet jeho vyznavačů nejspíše nerostl vůbec; nejspíše dokonce upadal v důsledku umírání starý členů a odpadlictví. Na druhé straně pohanokřesťanské obce vzkvétaly. Římská obec se po Neronově pronásledování rychle zotavila a opět rostla. Kniha Zjevení svatého Jana ovšem nasvědčuje, že ke konci vlády císaře Domiciána (kolem r. 96) docházelo k ojedinělým pronásledováním křesťanů v Malé Asii. To mohlo mít za následek ztrátu části členů, ale z epištol Ignáce z Antiochie z počátku druhého století se dozvídáme, že pohanokřesťanské obce v regionu byly početné.

Pokud akceptujeme Starkův počet 7530 křesťanů na konci prvního století, potom se dají rozdělit na 400 židokřesťanů (převážně v Antiochii) a 7130 pohanokřesťanů rozesetých po celém Středomoří. Vyjádřeno v procentech by to znamenalo 5,3 % židokřesťanů a 94,7 % pohanokřesťanů. Jsem přesvědčen, že tento podíl židokřesťanů a pohanokřesťanů sedí; i kdybychom odmítli Starkovo číslo jako příliš malé a zdvojnásobili ho na 15 060, potom by se jednalo o 800 židokřesťanů a 14 260 pohanokřesťanů. Ať už počítáme jakkoli, v této fázi už bylo křesťanství z drtivé většiny pohanokřesťanské a tento směr se už v budoucnu nezvrátil.

Závěr a další otázky

V této studii jsem pustil do spekulativního výpočtu židovských konvertitů ke křesťanství v prvním století. Předpokladem bylo, že počet křesťanů židovského původu nikdy nepřesáhl 1000. Židokřesťanská misie aramejské větve jeruzalémské církve, navzdory tvrzením Skutků apoštolských, se dá sotva označit za úspěch.  Je možné, že v prvních letech hebraisté přilákali nějaké konvertity, ale po odchodu helénistů se k nim v Jeruzalémě moc nových lidí nepřidávalo. Jejich počet nejspíše nikdy nepřesáhl 500. Misijní snahy antiochijské obce – po roce 49 druhé největší židokřesťanské komunity, která dodržovala Mojžíšův zákon – lepších výsledků patrně také nedosáhly. A ani původní helénistická misie, ať už v Jeruzalémě či diaspoře, si nevedla o mnoho lépe. Neúspěch a frustrace z neschopnosti oslovit většinu Židů ve finále vedla k zásadnímu rozhodnutí, co takhle to zkusit na pohany – a výsledky se dostavily brzy. Pavel se po odchodu z Antiochie striktně držel pohanů a původní helénistická misie k Židům nakonec prakticky odumřela. Pád Jeruzaléma v roce 70 znamenaly zkázu i pro jeruzalémskou církev, mnoho židokřesťanů ve válce zahynulo. Na konci století jich tak zbývalo jen pár set.

Nelze než konstatovat, že pokus o obrácení Židů ke křesťanství byla naprostá blamáž. Demonstrujme na následujících číslech. Pokud křesťanů židovského původu nebylo nikdy v dějinách více než 1000, potom toto číslo představuje 0,0166 % z celkové židovské populace v prvním století (6 milionů, čili asi 10 % obyvatel římské říše). Je sice pravda, že podíl pohanokřesťanů vůči pohanskému obyvatelstvu říše byl rovněž zanedbatelný, víme však, že jejich počty v dalších stoletích dramatickým způsobem narůstaly. Pro židovské křesťany to ale neplatí.

To nás přivádí k nevyhnutelné otázce: proč ke křesťanství obrátilo se tak málo Židů? Pro detailní analýzu zde nemáme dost prostoru, ale zlehka tuto problematiku nakousnout můžeme. Předně můžeme zcela zavrhnout vysvětlení, která podávají raněkřesťanští spisovatelé, tedy že Židé jsou slepí, bez víry, zatvrzelí, nehodní nebo navedení svými vůdci s nečistými úmysly. Přepokládají, že Židé by správně měli konvertovat a hledají proto v jejich charakteru nedostatky, které zapříčinily, že tak neučinili. Pavel z Tarsu je ve svém teologickém hodnocení situace otevřenější a méně kritický: „neposlušnost“ Židů byla vždy součástí božského záměru. Synové Izraele byli zatvrzelí, aby se evangelium mohlo dostat k pohanům (Ř 11:7–12). Přesto je pevně přesvědčen, že nakonec všichni stejně budou spaseni (Ř 11:25–32).

