Vzpoura na Bounty očima účastníka

Herbert Ford

Publikováno: 29. června 2011

Ještě před rokem 1956 se naše znalosti toho, co se přihodilo Fletcheru Christianovi a jeho druhům, kteří se od něho odpojili a zůstali na Tahiti, primárně zakládaly na výpovědích námořních kapitánů, kteří Pitcairnův ostrov po roce 1814 navštívili a mluvili s posledním žijícím vzbouřencem Johnem Adamsem. Z nejasného důvodu se ovšem zdá, že se nikdo neobtěžoval promluvit i s přeživšími ženami, které byly rovněž přímými účastnicemi událostí a navíc uměly obstojně anglicky. Je samozřejmě možné, že si Adams nepřál, aby cizí lidé se ženami mluvili a události mohl vylíčit jen on sám.

Adams postupně cizincům řekl několik různých, navzájem si odporujících verzí příběhu a jeho posluchači si patrně nedělali poznámky. Adamsovu výpověď jsme neměli s čím porovnat až do roku 1956, kdy profesor Henry E. Maude objevil dva novinové články, které přinášely události založené na výpovědi Jenny, jedné z žen, které přišla na Pitcairn spolu se vzbouřenci. Její příběh je velmi cenný a zdá se dokonce spolehlivější, protože na rozdíl od Johna Adamse neměla máslo na hlavě.

Seznamte se s Jenny

Teehuteatuaonoa alias Jenny, jak jí říkali angličtí námořníci, byla Adamsovou původní ženou. Když se vzbouřenci zmocnili Bounty poté, co se zbavili poručíka Blighe, Jenny vzbouřence následovala z Tahiti na ostrov Tubuai; na levé ruce měla dokonce vytetováno „AS 1789“ (AS jako Alexander Smith, Adamsův pseudonym). V době příjezdu na Pitcairn již ale Jenny patřila Isaacu Martinovi, se kterým zůstala až do 20. září 1793, kdy proti vzbouřencům povstali polynésští muži, kteří na Pitcairn přišli společně s nimi, a více než polovinu bělochů včetně Isaaca Martina nebo vůdce vzpoury Fletchera Christiana pozabíjeli. Dnes je tato událost na ostrově známá jako Massacre Day.

Jenny bývá popisována jako velmi inteligentní a snad stála v čele pitcairnských žen. Na Pitcairnově ostrově však nebyla šťastná, snad proto, že neměla vlastní děti. V roce 1817 u ostrova zakotvila americká velrybářská loď Sultan (pokud víme, jednalo se o čtvrtou loď, která u ostrova od objevení osady přistála) pod velením kapitána Reynoldse. A když Sultan zvedl kotvy, byla na jeho palubě také Jenny, která se rozhodla z ostrova odejít. Zajížďkou přes jihoamerické Chile a Markézské ostrovy se nakonec vrátila na rodné Tahiti. Jenny byla prvním člověkem, který Pitcairn po jeho osídlení opustil a také jedinou z původních osadníků, který se už nikdy nevrátil.

První rozhovor s ní pořídil neznámý novinář a vyšel v australských novinách Sydney Gazette 17. července 1819. Podkladem pro druhý článek se stal příběh, který Jenny pověděla kapitánu Peteru Dillonovi a reverendu Henrymu Nottovi; kapitán Dillon jej pak 2. října 1826 uveřejnil v anglicky psaných indických novinách Bengal Hurkaru, které vycházely v Kalkatě. Kromě toho v květnu 1824 s Jenny hovořil také ruský kapitán německého původu Otto von Kotzebue, který o tomto setkání napsal v roce 1830 ve své knize Neue Reise um die Welt (Nová cesta kolem světa).

Není jasné, zda Jenny byla ještě naživu v roce 1831, kdy se na Tahiti přesunul i zbytek Pitcairňanů. Ale není to pravděpodobné. Kotzebue naznačuje, se jí po Pitcairnu velmi stýskalo. My se proto můžeme domnívat, když se po krátkém pobytu na Tahiti nakonec Pitcairňané rozhodli pro návrat zpět, Jenny by šla s nimi. To se ovšem nestalo.

