Bankovní aktivity templářů

Helena P. Schrader

Publikováno: 12. července 2019

V posledku to nebyl ani islám, ani vojenská moc nějaké saracénské říše, která přinesla zkázu templářskému řádu, ale bylo to jejich vlastní bohatství – a chamtivost jednoho křesťanského vladaře. Je ironií dějin, že církevní řád, který byl zpočátku tak chudý, že samo slovo „chudý“ si dal do názvu (Pauperes commilitiones Christi, Chudí rytíři Krista, později Pauperes commilitiones Christi Templique Salomonici, Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu), nejenže pohádkově zbohatl, ale svými finančními aktivitami i proslul. Cynik by snadno řekl, že templáři byli víc bankéři, než válečníci.

Dnes se proto podíváme na podnikatelské aktivity templářů a jaké finanční služby vlastně poskytovali.

Všechno začalo velmi skromně, skoro by se dalo říci, že i nevinně. V dobách, kdy neexistovaly papírové peníze, natož online bankovnictví, kapitál obíhal ve formě kovu, především zlata a stříbra. Mince jsou však těžké, neskladné a hodnotu mají pro každého, tudíž přitahují zloděje. Každý, kdo ve středověku disponoval zlatými a stříbrnými mincemi, musel řešit otázku jejich bezpečnosti – buďto se schovávaly, nebo svěřovaly do všelijakých pokladen, kde mohly být pod zámkem, ideálně ve sklepě nebo ve věži a pod ochranou spolehlivých strážců.

Ne každý ale měl k dispozici důvěryhodné stráže, aby chránili jeho movitý majetek. A tak bylo běžné, že lidé ze středních vrstev, kteří nebyli vyloženě chudí, ale ani dost bohatí (např. úředníci), aby vydržovali soukromé armády, své cennosti svěřovali náboženským institucím, které – alespoň teoreticky – měly být imunní vůči krádežím. Bohužel však církevní domy byly už jaksi z definice plné mužů, kteří neudělali právě kariéru v šermu, a tak se často stávaly terčem nájezdů pohanských, bezbožných nebo jen zkrátka penězuchtivých nájezdníků – např. vikinské nájezdy na kláštery a kostely.

Templářská organizace ale skýtala dokonalé řešení problému přechovávání větších množství drahých kovů, jakožto církevní společenství, která disponovalo vlastní vycvičenou armádou. Během krátké doby se templářské domy, od Skotska, přes Pyrenejský poloostrov až po Jeruzalém, staly preferovaným místem pro bezpečné uložení movitého majetku (zlata, stříbra a šperků). Templáři se tohoto úkolu zhostili – zdůrazněme – aniž by si za to účtovali poplatky nebo svěřené peníze používali pro vlastní účely. Jak píše Helen Nicholson: „Templáři uložené peníze nevzali a neinvestovali, nýbrž nechali uzamčené v truhlách v řádové pokladně a bez svolení majitele k nim nikdo nesměl.“

Templáři svou roli brali velmi vážně. Nejslavnější příklad toho se odehrál během sedmé křížové výpravy, když francouzský král Ludvík IX. padl do zajetí a s ním řada velmožů a rytířů. Zdlouhavě se vyjednávalo o výkupném (charakteristické pro člověka, který se později stal svatým – král Ludvík nesl finanční zodpovědnost za všechny ostatní zajatce), a když došlo na placení, Francouzi s hrůzou zjistili, že v královské pokladně jim chybí asi 30 000 livrů. Senešal Jean de Joinville usoudil, že templáři takovou částku určitě mají na palubě své vlajkové lodi a požádal je, aby je francouzskému králi poskytli. Ti však odmítli poukázaje na skutečnost, že nejde o peníze řádu a oni jsou vázáni přísahou je nikomu nevydat bez svolení majitelů. Joinville pohrozil násilím a templáři se nechali přesvědčit, aby ze svých zásad trochu slevili. Leč nebýt tak mimořádných okolností, lze si těžko představit, že by si nechali líbit výhružky, aby někomu vydali peníze, a že by to opravdu udělali, je prakticky vyloučeno.

