Křižáci v Řecku: Eubójský triarchát

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 10. ledna 2016

Ostrov Eubója i jeho hlavní město Chalkida byly ve středověku Evropanům známé pod jménem „Negroponte“ (a dalšími jeho variantami). Podle smlouvy o rozdělení území Byzantské říše (Partitio terrarum imperii Romaniae) připadla centrální část Eubóje soluňskému králi Bonifácovi z Montferratu (1204–1207). Bonifác v roce 1204 ostrov obsadil a následně postoupil jako léno vlámskému rytíři Jakubovi z Avesnes, který v Chalkidě postavil hrad a vydržoval zde posádku. Po jeho smrti (někdy před srpnem 1205) ostrov od krále Bonifáce obdrželi tři italští baroni z Verony: Ravano dalle Carceri, Giberto dalle Carceri a Pecoraro da Mercanuovo.

Vláda tří baronů (terzieri) dostala název triarchát. Každý z nich ovládal třetinu ostrova, resp. jedno ze tří baronství, na něž byla Eubója rozdělena: severní část s hlavním městem Óreoi (Terzero del Rio); centrální s hlavním městem Chalkidou (Terzero della Clissura), které bylo společné pro všechny tři barony; a jižní s hlavním městem Karystos (Terzero di Caristo). Koncem roku 1208 se Ravano dalle Carceri stal pánem (seigneur) celého otrova. Krátce poté v roce 1210 jsou společně zmiňováni francouzsky jako sires de Nigrepont, a po roce 1212 jejich označení latinsky znělo dominus Nigropontis či dominus insulae Nigropontis.

Ravano dalle Carceri se v letech 1207–1209 zapletl do neúspěšné vzpoury lombardských rytířů ze Soluňského království proti latinskému císaři. Aby se vymanil z politické izolace, do které se dostal vlastním přičiněním na soluňské vzpouře, podepsal v březnu 1209 spojeneckou smlouvu s Benátskou republikou, čímž uznal svrchovanost Benátčanů nad Eubójou. Benátčanům se díky tomu dostalo rozsáhlých obchodních privilegií a o něco později byl na ostrově dosazen první benátský správce (bailo). Bailo na Eubóji vládl komunitám svých krajanů a reprezentoval benátského dóžete. 20. května téhož roku Ravano uznal svrchovanost také latinského císaře a stal se jeho leníkem. Ta patrně někdy po roce 1248 přešla z latinského císaře na achajského knížete (1246–1278). Ovšem ve skutečnosti závislost ostrova na Latinském císařství a posléze Achajském knížectví zůstala z větší jenom na papíře.

Po smrti Ravana dalle Carceri v roce 1216 se benátský bailo Petr Barbo dostal do prudkého sporu se šesti Ravanovými příbuznými, kteří si nárokovali dědictví a požadovali ostrov rozdělit na šest částí (sestieri). V roce 1255 se triarchové dostali do sporu s achajským knížetem Vilémem II. z Villehardouinu a 14. června 1256 podepsali smlouvu s Benátskou republikou, ve které ji uznali svým jediným suverénem. Eubója tak byla zcela podřízena Benátčanům a bailo se stal guvernérem celého ostrova.

Vilém se proti tomu jako lenní pán eubójských triarchů ohradil a nárokoval si jako dědictví polovinu severního baronství, které patřilo jeho zemřelé ženě Carintaně dalle Carceri. Konflikt se vyostřil a v roce 1258 se strhla bitva u Karydi, ve které achajský kníže přesvědčivě zvítězil. Celý spor se podařilo urovnat mírovou smlouvou až roku 1262.

S Vilémovým nárokem na polovinu severního baronství souvisí bronzový obolos, který nese latinský nápis G(ULIELMUS) P(RINCEPS) AC(HAIE) a k tomu NEGRIP(ONTE) – Vilém, kníže Achaie a Negropontu. Mince pochází z doby první fáze sporu mezi knížetem a triarchy, tedy z let 1255–1256. Na druhé straně mince je vyobrazena římská číslice III, která nejspíše symbolizovala Vilémův status eubójského triarchy.

Ačkoliv Benátská republika nebyla vždy s to poskytnout triarchům vojenskou pomoc v případě vnějšího ohrožení, ale benátští bailové se na obraně ostrova významně podíleli. V roce 1258 kníže Vilém podnikl několik útoků. V letech 1264–1280 na ostrově řádil karystský rytíř Licario, který dobyl některé pevnosti a od roku 1271 byl podporován i Byzantinci. Od 14. století začali z moře podnikat útoky také Turci. Lombardští sestieri i řečtí aristokraté skládali přísahu věrnosti bailovi, čímž formálně uznávali Benátky za rozhodující mocnost na strově. Lombarďané měli své středisko v Chalkidě, kde měl také sídlo lombardský soudce (podesta).

