Theodor Herzl a Židovský stát

Ami Isseroff

Publikováno: 13. března 2011

Židovský stát (Der Judenstaat) je kniha Theodora Herzla, která poprvé vyšla v roce 1896 a vzápětí se stala vlajkovou lodí, manifestem, nadcházejícího věku sionismu. Sionistické ideje přinášely už knihy a články, jež vycházely už dříve ve 40. letech 19. století, nebo také několik menších židovských aktivistických skupin (např. Chovevej Cijon) zabývajících se organizováním židovského přistěhovalectví do Palestiny. Žádná taková skupina se arci nevyznačovala jasným uceleným plánem nebo moderní ideologií. Herzlova myšlenka na vytvoření židovského státu (vedle které uvažoval ale i o jiných možných eventualitách) se stala praktickou náplní sionistického programu a vedla i ke svolání prvního sionistického kongresu, který se konal v srpnu 1897 ve švýcarské Basileji.

Theodor Herzl se narodil 2. května 1860 v Pešti a vychován byl v duchu německo-židovského „osvícenství“. Rodina se po smrti Herzlovy sestry v roce 1878 přestěhovala do Vídně. Roku 1884 získal Theodor Herzl titul doktora práv a nějaký čas pracoval u soudů ve Vídni a Salzburgu. Nicméně brzy právnické kariéry zanechal a vrhl se na dráhu novináře a spisovatele.

V roce 1891 se Theodor Herzl stal pařížským dopisovatelem liberálních vídeňských novin Neue Freie Presse. Byl tam zrovna v době, kdy v souvislosti s vojenským soudem s Alfredem Dreyfusem, kapitánem francouzské armády židovského původu, ve Francii propukla vlna antisemitismu. Dreyfus byl na základě zflašovaných dokumentů obviněn ze špionáže pro Německo a odsouzen k vězení na Ďábelském ostrově; vedle toho byl v lednu 1895 zbaven hodnosti při ponižujícím veřejném obřadu, při kterém dav skandoval „smrt Židům!“.

A právě tzv. Dreyfusova aféra Herzla přiměla zamýšlet se nad židovskou problematikou. Na jaře 1895 se poprvé spojil s baronem Mauricem de Hirsch, aby mu představil své nápady, ale Hirsch i další je odmítli. Herzl si poté začal vést deník, do kterého občas z nějakého důvodu některé záznamy napsal Herzlův otec. Jak se deník postupně zaplňoval, je v něm patrný postupný vývoj Herzlova myšlení a politického směřování.

Theodor Herzl vypracoval koncept povstání z diaspory a návratu Židů na Sijón – do židovského státu. V myšlence na židovský stát tak Herzl vůbec poprvé navrhl okamžitou politickou akci. Z předmluvy k Židovskému státu je patrné, že načerpal inspiraci mimo jiné i z díla jiného vídeňského vizionáře, a sice Theodora Hertzky. Ačkoliv Herzl Hertzkovy myšlenky přímo označil za utopistické, Hertzka se je v Africe opravdu pokusil uskutečnit.

Pozoruhodné je, že v době, kdy Herzl poprvé přišel se ideou židovského státu, tak se s žádnými staršími sionistickými díly blížeji neseznámil. Akorát slyšel o Autoemancipaci (Autoemanzipation) Leona Pinskera, románu George Elliota Daniel Deronda či Římu a Jeruzalémě Mosese Hesse. Dokonce ani předtím, než se pustil do svého vlastního sionistického projektu, neslyšel ani o Chovevej Cijon. Začal však více cestovat a své názory představovat a diskutovat.

Samotný název jeho knihy – „Židovský stát“ – neznamenal pravděpodobně víc než jen ironickou hru se slovy. Německé „Judenstaat“ doslova znamená „stát Židů“, tedy podobné slovní spojení, jako např. „Judenstraße“ – židovská ulice, „ulice Židů“, což je středověké berlínské židovské ghetto. V Židovském státu Herzl představil moderní řešení židovské otázky. Byl přesvědčen, že pokus o asimilaci židovského etnika do evropské společnosti selhal, protože majoritní společnost v každé zemi měla svou vlastní docela jasnou představu o tom, kdo je její součástí a kdo je vetřelec. Hluboce zakořeněná přítomnost antisemitismu tak rozhodla o tom, že Žid už navždy zůstane cizincem a pouze vytvoření židovského státu, který je tím pádem v zájmu jak Židů, tak křesťanských Evropanů, učiní konec problému židovstva.

