Afrika v druhé polovině 19. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 15. července 2016

Egypt byl zemí, o kterou měli eminentní zájem jak Britové, tak Francouzi. Směřovaly sem obrovské investice francouzských finančníků, s jejichž pomocí Egypťané hloubili 171 kilometrů dlouhý kanál mezi Rudým a Středozemním mořem. Na stavbě průplavu pracovalo jeden a půl milionu místních dělníků a v průběhu deseti let jich na 125 000 zahynulo. Kanál z větší části vlastnila francouzská společnost, ale část akcií vlastnil i egyptský místokrál (chedív) Ismáíl Paša, který v zemi vládl jménem osmanské říše. Koncem roku 1869 byl kanál otevřen pro lodní dopravu. Volný průjezd byl přislíben lodím všech zemí, arciže nikoli zadarmo; konkrétně pro britské obchodní a válečné lodě se otevřela kratší cesta do Indie a Austrálie. A Guiseppe Verdi na počest otevření průplavu složil operu Aida.

Hospodářské problémy

S příchodem hospodářského poklesu v roce 1873 se Britové začali stále více obávat o svůj zahraniční obchod. Velká Británie sice byla průkopníkem průmyslové revoluce, ale v pozdějších letech začala technologicky zaostávat za nově industrializovanými zeměmi. Britové se obávali hlavně vzrůstajícího hospodářství Německa, Francie a Spojených států. Německý textilní a hutnický průmysl byl lépe organizovaný a technicky efektivnější a britští obchodníci začali zaznamenávat pokles zisků. Londýnské finanční domy se obávaly, že francouzské a německé investice na mezinárodních trzích sníží úrokové sazby a tlačily proto na vládu, aby se více zasazovala o ochranu britských investic v zahraničí. Britové byli přesvědčeni, že světové vedoucí postavení ve výrobě a obchodu bylo zdrojem velikosti a síly země, a že by ho měli stůj co stůj udržet. Některé továrny podílející se na velkém vývozu, jako byly kovy nebo textil, se obrátily na britskou vládu o pomoc. Šíření evropského vlivu v mimoevropských zemích našlo podporu také u misionářů a náboženských společností.

Vrásky Britům přidělávalo i Rusko. I když ruskou expanzi na čas zastavila krymská válka, už brzy poté začal ruský vliv pronikat do osmanské říše, Persie, Afghánistánu a Indie. A doma problémy přidělávaly také irské separatistické ambice.

Disraeli a Suez

Historička Jan Morrisová k britskému impériu píše: „V letech 1837–1869 se v úřadu vystřídalo šest premiérů: tři konzervativci a tři liberálové či whigové, ale o žádném se nedá prohlásit, že by to byl pravý ‚muž impéria‘.“ Ne, premiér Disraeli byl něco jiného. V roce 1874 se stal znovu premiérem, ovšem ani ne tak díky tomu, že by jeho Konzervativní strana zaznamenala tak přesvědčivé vítězství, jako spíše proto, že opoziční Liberálové byli příliš nejednotní. Disraeli pod tlakem patriotismu obyčejných občanů, včetně odborářů, začal důsledněji protlačovat britské zájmy v zahraničí. Na čele se svými aristokratickými konzervativci se stavěl do role ochránců dělnické třídy před vykořisťováním velkými průmyslníky a středostavovskou buržoazií.

V roce 1875 se britská vláda stala podílníkem Suezského kanálu, kdy se Disraelimu podařilo získat akcie původně patřící Ismáílu Pašovi. Ten si totiž si vzal půjčky od zahraničních věřitelů, které nemohl splácet a v roce 1876 tak Egypt čelil státnímu bankrotu. V reakci na to Francie spolu s Velkou Británií zřídila společnou kontrolní komisi, která dohlížela na egyptské hospodářství a navrhovala úsporná opatření, jako například redukci armády. Řada egyptských armádních důstojníků přišla o práci a Evropané v těchto lidech brzy nalezli zaryté nepřátele.

