Objevování starověké východní Afriky: Azánie a Rhapta

Felix A. Chami

Publikováno: 25. března 2018

Rhapta bylo starověké přístavní město na východoafrickém pobřeží a centrum historického území zvaného Azánie. Římské zprávy o Azánii i Rhaptě máme z prvních tří staletí našeho letopočtu, mezi něž počítáme také Obeplutí Erythrajského (Eritrejského) moře (Periplus Maris Erythraei) nebo Ptolemaiovu Geografii, jež oboje bylo přeloženo do řady jazyků.

Ač badatelé často zpochybňovali zprávy o východní Africe pocházející od Řeků a Egypťanů z předřímského období, římské zprávy platily za spolehlivé. Od dob císaře Augusta měli Římané pod kontrolou Indický oceán, jakož i námořní cestu do Indie i kamkoliv dále. Římané nicméně na základě díla Hipparcha z Nikáje věřili, že se africký kontinent přibližně v oblasti Zanzibaru stáčí na jihozápad k Asii, s níž tvoří jednu souvislou pevninu obklopující Indický oceán ze všech stran.

Řecko-římské prameny

Než se začneme zabývat samotnou Azánií, je třeba vypíchnout ještě několik poznámek směrem k antickým pramenům. Za prvního autora, jenž o Azánii psal, bývá pokládán Plinius Starší, který se zmiňuje o obchodu s kořením, zvláště skořicí. Podle Plinia nebyla skořice afrického ani arabského původu, jak se již od dob Hérodota předpokládalo, ale byla do Azánie přivezena z Indonésie, kam se dostala z Číny. Je možné, že ji do Afriky přivezli samotní Číňané?

A. Jones a R. Oliver zkoumali, jak se Austronésané ve starověku mohli dostat do Afriky. Podle Plinia bylo koření dovezeno na azánské ostrovy (možná Madagaskar?), odkud je jeskynní lidé (troglodyté) dovezli na africkou pevninu, odkud se dále dostalo na sever až do Středomoří. I Strabón, který psal v době vlády císaře Augusta, uvádí, že se koření do severní Afriky dostalo z oblastí jižně od Meroe, což ukazuje na Azánii.

Mohli Pliniem (ale i Egypťany ve vztahu k zemi Punt či Řeky) vzpomínaní troglodyté být lidé, jejichž památky byly nalezeny ve vápencových jeskyních na Zanzibaru, Mafii a dalších východoafrických ostrovech? Dnes už nepanují pochybnosti, že naleziště raně železné kultury (Early Iron Working culture), nacházející se hojně po celé východní Africe, jsou pozůstatky pevninské Azánie.

Přesnou polohu Azánie poprvé přináší autor Obeplutí Erythrajského moře z prvního století: somálské pobřeží jižně od mysu Ras Háfún, ostrovy Lamu v Keni a ostrov Zanzibar (v Obeplutí nejspíše zmiňovaný jako ostrov Menúthias). Území Azánie sahalo na jih až k Rhaptě, hlavnímu přístavu ležícím na toku velké řeky dnes ztotožňované s Rufidži v dnešní Tanzanii.

Ve třetím století Klaudios Ptolemaios zahrnul Azánii do své mapy světa; místa zmíněná v Obeplutí jsou zanesená pomocí zeměpisné délky a šířky. Zdá se, že východoafrické pobřeží bylo známo až k mysu Delgado (řecky zvaný Prasón, Zelený mys) na tanzánsko-mozambické hranici. Ostrovem Menúthias je u Ptolemaia případě bezesporu Madagaskar, zatímco Zanzibar nese jméno Menan. Ostrov naproti řece Rhaptón, na níž leží Rhapta, se nazýval Mafiaco – dnešní ostrov Mafia, což by naznačovalo, že toto jméno se užívalo již ve starověku.