Na přelomu let 1317–1318 bylo město Karystos dobyto katalánským šlechticem Alfonsem Fadriquem, který byl generálním vikářem Athénského vévodství a levobočkem sicilského krále Fridricha II. (1295–1337). V roce 1319 Katalánci uzavřeli s Benátčany dohodu, která byla potvrzena ještě poté v roce 1321, že Katalánci si ponechají Karystos jako svou državu. Benátský vliv se postupně šířil po celé Eubóji. V roce 1342 Benátčané odkoupili pevnost Larmena a roku 1365 Karystos. Kolem roku 1350, během třetí války mezi Benátkami a Janovem, Chalkidu napadli Janované, kteří město vyplenili a vypálili. V roce 1390, kdy zemřel dědic posledního triarchy Jiří III. Ghisi, Eubója přešla pod přímou benátskou správu.

Hospodářský život

Když ostrov Eubója přešel pod benátskou kontrolu, začal být známý pod názvem Regno di Negroponte – Negropontské království. Ostrov se za benátské nadvlády stal významným obchodním a tranzitním střediskem, kterým proudilo zboží jako vlna pšenice, sůl, rozinky a dřevo. Na ostrově se také nacházela obrovská skladiště hedvábí, vlny či bavlny, které se dovážely ze západoevropských zemí.

Na Eubóju byli dosazeni dva benátští soudci a tři advokáti, jejichž počet se později snížil na dva, kteří dohlíželi na vybírání daní. Jak velký benátský vliv na ostrově byl ilustruje například skutečnost, že se zde používaly benátské míry a váhy. Už kolem roku 1211 Benátčané v Chalkidě vlastnili kostel svatého Marka, náměstí, domy a obchody kolem něj, jakož i mnoho dalších nemovitostí a pozemků v dalších částech města.

Církev

Po dobytí ostrova křižáky se eubójský ortodoxní biskup ihned podřídil Římu a uznal latinského arcibiskupa v Konstantinopoli. Nebylo mu to moc platné a už v roce 1208 byl odstraněn a na jeho místo přišel biskup latinský. Eubója byla na začátku rozdělena na čtyři biskupství: v Chalkidě, Karystu, Oreoiu a Avloně. Později v roce 1222 bylo karystské, oreojské a avlonské biskupství zrušeno a jediným biskupstvím zůstala Chalkida. Po roce 1239 bylo obnoveno biskupství v Avloně kvůli silným prostestům místních obyvatel. Avlonské biskupství pokrývalo jižní Eubóju, zatímco zbytek ostrova patřil pod jurisdikci arcibiskupství v Athénách.

Biskupství v Chalkidě získalo po roce 1261, kdy padla křižácká vláda v Konstantinopoli, výjimečnou prestiž, neboť právě zde se usadil titulární latinský patriarcha konstantinopolský. Ortodoxní klérus na ostrově v období křižácké nadvlády zůstával prakticky bez vedení. Od roku 1211 v Chalkidě stál kostel svatého Marka, který spadal pod kostel na San Giorgio Maggiore v Benátkách. Už od počátků křižáckého období se na ostrově usazovali dominikánští, františkánští a cisterciáčtí mniši, ale i rytíři řádu templářů.

Společnost

Časté útoky pirátů, ale i morové epidemie (např. v letech 1375–1376) byly hlavními faktory v poklesu počtu obyvatel. Na druhou stranu ve 14. století na ostrov přicházely vlny latinských uprchlíků z oblastí pevninského Řecka a Anatolie, které křižáci neudrželi, nebo jejich pád reálně hrozil.

V letech 1379–1380 dobyli Navařané Théby a Livadii a mnozí obyvatelé Bojótie – Frankové i Řekové – hledali útočiště na Eubóji a změnili tak demografickou strukturu ostrova. Benátčané vítali přistěhovalectví všech „svobodných“ osob z celého křižáckého Řecka, které usazovali do své čtvrti v Chalkidě a od roku 1340 těmto lidem udělovali benátské občanství.

Eubójská společnost se dělila do tří skupin:

• bohaté křižácké panstvo,
• svobodní majitelé půdy, a to včetně etnických Řeků,
• řečtí drobní rolníci a nevolníci.

Vedle řeckých domorodců se na ostrově nacházeli lombardští sestieri a šlechticové z Verony, benátští přistěhovalci a také Židé. Ve 13. a 14. století zde existovaly tři židovské komunity: v Chalkidě, Karystu a Oreoi. Od roku 1355 měli Židé v Chalkidě svou vlastní čtvrť – Guidecca –, která se nacházela v jižní části města.

Soudní moc se na Eubóji řídila zákoníkem Latinského císařství Assises de Romanie, který sem byl přinesen z Peloponésu. Zákoník ve své konečné podobě, jakou mu dali Benátčané, obsahuje celkem 219 článků psaných v benátském dialektu.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.