Kilíkijští piráti: Přízrak starověkého Středomoří
Jona Lendering
Publikováno: 15. března 2017
Piráti byli postrachem moří odjakživa, ale v druhé polovině 2. století př. n. l. jejich aktivita narostla do takových rozměrů, že středomořskému světu hrozila destabilizace. K jejich nárůstu přispěly dvě okolnosti. Zaprvé to byl úpadek seleukovské říše – námořní velmoci východního Středomoří – po roce 150 př. n. l., kdy se moci v Antiochii chopil uzurpátor Alexandr Balás. A zadruhé to byla masivní římská poptávka po otrocké práci na latifundiích (velkostatcích) v Itálii. Ačkoliv Řím vyslal proti pirátům loďstvo pod velením praetora Marka Antonia (děda triumvira a milence Kleopatry Marka Antonia) již v roce 104 př n. l., výprava nedosáhla trvalých úspěchů.
Hnízdem pirátů ve Středomoří byly Baleáry a Kréta, a v pozdějším období i západní Kilíkie. Stahovali se tam psanci a desperáti z okolních zemí, aby mohli začít nový život jako piráti. Války mezi Římany a pontským králem Mithridatem VI. (vláda 89–82 př. n. l.) destabilizovaly Malou Asii a ještě více otevřely cestu pro piráty.
Piráti obyčejně napadali pomalé obchodní lodě a zajímali jejich posádky; mezi jejich oblíbené cíle patřily zvláště velké dopravní lodě vezoucí obilí z Egypta do Itálie. Zajatce poté odvlekli na egejský ostrov Délos, který byl centrem mezinárodního obchodu s otroky. Je zaznamenáno, že alespoň při jedné příležitosti zde bylo prodáno na deset tisíc lidí během jediného dne. Nešťastníci pak byli převezeni do Itálie, kde museli pracovat na latifundiích patřících bohatým římským senátorům a jezdcům.
Majetnější zajatci nebyli prodáni do otroctví, ale zůstali v zajetí jako rukojmí, dokud je jejich rodiny nevykoupily. Např. když byl v roce 79 zajat Julius Caesar, musel zaplatit 25 talentů (500 kilogramů) stříbra. Když o čtyři roky později upadl do zajetí znovu, požadoval, aby výkupné bylo zdvojnásobeno (byl přeci římský aristokrat) a při té příležitosti svým věznitelům přísahal pomstu. Když byl konečně propuštěn, Caesar shromáždil římské loďstvo, piráty dopadl a splnil, co jim předtím slíbil – nechal je ukřižovat.
I když římské elity z činnosti pirátů samy těžily, čas od času proti nim vojensky zasáhly. Takové pokusy o znovunastolení pořádku však bývaly polovičaté. V roce 74 byl Marcus Antonius – syn výše zmíněného praetora Marka Antonia – zmocněn k boji proti námořním lupičům z Kréty. Poté, co se mu je podařilo vytlačit ze západního Středomoří, napadl na přelomu let 72 a 71 př. n. l. jejich hlavní základnu. Byl však poražen a brzy nato zemřel; o pokračování v tažení pak už neměl nikdo zájem.
Někdy v té době byl do Kilíkie vyslán Publius Servilius Vatia, který dosáhl několika významných úspěchů: porazil piráty na moři a v roce 77 př. n. l. obsadil Lýkii a Pamfýlii. Následujícího roku vpadl do samotné Kilíkie; byl připraven k útoku na pirátskou základnu v Korakésionu (dnešní Alanya), když zrovna vypukla nová válka s králem Mithridatem, která měla trvat deset let (73–63 př. n. l.).
Po odchodu Publia Servilia Vatia a porážce Marka Antonia na Krétě tak měli piráti od Římanů chvíli pokoj. Zvýšili svojí činnost na moři a snad i vedli jednání se Spartakem, vůdcem otrockého povstání v Itálii (73–71 př. n. l.), který se se svými lidmi chtěl přeplavit z jižní Itálie na Sicílii. Piráti ale napadali i samotné italské pobřeží, čímž dávali najevo své opovržení Římany. Ti tak nyní pochopili, že kilíkijští piráti nejsou jen nějaká izolovaná banda pobudů, ale mocný spojenec jejich nepřítele Mithridata.
