Armády křižáckého Jeruzaléma

Helena P. Schrader

Publikováno: 21. ledna 2016

Po dobu téměř devadesáti let, od založení Jeruzalémského království až do bitvy u Hattínu v červenci 1187, byly armády křižáckého Zámoří početné, překvapivě efektivní a nominálně feudální. Jejich složení ale bylo mnohem komplexnější, než by termín „feudální“ napovídal. Křižácké armády například vždy měly ve svých řadách „ozbrojené poutníky“ a s vzestupem rytířských řádů (templáři a špitálníci) tato složka jen rostla. Nejpozoruhodnější však jsou ty typy jednotek, které se v západoevropských feudálních armádách vůbec nevyskytovaly, a to seržanti a turkopolové. Rozkaz arrière-ban – shromáždit vojsko – králi umožnil disponovat mobilizovanou armádou až po dobu jednoho roku.

Níže následuje výčet klíčových složek křižáckých armád v Zámoří v období 12. století.

Baroni a rytíři

Podobně jako na Západě, i v Zámoří páteř jeruzalémského vojska tvořili velcí feudálové se svými rytíři, kteří byli povinni vojenskou službu poskytovat výměnou za svá léna. Tito feudálové bývali buď světští (baroni), nebo církevní (biskupové a nezávislí opati). Palestinská baronství mohla být rozlohou značná, nebo téměř nicotná. Například Jonathan Riley-Smith ve své knize Atlas of the Crusades vypočítává, že v každém baronství v Sidonu, Galileji a Jaffě-Askalonu bylo 100 rytířů. Naproti tomu podle nekompletních záznamů Jana z Ibelinu měl nazaretský biskup 6 a biskup v Lyddě k dispozici 10 rytířů (Jan z Ibelinu, hrabě z Jaffy a Askalonu, psal v polovině 13. století, ale snažil se zdokumentovat vojenský potenciál Jeruzalémského království v době svého děda Baliana z Ibelinu).

Je třeba mít na paměti, že pod výrazem „rytíř“ se neschovává jediný člověk, ale celá bojová jednotka skládající se z rytíře a jeho válečného oře (destrier), jednoho nebo více jízdních panošů, jízdního koně (palefroi) a koně pro zavazadla. Od rytířů se očekávalo, že si sami pořídí zbraně a výstroj – ve 12. století to znamenalo drátěnou košili (hauberk) a chrániče hlavy, nohou a rukavice, dále přilbu, dlouhý meč, dýku a k tomu obyčejně ještě palcát nebo sekeru. Kopí naproti tomu byla vcelku levná zbraň na jedno použití, kterou rytířům poskytoval feudál.

Rytíři ale nebyli to jediné, co ze svého léna musel baron králi poskytnout do války. Baroni byli dále podporováni svými mladšími bratry i dospělými syny, pokud nějaké měli, a „domácími rytíři“, tedy muži, kteří sice neměli svou vlastní půdu, ale baronovi sloužili za roční důchod (který zahrnoval obvykle také stravu, ošacení a v některých případech i koně). Peter Edbury analyzoval katalog Jana z Ibelinu a došel k závěru, že poměl rytířů-důchodců a rytířů-vazalů (těch, kteří měli od barona půdu) se pohyboval od 1:2 až 3:2. Tím pádem byl rytíři, kteří ve vojsku sloužili kvůli feudálním závazkům, nejspíš netvořili více, než polovinu.

Potud se jeruzalémská armáda zatím podobá těm západním, a to včetně velkého počtu rytířů bez lén či žoldnéřských rytířů. Nicméně v Jeruzalémské království bylo unikum, že povinnost vojenské služby se vztahovala i na mnoho dalších aktivit nebo zdrojů příjmů, které jinak obyčejně nebývají spojovány s feudální službou. Tak například baron z Ramly měl vůči králi Jeruzaléma povinnost odvádět čtyři rytíře výměnou za právo pronajímat pastviny beduínům. Ale častější bylo, že z královských příjmů (daně, dávky) se rytířům vyplácela renta a formálně se tomuto žoldu říkalo léno: rytíř tak byl vázán vojenskou službou stejně, jako kdyby obdržel půdu. V prosperujících přístavních městech křižáckého Zámoří podobných „finančních leníků“ žil značný počet.

Zatímco velcí baroni, jako třeba Balduin z Ramly a Mirabelu, mohli mít lén několik, oni osobně však mohli plnit svůj závazek jen jako jeden rytíř. To znamenalo, že majitel vícera lén musel za své peníze najmout tolik vyzbrojených a vycvičených rytířů (ve smyslu bojové jednotky), kolik lén vlastnil. Takoví rytíři obyčejně byli druhorození synové či mladší bratři ostatních baronů, případně pocházeli z řad nově příchozích ozbrojených poutníků, kteří svou vlastní půdu neměli a byli ochotní ve Svaté zemi zůstat. Ale na rozdíl od rytířů, kteří měli od barona půdu, tito muži neměli vůči němu status vazalů.

