Byl Jidáš doopravdy Ježíšův zrádce?

Gary Greenberg

Publikováno: 15. srpna 2016

Když si člověk prolistuje kanonická novozákonní evangelia v pořadí, v jakém byla sepsána – Marek, Matouš, Lukáš, Jan –, lze si všimnout, že obrázek Jidáše Iškariotského, údajného Ježíšova zrádce, je čím dál černější. V Markovi není podán žádný důvod, proč se Jidáš za veleknězem v noci po Poslední večeři vydal. Kněží mu sice nabídli peníze, ale zdá se, že k tomu došlo až poté, co se Jidáš uvolil ke spolupráci. V Matoušovi, který jako pramen využívá Markovo evangelium, si Jidáš o odměnu otevřeně řekne. Podle Lukáše, který rovněž vychází z Marka, do Jidáše vstoupil Satan a ten jej odvedl k veleknězi. Lukáš je sice poněkud vágní ohledně toho, kdo do celé záležitosti vnesl otázku peněz, přesto i zde je Jidášovi zaplaceno. V Janovi se dozvídáme nejen, že do Jidáše vstoupí Satan, ale také že je zloděj, který kradl ze společné pokladny. Jan ovšem přímo nezmiňuje, že by Jidáš přijal nějaké peníze od kněží.

I přes nepřátelství, jaké evangelia Jidášovi (a také Židům) prokazují, existují ovšem doklady o tom, že Jidáš mezi ranými křesťany neměl špatnou pověst a nebyl považován za zápornou postavu. V tomto článku bych se chtěl věnovat několika pramenům, které nasvědčují, že křesťané předevangelijního období Jidáše i po Ježíšově smrti vnímali jako dobrého a příkladného apoštola. Jedná se mimo jiné o Pavlův první list Korinťanům, sbírku Ježíšových výroků (logií) Q a verš z Petrova evangelia; všechny tyto prameny si postupně rozebereme.

Nejprve si ovšem musíme přiblížit samotný výraz, který řecká evangelia používají k popisu Jidášovy „zrady“. Tím výrazem je paradidómi (παραδίδωμι) a jeho primární význam je předat či vydat. V Novém zákoně se objevuje více než 120-krát, z toho 44-krát v souvislosti s Jidášem. V ostatních případech převládá onen hlavní význam „předat“. Ve spojitosti s Jidášem je ovšem zásadně překládáno jako „zradit“. Mezi badateli se obecně přijímá, že „zradit“ je regulérní sekundární význam slova paradidómi a popravdě řečeno není těžké si představit, že v ironickém významu skutečně mohlo konotovat zradu. Je ovšem otázka, zda se v dobách před vznikem evangelií skutečně v takovém smyslu používalo.

Biblista William Klassen, který se pokusil o Jidášovu rehabilitaci, tvrdí, že není žádný důkaz, že by výraz paradidómi v prvním století před vznikem evangelií měl význam „zrada“ nebo „zradit“. Jeho analýza vychází z Liddelova a Scottova lexikonu, primárního anglického zdroje pro studium starověké řečtiny. Ačkoliv je v lexikonu zmíněno „zradit“ jako druhý význam a je dán příklad takového užití z klasické literatury, Klassen tyto příklady podrobil bližšímu zkoumání a tvrdí, že ve skutečnosti paradidómi v nich nemá žádnou spojitost s pojmem zrady. Všímá si také, že řecká literatura prvního století má vlastní výrazy pro zradu (prodidómi, προδίδωμι, a prodosia, προδοσία) i zrádce (prodotés, προδότης). Pokud má Klassen pravdu, pak Jidáš byl zpočátku znám jako ten, který Ježíše „předal“, spíše než „zradil“. To by pro nás ale znamenalo situaci, kdy Jidáš byl zapleten do Ježíšova vydání židovským představitelům, aniž by za to byl považován za zrádce. Budeme se tím zabývat, ale nejdřív se podíváme na výše zmíněné prameny.

První list Korintským

Naše první zmínka o postavě Jidáše pochází od apoštola Pavla, resp. z prvního listu Korintským. Ve dvou částech listu – 11:23 a 15:5 – Pavel líčí dvě události, které se týkají Jidáše (i když jej přímo nejmenuje). Badatelé Pavlův dopis členům korintské obce datují přibližně na rok 56, tedy nějakých 20–30 let po Ježíšově smrti a 10–20 let před vznikem Markova evangelia.