V roce 69 př. n. l. byl na Krétu vyslán konsul Quintus Caecilius se třemi legiemi, který s ostrovem krutě naložil a v roce 67 př. n. l. jej prohlásil římskou provincií.
Pompeius Veliký
Téhož roku navrhl tribun lidu jménem Gabinius zákon, který přiznával římskému generálu Pompeiovi mimořádné pravomoci pro boj proti pirátství, které nyní ohrožovalo dokonce i dodávky potravin pro samotný Řím. Pompeius měl dostat k dispozici enormní sumu peněz, 20 legií, 500 lodí a pravomoci rovné guvernéru provincie na území sahajícímu až 75 kilometrů od pobřeží. Bylo to drastické, leč nezbytné opatření, a i když se jej senát pokusil zvrátit z obavy, aby jeden muž nehromadil ve svých rukou takovou moc, lidové shromáždění přesto Gabiniův návrh (Lex Gabinia) přijalo.
Cena obilí, která mezitím narostla do závratných výšek, vzápětí klesla na své obvyklé hodnoty – očekávalo se, že Pompeius pirátskému řádění učiní přítrž. A on důvěru lidu nezklamal. Rozdělil Středozemní moře do třinácti sektorů a každý přidělil jednomu legátovi; sám pak s šedesáti válečnými loděmi naháněl piráty přímo do rukou svých legátů. Později tvrdil, že západní Středomoří osvobodil za čtyřicet dní, a nejspíš to byla pravda: většina pirátů se rozhodla vyklidit pole a ustoupit do východního Středomoří.
Pompeius nyní mohl zaměřit svou pozornost k vlastní Kilíkii. Dobyl horskou pevnost pirátů Korakésion a poté začal pročesávat okolí od zbytku odporu. O tři měsíce později měl Pompeius situaci pevně ve svých rukou.
Pompeiovo vítězství bylo mnohem méně spektakulární, než jak ho později prezentoval. Tajemstvím jeho úspěchu byla skutečnost, že piráti už byli velmi oslabeni porážkou od Publia Servilia Vatii a jejich aktivita u italských břehů byla vyvolána tím, že už nemohli využívat území Kilíkie – byli bez domova a museli zůstávat neustále na moři. Pompeius to pochopil a nabídl pirátům nový život: usadil je v nově založených městech daleko od pobřeží, kde mohli začít znovu jako zemědělci.
Lex Gabiana Pompeiovi svěřoval jeho mimořádné pravomoci po dobu tří let, ale válka již skončila. V Římě zatím tribun Manilius navrhl svěřit Pompeiovi válku proti králi Mithridatovi, který byl spojencem kilíkijských pirátů. Pompeius tak převzal legie generála Luculla a úspěšně zakončil třetí válku s Mithridatem. Později vpadl do Judska – mezi piráty byla konec konců i řada Židů – a v roce 63 př. n. l. dobyl Jeruzalém. Na cestě zpátky do Itálie se zastavil na Krétě, aby stabilizoval tamní situaci.
A to byl konec pirátství ve Středozemním moři. Kilíkijští piráti by nebyli víc než letmou poznámkou na okraji římských dějin nebýt Pompeiova triumfálního nástupu k moci díky této výpravě. Během následujících dvaceti let byl v Římě bezkonkurenčně mužem číslo jedna. Vedle toho se jeho novátorské metody velení ujaly i v budoucnu: Julius Caesar začal využívat systém delegace moci na legáty během války v Galii a Oktavián podobným způsobem zorganizoval správu římské říše.
Zdroj
Původní článek „Cilician Pirates“ Jona Lenderinga naleznete na stránkách jeho projektu Livius.org.
Autor
Jona Lendering (*1964) je nizozemský historik. Studoval na Leidenské univerzitě a Svobodné univerzitě Amsterdam. Je autorem řady knih o dějinách antiky, vedle toho je i pravidelným přispěvatelem časopisu Ancient Warfare. V roce 1996 založil internetový projekt Livius.org.