Na rozdíl od autora Obeplutí měl Ptolemaios k dispozici bližší informace o africkém vnitrozemí; např. popisuje „Měsíční pohoří“, patrně pohoří Ruwenzori na hranicích Tanzanie, Konga, Rwandy a Ugandy, které správně pokládal na místo, odkud pramení Nil. Také věděl o hoře se třemi vrcholky pokrytými sněhem – zde se bezesporu jedná o Kilimandžáro v Tanzanii. Mluví také o Aithiopech žijících v okolí Rhapty, které označil jako pojídače ryb (Ichthyofagoi). Výraz Aithiopové byl v té době používán pro černochy a Ptolemaios na své mapě ukazuje, že obyvateli subsaharské Afriky byli právě Aithiopové.

Protože Ptolemaiova mapa zobrazovala velký ostrov na druhé straně mozambického průlivu, je evidentní, že Madagaskar a Komory byly známé a považovány za součást Azánie. Na Komorách byla nalezena keramika pocházející od azánské raně železné kultury.

Zatímco autor Obeplutí se do Azánie a Rhapty podíval osobně a popisoval vlastní zkušenosti, Ptolemaios čerpal z informací z druhé ruky – od řeckých mořeplavců, kteří ve východní Africe byli. Mezi nimi byl např. Theofilos, který byl v Azánii třikrát a dostal se až k mysu Delgado. Dále Díogenés, který se od Indického oceánu vydal do vnitrozemí k Měsíčnímu pohoří, či Dioskoros, který se plavil k mysu Delgado a snad i ještě dále.

Je také jisté, že Ptolemaios při svém bádání využil znalosti nashromážděné v alexandrijské knihovně a vycházel z děl starších geografů, jako Strabón, Plinius Starší, či cestovatelů jako Eudoxos z Kyziku.

V tento okamžik se můžeme zaměřit na samotnou Azánii a její obyvatele. Obeplutí se o Rhaptě zmiňuje jako o obchodní stanici, v době Ptolemaiově se o ní hovořilo jako o metropoli, tedy hlavním městě a významném obchodním středisku; Rhapta byla posledním známým místem na jihu, „za ní se rozprostíral neprozkoumaný oceán“.

Autor Obeplutí o obyvatelích azánského pobřeží hovoří jako o lidech vysokých postav a pirátských zvyků, kteří na každém místě žijí pod vlastním náčelníkem. Zůstává otázkou, jaká etnická skupina východoafrické pobřeží tehdy obývala. Podle některých badatelů šlo o lidi hovořící kúšitskými jazyky, podle jiných šlo o původem Asijce, a podle dalších zase o bantusky hovořící lidi. Obeplutí rovněž obsahuje poznámku, že se obyvatelé Rhapty věnovali zemědělství. V akademické obci, zvláště mezi archeology, převládá názor, že zemědělci byli mluvčí bantuských jazyků. Podobné zprávy o usedlých obyvatelích východoafrického pobřeží nám přináší dva Řekové přibližně z roku 300 př. n. l. – Euhémeros a Jambulos. Jak ale bylo zmíněno výše, řecké zprávy bývají někdy zpochybňovány jako fantaskní. Je třeba uvést, že M. Horton v roce 1990 představu, že v Azánii žili zemědělci hovořící bantuskými jazyky, vyvracel.

Jak již bylo zmíněno, Ptolemaios obyvatele Azánie pokládal za Aithiopy, tedy černochy. Tato poznámka podporuje domněnku, že usedlé obyvatelstvo tvořili Bantuové, kteří v oblasti žijí dodnes. A jak si ukážeme později, otázku, kdo byli obyvatelé Azánie bude zodpovězena archeologickými nálezy raně železné kultury na východoafrickém pobřeží a ostrovech, kde jsou archeologové zajedno, že patřily usedlým bantuským populacím.

