Gramotnost v Ježíšově době

Alan Millard

Publikováno: 9. září 2020

Bible je dnes široce dostupná publikace vydávaná zpravidla v jednom svazku. A populární jsou i kapesní varianty. Ani si neuvědomujeme, jak obrovskou výhodu máme ve srovnání s lidmi v prvním století. Kniha v tehdejší době měla podobu svitku; sice tehdy existoval „kodex“ (kniha v dnešním slova smyslu, s deskami a stránkami), ale používal se jako sešit nebo zápisník a funkci knihy získal někdy ve druhém nebo třetím století. To znamená, že pokud by nějaký Žid chtěl vlastnit celou Bibli, byla by to celá náruč svitků. Je pravda, že každá kniha byla ruční práce a nebyla to proto úplně levná záležitost, ale zase bychom neměli o cenách knih ve starověku chovat nadsazené představy. Opis delšího traktátu, jako např. Izajáše, mohl profesionálnímu písaři trvat zhruba tři dny, takže cena by zahrnovala cenu práce a materiálu. Ovšem jedinců, kteří měli doma kompletní sbírku svatých textů, s největší pravděpodobností moc nebylo; podle Lukášova evangelia (4) měli v nazaretské synagoze kopii Izajáše, takže určitě měli svitky Tóry, a dost možná i celý zbytek hebrejské Bible.

Lukáš píše, že Ježíš v Nazaretu předčítal z Izajáše a i jeho další časté citáty z Písma značí, že židovské svaté texty dobře znal. Jediná zmínka o tom, že by Ježíš někdy něco napsal, pochází z příběhu o cizoložnici, kdy se Ježíš „sklonil a psal prstem po zemi“ (J 8:1–11).

Jaká ale byla situace v Palestině prvního století? Jak rozšířené byl psaní? Obecný názor novozákonních badatelů je, že evangelia vznikla kolem roku 70 nebo o něco později, po zničení Jeruzaléma Římany v závěru první války židovské. Za jeden z hlavních motivů pro jejich sepsání se považuje, že čtyřicet let po velikonočních událostech již komunita začala ztrácet Ježíšovy vrstevníky, kteří byli očitými svědky jeho veřejného působení. Do té doby se většina Ježíšova příběhu a myšlenek přenášela ústní tradicí – lidé si vzájemně předávali, co viděli, slyšeli a zažili. Předpokládá se, že psaní se omezovalo na úředníky a kněžstvo, kdežto mezi galilejskými vesničany, mezi kterými se Ježíš pohyboval, byste ho hledali marně. „Psaní byla dovednost koncentrovaná v rukou úzké skupiny odborníků a i čtení vyžadovalo vyšší vzdělání, které nebylo dostupné hned tak někomu.“ Podle mého soudu však archeologické nálezy a další doklady vypovídají o opaku: čtení a psaní bylo v Palestině Ježíšovy doby široce rozšířené, byť rozhodně netvrdím, že to uměl každý. Dokonce ani ti, kteří uměli číst, nemuseli nutně umět psát.

Jedním z nejzásadnějších palestinských archeologických nálezů dvacátého století jsou Svitky od Mrtvého moře. Jedná se o knihy používané essény – uzavřenou židovskou skupinou z prvního století př. n. l. až prvního století n. l. Je zřejmé, že esséni posvátné texty nejen dokola opisovali, ale komponovali i nová díla. Také se od členů sekty očekávalo, že budou pravidelně číst Mojžíšův zákon. Svitky se do dnešní doby zachovaly díky extrémně suchému podnebí, leč i tak byly některé velmi poničeny.

Jeskyně na březích Mrtvého moře umožnily přežití také sbírce dokumentů pocházející z doby Bar Kochbova povstání (tzv. druhé války židovské, léta 132–135). Texty patřily Židům, kteří uprchli ze svých domovů před postupujícími Římany a dočasně našli útočiště u Mrtvého moře v tzv. Jeskyni dopisů ležící kousek na jih od Kumránu, kde se našly Svitky od Mrtvého moře. Muselo jít o ceněné listiny, soudě dle toho, že se mezi nimi našly i biblické texty; sbírka dále obsahovala dopisy a právní dokumenty. Některé z dopisů jsou přímo od Bar Kochby, nebo jemu adresované.

Jedna konkrétní sada, patřící nějaké ženě, byla zabalená v koženém měchu na víno. Dokumenty jsou psané řecky a aramejsky a týkají se majetku, dluhů, svatby a rozvodového vyrovnání. Některé z nich byly pořízeny v polovině prvního století nebo trochu později a představují nádherný příklad právnických textů, které vznikaly ve stejné době, jako evangelia. Jeden z rozvodových dokumentů nápadně připomíná tradiční židovskou ketubu nebo rozvodový dokument dvou Idumejců na keramickém střípku z druhého století př. n. l., který se našel v judském městě Mareša. S výjimkou pouště v okolí Mrtvého moře a několika míst v údolí Jordánu se žádné papyrové dokumenty v Palestině nedochovaly. Že se nenašly však neznamená, že nikdy neexistovaly. Dlužní úpisy z doby Bar Kochbova povstání mohou posloužit za příklad úpisů, o kterých mluvil Ježíš v podobenství o nepoctivém správci, který navedl dlužníky svého pána: „Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový“ na polovinu dlužné částky (L 16:6). Příběh zcela samozřejmě počítá s tím, že obyčejní lidé něco jako dlužní úpis sami napsat dovedou. I když někteří psát neuměli, tu dovednost znali a v životě se s ní setkávali u jiných lidí.