Obsah epištoly nasvědčuje, že ne všichni křesťané byli ochotni přijímat Pavla jako apoštola a Pavel tak musel hájit své právo se tak nazývat. Můžeme si všimnout, že Pavel v listu Galatským kritizuje Petra a obecně nemá zábrany ostatním apoštolům vyčítat jejich pochybení či pokrytectví. Pokud by tedy Jidáš byl Ježíšovým zrádcem, dalo by se očekávat, že by Pavel na jeho špatný čin otevřeně poukázal, nota bene v dopise, v němž obhajuje svůj vlastní nárok na apoštolský titul. Co tedy Pavel v prvním listu Korinťanům vlastně říká?

První narážku na Jidáše najdeme v 1Kor 11:23: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb…“ (zdůrazněnou mnou). Ač Jidášovo jméno není vyřčeno nahlas, Pavlova zmínka se očividně nese v kontextu Jidášova činu, jak jej později vykreslují evangelia. Pavel v řeckém originále použil pro zradu výraz paredidoto (παρεδίδοτο), slovesnou formu od paradidómi. Technicky tedy by Pavlova věta měla znít „v tu noc, kdy byl vydán“, a pak bychom se měli bavit o tom, zda se výraz nese ve svém primárním významu „vydat“, nebo v možném druhotném významu „zradit“. Toto je jediný případ, kdy Pavel tento řecký výraz ve svých epištolách použil. Protože evangelia jsou až pozdější a jestliže – jak tvrdí Klassen – nic nenasvědčuje tomu, že výraz paradidómi měl vedlejší sarkastický význam, logicky nemůžeme pozdější výskyt v evangeliích považovat za směrodatný pro překlad dřívějšího Pavlova textu, pokud nemáme k dispozici příklad ještě staršího řeckého textu, v němž by paradidómi bylo prokazatelně použito ve významu zradit.

Je sice možné, že Pavel měl tento druhotný význam na mysli, avšak jen na základě této pasáže z 1Kor to nemůžeme říci s určitostí. A ani z jiných Pavlových děl se nedá určit, že by vnímal Jidášovy činy ve špatném světle – tedy tak, jak je vykreslují evangelia. Naopak je pozoruhodné, že Pavel ve své poznámce vůbec nezmiňuje Jidášovo jméno; proč by na rovinu neřekl „zrazen/vydán Jidášem“? Pokud by Jidáš byl skutečně tak úzce asociován se zradou Ježíše, dalo by se logicky čekat, že jeho jméno a čin budou spojeny. Leč absence Jidášova jména přinejmenším vznáší otázku, jestli vůbec byl Pavel názoru, že Jidáš se vůči Ježíšovi provinil.

Tím se dostáváme k druhé části, která patrně naráží na Jidáše. Nalezneme ji v patnácté kapitole listu Korintským (1Kor 15:5), kde Pavel píše, že vzkříšený Ježíš se jako prvnímu ukázal Petrovi a potom Dvanácti, čili apoštolům jako celku. Jidáš zde není zmíněn a je zřejmé, že Pavel má na mysli původních dvanáct učedníků a nikoliv pozdější skupinu, o které hovoří Skutky apoštolské, jež do svých řad jako náhradu za zemřelého Jidáše přijala Matěje. Podle Matoušova evangelia Jidáš zemřel ještě před Ježíšovým zmrtvýchvstáním, zatímco Lukášovo evangelium Jidáše z povelikonočních událostí explicitně vylučuje.

Pavlova zmínka, že se Ježíš zjevil „Dvanácti“, si protiřečí s Markem i Lukášem a naznačuje, že Jidášova pověst v období mezi ukřižováním a dobou samotného Pavla byla bez poskvrny. Vědci se s tímto problémem pokusili vyrovnat tvrzením, že Pavel pojem „Dvanáct“ myslel v institucionálním slova smyslu, jako souhrnné označení pro Ježíšovy žáky, a nepřemýšlel v tu chvíli, jestli jsou doopravdy všichni a nějaký nechybí. Na podporu tohoto pohledu se někteří vědci snaží Pavlovu pasáž sladit s Lukášovým evangeliem, kde se Ježíš zjevil jen jedenácti učedníkům.

