Dějiny raného křesťanství v 3. století
R. A. Baker, Ph.D.
Publikováno: 12. září 2016
Třetí století pro křesťany začalo pronásledováním za vlády císaře Septimia Severa. Severus, který se na tůn dostal po porážce svého rivala Clodia Albina roku 197, byl tělem i duší voják a masarykovská myšlenka politické práce drobné by mu moc neříkala. Říši více velel než vládl.
Septimius Severus navázal na protikřesťanský kurs svých předchůdců a konverzi ke stále rostoucímu křesťanství postavil mimo zákon. I když o tom existují jisté pochybnosti, je jisté, že za jeho vlády vypuklo pronásledování v Egyptě. I zde se uplatnila osvědčená taktika z předchozích pronásledování – útočit na křesťanské vedení. Klement Alexandrijský, který řídil katechumenickou školu v Alexandrii, město opustil, aby se vyhnul zatčení. Ve svých spisech pak kritizoval mentalitu předchozích křesťanských mučedníků, kteří se Římanům dobrovolně vydávali na smrt, aby mohli být uvězněni a zemřít mučednickou smrtí.
Od Eusebia z Kaisareje víme, že jedním z takových mučedníků byl i otec mladého muže jménem Órigenés. Eusebios píše, že jeho matka jen lstí zabránila svému synovi, aby svého otce následoval. Někteří historikové tento příběh považují za přehnaný, na druhé straně je ale známo, že Órigenés byl velmi hluboce nábožensky založený mladý muž. Získal slušné vzdělání a když pronásledování skončilo, začal studovat náboženství a filosofii.
Klement Alexandrijský
Alexandrijská škola
V době Klementa Alexandrijského byla Alexandrie centrem umění a věd starověkého světa a byla domovem jedné z největších knihoven všech dob. Působil zde Filón Alexandrijský, který učil unikátní směs židovství a platonismu. Jeho biblickým textem byla Septuaginta, řecký překlad Starého zákona. Pro Filóna Mojžíš představoval hlas boží promlouvající k Židům a přes brýle platónské filosofie se snažil popsat a přiblížit Mojžíšův zákon soudobému světu.
Klementovy spisy
Z Klementových spisů vyplývá, že se ke křesťanství dostal po určité době vnitřního hledání té pravé životní filosofie, kdy přitom procestoval velkou část východního Středomoří. Po své konverzi se usadil v Alexandrii, kde vedl katechumenickou školu; existuje domněnka, že jeho spisy byly v té škole používány jako studijní texty. Je zřejmé, že Klement byl ve své filosofii z velké části pokračovatelem Filóna – v jeho díle najdeme z Filóna i Platóna stovky citací. Pro Klementa byl Platón Mojžíšem řeckého světa, zjevujícím božské pravdy skrze filosofii.
Dochovalo se několik jeho děl, ale nejvýznamnější jsou jeho práce Protreptikos pros Hellénas (Výzva Řekům), Paidagógos (Učitel, či Vychovatel) a Strómata, které na sebe volně navazují v trilogii. Klement se v ní snaží vyznačit duchovní cestu: „vyzývá“ posluchače, aby přijal evangelium; „vychovává“ mladého věřícího v duchu základních principů víry (Paidagógos se zabývá svátostmi a duchovní etikou); a nakonec v třetím díle prezentuje učení pro starší věřící.
Protreptikos pros Hellénas představuje křesťanskou víru vzdělaným vrstvám řecko-římského obyvatelstva. Klement na podporu svých argumentů používá citací z mnoha řeckých spisovatelů, takže Výzva do jisté míry připomíná čítanku řecké literatury. Klement byl vzdělaný člověk a s literaturou uměl dobře zacházet; řada badatelů Výzvu považuje za jeho vůbec nejlepší dílo.
Paidagógos je druhou částí trilogie. Duchovní disciplíny jsou představeny tak, aby „cvičily“ duši a povznášely jí k dokonalé vědomosti. V řeckém světě byl vychovatelem nejčastěji otrok, který děti svého pána vyprovázel do školy a pomáhal jim s učením. Paidagógos se pravděpodobně používal v Alexandrii při studiích katechismu. Klement konsistentně naráží na „mléko–hutný pokrm“ – pavlovskou analogii z Listu Židům znázorňující kontrast mezi duchovními nemluvňaty potřebujícími mléko a duchovně vyspělými, kteří přijímají hutnou stravu. Klement své čtenáře nabádá, aby přijímali „maso“, zatímco slabí jedí jenom zeleninu.