Britové v západní, východní a jižní Africe (1855–1880)

Ve východní Africe se Britové od roku 1885 nacházeli v konfliktu s habešským císařem Tewodrosem (Theodorem) II. Na počátku konfliktu stál císařův dopis královně Viktorii, v němž žádal, aby Britové pomohli vytlačit osmanské Turky z Rudého moře. Dopis zůstal po dva roky oslyšen, a nakonec Britové žádost stejně zamítli. Tewodros v reakci poslal vojáky na britský konzulát a nechal zatknout všechny britské občany. Velká Británie žádala jejich propuštění a když se tak nedělo, vyslala do Etiopie třicetitisícovou armádu. Císař naproti tomu neměl k dispozici více než 4000 bojovníků. Britové osvobodili své uvězněné spoluobčany a Tewodros v beznadějné bitvě spáchal sebevraždu vlastní pistolí. Vítězní Britové se posléze z Etiopie stáhli, anžto neměli o území ani zdejší přírodní zdroje zájem.

V 70. letech 19. století zatím Britové odkoupili poslední nizozemské a dánské pobřežní pevnosti a obchodní stanice v západní Africe a tím získali obchodní monopol podél celého Zlatonosného pobřeží. V roce 1874 celé území (rozkládající se 400 kilometrů podél pobřeží a dalších 100 kilometrů do vnitrozemí) prohlásili kolonií s názvem Ghana. Museli přitom svést válku s ašantskými králi, kteří si na oblast rovněž činili nárok. Britský velitel Garnet Wolseley tehdy nechal své jednotky nosit hnědé bundy a khaki kalhoty, čímž učilil významný krok k moderním maskáčům. Britové porazili ašanskou armádu, vypálili hlavní město Ašanti Kumasi a zase se stáhli. Britské jednotky čítaly kolem 50 000 mužů, ašantské na 60 000, přičemž Britové měli ztráty asi jeden tisíc vojáků, Ašantové kolem dvou. Ašantové byli porážkou svých vojsk nepříjemně zaskočeni; král Kofi Karikari byl sesazen a ašantský stát se začal otřásat v základech pod náporem lidových povstání. Vnitrozemské oblasti byly zcela destabilizovány a následovaly roky plné občanských válek a nepokojů.

Jižní Afrika

Britové ovládali jihoafrickou Kapskou kolonii od roku 1795. V regionu poblíž Kimberley na území Griquů (Griqualand) byly objeveny diamanty a v roce 1870 proto vypukla diamantová horečka. Do země proudily zástupy zlatokopů, hledačů pokladů a dobrodruhů z Evropy, Austrálie i Ameriky. Britové přiměli „kapitána“ Griquů Nicolaase Waterboera, aby přijal britskou ochranu před Búry a v roce 1881 teritorium přímo anektovali jako Západní Griqualand (Griqualand West).

Bantuské kmeny se zatím přesouvaly stále více na jih, dílem za lepšími pastvinami, dílem v důsledku tlaku nepřátelských kmenů. Zde ale narazili na bílé osadníky, kteří se stěhovali na území, které kmeny pokládaly za své. Jak bílí farmáři, tak černošské kmeny byly závislé na chovu dobytka a pěstování obilí, obchodování s kožešinami, slonovinou a pštrosími pery. A právě tato oblast se svým zaběhlým způsobem života se v roce 1875 změnila na největší naleziště diamantů na světě. Těžařská společnost vytlačila jednotlivé hledače a nahradila je černými zaměstnanci, kteří pocházeli z okolních kmenových království. Prací si černoši vydělali dost peněz, aby si mohli dovolit nakoupit zbraně, které náledně odvezli s sebou domů na kmenová území. Domorodci se tak mohli lépe připravit na konflikt se svými holandskými sousedy – Búry.

Mizerná správa státních financí dovedla transvaalskou Jihoafrickou republiku ke státnímu bankrotu. Ve světle toho lépe vyzbrojení domorodci z kmene Pedi vytáhli ze své pevnosti v horách a dokázali Búry ze svého teritoria vyhnat. Také Xhosové, kteří díky diamantovým nalezištím získali zbraně, byli odhodláni znovudobýt své ztracené území a pustili se do boje s bělochy i jejich domorodými spojenci z kmene Fingo.

Britové kontaktovali Búry a upozorňovali je na nebezpečí plynoucí z jejich státního bankrotu i ze strany nepřátelských Zulů a Pediů. Britové Búrům přislíbili poskytnout finanční pomoc a zbavit je hrozby od Zulů, a přitom zachovat jejich autonomii. Přesvědčeni, že většina Búrů s britským návrhem souhlasí a také, že jsou Búrové příliš nejednotní, než aby se zmohli na odpor, Britové búrskou republiku v dubnu 1877 anektovali. Více než šest a půl tisíce Búrů – z asi dvacetitisícového národa – podepsalo proti tomuto kroku petici, ale Britové trvali na svém.