Argumentace proti hypotéze, že Pavel do své zmínky o „Dvanácti“ implicitně nezahrnoval Jidáše, má několik trhlin. Zaprvé zkrátka jde proti samotnému významu slova „Dvanáct“. Zadruhé je to poprvé a naposledy, kdy ve svých dílech tento termín použil, takže nemáme k dispozici žádný další kontext, který by naznačoval, že Pavel výraz „Dvanáct“ chápal jinak, než v jeho prostém smyslu – dvanáct mužů. Zatřetí je Pavlova zmínka jediným dokladem užití výrazu Dvanáct v novozákonních textech, které časově předjímají samotná evangelia, takže nemáme k dispozici žádné srovnání – současné s Pavlem či starší –, abychom lépe rozuměli, co si Pavel pod pojmem „Dvanáct“ představoval. Začtvrté není žádný důkaz, že by některý novozákonní autor použil termínu „Dvanáct“ v jiném smyslu, než byl plný počet Ježíšových žáků. (Sk 6:2 již v době po ukřižování hovoří o „dvanácti apoštolech“, ale už se jedná o novou sestavu s Matějem, který nahradil Jidáše.) Zapáté, pokud Pavel měl o Jidášovi špatného mínění, tak by se dalo čekat, že ve svém líčení o noci, kdy byl Ježíš „vydán“, by byl zvláště obezřetný a neužil by terminologii, která by na Jidáše mohla vrhat pozitivní světlo. Vzhledem k důležitosti, kterou Pavel klade na posloupnost, s jakou se vzkříšený Ježíš zjevoval svým druhům, jako ospravedlnění pro svůj vlastní status jako apoštola, tak i kdyby použil výraz „Dvanáct“ v intuitivním slova smyslu, stejně by se dalo předpokládat, že by jej upřesnil a explicitně Jidáše vyjmul, pokud by byl opravdu přesvědčen, že Jidáš Ježíše zradil.

Je sice možné, že Pavel výraz paradidómi mínil v negativním a „Dvanáct“ v institucionálním slova smyslu, nemáme však pro to žádný doklad. Když však těmto slovům ponecháme jejich prostý význam – tak, jak by jim adresáti Pavlových listů nejspíše rozuměli –, vyjde nám z toho mnohem pozitivnější obraz Jidáše, než jaký se objevuje v evangeliích.

Sbírka Ježíšových výroků Q

Dalším pro nás zajímavým pramenem je sbírka Ježíšových výroků Q, která je už z definice starší než Matoušovo a Lukášovo evangelium a mohla být zkomponována dokonce ještě před Markovým evangeliem. Mt 19:28 a Lk 22:29–30 čerpají z Q, mezi oběma je ale drobný rozdíl. Podívejme se na ně blíže.

Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (Mt 19:28).

„[…] Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (Lk 22:29–30).

Povšimněme si, že v Matoušovi Ježíš svým žákům slibuje „dvanáct“ trůnů, aby mohli vládnout nad dvanácti kmeny (pokoleními) Izraele. V Lukášově verzi počet slíbených trůnů uvedený není, ale předpokládá vládce dvanácti kmenů Izraele. Lukáš tak připouští možnost, že na dvanáctém trůnu může usednout i někdo jiný než Jidáš.

Pokud je Matoušova verze blíže původnímu znění, znamenalo by to, že křesťané užívající sbírku Q Ježíšova slova chápali jako Ježíšův přímý slib Jidášovi, že v království nebeském usedne na jednom z dvanácti trůnů jako vládce jednoho kmene izraelského. To je však v hlubokém rozporu s představou, že by raní křesťané považovali Jidáše za Ježíšova zrádce, nota bene když uvážíme, že od autorů všech čtyř evangelií by od počátku věděli, že v příběhu Jidáš Ježíše zradí. Ježíš by tedy nesliboval trůn v království nebeském někomu, o kom by věděl, že ho zradí.