Závěrečnou částí trilogie je Strómata, dílo, které pokrývá různá navzájem nesouvisející témata. Klement říká, že jeho úmyslem je v tomto poněkud chaotickém spisu zásadní učení „skrýt“, aby zůstalo skryto zraku nezasvěceného. Mnozí se zabývali nejrůznějšími filosofickými závěry z tohoto díla, ale někteří poukázali na Klementův popis skutečně „duchovního“ člověka, kterému je toto dílo určeno. Rovněž skutečně duchovní, rozjímavá motlitba je tím „masem“, které Klement chce, aby si vyzrálý věřící vzal z jeho díla.
Na Klementa Alexandrijského navázal jeho následník Órigenés.
Órigenés
V mocenském vakuu, které v křesťanské komunitě zavládlo po Septimiově pronásledování, se do čela alexandrijské školy dostal Órigenés, velmi vzdělaný muž, který se stal jedním z nejvýznamnějších raněkřesťanských spisovatelů. Órigenés byl frustrován šířením gnostických myšlenek, především gnostické komentářové literatury, a tak sám začal vedle jiných spisů publikovat i biblické komentáře. V první polovině třetího století křesťanství nabývalo nejen další příznivce, ale také intelektuální a filosofický respekt, na čemž má velkou zásluhu i dílo Órigena, které je skutečně obrovské. Když diktoval své komentáře, písaři si k tomu museli dělat těsnopisné poznámky, které se později vypustily. Také se říká, že když Órigenés diktoval, trvalo to dlouhé hodiny každý den a tak se při tom muselo několik písařů střídat.
Órigenés o Klementovi nikdy přímo nemluví, ale do jisté míry na jeho tradici navazuje. Na rozdíl od něj se také otevřeně nehlásí k Platónovi, i když je jeho teologický systém platonismem ovlivněný. Órigenés je tvorcem alexandrijského modelu alegorické interpretace. Filón podobnou metodu používal při výkladu Starého zákona a Órigenés ji převzal a používal i na křesťanské texty. Každý text měl podle něj tři významy: doslovný, etický a duchovní. Órigenés zavedl tento systém pro usnadnění výkladu některých textů, jejichž skutečný význam nemohl být ihned zřejmý. Bůh Izraele například nemohl doopravdy nařídit svému lidu zabít všechny ženy a děti, jako se to objevuje v některých starozákonních popisech bitev. Órigenés se naopak snažil najít „duchovní“ vysvětlení. Duchovní význam textu byl v jeho pojetí ten nejpodstatnější a proto někdy omezoval výklady doslovné.
Órigenés lze být vnímán i jako prototyp mnicha – muže, který plně se oddal životu v celibátu podobně, jako v pozdějších dobách mniši. Nikdy nebyl ženatý a celý svůj život zasvětil Kristu a církvi. Eusebios tvrdí, že se Órigenés v mládí vykastroval (což je praktika, která se v egyptské církvi skutečně vyskytovala), ale tato tradice není příliš věrohodná. Jisté je, že Órigenés vedl velice spartanský život, včetně všech křesťanských disciplín, které se později promítnuly i v monasticismu.
Význam Órigena pro křesťanství byl obrovský, k jeho spisům vzhlíželi již jeho současníci. V pozdějších generacích vypukl spor ohledně několika kontroverznějších Órigenových postojů známý jako órigenovská kontroverze.
O základech
Jeho stěžejní dílo, De Principiis – O základech, obsahuje řadu kontroverzních pasáží. V předmluvě Órigenés čtenáře upozorňuje, že toto dílo není jen tak pro nějakého věřícího, nýbrž je určené pouze těm, kteří mají dobré filosofické vzdělání a jsou patřičně kovaní v otázkách víry. Dále předestírá, že bude spekulovat o věcech, které jsou mimo lidské chápání, ale o nichž je účelné hovořit. Výběr některých témat nasvědčuje vlivu Klementa Alexandrijského: stvoření a vznik veškerenstva, původ zla, angelologie a další. Jedno zvláštní téma, které se v dějinách církve čas od času vynořilo, byl universalismus. Órigenés přemítá o tom, jak se veškerenstvo dostalo pod boží nadvládu a v tomto kontextu uvádí, že v průběhu věků se mu nakonec podřídí i Satan. Takový výrok pochopitelně budil rozpaky, ale je třeba přitom mít na paměti, že se objevuje v textu, který sám Órigenés nezamýšlel brát jako ortodoxní teologii. Své spekulace ovšem veřejně hájil, což by nasvědčovalo, že si za nimi stál a bral je zcela vážně. Čtenář by měl mít také na vědomí, že Órigenés psal v době, kdy ještě nebyla pevně ukotvená formální ortodoxie. Ať už Órigenés svými texty sledoval cokoliv, byly jeho spisy tu přijímány, ondy zatracovány. Zajímavé je, že órigenovská kontroverze se promítla i do rozdělení církve na západní a východní: východní otcové Órigena povětšinou přijímali, kdežto západní byli vůči němu chladnější.
