Odkaz Trójské Heleny
Helena P. Schrader
Publikováno: 5. srpna 2019
Raphael Sealey ve své studii Women and Law in Classical Greece (1990) poukázal, že manželské zvyky a společenské postavení žen, tak jak jsou zobrazené v Homérově díle, jsou naprosto nekompatibilní s realitou klasických Athén. „Homérovské a athénské pojetí manželství je tak zřetelně odlišné, že jedno nemohlo vycházet z druhého.“
Sealey dále upozorňuje, že Trójská Helena není v Iliadě a Odyssee vylíčena jako zlá, marnivá, chamtivá nebo povětrná žena, jako tomu bývalo zvykem v athénských divadlech, nýbrž jako důstojná princezna (královna) a moudrá žena. V Iliadě král Priamos Helenu oslovuje „mé dítě“, a i Hektór, vzor homérských ctností, jí prokazuje respekt. Co je ale nejpozoruhodnější, Meneláos ji po pádu města vezme zpět. V Odyssee je Helena vyobrazena jako královna, jež radí svému manželovi a požívá úctu svého lidu. Toto vyobrazení Heleny je i v souladu s vlastní spartskou tradicí – ve Spartě byli Meneálos a Helena uctíváni společně; jí pak byly zasvěceny i chrámy a každoročně se konala slavnost na její počest.
Jedna zvláště zajímavá Helenina vlastnost v Odyssee je, že (podobně jako později spartská královna Gorgó) je vykreslena jako chytřejší než muži, kterými je obklopena. Jako první pozná Odysseova syna Télemacha, a také správně rozluští význam orla nesoucího husu.
Vyvstává otázka, zda měla homérská tradice ve vztahu k ženám větší vliv na Spartu – zvláště archaického a předrevolučního období – než na Athény. Je možné, že dórské tradice měly silnější vazby na homérský svět než iónské? Musíme přiznat, že jednoduše nevíme, do které z těchto dvou tradic je Iliada a Odyssea zasazena; někteří jsou toho názoru, že homérovský svět (a s ním i Homér sám) je zcela fiktivní. Archeologické doklady ale opakovaně potvrdily historicitu nejrůznějších homérovských motivů, které byly dříve pokládány za čirou fikci (např. přilby zdobené kly z divočáků).
Víme, že ženy ve Spartě se těšily výjimečně vysokému stupni svobody a společenského postavení, zvláště ve srovnání s ženami v Athénách. Rozdíl se tradičně připisuje na vrub Lykúrgovým zákonům, leč nelze rozumně předpokládat, že něco tak fundamentálního, jako vztah mužů k ženám, by se dalo změnit přes noc. Je mnohem pravděpodobnější, že Sparťanky vyšší společenský status už měly a revoluce, která se odehrála po první messénské válce, už jen stvrdila, institucionalizovala a dále rozvinula tendence, které existovaly už předtím. Skutečnost, že i ženy z Kréty, Achaie nebo Gortyny měly mnohem více svobody než Athéňanky v klasickém období, je dalším dokladem, že přinejmenším v dórských společnostech existovala širší tradice sahající do archaického období, která ostře kontrastovala s misogynními zákony a obyčeji klasických Athén.
Bylo by zajímavé vědět, zda se dórské tradice od těch iónských lišily i v jiných ohledech, případně zda a do jaké míry byly iónské tradice ovlivněny asijskými kulturami. Je možné, že athénská misogynie vůbec není domácího původu, ale importem z východu, snad z Babylónie nebo Persie? Byli by tím pádem Sparťané, alespoň v tomto ohledu, více „ryzí“ a „řečtí“ než Athéňané?
Zdroj
Původní článek „Helen of Sparta: What Homer's Helen tells us about Sparta“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Spartareconsidered.com.
Autor
Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.