Příběh z první ruky

Jak již bylo zmíněno, příběh z podání Jenny vyšel celkem ve dvou verzích: v Sydney Gazette (1819) a Bengal Hurkaru (1826). Článek z roku 1826 byl přetištěn i o tři roky později v United Service Journal; jeho překlad přinášíme níže.

(Pozn.: zeměpisné reálie a jména osob jsou zachovány v původním pravopisu.)

Odyssea z Tahiti na Pitcairn

V den, kdy se Bounty vrátila do zátoky Matavai na Otaheite (Tahiti) již pod velením vzbouřenců, vstoupila jsem na palubu a krátce nato jsme vypluli vstříc Tabouai (Tubuai). Tam jsme se dostali za několik dnů a zakotvili jsme v místě, kde byla příhodná hlubina blízko břehu. Po čtyřech dnech jsme zvedli kotvu, loď odtáhli blíže k pobřeží mezi útesy a znovu ji ukotvili. Následující den jsme se vydali na břeh a jali jsme stavět přístřešek: dlouhý dům a ještě dva menší, a také opevnění.

Část posádky se chtěla lodi zbavit. Proti tomu byl kapitán Christian a několik dalších, kteří argumentovali, že i když je přítomnost kotvícího lodi může prozradit, budou díky mít možnost utéct. Jistý Otaheiťan, který patřil k Bounty, místním Tabouaianům navrhoval, že pokud se Angličané na ostrově usadí, mohou společně loď uzmout, posádku zavraždit a kořist si rozdělit. To se doneslo k uším Christianovy ženy a ta ho před hrozbou varovala. Už mu neřekla, že za spiknutím stál její otaheitský krajan. Když se vzbouřenci o hrozbě dozvěděli, došlo mezi a domorodci k bitvě, v níž ostrované utrpěli citelnou porážku. Ze vzbouřenců byl jeden smrtelně zraněn oštěpem.

Po tomto zážitku se vzbouřenci už báli na Tabouai déle zůstat. Nalodili se na Bounty a odpluli na Otaheite, kde někteří navrhli udělat zastávku. (Ti z mužů, kteří se rozhodli na Otaheite zůstat, byli odvedení kapitánem Edwardsem z Pandory. Některé z nich přivedli do Anglie a popravili.)

Za pár dní jsme dopluli do Matavai, kde někteří členové posádky vystoupili a s sebou si vzali svůj podíl z majetku. Na palubě zůstalo pouze devět mužů a spolu s nimi zůstalo i několik domorodých žen. Námořníci ženám řekli, že loď se má nazítří ráno přesunout do Pare, královy oblasti (do přístavu Toaroah v malé tahitské oblasti Pare kousek od Matavai, kde bylo lepší kotviště).

Toho večera, zatímco ženy v podpalubí večeřely, vzbouřenci odřízli lano a loď vyplula na sever. Na palubě v té chvíli zůstali čtyři domorodci z Otaheite a dva muži z Tabouai. Když byla loď vzdálena asi jednu míli od břehu, jedna z žen skočila přes palubu a doplavala na břeh. Příští ráno loď minula ostrov Tethuroa (Tetiaroa), ležící severně od Otaheite. Nebyla však dost blízko, aby ženy mohly vyskočit a doplavat ke břehu, což některé udělat chtěly, protože velice trpěly představou, že budou odtrženy od svých přátel a příbuzných.

Loď nyní změnila kurs a směřovala na jih. Druhý den ráno jsme se přiblížili k ostrovu Eimeo (Moorea), vzdáleného přibližně pět nebo šest lig od Otaheite (Moorea leží 17 kilometrů od Tahiti). Krátce nato se u lodi objevila kanoe a vzbouřenci dovolili šesti ženám, které už byly moc staré, aby vystoupily a nechaly se odvézt na břeh; na palubě jich tak zůstalo dvanáct. Příštího rána jsme ztratili zemi z dohledu a plachtili jsme s větrem o závod směrem na západ.