V roce 1878 Britové nařídili zulskému králi Ketčwajovi (Cetshwayo), aby rozpustil svou armádu čítající mezi čtyřiceti a šedesáti tisíci válečníky. Když Ketčwajo odmítl, britská vojska na území Zulů podnikla invazi. Britové ovšem podcenili průzkum a zulská armáda u Isandlwany Brity porazila, zabila 800 vojáků a zmocnila se kolem tisícovky pušek. Katastrofa u Isandlwana pro Británii znamenala historickou porážku. Britové se z ní ovšem vzpamatovali a zulská vojska v bitvě u Ulundi 4. července 1879 porazili. Královna Viktorie se zasadila o „mírné a velkorysé zacházení s králem Ketčwajem“, který byl zajat a poslán do vyhnanství v Kapském městě. Královna rovněž považovala za britskou „povinnost“ nyní odzbrojené Zuly ochránit v případě, že by jejich sousedé chtěli využít jejich porážky a napadnout je. Britové Zuly rozdělili na třináct kmenových státečků, ale jinak jim umožnili, aby si nadále vládli sami.

Konflikt v Egyptě a Súdánu

Benjamin Disraeli podporoval růst britského impéria, ale v roce 1880 prohrál volby a musel z premiérského křesla odejít. Spousta lidí mu zazlívala zvyšování daní a velmi nákladná vojenská dobrodružství v zahraniční. Jeho nástupce William E. Gladstone se prezentoval jako zastánce míru, svobody a spravedlnosti a jeho Liberální strana získala v parlamentu přesvědčivou většinu.

Gladstone pro Británii podržel územní zisky v jižní Africe, včetně nadvlády nad Búry. Búrové se s tím ale nesmířili a povstali. Počátkem roku 1881 Búrové u Majuby porazili velký expediční sbor; Britové měli 93 padlých, 133 raněných a 58 zajatých. Búrové ztratili jen jediného muže a měli pět raněných. Premiér Gladstone proto ukončil přímou vládu nad dvaceti tisíci Búry a umožnil jim samosprávu, Britové si však podrželi kontrolu nad zahraniční politikou búrské republiky.

Suez a Egypt

Mezitím v Egyptě Britové a Francouzi nadále ovládali Suezský průplav i egyptskou vládu, a to vše za součinnosti nominálního pána Egypta – osmanského sultána. V roce 1879 se proti osmanské vládě vzbouřil egyptský plukovník Ahmad Urábí, který v zemi uchopil moc. Urábí byl nacionalista a zrovna tak, jako odmítal tureckou nadvládu, nestál ani o vliv Evropanů. Velká Británie požadovala, aby Urábího vláda odstoupila, a posléze spolu s Francií vyslala k alexandrijskému pobřeží námořnictvo. Reakce obyvatelstva však byla jiná, než se čekalo. Obyvatelé povstali a při pouličním násilí zabili kolem pedesáti Evropanů. Britové v reakci na to začali ostřelovat pobřežní obranu města.

William Gladstone věřil na mír a nebyl přítelem ideje britského impéria, cítil ovšem zodpovědnost za ukončení nepokojů a proto vyslal do Egypta armádu. V září britská armáda rozdrtila Egypťany u Tal al-Kabír, padesát kilometrů jižně od Káhiry. Britové měli 57 padlých, 382 raněných a 30 pohřešovaných. Britové pak obsadili Káhiru, kde zajali Ahmada Urábího. Byl postaven před soud a 3. prosince odsouzen k trestu smrti, který byl ale později zmírněn na exil na Cejlonu.

Britové vojensky obsadili Suezský průplav, znovudosadili chedíva Tawfíqa Pašu na egyptský trůn a převzali plnou kontrolu za egyptskou zahraniční politiku. Samotní Egypťané velmi dobře vnímali přerod své země v hospodářskou kolonii, závislou na vývozu surové balny a dovozu britského spotřebního zboží.