Židovský stát předpokládá, že základní cestou, jak zřízení židovského státu docílit, je diplomacie. Herzl volal po organizovaném přesunu židovských komunit do nového státu. Ohledně polohy státu Herzl napsal: „[Jewish] Society jistě přijme, co jí bude nabídnuto a pro co se rozhodne veřejné mínění židovského národa.“

Herzlův Židovský stát obsahoval také různé společenské novinky, jako např. sedmihodinovou pracovní dobu. Zaobíral se ale také ekonomickými otázkami; státní iniciativa měla jít ruku v ruce se svobodnými podnikateli. Podle Herzla bude zapotřebí moderní, sofistikované a technicky pokročilé europeizované společnosti.

Dílo Židovský stát Herzla vynesl do čela sionistického hnutí a učinil jej „otcem sionistické myšlenky“. Sionismus se ovšem nesetkával jen s kladnou odezvou, nýbrž narážel i na významnou opozici, zvláště z řad Židů ze střední a západní Evropy, kteří podporovali úplnou asimilaci Židů do evropské společnosti.

Židovský stát se stal povinnou četbou každého sionisty a byl považován za základní platformu pro politickou dimenzi sionismu. Herzl již v knize předvídal, že sionistická myšlenka vyvolá odpor, zejména mezi těmi, kdož odmítají nacionalismus:

„Mezi ty podstatné [pochybnosti] patří, že na světě není jen tíseň Židů. Jsem ale toho názoru, že bychom se měli pokusit odstranit alespoň zlomek nouze světa, i kdyby prozatím šlo jen o naši vlastní.

Dále lze namítat, že bychom neměli mezi lidi vnášet další rozdíly, neměli bychom stavět další hranice, spíš odstranit ty staré. Domnívám se, že takto přemýšlí jen blouzniví lidumilové a zatímco prach jejich kostí dávno roznese vítr, bude idea národního státu ještě v plném květu. Myšlenku všeobecného sbratření neřadím ani mezi krásné sny.“

Herzl také tušil, jaké námitky může očekávat od některých příslušníků vlastní židovské komunity:

„Závažnější by byla námitka, že přicházím na pomoc antisemitům, když nás prohlašuji za národ, jeden národ, a také, že zabraňuji asimilaci Židů v zemích, kde probíhá. Navíc tam, kde proběhla, že ji dodatečně ohrožuji, pokud jako osamělý spisovatel vůbec mohu něčemu zabraňovat či něco ohrozit. To se mi bude vyčítat konkrétně ve Francii. Očekávám totéž také z jiných zemí, chci ale francouzským Židům dát odpověď předem, protože právě oni jsou nejlepším příkladem.“

A takové námitky byly skutečně vzneseny v době před vydáním Balfourovy deklarace některými britskými Židy. Vedle námitek poukazujících na nacionalistický charakter sionismu se tyto poukazy objevují v argumentaci židovských antisionistů dodnes.

Další skupinou, u které Herzl očekával houževnatý nesouhlas, byli ultra-ortodoxní (charedim) rabíni, kteří v sionismu spatřovali kacířskou doktrínu, která má za cíl svrhnout Hospodinovu vládu nad Židy nahradit ji světským ideologicko-politickým systémem. Herzl zde proto našlapoval opatrně, snad proto, že chápal, že tyto rabíny a jiné zbožné Židy je třeba si získat postupně.

I přesto, že Herzl evidentně nečetl žádného moderního sionistického autora, nepochybně rozuměl paradoxní podstatě moderního antisemitismu:

„Dnešní antisemitismus se nesmí zaměňovat za dřívější náboženskou nenávist, ačkoliv v některých zemích má ještě i dnes konfesní zabarvení. Hlavní rys protižidovského hnutí je dnes jiný. V zemích, kde je antisemitismus nejvýraznější, je důsledkem židovské emancipace.“

V doslovu Herzl píše:

„Nesmrtelná sláva čeká ty, kdo budou nezištně bojovat za naši věc! Věřím, že na zemi vyroste nové pokolení skvělých Židů. Makabejští znovu povstanou.

Ještě jednou zopakuji úvodní slova: Židé, kteří chtějí, budou mít svůj stát. Konečně budeme žít jako svobodní lidé ve své vlastní zemi, v níž pochovají naše kosti. Naší svobodou se svět osvobodí, naším bohatstvím zbohatne a naší velikostí se rozroste. Co zde uděláme sobě ku prospěchu, zapůsobí mocně a blahodárně na celý svět.“

V Židovském státu Herzl většinou pomíjel přítomnost nežidovských minorit v budoucím židovském státu, ať už Arabů či jiných. Tématem knihy není nezbytně kolonizace nějakého konkrétního území. Ačkoliv Herzl sice otevřeně mluví o Palestině a Argentině jako o možnostech, ale jinak obecně o novém státě mluví nepřímo.