Flavius Josephus ve Válce židovské píše, že když vypuklo povstání, jedním z prvních cílů rebelů se stala budova archivu, která shromažďovala dlužní úpisy. Rebelové dobře znali moc, jakou nad nimi psané slovo mohlo mít. Mezi právnickými dokumenty z Jeskyně dopisů je i několik takových, které jsou podepsány písařem a svědky: někteří svědkové se podepsali jednoduchým plynným rukopisem, jiní uměli psát krasopisně; jménem těch, kteří psát neuměli, se podepsal písař.

Mezi dokumenty najdeme i několik popsaných dřevěných tabulek. Dřevěná tabulka potažená tenkou vrstvou vosku představovala běžný psací prostředek a archeologové našli exempláře ve všech koutech římské říše (vč. např. Londýna), kde podmínky dovolily, aby tabulky neshnily. Pozornost nedávno přitáhl jiný typ dřevěné tabulky – tenké plátky, jako dýhy, na které se psaly zprávy a poznámky. Stovky takových byly objeveny v severní Anglii, v římské pevnosti Vindolanda na Hadriánově valu. K jejich pohřbení došlo na počátku druhého století a používali je všichni členové posádky, od velitele a jeho ženy přes obyčejné legionáře až po otroky.

Ač záznamy na papyru, kůži nebo dřevě se obvykle nedochovají – např. starověký archiv města Říma je nadobro ztracený –, nejsou to přeci jen jediné komunikační prostředky. V Palestině v prvním století př. n. l. nechali židovští králové každoročně vyrazit stovky drobných bronzových mincí. Např. mince krále Alexandra Janaje nesou dvojjazyčně jeho jméno a tituly, buď řecko-hebrejsky, nebo řecko-aramejsky. Mince Heroda Velikého a jeho synů nesou nápisy pouze v řečtině a stejně tomu bylo i později za římských prefektů a prokurátorů. Každý Žid věrný Tóře každoročně platil půlšekel jako daň Chrámu a chrámové autority požadovaly platbu ve stříbrných tyrských mincích, které rovněž nesly řecké nápisy. Když však vypukla první válka židovská, nechali rebelové razit mince se starohebrejskými nápisy. Řečtina je vedle aramejštiny a hebrejštiny v Jeruzalémě doložena také z nalezených veřejných nápisů.

Dalším zdrojem nápisů z herodovské Palestiny jsou hroby. V Jeruzalémě prvního století bylo zvykem zemřelého uložit do rodinné hrobky a za rok jeho kosti vzít a uložit do kostnice (dřevěné nebo kamenné truhly), čímž se v hrobkách šetřilo místem. Schránky na kosti bývaly z různých materiálů; pokud byly dřevěné, pak se nedochovaly, ale některé byly kamenné a vydržely. Množství schránek má na sobě jméno nebožtíka vyryté něčím ostrým, možná dokonce nehtem, případně napsané dřevěným uhlím. Jména a tituly mrtvých jsou fascinujícím tématem samy o sobě. Najdeme tak doloženou např. většinu osobních jmen, která vystupují v Novém zákoně. Způsob, jakým jsou jména napsána, naznačuje, že většinou nešlo o práci profesionálního písaře, ale že je psali pozůstalí sami.

Papyrové a kožené sešity a svitky a dřevěné tabulky se musely specializovaně vyrábět, ale jeden materiál byl zdarma – keramické střípky (ostraka). Starověké nádobí bylo obyčejně neglazurované a snadno se rozbilo. Střepy se povalovaly všude po ulicích a náměstích starověkých měst a vesnic a člověk snadno nějaký vhodný našel, napsal na něj krátkou zprávu a opět zahodil, když už jej nepotřeboval. Hebrejská abeceda na střípku z Kumránu je toho dobrým příkladem. Množství popsaných střípků bylo objeveno také při výkopech v Masadě, které tam zanechali židovští povstalci, když je v pevnosti obléhali Římané v letech 73/74–76. Našly se řecké poznámky o zásobách ječmene a hebrejské poznámky o dodávkách chleba. Mezi jmény osob najdeme třeba Bar Ješua nebo „Gadaréňan“. Některé střípky nesou jméno a hebrejské, řecké nebo starohebrejské písmeno; to nejspíš jsou potravinové lístky v rámci přídělového systému během obléhání. Podle izraelského archeologa Jiga’ela Jadina, který vycházel z Flavia Josepha, střípky nesoucí jméno mohly posloužit jako losy: když Římané prolomili obranu pevnosti, poslední obránci se rozhodli spáchat sebevraždu a tahali losy, aby určili, který z nich zabije ty ostatní.