Obeplutí také uvádí, že v Rhaptě byli rovněž přítomni cizinci, zvláště himjarští Arabové (z dnešního Jemenu), kteří ovládali místní jazyk a žili usazeni mezi domorodci. Arabové tvrdili Římanům, že tradičně ovládali buď Rhaptu, nebo Azánii. Jak bylo výše zmíněno, Plinius píše o lidech, kteří dováželi koření přes oceán, nejspíše z jihovýchodní Asie. Tito dálkoví mořeplavci se ale v Africe museli jistě nějakou dobu zdržet, než se vydali zpět do své vlasti; mohlo jít o Číňany, případně Austronésany?

Podíváme-li se na mezinárodní obchod, s čím cizí obchodníci do Azánie jezdili? Podle Obeplutí šlo hlavně o železné předměty, především kopí, sekyry, nože, dýky, dále víno a obilí a různé skleněné zboží. Řecké sklo z Rhodu (včetně barevného) se do východní Afriky a Indie vyváželo ve velkém. Vývoz z Afriky pak tvořila slonovina, želvovina, nosorožčí rohy a palmový olej. V jiném svém textu jsem nadnesl myšlenku, že Azánští mohli vyvážet vlastní železné produkty, ať už železnou lupu nebo hotové výrobky. Podle Plinia byly železné výrobky ceněné asijskými obchodníky. Také Římané a jiné národy na severu potřebovaly železo pro válečnou výrobu a stavbu lodí. Jak potvrzují archeologické nálezy, hutnění železa představovalo významnou aktivitu azánských domorodců.

Na některých nalezištích, jako třeba Limbo v Rufidži či Kilwa jižně od Rufidži, byla prokázána významná hutnická aktivita. Jelikož Obeplutí uvádí, že železné nástroje představovaly významný dovozní artikl, je pravděpodobné, že Azánci dováželi hotové výrobky a vyváželi železnou lupu. Za zmínku také stojí, že koření jako např. skořice bylo s cizinci směňováno pouze za zlato – lze proto říci, že mezi vývozní artikly východní Afriky patřilo také zlato.

Čínské prameny

Dosud jsme se zabývali jen řecko-římskými prameny o Azánii a Rhaptě. Náš jediný další zdroj informací představují Číňané, zvláště pak dílo Wej-lüe z třetího století, že kterého lze učinit několik cenných závěrů.

Zaprvé; mezi Azánií (čínsky zvanou Ce-san) a parthskou říší (An-si) existovala čilá komunikace. Mohla tato komunikace znamenat obchod? Z archeologických nálezů víme, že mezi oběma stranami od třetího století až do nástupu islámu probíhala kvetoucí obchodní výměna.

Zadruhé; informace z Wej-lüe je pozoruhodná ještě z dalšího hlediska, protože, jak bylo výše zmíněno, Římané Indický oceán považovali za uzavřené moře obklopené pevninou – kdežto Číňané (stejně jako Egypťané 500 let před nimi) věděli, že Indický oceán je u jižní Afriky spojený s Atlantským oceánem. Hérodotos byl první učenec, který odmítl egyptské znalosti o obeplutí Afriky, protože zprávy egyptských mořeplavců o Slunci na severní straně při pobytu v jižní Africe pokládal za smyšlené. Dnes víme, že na jih od rovníku Slunce skutečně je na severní straně a tato informace nám slouží jako důkaz, že Egypťané v době vlády faraona Neka II. Afriku skutečně obepluli.

V souvislosti s tím M. Carry a E. Warmington předpokládali, že sami Azánci podnikali plavby na jih a mohli proto vědět, že Indický oceán ústí do Atlantiku. Archeologické nálezy potvrdily přítomnost azánské keramiky v jižní Africe a M. Klapwijk z toho vyvozuje závěr, že Azánci sem byli zavlečeni jako otroci. Už se nicméně nesnaží zodpovědět otázku, kdo by je tam jako otroky přivezl.

Zatřetí; zatímco čínské zprávy uvádí, že Azánie byla pod římskou nadvládou, sami Římané hlásili, že samotná Rhapta byla pod kontrolou himjarských Arabů. Rudé moře a Indický oceán ovšem Římané skutečně ovládali od doby vlády císaře Augusta do počátku třetího století.