Herzl v roce 1902 navštívil přímo Jeruzalém, čímž si rozšířil obzory o tamní politickou a společenskou realitu a díky tomu zahrnul arabský element do svých úvah o židovském státu, který v té době byl již pevně rozhodnut umístit do dávného domova židovstva – Palestiny. Herzl nebyl rasista a ani nezakládal své pojetí židovského národa na rasistických ideálech tehdejšího nacionalismu, ale spíše na kulturně-historickém vývoji. Sám sebe označil za „spinozovce“, následovníka Benedikta Spinozy, portugalského Žida, který odvrhl doslovný výklad Bible a formalismus v náboženství. Spinoza, jenž byl pro své názory ze své domovské židovské komunity v Amsterdamu vyobcován, ovlivnil mnohé myslitele 19. století, a to jak Židy, tak Nežidy, od Hegela a Marxe po Herzla a Hesse. Herzl ovšem na rozdíl od Spinozy choval velký respekt k formálním projevům náboženství, snad proto, že pochopil, že jedině tak může pro sionistickou věc získat podporu rabínů, kteří stáli v čele židovské komunity, zvláště ve východní Evropě. Do svého deníku si poznamenal:

„[…] Ze všeho nejdříve požádáme o součinnost naše rabíny.“

A dále v Židovském státě:

„Rabíni nám porozumí první, jako první se pro věc nadchnou a své nadšení předají. Není třeba pořádat žádná zvláštní řečnická shromáždění. Vše zazní během bohoslužby, což je správné. Svou dějinnou sounáležitost rozpoznáme nejlépe ve víře otců, neboť jsme už dávno přijali za své zvyky různých národů.“

Herzl zcela zavrhl rasové teorie Israela Zangwilla. Stále více si vážil existence sefardského židovstva, ale svůj židovský stát viděl jako stát německy mluvících Evropanů. Ve svých denících píše:

„Věřím, že němčina se stane naším hlavním jazykem…“

A dále v Židovském státu:

„Odnaučíme se ale neduživým a pokrouceným žargonům, řeči ghett, kterou jsme si zvykli používat. Byl to jazyk vězňů používaný pokradmu. Na to se zaměří naši učitelé.“

V Židovském státu vidí Herzl jako nejlepší formu vlády „aristokratickou republiku“, zřejmě inspirovanou tehdejším Rakouskem či Německem. V roce 1902 Herzl vydal utopistický román o židovském státu, Staronová země (Altneuland), vykreslenou jako moderní zemi s železnicí a průmyslem a pluralitní demokracií, kde se Židům i Arabům dostává rovnocenných práv. Román ideu shrnuje: „Budete-li chtít, nebude to legenda.“

Židovský stát i Staronová země jsou vizemi židovského státu osídleného evropskými Židy, kteří byli na počátku 20. století daleko početnější než drobné komunity orientálních a sefardských židů v muslimských zemích a na Balkáně. Herzl sám si byl nepochybně vědom sionistických tužeb sefardských Židů; jeho dědeček se přátelil se sefardským rabínem Jehudou Akalajem, který patřil mezi průkopníky sionismu. Theodor Herzl ale svou vizi adresoval evropským Židům.

Židovský stát by se nestal významnou knihou, kdyby Herzl aktivně nepodnikal kroky k naplnění svého programu. Díky svým konexím i organizátorskému géniu dokázal ve švýcarské Basileji shromáždit první sionistický kongres, který pravděpodobně představoval klíčovou událost nadcházející epochy sionistického hnutí.

Herzl ale nebyl vynálezcem ani „politického“, ani „praktického sionismu“ (tj. usazování Židů v Palestině za účelem obnovení židovského osídlení zde, což prováděla již hnutí Bilu, Chovevej Cijon a další podobné skupiny dávno před Herzlem). Politický sionismus naproti tomu představoval snahy o zajištění území pro židovský stát v Palestině diplomatickou cestou, čili jednáním s vládami osmanské říše, Egypta a dalšími, které v oblasti měly vliv. Např. v již roce 1839 jednal Sir Moses Montefiore s egyptským místokrálem Muhammdem Alím o zřízení židovské domoviny v Palestině. Herzlův význam ale spočívá ve vytvoření sjednoceného sionistického hnutí, které veřejně projevilo své politické ambice a program osidlování Palestiny.

Židovský Stát Izrael byl založen po druhé světové válce a holokaustu, který znamenal smrt pro 40 % evropské židovské populace. Po většinu z padesáti let své existence byla většina židovského obyvatelstva Izraele orientálního a sefardského původu. Přesto Herzlova vize víceméně dominovala mnohým aspektům sionistického programu. Stejně jako Herzl, sionisté přehlíželi arabské obyvatelstvo Palestiny. Stejně jako Herzl byli oddáni myšlence, že musejí Židy přivést zpět k produktivní práci, a stejně jako Herzlovou, bylo i jejich vidinou vytvořit demokratickou společnost. Tak jako v Herzlově utopistické Staronové zemi, i Stát Izrael směřoval soustředěným úsilím k technicky vyspělé společnosti a Herzlova vize sekulární a liberální demokracie se stala inspirací pro Izraelskou deklaraci nezávislosti.