Naproti tomu Lukáš je k Jidášovi nesmlouvavější. I když jeho kontext pořád naznačuje, že Ježíš slíbil vládu v království všem dvanácti učedníkům, je onen slib o poznání vágnější. Tím, že není přímo řečeno, kolik trůnů to má být, lze se domnívat, že Ježíš Jidášovi trůn v království nebeském přímo neslíbil.

Která verze slibu tedy spíše odpovídá původní sbírce Q? To záleží na odpovědi na následující otázku. Udávala původně sbírka Q konkrétně „dvanáct“ trůnů a Lukáš tak číslo vypustil, čímž slib s ohledem na Jidáše znepřehlednil, anebo Q původně žádný počet neudávala a Matouš ho tak do svého evangelia z nějakého důvodu přidal a tím vytvořil rozpor ohledně vztahu Ježíše a Jidáše?

Obě možnosti jsou teoreticky možné. Možnost, že Matouš – který přišel s myšlenkou, že Jidáš svého mistra zradil kvůli penězům – změnil citát ze sbírky Q tak, že by odrážel Ježíšův špatný úsudek, když slíbil trůn svému pozdějšímu zrádci, se zdá mnohem méně pravděpodobná, než alternativní možnost: že Lukáš citát pozměnil tak, aby Jidáše z úvahy vyřadil. Co je na této pasáži z Q zvláště pozoruhodné, je že vůbec nelíčí velikonoční události a tedy ani to, jak se Jidáš vůči Ježíšovi zachoval. Pokud by měl Jidáš špatnou pověst už v době vzniku sbírky Q, proč by její autor přidával slib Jidášovi, že zdědí vládu v království nebeském?

Pavel i sbírka Q shodně nasvědčují, že počáteční trend byl takový, že všech dvanáct Ježíšem vyvolených apoštolů mělo v době vzniku těchto pramenů dobrou pověst. Pojďme se společně podívat na náš poslední pramen, kterým je Petrovo evangelium.

Petrovo evangelium

Petrovo evangelium bylo hojně rozšířené v oblasti Sýrie a některé křesťanské obce jej podle všeho aktivně používaly jako svatý text. Ve druhém století se začala vést debata o jeho autenticitě. Koncem 2. století antiochijský biskup Serapión jeho užívání zakázal, protože obsahovalo bludy, kterých se někteří křesťané chytili. Dodnes se dochoval jediný, tzv. Achmínský zlomek. Datum jeho vzniku je stále předmětem debat. Většina badatelů se přiklání k počátku druhého století, ale jsou i tací, kteří tvrdí, že Petrovo evangelium je starší než všechna čtyři kanonická evangelia. Touto otázkou se ale tady zabývat nebudeme.

V žádné dochované části Petrova evangelia se Jidáš jmenovitě neobjevuje, avšak jeho autor učinil zajímavý postřeh ohledně dvanácti apoštolů. V části, která se nás týká, text říká:

„My, dvanáct učedníků Páně, jsme plakali a byli jsme zarmouceni a každý byl smutný kvůli tomu, co se stalo, a vrátil se do svého domu.“ (PtEv XIV/59).

Na rozdíl od Pavlovy narážky na „Dvanáct“, což teoreticky mohla být jen institucionální poznámka než popisné označení dvanácti jednotlivých učedníků, Petrovo evangelium jasně popisuje činy dvanácti konkrétních jednotlivců, z nichž každý byl Ježíšovým ukřižováním otřesen a každý se vydal domů truchlit. Se všemi dvanácti je z hlediska jejich jednání nakládáno stejně. Kontext je zřejmý: autor má na mysli dvanáct původních Ježíšových žáků a ani v nejmenším nenaznačuje, že Jidášova pověst měla být nějak poskvrněna. Tato část naznačuje, že i po Ježíšově smrti byl Jidáš váženým apoštolem, jako všichni ostatní.

Měli bychom vést v patrnosti, že Petrovo evangelium se nese v silně antijudaistickém duchu a Židy přímo viní z Ježíšova ukřižování. Tudíž bychom neměli od jeho autora očekávat přívětivé zacházení ani s někým, kdo by Ježíše zradil. Ale pokud by autor Petrova evangelia o Jidášově pověsti coby Ježíšova zrádce věděl, proč by to opomněl ve svém líčení činů dvanácti apoštolů po ukřižování zmínit? Přinejmenším by se dala očekávat vsuvka typu „… každý byl smutný, dokonce i Jidáš, který zradil Pána…“. Buďto tedy Jidášovu pověst neznal, anebo jí nevěřil, protože měl jiné informace.