Ozbrojení poutníci

Desetitisíce poutníků mířily každoročně do Svaté země, zvláště během poutnické sezóny (přibližně od dubna do října). Byli mezi nimi i rytíři či jinak vojensky vycvičení muži, kteří v případě potřeby mohli Jeruzalémskému království poskytnout pomoc. Někdy si evropští velmoži s sebou přivedli malou soukromou armádu vazalů a dobrovolníků speciálně za účelem ve Svaté zemi po určitý čas bojovat. Za dobrý příklad poslouží hrabě Filip Flanderský, který do Akkonu přijel v roce 1177 v čele početného kontingentu, ve kterém byla přítomna i anglická hrabata z Essexu či Meathu. Častěji se ale jednalo o osamělé rytíře, kteří do Svaté země přišli skutečně jako náboženští poutníci a do války zasáhli spíše náhodou; jako například Hugo VIII. de Lusignan, hrabě de la March, který přišel v roce 1165 a později zemřel v saracénském zajetí. Dále můžeme poukázat na Viléma Maréchala, který přišel v roce 1184 splnit křižácký slib daný jeho pánem, anglickým králem Jindřichem Mladíkem. Dnes není možné zjistit, kolik takových „ozbrojených poutníků“ (nejen rytířů) kdy bylo naverbováno do jeruzalémského vojska a účastnilo se bitev s muslimy.

Bojující mniši

Další zvláštností křižáckých armád na Blízkém východě byly početné kontingenty bojujících mnichů – nejslavnější z nich jsou řády templářů a špitálníků, ale také řád lazariánů a později také řád německých rytířů. Velké vojenské řády byly založeny v Jeruzalémě ve 12. století s jasným úkolem chránit Svatou zemi, její křesťanské obyvatele a poutníky. Zatímco templáři měli ze začátku jen devět rytířů a špitálníci oficiálně „bratry rytíře“ neměli až do 13. století, soudobé zdroje zmiňují, že oba řády ke konci 12. století byly schopny vypravit stovky rytířů. Britský historik David Nicolle ve své knize o bitvě u Hattínu uvádí, že kolem roku 1180 měli templáři ve Svaté zemi 300 a špitálníci na 500 rytířů, ale mnoho jich bylo rozmístěno na posádkách a hradech po celé Svaté zemi. 230 templářů a špitálníků nesporně přežilo katastrofu u Hattínu a 6. července 1187 bylo na Saladinův rozkaz popraveno. Vzhledem k dvoudenní urputné bitvě, která se u Hattínu odehrála, fanatismu a ochotě za svou věc zemřít, se dá předpokládat, že ztráty obou řádů v bitvě samotné byly ještě mnohem větší. S jeruzalémskou armádou tak u Hattínu mohlo být kolem čtyř set templářů a špitálníků, což realistickým odhadem mohla být síla, kterou mohli obecně přispět na obranu křižáckých států v druhé polovině 12. století.

Pěchota

Dnešní historikové ve svých pracích o středověkém válečnictví často zapomínají, že rytíři tvořili nejmenší kontingent středověkých armád. Zdaleka nejpočetnější část jakéhokoliv feudálního vojska tvořila pěchota, která ani zdaleka nebyla přebytečná, naopak byla k vítězství naprosto klíčová. Ale zatímco v západní Evropě pěchotu tvořili branci z řad rolníků a žoldnéřů, v křižáckých státech se pěchota skládala ze svobodných měšťanů (burghers) a žoldnéřů.

Žoldnéři

Pokud je prostituce nejstarším řemeslem na světě, pak druhým nejstarším by určitě bylo žoldnéřství. Existence žoldnéřů je dosvědčena již ve starověkém Řecku a jen má vlastní ignorance mi zabraňuje se přesvědčit, jestli se vyskytovali také v Egyptě. Ve středověkém evropském válečnictví byli žoldnéři neodmyslitelní, protože feudální branci měli povinnost sloužit ve vojsku jen po dobu čtyřiceti dnů. Většina králů a velmožů však potřebovala vojáky, kteří mohli být nasazeni do akce kdykoliv a na jakkoliv dlouho. Navíc některé vojenské dovednosti, jako zacházení se střelnými zbraněmi (zvláště pak s kuší) nebo stavba a manipulace s obléhacími stroji, vyžadovaly značnou zručnost a praxi, kterou rolničtí branci přirozeně neměli. Žoldáci byli na středověkých válčištích všudypřítomní. A byli také k vidění v křižáckém Zámoří, a vzhledem ke zdrojům Jeruzalémského království, jich s největší pravděpodobností bylo ještě více, než na Západě. Ale žádná konkrétní čísla k dispozici nemáme.

