Počátky kolonizace Havajských ostrovů

Frank E. Smitha

Publikováno: 5. března 2016

V lednu 1778 vyrazil kapitán James Cook se svými loděmi Resolution a Discovery směrem k americkému severozápadu, až dorazil na Havajské ostrovy, kde zrovna domorodci slavili náboženský svátek. Ti si hned Cooka spojili s festivalovým božstvem. Britové od nich nakoupili čerstvé potraviny a vodu a kapitán Cook ostrovy pojmenoval po prvním lordu britské admirality – čtvrtém hraběti Sandwichovi. Kapitán Cook odjel i s nákladem potravin, topného dříví i vzorky posvátných předmětů směrem k dnešnímu ostrovu Vancouver.

Britové se snažili najít průliv z Tichého do Atlantského oceánu. Severní ledový oceán byl však zamrzlý a kapitán Cook se proto pokoušel vrátit zpátky do Anglie přes Tichý a Indický oceán. Přitom se cestou opět zastavil na Havajských ostrovech, kde doufal, že bude moci provést opravy lodě. To bylo v listopadu 1778. Zůstal zde až do února, kdy se na největším ostrově přihodila událost, kdy byl jeden z malých anglických člunů ukraden. Horlivý námořník na jednoho domorodce vytáhl zbraň a zastřelil ho, čímž vyvolal pobouření mezi ostatními domorodci. Cook vrazil na břeh s několika muži, aby člun získal zpět. Byli ale přečísleni a kapitán i se čtyřmi královskými mariňáky padl. Jejich těla byla poté kamsi odvlečena – snad k rituální kanibalské hostině.

Cookovy lodě se v pořádku vrátily do Anglie a záhy se rozšířila pověst, že obyvatelé Sandwichových ostrovů jsou krutí a nelítostní divoši. Dalších sedm let se na Havaji žádná evropská loď neukázala; mezitím také zemřelo několik domorodců na následky chorob, kterými se nakazili od námořníků. Od roku 1786 u havajských břehů zastavila průměrně jedna loď ročně, aby nabrala čerstvé zásoby a vodu.

Kmenové války a sjednocení

Na Havajských ostrovech již od počátku 18. století zuřily brutální kmenové války, jež platí za jedno z nejkrvavějších období havajských dějin. Jednou z válčících stran byl král Alapa’i z „Velkého ostrova“ (Havaje). Alapa’i byl uzurpátor, kterému je přisuzována vražda velkého náčelníka Keouy Nuie. Zemřel v roce 1754 a na jeho místo nastoupil jeho syn, který ale sám brzy podlehl dalšímu uzurpátorovi, Kalani’opu’uovi. Kalani’opu’u pak byl králem Havaje v době příjezdu Jamese Cooka. Po něm se v roce 1791 vlády chopil Kamehameha, jeho bratranec a někdejší pobočník.

Mezitím se na tichomořských ostrovech včetně Havaje začali usazovat první Evropané, mezi nimi i trosečníci nebo námořní dezertéři. Jednoho dne se na březích Havaje vynořili dva Angličané, Isaac Davis a John Young. Oba se naučili místní jazyk a vstoupili do služeb krále Kamehamehy jako překladatelé. Kamehameha vládl nad ostrovy Lanai a Molokai, jeho ambice však sahaly dále a přitom dovedl dobře zužitkovat evropské palné zbraně, vojenské postupy a další konzultace s Davisem a Youngem. Kromě jiného jej obklopovaly ho pověsti, že se těší přízni boha války Kua.

V roce 1795 Kamehameha s početnou flotilou válečných člunů podnikl invazi na Oahu, kde se vylodil se na pláži poblíž Waikiki. Probojoval si cestu travnatou rovinou až do míst, kde stojí dnešní Honolulu, a obránce zatlačil až do údolí Nu’uana. Obě strany v boji používaly jak tradiční, tak palné zbraně, a na obou stranách bojovalo i několik Evropanů. Havajští bojovníci s dlouhými kopími utvořili falangu, nepřátele zatlačili a nakonec shodili z tří set metrového srázu. Tím Kamehameha pod svou vládou sjednotil většinu Havajských ostrovů; nezávislost si udržoval už jen ostrov Kauai.