Pronásledování za Decia
V letech 247–248 Řím oslavil tisíc let svého založení tři dny trvajícím mejdanem. Církev se v první polovině třetího století velmi rozrostla a pronikla do všech vrstev společnosti, a zhruba třicet let již zažívala klid od pronásledování. Roku 248 byl legiemi provolán za císaře Decius, místodržícího Pononie a Moesie, který následujícího roku převzal moc. V roce 250 se císař zúčastnil každoročního obětování Jupiterovi a později vydal nařízení, aby jeho příkladu následovali obyvatelé celé říše.
Zdá se, jako by se nevraživost a předsudky vůči křesťanům z dřívějších let nahromadily, protože císařův rozkaz byl promptně vykonán na území celé říše, což bylo něco nevídaného. Brutální perzekuce trvaly 18 měsíců a během nich byli popraveni biskupové Říma, Antiochie nebo Jeruzaléma. Když pronásledování skončilo a biskupové vylezli z úkrytů nebo se vrátili z exilu, našli ve svých obcích tisíce odpadlých křesťanů, kteří teď žádali o znovupřijetí do církve. Druhé pokání se tak opět stalo ožehavou záležitostí. Velmi se jí zabýval biskup Cyprián z Kartága.
Cyprián
Biskup Cyprián (Thascius Caecilius Cyprianus, kolem 200–258) během Deciova pronásledování odešel do exilu a se svou obcí zůstal v kontaktu prostřednictvím soukromé korespondence. Po svém návratu zjistil, že za jeho nepřítomosti nabyli velkou autoritu křesťané sedící v římském vězení („Duchem naplnění mučedníci a vyznavači“), k nimž se odpadlíci obraceli o odpuštění. Cyprián napsal spis O Odpadlých, kde se otázkou odpadlých křesťanů a znovupokřtění zabýval; tomuto dílu se dostalo obecného uznání. Kromě kontraverze ohledně odpadlých křesťanů v kartáginské církvi vypukl rozkol, kdy si část obce zvolila vlastního biskupa. V Římě mezitím probíhalo něco podobného, neboť byli zvoleni hned dva biskupové – Kornelius (Cornelius) a Novacián (Novatianus). Biskupové v provinciích vedení Cypriánem se většinou hlasů postavili za Kornelia. Poražený Novacián záhy na to církev i se skupinou svých příznivců opustil. Cyprián na to reagoval dalším spisem O jednotě církve, kde hovoří o petrovské tradici římského biskupského stolce a zdůrazňuje potřebu mít jen jednoho biskupa, neboť „nemůže mít Boha jako Otce, kdo nemá církev jako matku“. Tento výrok je evidentně namířený na Novaciána.
V roce 254 byl zvolen nový římský biskup Štepán (Stephenus). Ten se velmi brzy dostal do křížku s Cypriánem ohledně druhého křtu pro někdejší Novaciánovy stoupence, kteří se začali zase vracet k té „pravé“ církvi. Cyprián dal velmi důrazně najevo, že tito odpadlíci jsou pro něj naprosto nepřijatelní a jejich novaciánský křest by neměl být považován za legitimní nebo být „přepsán“ druhým ortodoxním křtem. Štěpán byl naproti tomu vstřícnější. Víme přinejmenším o dvou Cypriánových dopisech adresovaných Štěpánovi v této záležitosti, oba psané vcelku agresivním tónem. Bohužel však už nemáme k dispozici Štěpánovy odpovědi, které ale podle Eusebia nebyly o nic přívětivější. Cyprián sice uznával, že novaciánovci prováděli křty s trojiční formulí, ale i přesto tyto lidi nepovažoval za součást církve. Štěpán trval na primátu římského biskupství a kvůli tomu dokonce označoval Cypriána za „Antikrista“ zato, že mu odporoval.