Všechny tyto objevy pocházejí z Judeje. Byla snad Galilea jiná? Jeden badatel k tomu poznamenal: „nedostupná byla i ta nejjednodušší technologie, jako třeba psaní“. Z prvního století toho materiálu máme poměrně málo, vesměs z míst, jež zůstala nadále osídlena a tudíž novější vrstvy překryly ty starší (např. Kafarnaum). Gamla v Golanských výšinách je jediné galilejské město z prvního století, které bylo archeologicky důkladně prozkoumáno. Po výstavbě Seforie a později Tiberiady se písemné památky objevují častěji. Kromě instrukcí pro dělníky, zpráv o dodávkách pro královské paláce a villy aristokratů, seznamů, stvrzenek o provedení plateb a dodávek zboží objevujeme běžné záznamy týkající se např. výběru daní a cel.

Mohli si Ježíšovi posluchači zapsat dojmy z jeho kázání? Zápisníky z voskových tabulek byly praktické a vešly se akorát do ruky, možná se nosily zavěšené na pásku, vždy po ruce, pokud by si jejich majitel chtěl poznamenat taková duchaplná slova jako „blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5:4) nebo „já a Otec jsme jedno“ (J 10:30). Někdo takový jako apoštol Matouš, původním povoláním výběrčí daní, měl určitě ve zvyku tabulku s sebou nosit.

Lidé si také posílali dopisy a srovnání s Egyptem ukazuje, že si psali o všem možném: od vojenských hlášení, až po chlapce, který se dožadoval otcovy pozornosti. Je proto zcela představitelné, že lokální kněží nebo jejich agenti posílali písemná hlášení o Ježíšově aktivitě svým nadřízeným do Jeruzaléma.

Existuje ale velký rozdíl mezi psaním poznámek, hlášení a dopisů a komponováním knih. Mohl někdo skutečně sesbírat Ježíšovy projevy už za jeho života a zkomponovat z nich knihu? Odborníci na evangelium obvykle tvrdí, že v prvních letech raného křesťanství se ježíšovský příběh a výroky šířily jedině skrze ústní tradici a na podporu tohoto tvrzení předkládají rabínské pravidlo, které učedníkům zapovídalo zapisovat si mistrova slova či vůbec cokoliv s náboženským obsahem s výjimkou Písma, aby se takový text nemohl zaměňovat se svatými texty (já ale tvrdím, že rabínské zdroje nic takového nezakazují).

Ale jeden pozoruhodný dokument ze Svitků od Mrtvého moře tento argument naleptává – traktát známý jako 4QMMT (Halachický dopis), dochovaný ve zlomcích šesti samostatných exemplářů. Halachický dopis obsahuje pravidla stanovená nejmenovanou autoritou; text je psaný v první osobě množného čísla: „… A ohledně jedení my máme za to, že se může jíst mládě“ (Zl. 8 sl. I). Nevíme však, zda to má značit, že jedním hlasem hovoří kolegium učenců – nebo jde o „majestátní plurál“ jednoho člověka, nějaké nejvyšší autority. Pravidla jsou formulována tak, aby šla v protikladu vůči zásadám jiné skupiny – skupiny, z níž později vzešli rabíni dominantního proudu uvnitř židovství. Odbojný postoj autora či autorů Halachického dopisu připomíná Ježíše v Kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno […] já však vám pravím“.

Všechny doklady, které jsme si uvedli, vedou k závěru, že v Palestině prvního století bylo psaní daleko rozšířenější, než se dříve usuzovalo. Když Lukáš ubezpečuje své čtenáře, že své dílo konzultoval s nejlepšími dostupnými prameny, můžeme se domnívat, že si mohl přečíst poznámky od očitých svědků Ježíšových kázání. Žádné se však nedochovaly a jejich existence je ryzí dohad, leč pokud by bylo psaní v populaci rozšířené, už by se zdál pravděpodobnější. Společný pramen synoptických evangelií zvaný Sbírka Ježíšových výroků Q mohl vycházet z ještě staršího písemného pramene. Epištoly apoštola Pavla, ale i další dokazují, že psaní bylo v raně křesťanské komunitě prvních desetiletí běžné a význam, jaký pro obec psané texty měly, je evidentní z množství papyrových zlomků nalezených ve středním Egyptě vznikavších od poloviny druhého století. Zde se není důvod domnívat, že egyptská církev byla ohledně vlastnictví textů nějak výjimečná, texty obíhaly obcemi po celé římské říši a dále na východ. Při zkoumání Ježíšových slov a skutků by se proto v budoucnu měla věnovat větší pozornost písemným pramenům, než tomu bylo doposud.

Zdroj

Původní článek „Reading and Writing In the Time of Jesus“ založený na knize Alana Millarda Reading and Writing in the Time of Jesus naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Autor

Alan Millard (*1. prosince 1937) je britský orientalista, emeritní profesor hebrejštiny a starověkých semitských jazyků na University of Liverpool.