Královna Viktorie o egyptském chedívovi hovořila jako o vládci bez armády, jen s nepočetnou a nespolehlivou policií. V Británii si tak dělali starosti o egyptské křesťany. Královna Viktorie využila svého práva konzultovat „svojí vládu“ v otázkách války a míru a přednesla názor, že v zájmu zachování „důstojnější pozice“ Velké Británie by britské jendotky měly v Egyptě zůstat: „Jakmile se naše jednotky stáhnou, už v rukou nebudeme mít záminku je tam poslat zpátky.“ Glastone naopak chtěl armádu z Egypta stáhnout co nejdříve, ale Britové nikdy nenašli ten správný okamžik a nakonec tam zůstali až do poloviny 20. století.

Súdán

V roce 1881 v Súdánu vypuklo islamistické povstání Muhammada Ahmada namířené proti cizím (tedy neveřícím) okupantům. Muhammad Ahmad se prohlásil mahdím (mesiášem), který očistí svět od všeho zla. Vzhledem k tomu, že Súdán byl formálně pod správou Egypta – a za vnější vztahy Egypta byla zodpovědná Velká Británie – premiér Gladstone nařídil stažení egyptských sil ze Súdánu a vyslal britské jednotky, aby na evakuaci dohlédly. Operaci velel britský válečný hrdina a křesťanský evangelikál Charles Gordon.

Gordon v únoru 1884 přijel do Chartúmu, kde se ujal dvou a půl tisíc žen, dětí, raněných a nemocných, ale než je stihl odtud dostat, mahdího armáda město obklíčila. Gordon žádal Gladstoneovu vládu o povolení vyjednat vojenskou pomoc pro Chartúm od súdánského válečníka a obchodníka s otroky az-Zubajra Rahmy Mansúra, ale Gladstone nápad odmítl. Spojenectví s tímto člověkem vnímal jako příliš problematické. A zatímco premiér nedělal nic, Gordonovi lidé zůstávali ve slabě opevněném Chartúmu s nedostatkem potravin. Britská veřejnost si alespoň mohla v tisku přečíst o Gordonově srdnaté obraně proti Muhammadu Ahmadovi.

Po deseti měsících, v lednu 1885, se Gladstone rozhodl vyslat posily. Ty nicméně dorazily 48 hodin poté, co mahdího armáda prolomila Gordonovu obranu a generála zabila. Britská veřejnost byla pobouřena a v červnu téhož roku, kdy neprošel vládní návrh státního rozpočtu, William Gladstone rezignoval. Již následujího roku se však na premiérský post vrátil.

Britové, Francouzi a Němci – Afrika do roku 1900

Východní Afrika

Německou kolonii ve východní Africe měla na starosti Německá Východoafrická společnost. Uvelané vysoké daně a nucené práce vyvolaly povstání mezi místními Araby i domorodci z kmenů Wahehe a Jao. Němci ztratili kontrolu nad celým pobřežím s výjimkou pevností v Bagamoju a Dár as-Salámu. Němci počkali na posily majora von Wissmanna, které povstání potlačily a jeho vůdce, arabsko-swahilského obchodníka jménem Búšírí, dopadly a popravily.

Buganský král Mtesa se v 70. letech 19. století obával možné hrozby ze strany Egypta, a tak se uvolil do země vpustit britské misionáře. Doufal, že by mu Britové v případě potřeby poskytli vojenskou podporu. Britské protestantské misionáře v roce 1879 následovali římskokatoličtí misionáři z Francie a mezi oběma skupinami docházelo ke konfliktům. V roce 1884 král Mtesa zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Mwanga, který udržoval homosexuální vztahy s mladými pážaty a sluhy. Křesťané na královském dvoře proti podobným – v jejich očích zvrhlým – manýrům krále prostestovali, a Mwanga za to nechal řadu z nich usmrtit, některé dokonce upálením. Většinu obětí později římskokatolická církev prohlásila za světce.

Francouzi a Britové v západní Africe

Francouzi začali stavět železnici z Dakaru, dnešního hlavního města Senegalu, a doufali, že se jim podaří ovládnout obchod v této části západní Afriky. V roce 1880 obsadili Tunisko, které pro představovalo bránu do Alžírska. O pět let později prohlásili Madagaskar francouzským protektorátem a na severním cípu ostrova zřídili kolonii.