Kartáginský koncil
Cypriánovou odpovědí bylo v roce 256 svolání (prvního) církevního koncilu do Kartága. Celkem se včetně Cypriána zúčastnilo 86 biskupů. Ten celý koncil zahájil emotivním projevem, v němž kritizoval ty, kteří se podle něho snažili uchvátit a tyransky řídit biskupské kolegium, čímž jasně naráží na Štěpána. Zúčastnivší se biskupové – všichni původem ze severní Afriky – jeden po druhém Cypriánovi vyjádřili svou podporu. Někteří dokonce prohlásili novaciánovce za kacíře.
Štěpán v reakci na to pohrozil exkomunikací biskupům východních provincií, pokud se připojí k Cypriánovi. Situace se přiostřovala a přerostla ve vážné schisma. V srpnu 257 ale Štěpán nečekaně zemřel, což přineslo okamžitou úlevu. Nový římský biskup Sixtus II. byl pak nakloněn smírnému řešení.
Římský biskup vs. provinční biskupové
Z Cypriánových dopisů i ostatních děl vyplývá, že regionální kolegium biskupů mělo rozhodovací pravomoc. Římský biskup měl ve srovnání s ostatními zvláštní pozici, neboť zaujímal stolec Petrův, ale zdá se, že Cyprián tento obrat využíval jen jako taktiku proti svým teologickým oponentům. Když se v něčem s římským biskupem neshodoval, na jeho primát velmi rychle zapomínal. V té době se římský biskup již označoval jako „popa“, čili otec všech italských biskupů, ale afričtí biskupové dali v Kartágu velmi důrazně najevo, že otázka konceptu papežství coby celocírkevního vedení není ještě zdaleka uzavřena.
V dopisech Ignáce z Antiochie pocházejících z let 112–120 jsme si mohli povšimnout ideje monoepiskopátu, čili jednoho biskupa řídícího obec v jednom velkém městě či provincii. Nyní v polovině třetího století vidíme, že biskupové spolupracovali na širší, regionální bázi, kdy se scházeli na koncilech, kde spolu diskutovali a řešili nejrůznější otázky. Z Cypriánových dopisů i dalších dokumentů se zdá, že biskupové z těchto širších regionů byli navzájem solidární a drželi pospolu i za cenu případného konfliktu s biskupy z regionů jiných.
Vývoj novozákonního kánonu v třetím a čtvrtém století
Ve třetím století pozorujeme citelný nárůst citací z „inspirovaných“ děl, jež později zformovaly Nový zákon, a úbytek citací z těch, které se do Nového zákona nakonec nedostaly. Nejvýznamnějšími křesťanskými autory třetího století byli Tertullián, Hippolyt Římský (Hippolytos), Órigenés a Cyprián.
Skutečný rozvoj křesťanské literatury ale přichází ve století čtvrtém a s ním jména jako Lactantius, Eusebios z Kaisareje, Atanáš z Alexandrie (Athanasios) či kappadočtí otcové (Basileios z Kaisareje, jeho bratr Řehoř z Nyssy, a Řehoř z Nazianzu), Jan Zlatoústý (Ióannés Chrýsostomos), Jeroným (Hieronymus), Rufinus a konečně Augustin z Hippo (Aurelius Augustinus). Všichni tito autoři ilustrují, jak Nový zákon získal svojí podobu: tisícemi citací z 27 „inspirovaných“ spisů a o poznání méně ze všech ostatních.
Oficiální kánon
Hodně lidí si myslí, že novozákonní knihy byly odsouhlaseny na nikájském koncilu. V Nikáji se skutečně odhlasovalo na dvacet kánonů (církevních pravidel), ale žádný se netýkal bohoslužebných textů. První historickou zmínku o seznamu přesně 27 textů ortodoxního Nového zákona nalezneme ve Velikonočních listech Atanáše z Alexandrie z roku 367. V nich o těchto spisech hovoří jako o jediných povolených bohoslužebných textech. První koncil, který se zabýval otázkou seznamu „inspirovaných“ bohoslužebných textů, byl koncil v Hippo v roce 393. Žádný záznam z tohoto koncilu se však nedochoval a o jeho rozhodnutí víme jen proto, že bylo zmíněno na třetím kartáginském koncilu o čtyři roky později. Ale ani tento dokument z Kartága – známý jako Kánon 24 – nevyjmenovává úplně všechny spisy, např. u evangelií jen vágně uvádí „evangelia – čtyři knihy…“ apod. Jediným účelem tohoto seznamu bylo potvrdit, které knihy byly pokládány za „posvátné“ a měly se používat v kostelech při bohoslužbách, ale neobsahuje žádný vysvětlující komentář ohledně jeho vzniku.