Sjednocená Havaj (do r. 1843)

Roku 1804 se přihodila ještě větší pohroma než válka. Kolem 150 000 havajských domorodců – téměř polovina populace – zemřelo na „Velkou chorobu“. Nejspíše se jednalo o mor nebo choleru.

Mezitím britský kapitán George Vancouver z Kalifornie přivezl hospodářská zvířata, kozy, husy, ale také vinnou révu, pomerančovníky a další druhy užitkových rostlin.

V roce 1804 ostrovy navštívili Rusové, kteří směřovali na ruskou obchodní stanici Fort Ross v Kalifornii. O pár let později se vrátili a vyměnili s domorodci kůže z mořských vyder za sůl, sladké brambory, vepřové maso a další potraviny. V roce 1809 Rusové nedaleko Honolulu postavili pevnost a pokusili se usadit také na ostrově Kauai. Jejich přezíravé chování vůči místním zvyklostem domorodce pobuřovalo a napětí rostlo. Havajané ruský obchod nepotřebovali a brzy na to Rusy z ostrovů vyhnali.

V roce 1810 kauaiský vládce jménem Kaumualii ostrov postoupil králi Kamehamehovi. Tím byly konečně celé Havajské ostrovy sjednoceny pod jednou vládou. Král Kamehameha vládl v souladu s domorodými zvyky: náčelníci byli považováni za božské bytosti a prostí lidé před nimi museli padnout na zem. Teoreticky náčelníkům patřila veškerá půda a ti tak s ní mohli nakládat podle svého uvážení. Náčelníci půdu dělili mezi podnáčelníky – stoupence, které si potřeboval předcházet –, kteří svěřenou půdu dále přerozdělovali lidem pod sebou, a tak to šlo až k prostým domorodcům, kteří na půdě ve výsledku pracovali. Obyčejní domorodci půdu vlastnit nesměli a měli též zakázáno vyslovovat nahlas slova, o kterých se věřilo, že mají zvláštní moc, jako například „život“ a „smrt“.

Vědom si svého panovnického postavení, Kamehameha svým jménem posílal dopisy králi Jiřímu III. prostřednictvím lodí, které na Havaji zakotvily. V jednom takovém dopisu plného zdvořilostí se Kamehameha označil za poddaného krále Jiřího.

V roce 1819 král Kamehameha již cítil, že jeho vláda již nebude mít dlouhého trvání a snažil se upevnit pro budoucnost svůj odkaz, např. kněžím nařídil dodržovat všechny zvyky až na jeden: lidské oběti. Po něm nastoupil na trůn jeho syn Liholiho, který přijal královské jméno Kamehameha II. S novým králem nastalo období prudkých kulturních změn. Na Havaj začali na palubách britských lodí přijíždět Tahiťané, kteří s sebou přivezli křesťanskou víru, na kterou záhy obrátili mnohé Havajany, včetně několika příslušníků královského dvora.

Od roku 1820 začali na Havajské ostrovy proudit misionáři, ovšem nikoliv z Velké Británie, ale z Ameriky; v jejich čele stál reverend Hiram Bingham. Vedle nich žačalo přijíždět také stále více amerických velrybářských lodí a z obchodu bohatli havajští podnáčelníci. Námořníci chodili na břeh za zábavou a prostí ostrované si začali klást otázku, proč mají cizinci povoleno beztrestně porušovat místní zvyky a oni ne. Misionáři však nevhodné chování velrybářů veřejně odsuzovali a získali si tím respekt domorodců. Misionáři si rovněž získali přátelství havajských velmožů, které učili evropským mravům a společenským zvyklostem a zároveň se snažili potlačovat domorodé náboženské kulty. A ostrované, demoralizovaní po strašlivých zkušenostech s válkami a epidemiemi, byli ochotni zavrhnout své staré bohy, kteří je podle jejich mínění akorát zklamali a opustili.

Podobně jako i jinde v Polynésii, i na Havaji bylo vaření odjakživa mužská práce. Muži se stravovali odděleně od žen a věřili, že tím budou blíže svým tradičním bohům. Ženy měly své vlastní jídelny a také měly zapovězeno vstupovat do chrámů. Muži z vyšších společenských vrstev mohli jíst vepřové, žraločí, velrybí či želví maso, kokosy nebo různé druhy banánů. Ženy směly jíst pouze ryby a taro (kolokázie jedlá), ale běžně tyto zákazy porušovaly a potajmu jedly i zakázaná jídla. Hrozil jim však za to trest vypíchnutí oka, ženám prostého původu dokonce smrt. Urozené ženy, které byly přistiženy při pojídání zakázaného jídla, mohly být potrestány i tak, že musely obětovat bohům někerého ze svých sloužících.

