Jeruzalém: Svaté město a jeho význam pro křížové výpravy
Helena P. Schrader
Publikováno: 3. prosince 2016
Jeruzalém, jakožto místo Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání, pro křesťany představoval svaté místo od samého počátku jejich hnutí. Žádně město, dokonce ani Řím, nebylo vnímáno za tak posvátné, jako Jeruzalém. Jeho pád do rukou muslimů v roce 638 bylo ranou pro celý křesťanský svět a touha získat ho zpět se více či méně skrytě odrážela ve všech pozdějších tažení proti islámu. Skutečnost, že křesťané znovudobyli Jeruzalém až po 461 letech bylo v důsledku dřívějších nedostatečných kapacit, nikoliv vůle. V tomto textu se blíže podíváme, čím byl v myslích středověkých křesťanů Jeruzalém tak významný.
Obec křesťanů v Jeruzalémě existovala už od Kristova ukřižování. Město však zůstávalo převážně židovské, a to i po zničení druhého Chrámu Římany v roce 70. Až v roce 135 během druhé války židovské Římané židovské obyvatelstvo z Jeruzaléma vypověděli. Jeruzalém byl později znovu vybudován za císaře Hadriána jako římská kolonie pod názvem Aelia Capitolina a na místě někdejšího Chrámu i na posvátných místech křesťanů vyrostly pohanské svatostánky. Motivem bylo ponížit křesťany i Židy; v případě křesťanů i z některých míst vymazat připomínky Kristova příběhu. Židé i křesťané měli poté do obnoveného města zakázán přístup. Jinak Aelia Capitolina bylo zapadlé provinční město malého významu.
To se změnilo s nástupem císaře Konstantina Velikého. Jeho matka Helena byla křesťanka a v roce 313 přesvědčila svého syna, aby zastavil pronásledování křesťanů a dovolil jí podniknout poutní cestu do Palestiny. Heleně se připisuje nález míst Kristova narození, popravy a zmrtvýchvstání. O necelých deset let později započal obrovský stavební projekt, který z Jeruzaléma učinil skutečné hlavní město křesťanského náboženství. V roce 326 se začalo se stavbou dvou velkolepých bazilik: v Betlémě (Bazilika Narození Páně) a v Jeruzalémě (Chrám Božího hrobu).
Po téměř tři následující staletí patřil Jeruzalém mezi nejvýznamnější města Východořímské říše. V obchodu ani řemeslné výrobě nedokázal konkurovat velkoměstům jako Konstantinopol nebo Alexandrie, pro své duchovní dědictví si ale udržoval značnou prestiž. Poutníci, kteří přicházeli navštívit svatá místa, představovali silnou hospodářskou základnu, která se následně odrazila na stavbě kostelů, klášterů, dílen, hostinců, tržnic nebo obytných čtvrtí. Obyvatelstvo takto renovovaného Jeruzaléma již bylo převážně křesťanské, i když Židům bylo opět umožněno se vrátit. Populace dosahovala přibližně 60 000 lidí, což na tehdejší dobu bylo značné.
V roce 617 však přišel zlom. Perská armáda město oblehla a po 21 dnech dobyla. Perští Sásánovci, na jejichž straně stáli i palestinští Židé, pobili odhadem 21 500 křesťanských obyvatel a dalších 35 000 uvrhli do otroctví. Chrám Božího hrobu byl srovnán se zemí. Ironií osudu podobný konec nepotkal Baziliku Narození Páně v Betlémě, sice jenom díky tomu, že nad hlavním portálem byla mozaika zobrazující Tři krále jako perské krále. Vojáci z úcty k perským králům se proto kostela nedotkli.
O třináct let později v roce 627 východořímský císař Herakleios získal Jeruzalém zpět poté, co drtivě porazil perskou armádu v bitvě u Ninive. Následná mírová smlouva Peršanům ukládala vyklidit všechna dobytá území, včetně Palestiny a Jeruzaléma. I když sice Byzantinci získali město zpět do svých rukou, zpustošená svatá místa i ztráta původních obyvatel představovala problém, který vyžadoval dlouhodobé řešení. To jediné, co císař pro to mohl udělat, bylo spuštění velkého stavebního a přesidlovacího programu. A Židé, kteří se podíleli na vraždění jeruzalémských křesťanů o třináct let dříve, byli za trest opět vyhnáni a byl jim zakázán přístup do města.
A tak v době, kdy Jeruzalém dobyli muslimové, bylo město výlučně křesťanské. A skutečnost, že i přes strašlivé ztráty dokázali Jeruzalémští vzdorovat obléhání celý rok předtím, než se vzdali armádě chalífy Umara, svědčí o tom, jak urputně křesťanští obránci muslimským útočníkům vzdorovali. Nakonec ale z konfliktu vyšli jako slabší, ostatně jako celá Východořímská říše. To se odehrálo 461 let předtím, než byl Jeruzalém opět ovládnut křesťany, ale nikoliv proto, že by křesťanský svět mezitím na něj zapomněl, nebo mu nepřikládal žádný význam, ale protože musel sám bojovat o přežití s rozpínajícím se islámem – od Španělska a Itálie přes Konstantinopol a Kypr až po Arménii.
Zdroj
Původní článek „Oh, Jerusalem: The Holy City and it's Relation to the Crusades“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.
Autor
Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.