Podíváme-li se na to objektivně a ne z křesťanské teologické perspektivy, potom kámen úrazu musí tkvít v křesťanské misii a nikoliv v samotných Židech. Řečeno narovinu, křesťanská zvěst – ať už v hebraistické nebo helénistické podobě – nedokázala zaujmout naprostou většinu Židů, kteří ji slyšeli. Pavel v 1Kor 1:22–23 vzpomíná, že křesťanské tvrzení, že mesiáš byl ukřižován, bylo pro Židy nepřijatelné. Není důvod o tom pochybovat. Ukřižovaný mesiáš a jeho vzkříšení Bohem vůbec nezapadalo do tehdejších mesianistických představ a v židovském Písmu – navzdory tomu, že křesťané tvrdili opak – se nenachází žádné autoritativní pasáže, které by jasně a zřetelně předpovídaly takové události. Toto dále utvrzuje spis Justina Mučedníka Dialog s Židem Tryfónem z poloviny druhého století. Tryfón se dožaduje důkazu o tom, že zaslíbený mesiáš byl předurčen k potupné smrti na kříži.

Helénisté a Pavel, kteří nedodržovali Mojžíšův zákon, u Židů narazili na další problém, když se je snažili přesvědčit, že křesťanská zvěst ruší platnost Tóry a že již není rozdílu mezi Židem a pohanem. Tady opět není překvapivé, že většina Židů – a dokonce i jeruzalémských židokřesťanů – něco takového šmahem odmítla. I když sám Pavel Mojžíšův zákon pokládal za dočasné opatření, které se příchodem mesiáše přežilo (Gal 2:23–25), v židovském Písmu nic takového nenajdeme. Právě naopak – Písmo jasně říká, že Mojžíšův zákon je věčný (Dt 11:1, 12:1, 29:29). A řada Židů se bezesporu raději spoléhala na své svaté texty než na tvrzení helénistů nebo Pavla z Tarsu.

Abychom dále ilustrovali nepřesvědčivost křesťanského učení pro židovské uši, úplně postačí dále zalistovat v Pavlovi. Pavel byl před svým obrácením svědkem helénistických kázání o spasiteli, jenž byl ukřižován a vzkříšen a jehož příchod předznamenal zrušení židovského Zákona, ale ani on na ně tenkrát nereagoval pozitivně. Jeho reakcí byl hněv, až takový, že se jal helénisty aktivně pronásledovat. Je třeba mít na paměti, že Pavel se nestal křesťanem potom, co slyšel helénistické misionáře někde krasořečnit. Sám přiznává, že bylo zapotřebí božského zjevení od vzkříšeného Krista, aby se nechal přesvědčit, že helénisté měli celou dobu pravdu. K jiným Židům však Kristus na návštěvu nezavítal a neposkytl jim tak definitivní „důkaz“ o pravdivosti svého poselství – ti se proto museli spolehnout na čestné slovo křesťanských kazatelů. A většině Židů, ostatně jako i Pavlovi před konverzí, to bylo málo. Nejspíše právě proto, že si Pavel uvědomoval svou výjimečnou pozici, nenásledoval příkladu jiných křesťanů a nezatracoval své židovské současníky pro jejich odmítání křesťanského evangelia. Z vlastní zkušenosti věděl, že křesťanská zvěst, jež stála v ostrém rozporu s tehdejší tradiční židovskou vírou, jeho bývalé židovské souvěrce zkrátka ohromit nemůže.

Zdroj

Původní článek „How many Jews became Christians in the first century? The failure of the Christian mission to the Jews“ Davida C. Sima vyšel v časopise Theological Studies.

Autor

David C. Sim je australský religionista. Pochází z Melbourne, doktorát získal v roce 1993 na King's College v Londýně. Je autorem tří knih a více než sedmdesáti odborných článků. Působí na Australian Catholic University.