Od příjímání vkladů je už jen krůček k jejich přemisťování. Templáři brzy vybudovali síť domů a komend sahající od atlantského pobřeží až k řece Jordán; navíc původním posláním řádu byla ochrana poutníků, ozbrojené skupiny templářů proto neustále cestovaly z místa na místo. Nemohlo být tak přirozenějšího vývoje, než že templáři začali transportovat peníze. Ovšem i oni se potýkali s praktickými překážkami, jako je neskladnost a váha peněz. Vyvinuli proto „kreditní dopis“: střadatelé si u nich uložili obnos a poté si stejnou částku mohli vyzvednout na pobočce v jiném městě, provincii či dokonce zemi. Šlo o skutečně revoluční vynález, ale fungoval jen proto, že templáři ke konci 12. století měli dostatečný příjem ze svých majetků, aby zásobovali hotovostí každou pobočku, a také že měli dostatečné částky uložené rovnoměrně napříč křesťanským světem.

I templáři se občas dostávali do finanční nouze. Když král Ludvík VII. (praděd Ludvíka IX.) během druhé křížové výpravy přistál ve Svaté zemi poté, co většinu armády a celou pokladnu ztratil při pochodu Anatolií, templáři mu poskytli půjčku, aby mohl hradit zbytek svého pobytu ve Svaté zemi – šlo o tak vysokou částku, že slovy Malcolma Barbera řád „finančně málem položila“.

Templářský řád a francouzská koruna udržovaly silný vzájemný vztah celé jedno století, dokud se král Filip IV. nerozhodl kousnout ruku, která ho živila a své dosavadní přátele bezohledně napadnout a zlikvidovat. Do té doby však pařížský Templ sloužil jako francouzská královská pokladna, kterou templáři také obhospodařovali.

Ačkoliv v žádné jiné zemi nebyla spolupráce mezi korunou a řádem tak úzká, i jiným vladařům templáři sloužili jako správcové financí. Anglický král Jindřich III. například dosadil bratra Geoffroye jako svého osobního důchodního. Králové Skotska, Irska, Aragonu nebo papežové občas činili totéž.

Templářům se také často svěřoval výběr daní. V Anglii byli například pověřeni výběrem „Saladinova desátku“, kterým každá domácnost musela přispět na třetí křížovou výpravu. Pro papežství také vybírali mimořádné desátky, obvykle takové, jejichž výnos byl určen na obranu Svaté země. Existovaly ale případy, kdy byli pověřeni výběrem čistě světských daní (např. celní poplatky v Irsku).

Pokud zrovna nevykonávali finanční správu jménem králů a papežů, často poskytovali auditní služby. Pokud král, velmož nebo biskup měl pochybnosti o práci vlastních úředníků, mohl se obrátit na templáře, aby provedli kontrolu příslušných účetních dokladů.

Přesto, že naše doklady v této oblasti jsou útržkové, lze s jistotou prohlásit, že v polovině 13. století templáři disponovali zdatnými účetními. Ti museli být dost dobří, aby dokázali uhlídat pohyb peněz z celé řady zdrojů. Dluhy a půjčky se pečlivě zaznamenávaly vedle příjmů a destinací, a účty a pokladní knihy byly podepsány příslušným účetním, aby se zajistila odpovědnost. Peníze templářů tak nemohly jednoduše zmizet.

Co však původně začalo jako úsluhy a laskavosti v určitou chvíli přerostlo v podnikání a trvalou činnost. Od záchrany krále ve finanční tísni (1150) k poskytování půjček obchodníkům (1300) není zase tak veliký krok, přesto je významný. Kdysi nezkorumpovatelní „chudí rytíři“ z počátku 12. století se proměnili v „bankéře z Templu“. Z ochránců chudých se stali výběrčí daní sloužící králům. Tato proměna, jakož i pád Svaté země, jejíž ochrana byla tím hlavním posláním, s nímž by řád založen, bezesporu přispěly k jejich zániku.

Zdroj

Původní článek „The Money-Lenders in the Temple: The Banking Activities of the Knights Templar“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.