Po uplynutí mnoha dní jsme objevili malý ostrov, který místní nazývali Purutea (ostrov Mangaia, nejjižnější z Cookových ostrovů). Od břehu odrazila kanoe, vezoucí prase a kokosové ořechy. Jednoho domorodce, který vystoupil k nám na palubu, velmi zaujaly perleťové knoflíky na kabátu kapitána Christiana. Ten se nacházel ve velmi přátelském rozpoložení, tak si kabát sundal a tomu muži jej dal. Ten pak stál na kraji lodi a ukazoval dar svým soukmenovcům, načež jej jeden ze vzbouřenců zastřelil a bezvládné tělo přepadlo do moře. Christian tím byl rozčilen na nejvyšší míru, ale nemohl udělat nic víc než vraha důrazně okřiknout, neboť posáka už ho nerespektovala jako vůdce. Zbylí domorodci kvapně naložili mrtvého druha a za hlasitého nářku pádlovali ke břehu. O několik dnů později jsme spatřili Tongataboo, čili Přátelské ostrovy. I zde nám vyjelo naproti několik kanoí se spoustou prasat, jam a drůbeže. Místní nám sdělili, že tady byl Totee (kapitán Cook) a že na ostrově dodnes žije rohatý dobytek, který tu zanechal.

Pokračovali jsme dále po větru, až jsme narazili na menší ostrov, kde Christian nařídil udělat zastávku. Vyslali jsme člun ke břehu, abychom zjistili, jestli je obydlený. Ale ještě předtím, než člun stihl dorazit ke břehu, spatřili jsme na pláži lidi. Osádka našeho člunu se vylodila, zůstala chvíli na pobřeží a poté se vrátila zpět. Být to liduprázdný ostrov, Christian by býval loď zničil a usadil se tady. Když vzbouřenci zjistili, že zdejší obyvatelstvo je početné, ještě téže noci zvedli kotvy a vypluli proti směru větru. Po další dva měsíce jsme zemi nespatřili. Posádka dostala strach a začala proto pomýšlet na návrat na Otaheite.

Jednoho dne navečer jsme konečně objevili Pitcairnův ostrov. Foukal silný vítr a vylodění jsme mohli uskutečnit až třetího dne. Spustili jsme člun a Christian, Brown, Williams, McKoy (McCoy) a tři otaheitští domorodci doveslovali ke břehu.

Loď nyní stála na otevřeném moři a k ostrovu se přiblížila druhý den, kdy se vrátil člun. Osádka člunu hlásila, že na ostrově žádní domorodci nejsou a že oplývá kokosovými ořechy, mořským ptactvem a také, že našli známky toho, že ostrov byl v minulosti osídlen; dřevěné uhlí, kamenné násady od seker, kamenné základy domů a pár vyřezávaných tabulek, to vše bylo na ostrově objeveno. Christian plavidlo zavedl za skalnatý výběžek a zakotvil.

První léta na Pitcairnově ostrově

Vzbouřenci začali s pomocí člunu a voru vyrobeného z dveří Bounty vykládat. Věci z lodi byly na břeh přepravovány hlavně na voru, který byl ke skaliskům tahán pomocí lana. Když na břeh dostali všechno, co chtěli, začali vzbouřenci přemýšlet, co s lodí dál. Christian ji chtěl ještě nějakou dobu zachovat, ale ostatní trvali na jejím zničení. Jeden z nich pak šel a na přídi lodi založil požár. Krátce na to na palubu došli dva další a založili oheň na dalších dvou místech. V noci jsme pak se slzami v očích pozorovali hořící Bounty. Někteří z mužů si vyčítali, že kapitána Blighe měli raději odsoudit k smrti, mohli by se pak místo tohoto vrátit do své vlasti. Příštího rána začali stavět provizorní přístřešky. Chýše byly postaveny dále od pobřeží, aby je nemohla z moře spatřit nějaká projíždějící loď.

Teprve po pár týdnech se odvážili vydat se na výše položený bod, postavit větší budovy či zasadit semena sladkých brambor a jam, které si přivezli s sebou. Potom rozparcelovali půdu na pozemky, které si mezi sebou rozdělili. Na jednom z pozemků byla objevena polynéská rostlina, ze které se vyrábí oblečení. O tuto rostlinu vyvstaly rozepře, ale nakonec vzbouřenci dospěli k dohodě a rozdělení rovným dílem.