Matka Kamehamehy II. měla dostatek odvahy se těmto striktním pravidlům týkajících se stravování vzepřít. Král Kamehameha II. nakonec starý morální systém (kapu) zrušil a při dramatickém obřadu jedl a pil společně se ženami. Posléze byly také zničeny chrámy starých pohanských bohů a jejich idoly spáleny.

V roce 1822 byly vydány první psané zákony, které zakazovaly nevhodné chování cizím námořníkům. Námořníci se tomu vzepřeli a musela proti nim zasáhnout místní policie. O dva roky později byly zákony rozšířeny o seznam zákazů inspirovaných Desaterem. Misionářům se podařilo postavit mimo zákon tradiční tanec hula a zavést nový způsob oblékání – dlouhý volný dres zvaný muumuu, který zakrývá ramena, ruce a sahá až ke kotníkům.

Havajští domorodci byli stále velmi zranitelní vůči evropským chorobám; v roce 1824 na neštovice zemřel král Kamehameha II. i jeho žena a příštího roku se vlády chopil jeho tehdy jedenáctiletý syn Kamehameha III.

V té doby již Honolulu bylo rušným přístavem. Na ostrovech se pro zásoby zastavovaly americké, britské a francouzské válečné lodě a někdy zde i zimovaly. Na Havaj pravidelně přijížděly obchodní lodě z Kalifornie, tehdy ještě patřící Mexiku. Obchodníci z Nové Anglie na Havaj přivezli kuchyňské nádobí, příbory, nůžky nebo kulečník.

Hlavními konzumenty dováženého byli příslušníci elit, a aby na to měli peníze, zatížili obyvatelstvo nejrůznějšími poplatky. Zdaněno bylo například santalové dřevo rostoucí v horách Waianae na ostrově Kauai, které se vyváželo do Číny za cenu přibližně deseti amerických dolarů za 60 kilogramů (133 liber). Jeho těžba probíhala tak intenzivně, že v roce 1829 z Havajských ostrovů prakticky vymizel.

V Honolulu se usadil John Wilkinson, britský agronom a bývalý plantážník v Západní Indii, který na sedmi akrech půdy začal pěstovat cukrovou třtinu. Potýkal se však s nedostatkem pracovní síly z řad místních domorodců. Na Havajských ostrovech se také začalo s pěstováním kávy. V roce 1830 na ostrovy přišli mexičtí kovbojové (paniolos), aby pěstovali dobytek. Počet bělošských usedlíků se v té době blížil tisíci, zatímco domorodá populace se v roce 1830 odhaduje na 130 000 oproti 142 000 o sedm let dříve – úbytek tedy přibližně 1700 lidí ročně.

Kamehameha III. stál o obchodování s Američany a ti proto měli zájem o udržení jeho režimu. Kamehameha v roce 1839 vydal Listinu práv a o rok později také ústavu, která mu zaručovala podíl na výkonné moci. Dne 19. prosince 1839 Spojené státy uznaly suverenitu Havajského království.

Král Kamehameha III. s obavami přihlížel francouzským aktivitám v Tichomoří a dospěl k názoru, že Francouzi se chystají jeho zemi napadnout. V únoru 1843 do Honolulu připlula britská válečná loď a hrozila zaútočit na Pearl Harbor pod záminkou, že Havajané špatně zacházeli s britským vyslancem. Král Kamehameha III. – oficiálně proto, aby ostrovy ochránil před Francií – předal vládu Velké Británii. Brzy nato ale Britové králi vládu vrátili výměnou za dohodu, že se britským občanům na Havajských ostrovech dostane stejného zacházení jako jiným cizincům. V listopadu téhož roku Velká Británie a Francie společně vydaly deklaraci, v níž uznaly Havajské království za nezávislý stát s odůvodněním, že ostrovy jsou „schopné zajistit regulérnost ve vztazích s cizími státy“.

Zdroj

Původní texty „Hawaii, War and Unity, to 1795“ a „Hawaii, to 1843“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.