Pokud doopravdy Petrovo evangelium dobou vzniku předchází dokonce i Markovo evangelium, jak se část vědců domnívá, pak máme k dispozici hned tři nezávislé předevangelijní prameny – Pavla, sbírku Q a Petrovo evangelium – nasvědčující, že Jidášovi nebyla Ježíšova zrada kladena za vinu. Pokud Petrovo evangelium pochází z konce prvního či počátku druhého století, jak se domnívá většina badatelů, pak se nám tvoří velký chronologický oblouk zahrnující možná celé století a více po Ježíšově ukřižování, do kterého spadá velká část raného křesťanstva a překrývající se s dobou, kdy vznikla kanonická evangelia a kdy Jidáš ještě nebyl spojován s Ježíšovou zradou.

To by nasvědčovalo, že v době vzniku kanonických evangelií o Jidášovi existovalo několik vzájemně protichůdných tradic – negativní v obcích, odkud vzešla kanonická evangelia a pozitivní v pavlovských komunitách a tam, kde se používala sbírka Ježíšových výroků Q a Petrovo evangelium. Vzhledem k tomu, že Pavlova díla a sbírka Q jsou starší než kanonická evangelia, ale i nejednoznačnosti podání v Markově evangeliu, soudím, že vztah křesťanů k Jidášovi nebyl původně negativní a že jeho špatná pověst vznikla až v pozdějších dobách.

Tato teze neodpovídá na otázku, proč byl Jidáš asociován s řeckým slovem paradidómi, čili „vydat“, a proč toto slovo nabylo v křesťanském prostředí negativního podtónu. V tomto eseji nemáme dost prostoru pro zodpovězení této otázky, ale celou problematiku stručně shrnuji ve své knize The Judas Brief: Who really killed Jesus? (2007).

Janovo evangelium naznačuje, že židovští předáci se obávali, že popularita Ježíšova hnutí přivolá na celou židovskou společnost ozbrojenou reakci Římanů. Vstup Ježíše a jeho doprovodu do Jeruzaléma, který byl tou dobou plný poutníků a návštěvníků, se možná odehrál krátce poté, co byla potlačena krvavá vzpoura vedená Barabášem. Situace tak byla velmi vypjatá.

Moje teorie je taková, že existovala třístranná jednání mezi židovskými chrámovými kněžími, římským prefektem Pilátem a Ježíšem, kterého při jednání zastupoval Jidáš. Dohoda zpočátku zněla, že Ježíš své stoupence usměrní, aby nedocházelo k nepokojům a výbuchům násilí, a to tak, že se během svátků dobrovolně podrobí domácímu vězení, podobně, jako politicky vlivný kněz Annáš, a propuštěn měl být po skončení Pesachu. Když se o tomto ujednání dozvěděl galilejský tetrarcha Herodes Antipas, byl vzteky bez sebe. Herodes chtěl Ježíše vidět mrtvého a tak Piláta donutil, aby nad ním vynesl ortel smrti pod záminkou, že se Ježíš vydával za židovského krále. Pilát se podvolil a navzdory naléhání židovských předáků, aby dodržel ujednanou dohodu, nechal Ježíše ukřižovat.

Takový scénář by znamenal, že Jidáš byl znám jako ten, který Ježíše vydal. Toto původně neutrální označení, které na něm ulpělo jako básnický přívlastek, ale postupem času změnilo svůj význam a v době evangelií bylo chápáno v sarkastickém významu jako zrádce.

Zdroj

Původní článek „Did Pre-Gospel Christians Believe Judas Betrayed Jesus?“ Garyho Greenberga naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Autor

Gary Greenberg je americký právník. Doktorát z práv získal na Seton Hall University School of Law. Je autorem několika uznávaných knih o náboženství, např. 101 Myths of the Bible: How Ancient Scribes Invented Biblical History či The Moses Mystery: The Egyptian Origins of the Jewish People. Vedle toho publikuje články v odborných časopisech, např. v Catholic Biblical Quarterly. Provozuje webové stránky Bible, Myth and History.