Na bohaté Židy typu Rotschilda nebo barona Hirsche, aby se připojili k sionistickému hnutí, ovšem Herzl naléhal marně. Spojence však nalezl v nemajetných východoevropských socialistech a dále sionistech, kteří již dříve byli součástí nějakých sionistických kroužků. Z takových výchozích podmínek vzešel první sionistický kongres, který ustanovil Světovou sionistickou organizaci a přijal program směřující k židovskému státu, který měl být jištěn „mezinárodním právem“. Herzl v letech 1897–1902 svolal celkem šest sionistických kongresů. Kongresy vytvořily nástroje pro realizaci plánu na osídlení Palestiny, jako Anglo-palestinskou společnost, Židovský národní fond nebo sionistické noviny Die Welt.

Po prvním sionistickém kongresu si Herzl napsal do deníku: „Basilejský koncil bych shrnul slovy, kterých se budu střežit říci veřejně: ‚v Basileji jsem založil židovský stát‘. Pokud bych toto dnes vyslovil nahlas, odpovědí mi bude akorát všeobecný výsměch. Ale když ne do pěti, tak do padesáti let už to bude každý vědět.“

Theodor Herzl se pro vybudování židovského státu pokusil získat svolení osmanského sultána, jehož říše byla Palestina v té době součástí. Za tímto účelem se osobně setkal jak se sultánem, ale teba i s německým císařem Vilémem II., ale tato setkání nepřinesla nic.

Herzl tedy do svých plánů zahrnul Brity, s nimiž jednal o možnosti založit židovský stát na ostrově Kypr, na Sinajském poloostrově či dokonce v africké Ugandě. V červenci 1903 po kišiněvském pogromu Herzl navštívil Rusko a neúspěšně se pokusil přesvědčit carskou vládu, aby pomohla sionistům přesunout ruské Židy do Palestiny. Na šestém sionistickém kongresu předložil návrh založit osadu v Ugandě, jejíž území jako dočasné útočiště nabídla britská vláda. Nápad se ale setkal s rozhodným odporem, a to zejména ze strany těch samých ruských Židů, kterým se tímto návrhem Herzl snažil pomoci. Ač delegáti kongresu tento plán jakožto gesto úcty k Theodoru Herzlovi projednali, nebrali ho vážně a tato iniciativa byla posléze úplně opuštěna. Ze světových státníků se Herzl setkal ještě s italským králem, který ho v jeho úsilí povzbudil, nebo papežem, u kterého ovšem už Herzl zastání nenašel.

Názorový střet s ostatními sionisty ohledně ugandského projektu vyústil v Herzlovu rezignaci na předsednickou funkci. Přesto Uganda nebyla ve skutečnosti řešením, které on sám preferoval. V září 1903 si do deníku napsal o návštěvě bádenského vévody:

„V jednu chvíli se starý dobrý vévoda zdál pohnutý, když jsem mu sdělil, že jsme se s nadšením vzdali dobré země ve východní Africe ve prospěch chudé půdy v Palestině. Považoval bych to zejména za ospravedlnění nás, lakomých Židů, když jsme upřednostnili chudou půdu před bohatou.“

Unaven konflikty uvnitř sionistického hnutí, napsal si Herzl do deníku záznam, na který můžeme nahlížet jako na epitaf:

„Jednoho dne, až židovský stát bude skutečností, se vše bude zdát bezvýznamné a samozřejmé. Nezaujatý historik snad shledá, že to bylo přeci jenom něco, když jeden chudý novinář, uprostřed nejhlubšího úpadku židovského národa a nejtemnějšího antisemitismu, z cáru hadru udělal vlajku a dekadentního davu národ a že dokázal tento lid kolem takové vlajky shromáždit.“

Theodor Herzl zemřel v roce 1904 a byl pochován ve Vídni. Po založení státu Izrael byly jeho ostatky přeneseny a v létě 1949 znovu pohřbeny na Herzlově hoře v Jeruzalémě, kde se nachází izraelský národní hřbitov.

Zdroj

Původní článek „The Jewish State – 1896: Theodor Herzl's Program for Zionism“, jehož autorem je Ami Isseroff, naleznete na stránkách Zionism-israel.com.

Citace z knihy Židovský stát byly převzaty z českého vydání: Herzl, Theodor (2009): Židovský stát: Pokus o moderní řešení židovské otázky. Praha: Academia, 139 pp.

Autor

Ami Isseroff vystudoval behaviorální biologii a psychologii na Izraelském technickém institutu, Hebrejské univerzitě a Brooklyn College. Je zakladatelem a ředitelem MidEastWeb for Coexistence. Žije v Izraeli.