Rok po příjezdu na ostrov zemřela na nemoc v krku žena, která žila s Johnem Williamsem. Na ostrově jsme také objevili rostlinu taro (kolokázie jedlá), kterou jsme začali okamžitě pěstovat. Christianovi se někdy v té době narodil syn, jemuž dal jméno Friday (tento údaj se liší od ostatních pramenů. Podle Thomase Stainese či Mayhewa Folgera se Christianův syn jmenoval Thursday October Christian) a William Brown ho pokřtil.

Ovdovělý John Williams nyní navrhl uzmout některou z žen otaheitských mužů. Těm by tak zbyly jen dvě ženy. Losovalo se o to, která by to měla být a volba padla na ženu Otaheiťana jménem Tararo (dívka s přezdívkou Nancy). Williams ji následně odňal jejímu muži, který tím byl značně rozezlený a z osady utekl do kopců. Po třech dnech se vrátil, vzal svou ženu a spolu se vrátili do hor. Domorodí muži po tomto mezi sebou navrhovali Angličany zabít. Ti se ovšem měli na pozoru a tři strůjcové spiknutí si proto sbalili věci a také se odebrali do hor.

Christian pak za nimi do kopců poslal jednoho domorodce, který zůstal při Angličanech, s úkolem zastřelit hlavního organizátora, jehož jméno bylo Oopee (Oha). V případě úspěchu mu Christian slíbil dobrou odměnu, ale pokud by selhal, přijde o život. Tento muž si vzal pistoli, vyhledal Oopeeho mezi strmými skalisky a zabil ho. Tararo, jemuž Williams uzmul ženu, byl stále někde v horách. Ale i on byl dopaden, z příkazu Evropanů zastřelen a jeho žena byla navrácena Williamsovi. Po těchto událostech žili vzbouřenci několik let v míru (domorodí muži už zbývali jen čtyři).

Další násilná událost se přihodila, když jeden z Otaheiťanů jménem Manarii ukradl prase patřící McKoyovi. Za tento přestupek ho Angličani brutálně zbili. Teimua potom ukradl nějaké jamy a jedna z žen to na něho prozradila. I jeho stihl tvrdý trest.

Krvavé 20. září 1793

Domorodci začali opět uvažovat nad tím, že Angličany povraždí a den co den chodili ven s puškami předstíraje, že jdou na lov divokých ptáků. Vzbouřenci zůstali nic zlého netuše. První zastřelen byl John Williams, když zrovna stavěl plot kolem své zahrady. Dalším na řadě byl Christian. Domorodci ho zastihli, jak pleje záhony na své zahradě a když odnášel nějaké kořeny, přistoupili k němu zezadu a střelili ho mezi lopatky. Padl na místě. Oni k němu poté přistoupili, sekerou mu zohyzdili hlavu a nechali ho tam ležet.

Domorodci poté postoupili k další usedlosti, kde našli Johna Milese (Millse) a Williama McKoye; první byl odstřelen na místě, ale druhý se spasil útěkem. Následně šli do domu Isaaca Martina, kterého postřelili. Martin nepadl okamžitě, ale běžel k domu Williama Browna, který se nacházel nedaleko. Tam ho střelili podruhé, a když upadl, přiběhli k němu a kladivem ho mlátili do hlavy dokud nebyl mrtvý. Browna pak bili kamenem do hlavy a nechali ho ležet na místě v domnění, že je mrtvý. On se však zvedl a začal utíkat pryč. Jeden z domorodců ho ale dostihl a chytil. Brown prosil, aby ho ušetřili, nebo alespoň aby se mohl ještě naposledy vidět se svou ženou. I slíbili, že ušetří jeho život, vzápětí ale jeden s mušketou Browna obstoupil a střelil do zad.

Další, po kom stříleli v domě, byl Alexander Smith (John Adams). Kule z muškety ho škrábla na krku a zlomila mu dva prsty. Zachránily ho ženy, které se mezitím shromáždily. Vrahové mu poté, co jej zranili, dovolili dát poslední sbohem své manželce. Ženy jej kvapně obestoupili a katany prosily, aby ho nezabíjeli. Jeden z domorodců Teimua byl vedle zastřelen vlastním krajanem Manariim. William McKoy a Matthew Quintil (Quintal) se mezitím pořád skrývali v horách. Jeden ze vzbouřenců (Ned Young) byl vrahy ušetřen a mohl se ženou a Smithem žít.