Krátké shrnutí
Závěrem můžeme říci, že Nový zákon se vyvíjel postupně během 250 až 300 let. O ničem nerozhodl jeden konkrétní člověk nebo jeden koncil. Konkrétní spisy, které do kánonu byly později zahrnuty, byly raněkřesťanskými autory zkrátka nejpoužívanější a církví pokládány za nejdůvěryhodnější a nejprospěšnější.
Další vývoj církve
V letech 257–258 císař Valerián (Valerianus, vláda 253–260) vyvolal nové celoříšské pronásledování křesťanů. Nejednalo se však o útok na celou církev, nýbrž zaměřovala se hlavně na biskupy a další prominentní křesťany.
V 60. letech hranice říše ohrožovaly nájezdy barbarských kmenů; mír a bezpečí římské říše byly ohroženy na všech stranách. Valeriánův syn a spoluvládce Gallienus se sice snažil obnovit pořádek, ale nedokázal ochránit odlehlejší regiony, takže místní legie si musely poradit samy. Říše tak sice přišla o několik hraničních oblastí, její existence ale prozatím ohrožena nebyla.
V roce 261 císaře Valeriána zajali Peršané a Gallienus se tím pádem stal samovládcem. Gallienus brzy poté ukončil pronásledování křesťanů započaté jeho otcem; jeho edikt křesťanům fakticky zaručoval svobodu shromažďování a navrácení zkonfiskovaného majetku.
V roce 284 se císařem stal Dioklecián (Diocletianus, vláda 284–305), který, aby mohl efektivněji odrazit hrozbu barbarů, učinil svého přítele a osvědčeného vojevůdce Maximiana spoluvládcem. Od té doby vládli jako tandem: Dioklecián na východě a Maximianus na západě. Oba si pak navíc k sobě přizvali ještě jednoho zástupce, čímž vznikla tetrarchie – vláda čtyř císařů. Maximianovým zástupcem, který spravoval Galii a Británii, byl Constantius Chlorus, otec pozdějšího císaře Konstantina Velikého.
Po zajištění hranic se císař Dioklecián zaměřil na finanční stabilizaci říše. Provedl měnovou reformu a zvýšil daně, čímž získal nové prostředky, které ale z nemalé části pohltila rostoucí armáda. Aby si zajistil odkaz do budoucna, realizoval několik stavebních projektů.
Na sklonku třetího století měla církev podle Eusebia v samotném Římě na čtyřicet kostelů. Počet křesťanů rostl, církevní stavby se zvětšovaly a církev na tom byla po finanční stránce dobře. V říši panoval mír a křesťané byli legitimní součástí tohoto míru.
Čtyřicet let po Gallienově tolerančním ediktu církev jenom vzkvétala. Křesťané byli k nalezení ve všech vrstvách římské společnosti, ve státní správě i v armádě, kde někteří zastávali i důstojnické hodnosti. Neúčast na oficiálních obětech za císaře se křesťanským úředníkům a vojákům potichu tolerovala.
Období pronásledování však ještě definitivně neskončilo a v následujícím století křesťany mělo očekávat jedno z vůbec nejhorších.
Související články
Zdroj
Původní článek „Third Century Church History“ R. A Bakera naleznete na stránkách Churchhistory101.com.
Autor
Al Baker je americký křesťanský pastor. Doktorát z raněkřesťanských dějin získal na University of St. Andrews ve Skotsku. Pět let přednášel na univerzitě a v současnosti slouží jako starší pastor u Troy Community Church ve státě Alabama. Je odborníkem na spirituální spisy Klementa z Alexandrie; mezi jeho další odborné zájmy patří gnostická knihovna z Nag Hammádí, spisy apoštolských otců, Konstantin Veliký a vztah raného křesťanství a vojenství. Dr. Bakera lze kontaktovat na e-mailu: abaker@churchhistory101.com.