Seržanti

Ale zdaleka nejpozoruhodnějším jevem křižáckých armád byli seržanti. Protože rolníci v Zámoří byli převážně arabsky hovořící muslimové, jeruzalémští králové na tyto lidi pro válku příliš nespoléhali. Zato západních latinských křesťanů byla v království asi pětina, kolem 140 000 lidí. Latinští osadníci byli všichni svobodní a bez ohledu na to, jestli se usadili ve městech jako obchodníci nebo jako sedláci na královské či církevní půdě, měli všichni status měšťanů (tedy nikoliv rolníků nebo nevolníků). Svobodní Frankové, kteří do Zámoří přišli dobrovolně jako osadníci, proto podléhali vojenské službě a v jeruzalémském vojsku měli označení seržantů.

Termín „seržant“ se v kontextu křižáckých států podobá termínu „ozbrojenec“ (man-at-arms) z dob stoleté války. Naznačuje, že bojovník měl dost peněz na vlastní výzbroj, tedy osobní brnění (vycpaný lněný „aketon“ či prošívaný „gambeson“, vzácně i koženou či drátěnou zbroj), nějakou přilbu (obyčejně otevřená helma s nechráněným obličejem či v pozdější době železný klobouk) a pak také nějakou pěchotní zbraň jako kopí, krátký meč, sekeru nebo prak.

Vzhledem k tomu, že polovina západních osadníků žila ve městech, není překvapením, že městské posádky se z větší části skládaly práve ze seržantů. Podle Jana z Ibelinu však seržanti z královských a církevních lén na venkově rukovali do královské armády. Vedle toho víme, že i templáři a špitálníci ve svých armádách měli oddíly „seržantů“, ale tihle bojovali jako těžká jízda. Nebývali sice tak dobře vybavení jako řádoví rytíři, ale i řádoví seržanti měli nárok na dva koně a jednoho panoše. Není však zcela jasné, zda seržanti v královské armádě a oddílech církevních pánů také bojovali jako jízda.

Turkopolové

Snad nejexotičtější složkou křižáckých vojsk byli takzvaní „turkopolové“. V soudobých pramenech jsou oddíly turkopolů často zmiňovány a zcela jistě v křižáckých armádách hrály významnou úlohu, avšak nemáme zcela přesnou definici toho, kdo nebo co turkopolové přesně byli. Zcela jistě šlo o „domorodé“ oddíly, ovšem představa, že se jednalo o na křesťanství přivedené muslimy je zcela nepodložená. Téměř polovinu obyvatel Jeruzalémského království tvořili východní křesťané, a to byl bezpochyby ten segment společnosti, z něhož se „domorodé“ oddíly převážně verbovaly.

Velkou skupinou byli například Arménci, zdatní válečníci s dlouhou tradicí vlastní státnosti, kteří v Jeruzalémě měli čtvrť s vlastní katedrálou. Syrští křesťané v té době již mluvili arabsky a návštěvníkům z Evropy tak mohli připadat jako „Arabové“ nebo „Turci“, ale jakožto vojáci byli spolehliví. Dále v křižáckých státech žili řečtí, koptští, maronitští a etiopští křesťané; všichni byli svobodní a jako na domorodé křesťany se na ně teoreticky vztahovala vojenská povinnost a pravděpodobně se mezi nimi v době války vždycky našlo dost dobrovolnílů ochotných bojovat. Koneckonců mnozí z nich si pamatovali či přímo zažili vysoké daně, urážky a útlak, kterému byli vystaveni za turecké nadvlády.

Arrière-ban

V neposlední řadě, jeruzalémští králové měli právo vyhlásit arrière-ban, rozkaz, kterým byli do zbraně k obraně království povoláni všichni svobodní muži. Šlo o předchůdce všeobecné mobilizace (levée en masse), která se zavedla za Velké francouzské revoluce. Král Jeruzaléma také mohl ve vojsku své vazaly držet po dobu celého roku namísto čtyřiceti dní, jako tomu bylo obvyklé na Západě. Služba to ovšem byla určena výhradně k obraně země. Pokud by armádu využil k dobyvačnému tažení za hranice království, už by byl povinen svým poddaným za vojenskou službu zaplatit.

Zdroj

Původní článek „The Armies of Outremer: Military Organization in the Crusader States“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.