Manarii potom ze svých dvou zbylých společníků dostal strach a utekl proto do kopců. Tam se připojil ke Quintilovi a McKoyovi, kterým řekl, aby se nepokoušeli sejít dolů, jinak je zbylí dva Otaheiťané zcela jistě zabijí. Nabídl jim mušketu a také, že s nimi zůstane v úkrytu. Jedna nebo dvě ženy mezitím vyrazily ven hledat McKoye a Quintila. Když je našly, důrazně jim radily, aby Manariiho zabili. Dobrá dara nad zlato a Manarii se byl odstraněn ještě téže noci. Posléze vyrazili do hor i poslední dva Otaheiťané, aby našli a zavraždili Quintila s McKoyem. Nakonec je objevili, stříleli po nich a předpokládali, že jednoho zranili. To ovšem nebyla pravda.

Otaheiťané přišli k domu, kde byli Smith a Young se ženami a chvástali se, že postřelili McKoye. Jedna žena svým krajanům navrhla, že půjde do hor a informaci ověří, což přivítali. Ve skutečnosti ovšem ona žena šla do hor za Quintilem a McKoyem, aby jim poradila, aby v noci přišli tajně do vesnice a pomohli ženám dva zbývající domorodce zabít. Angličané pomoc přislíbili, své slovo ale nedodrželi.

Příští den se Smith s Youngem a ženami dohodli, že oba Otaheiťany zabijí. Kolem poledního, zatímco jeden Otaheiťan seděl před domem a druhý ležel na zádech na podlaze, jedna žena vzala do rukou sekeru a rozštípla hlavu ležícího. A v tu chvíli zavolala na Neda Younga, aby střílel. Ozvala se rána a druhý domorodec se skácel k zemi mrtev. Tak skončilo šest Otaheiťanů a Tabouaianů.

Poslední léta v izolaci

Po těchto událostech na ostrově zbylo jedenáct otaheitských žen a čtyři Angličané: Alexander Smith, McKoy, Young a Matthew Quintil. Brzy nato přišli na způsob, jak destilovat tvrdou pálenku. V opilecké rvačce byl svými třemi krajany zabit Matthew Quintil. McKoy zemřel, když v alkoholovém opojení zešílel a skočil do moře; předtím si však stihl svázat ruce i nohy. Young zemřel přirozenou smrtí na Štědrý den. Neděli Christian světil a předčítal z Bible. Zanechal na ostrově ženu a tři děti; jeho žena (tahitská princezna Mauatua) později měla ještě další děti s jiným mužem (Nedem Youngem).

Loď jsme z pobřeží zahlédli někdy v době po smrti Christiana a před smrtí Matthewa Quintila, když ještě žili čtyři vzbouřenci. Další plavidlo se objevilo až po dlouhé době. Jeho posádka vyslala k břehu člun, aby námořníci nabrali kokosové ořechy. Lidé na pobřeží se snažili upoutat pozornost, aby vyslali ke břehu člun ještě jednou, ale posádka lodě neudělala nic. Další lodí, která připlula, byl Topaz kapitána Folgera, který slíbil, že se za osm měsíců vrátí.

Lodě mohou zakotvit tam, kde kotvila i Bounty. Vítr fouká jižním a jihovýchodním směrem a ostrov oplývá jamami, terou, chlebovníky, prasaty i drůbeží atd.

Zdroj

Původní článek „Jenny Interview“ naleznete na stránkách Pitcairn Island Study Center. Kapitola „Seznamte se s Jenny“ je výňatkem z knihy Svena Wahlroose Mutiny and Romance in the South Seas: A Companion to the Bounty Adventure, přetištěným takéž na webu PISC.

Autor

Herbert Ford je americký emeritní profesor žurnalistiky a zakladatel Pitcairn Island Study Center při Pacific Union College (1977), v jehož čele od začátku stojí. Dlouhodobě se odborně zajímá o dějiny vzpoury na Bounty a Pitcairnovy ostrovy. Je autorem jedenácti knih, z toho čtyř o Pitcairnových ostrovech, a více než stovky článků. Je rovněž vysvěceným duchovním církve adventistů sedmého dne.