První berberská válka

Frank E. Smitha

Publikováno: 8. května 2016

V době před vypuknutím americké války za nezávislost (1775) chránilo americké obchodní lodě na cestě mezi Amerikou a Evropou Britské královské námořnictvo. V 70. letech 18. století celá jedna pětina objemu zahraničního obchodu amerických kolonií směřovala do Středomoří – což mohlo představovat kolem 100 obchodních lodí. Jeden britský námořník si postěžoval, že není jediného přístavu, kde by nepotkal Američana, jak se dohaduje s místními.

Tehdejší Středomoří bylo plné arabsky mluvících pirátů, kteří přepadávali lodě, kradli náklad a zajímali rukojmí, které propouštěli za výkupné nebo prodávali do otroctví. Jejich základny představovalo zvláště dnešní Maroko, dále Tripolis, Tunis nebo Alžír – oblasti formálně náležící Osmanské říši, ale ve skutečnosti byly na sultánově vládě vcelku nezávislé. Evropané tuto část Afriky podle zdejšího obyvatelstva nazývali Berberské pobřeží.

Zajatci, kteří byli dostatečně mohovití, byli obyčejně propuštěni na svobodu záhy po zaplacení výkupného. To se týkalo i bohatých žen, které v zajetí zpravidla nebyly znásilňovány ani jejich propuštění nebylo protahováno. Peníze byly pro piráty přednější. Ostatní nešťastníci však trpěli ve vězeních nebo se potulovali v ulicích měst s okovy na nohou. Britský historik Paul Johnson ve Zrození moderní doby píše:

„Ve snaze obrátit zajatce k islámu se často používalo mučení: západní námořníci tomu říkali ‚obrácení na Turky‘ […]. Většina hezčích žen, které nemohly počítat s tím, že za ně někdo zaplatí výkupné, byla provdána za muslimy nebo putovaly jako konkubíny do harémů.“

Evropa se proti pirátským útokům nebránila, snad kvůli tomu, že pro bohaté a mocné osobně hrozby nepředstavovaly. Ovšem i mezi elitami se našla menšina, kterou pirátství nenechávalo chladnou. Admirál Horatio Nelson napsal: „Neskutečně mě štve, že nemůžu zasáhnout proti těmto pirátům. Kdyby tomu jen naše země chtěla, tak by se ve Středozemním moři nemohli ani ukázat.“

Když američtí osadníci vyhlásili nezávislost, přišli tím o ochranu na mořích. Ke konci války za nezávislost, jak napsal historik Michael Oren: „… byla většina amerických válečných lodí buď zajata, prodána, nebo potopena.“

Nově vzniklé Spojené státy nebyly s to ani účinně bránit ani vlastní pobřeží. Francie sice přislíbila, že bude americké obchodní lodě, jejich občany a zboží chránit, ale Francouzi brzy ztratili zájem ve Středomoří chránit americké obchodníky, kteří pro ně de facto představovali konkurenci. Bez francouzské podpory byly americké obchodní lodě snadnou kořistí pro severoafrické piráty.

Roku 1784 byla americká třistatunová briga Betsy přepadena piráty s šavlemi v zubech a pistolemi za pasem. Posádku vzali do zajetí a její náklad rozkradli. O dva měsíce později byly zajaty dvě další lodě. 21 amerických námořníků bylo spoutáno a provedeno městem před zraky jeho muslimských obyvatel až k alžírskému vládci Hassanovi, který je nazval křesťanskými psy a uvrhl je do žaláře, kde dostávali jen patnáct uncí chleba denně. Hassan si řekl o výkupné ve výši 60 000 amerických dolarů. Pro Hassana a jemu podobné toto představovalo tradiční způsob obživy.

Americký velvyslanec ve Francii Thomas Jefferson si stěžoval, že zaplacením výkupného se jen přilákají další pirátské útoky. Kongres se rozhodl zaplatit: Američané Alžířanům platili až jeden milion dolarů ročně až do roku 1800. Tato částka představovala skoro 20 procent amerických příjmů (federální příjem v roce 1800 byl něco přes deset milionů dolarů).

Jefferson se ve Francii zeptal tripolského velvyslance, jakým právem jeho krajané vynucují peníze a berou lidi do otroctví. Jeffersonovi mu tento údajně odpověděl, že takové právo zakládají zákony prorokovy: v Koránu stojí, že všechny národy, které neuznaly nadvládu islámu, jsou hříšné a je tedy povinností muslimů s nimi válčit, kdekoliv je potkají, a zotročit všechny, kteří padnou do zajetí – a každý muslim zabitý v bitvě má cestu do nebe jistou.

Thomas Jefferson jde do války

Vzápětí po Jeffersonově prezidentské inauguraci v roce 1801 přišel požadavek tripolského paši Júsufa al-Qarahmánlího na 225 000 dolarů. Jefferson odmítl. V květnu téhož roku paša vyhlásil Spojeným státům válku; sice ne formálně psaným dokumentem, ale tím, že nechal podříznout stožár s vlajkou před americkým konzulátem v Tripolisu. Po boku Tripolisu se do války brzy zapojilo také Maroko, Alžír a Tunis. Jefferson, navzdory opozici politických protivníků i členů vlastního kabinetu, se rozhodl jít proti vzdálenému Tripolisu do války. Vyslal do Středozemního moře několik fregat, i když prozatím bez formálního vyhlášení války Kongresem.

Do Středomoří bylo vysláno sedm amerických lodí a během roku 1803 Američané blokovali severoafrické přístavy a útočili na pirátské lodě. V roce 1804 padla do zajetí USS Philadephia, když najela na mělčinu při hlídání tripolského přístavu. Americkým námořníkům se pod palbou pobřežních baterií i nepřátelských lodí nepodařilo Philadelphii dostat zpět na vodu. Loď, celá posádka včetně důstojníků a kapitána, byla zajata a držena jako rukojmí. V průběhu roku pak Američané s Araby vybojovali několik nerozhodných bitev.

Bod obratu v celém konfliktu přišel v roce 1805 po bitvě u Derny. Na americké straně stála jednotka složená z 54 vojáků a mariňáků a zhruba 400 arabských, řeckých a berberských žoldnéřů. A právě tuto bitvu připomíná i hymna americké námořní pěchoty ve sloce „[...] to the shores of Tripoli“. Mariňáci měli kolem krku omotaný kus kůže jako ochranu před šavlemi, což jim vyneslo přezdívku „leathernecks“.

Politika prezidenta Jeffersona se vyplatila. Paša Júsuf, bojem unavený a v obavách před možným pádem Tripolisu (a také znepokojený spiknutím, které mělo za cíl na trůn dosadit jeho staršího bratra), se Spojenými státy podepsal mírovou smlouvu. Článek 2 smlouvy říká:

„Tripolský paša na americkou eskadru toho času u pobřeží Tripolisu dopraví všechny Američany, které drží v zajetí; a všichni poddaní tripolského paši momentálně se nacházející v zajetí Spojených států amerických budou vydáni jemu. Počet Američanů v pašových rukou dosahuje více či méně 300; počet tripolských poddaných v amerických rukou dosahuje více či méně 100, a tripolský paša obdrží sumu 60 000 dolarů jako kompenzaci za rozdíl v počtu výše zmíněných vyměněných zajatců.“

Válka skončila, a s ní i placení výpalného a vykupování amerických námořníků z otroctví.

Zdroj

Původní článek „The First Barbary War“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.