Začtvrté; podle Číňanů bylo možné se z Azánie plavit na jih, pokračovat na západ do Atlantského oceánu a pokračovat až do Říma (Ta-čchin). Tato zpráva se v římských pramenech nevyskytuje, i když Plinius zmiňuje, že řecký mořeplavec Eudoxos z Kyziku tuto informaci měl a plul z Gadesu (Cádizu) v Hispánii do východní Afriky kolem Mysu dobré naděje. Jak se k těmto znalostem dostali Číňané zůstává sporné.

Je docela možné, že Číňané východoafrické pobřeží znali dávno před sepsáním Wej-lüe v helénistickém období. Řekové ve starším období region znali jako Panchaia – starší čínské prameny jej označují jako Pchan-čchi (Chou chan šu). Podobně jako Řekové či Plinius, i Číňané si všímali jeskynních lidí. Věděli také o Východoafrické příkopové propadlině nebo pohoří ztotožňovaným s Ruwenzori (Ptolemaiových Měsíčních horách). Si-wang-mu je čínské jméno pro civilizaci v severní části údolí Nilu, podle všeho kúšitskou říši.

Po Wej-lüe žádné další čínské prameny nemáme až do 7. století, kdy Tuan Čcheng-š' psal o zemi Bopal, o které se předpokládalo, že by mohlo jít o východoafrické pobřeží. P. Wheatley dokonce zpochybňuje jakékoliv čínské zprávy o Africe pocházející z doby před nástupem dynastie Tchang a Bopal zasazuje na pobřeží Somálska. V 7. a 8. století říše Tchang rozvinula rozsáhlý mezinárodní obchod, především s porcelánem, který se tak dostal i do východní Afriky.

I později za říše Sung nebo říše Jüan až do období říše Ming vztahy mezi Čínou a východní Afrikou kvetly, jak dokládají všudypřítomné nálezy čínské keramiky na východoafrických archeologických nalezištích z příslušného období.

Jedna čínská mapa východní Afriky z 11. století (dynastie Sung) zobrazuje Nil pramenící v horách ve východoafrickém vnitrozemí, nejspíše Ruwenzori; také znázorňuje zasněženou horu, patrně Kilimandžáro. Je pozoruhodné, že psané čínské prameny se to těchto reáliích nezmiňují, a ani o výpravách čínských cestovatelů do nitra afrického kontinentu. Arabští zeměpisci jako Al-Masúdí či Al-Idrísí popisují pouze oblasti na pobřeží. Africké vnitrozemí je nastíněné v mapě Klaudia Ptolemaia ze třetího století – je možné, že Číňané v jedenáctém století měli přístup k těmto informacím ze zpráv svých starověkých předchůdců v dobách Wej-lüe či ještě dříve?

Závěr

Účelem tohoto článku bylo vrhnout trochu světla na východoafrické historické území Azánie a její hlavní město, či spíše hlavní obchodní středisko Rhapta.

Až dosud jsme se zabývali pouze informacemi ze starověkých písemných pramenů – je tedy čas, abychom se v rychlosti podívali, jaké informace nám může poskytnout archeologické bádání.

Značná část reálií zmiňovaných Pliniem, Klaudiem Ptolemaiem, autorem Obeplutí a Wej-lüe doopravdy existovala a byla nalezena po celé východní Africe, od jižního Somálska až po Jihoafrickou republiku. Také na Zanzibaru, Mafii a Komorských ostrovech byly nalezeny stopy raně železné kultury. Některá z těchto nalezišť obsahují artefakty cizího původu, jako např. korálky či keramiku.

Zdroj

Původní článek „Metropolis of Rhapta and Azania“ Felixe A. Chamiho je k dispozici v databázi Academia.edu.

Autor

Felix A. Chami je tanzánský archeolog a profesor na Dárassalámské univerzitě. Podílel se na řadě průzkumů ve východní Africe, mezi jeho nejvýznamnější patří vykopávky na ostrově Juani, které odhalují východoafrický podíl na indooceánském obchodě.