Mezitím se britští obchodníci s palmovým olejem usadili v deltě Nigeru (v dnešní Nigérii) a odtud expandovali dále. Palmový olej byl jedním z hlavních vývozních artiklů západní Afriky a v Evropě byla po něm velká poptávka.

Německá expanze

Německý kancléř Otto von Bismarck nebyl zpočátku nadšeným přívržencem zahraničních obchodních expanzí. Měl za to, že Německo na koloniích bude spíše tratit. Časem ale změnil názor a Německo tak začalo v Africe soupeřit s Velkou Británií. Bismarck v tomto ohledu spatřoval možného spojence ve Francouzích.

V roce 1884 kancléř vyhlásil německé protektoráty v Togu, Kamerunu a Jihozápadní Africe (dnešní Namíbii) pod záminkou, že Německo musí chránit zájmy svých obchodníků a misionářů. Němci Afričanům řekli, že jejich nadvláda bude znamenat osvobození od daní a cel. Britští propagandisté si povšimli, že Němci místní muže verbují do své armády, a jestliže Britové měli čelit německé vládě v Africe, budou muset přikročit k témuž.

V listopadu 1884 Otto von Bismarck uspořádal v Berlíně konferenci čtrnáci zemí, na které se měly urovnat evropské konflikty na africkém kontinentu. Konference se táhla až do roku 1885. Byl na ní uznán nárok belgického krále Leopolda na Konžskou pánev a ten na oplátku umožnil obchodníkům a misionářům z ostatních evropských zemí do oblasti volný přístup. Velká Británie uznala německý zábor Jihovýchodní Afriky a souhlasila s německými objevnými expedicemi do kamerunského vnitrozemí; dále anektovala Bečuánsko (dnešní Botswanu), na což zdejší búrské obyvatelstvo reagovalo odchodem dále na západ. Také Francii byla přiznána rozsáhlá území. Počátkem roku 1885 Německo vyhlásilo protektorát nad Německou východní Afrikou (dnešní Tanzánií) a o rok později Němci s Brity vyměřili hranice mezi Německou východní Afrikou a Rhodesií. Německo také uznalo britský nárok na ostrov Zanzibar.

Britská expanze

V roce 1886 bylo na búrském území – v transvaalských horách, dnešní severovýchod Jihoafrické republiky – objeveno zlato. Z Velké Británie, Spojených států i ostatních evropských zemí se sjížděli zlatokopové a oblast byla brzy zalidněna. Cecil Rhodes poskytl finance na těžební operaci a celé naleziště měl brzy pod kontrolou. Rhodes byl již úspěšným podnikatelem v oblasti těžby diamantů a jeho společnost De Beers již v roce 1899 ovládala celý jihoafrický diamantový business.

Cecil Rhodes byl přesvědčen o civilizačním poslání britského kolonialismu a snil o tom, že Velká Británie ovládne území od Mysu dobré naděje až na sever do Káhiry. Ve střední Africe zatím docházelo ke střetu mezi britskými misionáři a Portugalci a evropští lovci slonoviny hovořili o hromadě zlata, které se mělo nacházet v Matabelsku (Matabeland, dnešní jihozápadní Zimbabwe). Rhodes s pomocí reverenda Helma obelstil matabelského náčelníka Lobenguelu, aby Rhodesovi propůjčil exkluzivní právo na exploataci všech nerostných zdrojů v jeho království. Britská vláda Rhodesův krok podpořila a umožnila mu založit Britskou Jihoafrickou společnost, která měla povolení těžit a využívat nejen Logenguelovu zemi.

Expanze v 90. letech

Rok 1890 byl ve znamení dalších smluv a dohod. Velká Británie uznala snahy Francie ovládnout Madagaskar výměnou za uznání britských držav na Zanzibaru a území dnešní Nigérie. S Německem Britové podepsali smlouvu, v níž uznávali Německou východní Afriku a naopak Němci Ugandu jako „sféru britského vlivu“.

Téhož roku Cecil Rhodes se svými osadníky zahájil další expanzi. Protože zlata se na jeho území našlo jen málo, Rhodes čelil vážným finančním potížím. Vyhlásil válku králi Lonbenguelovi, kterého roku 1893 porazil a poté rozprodal jeho stáda a půdu bílým osadníkům, čímž se finančně zahojil. Dobytá území posléze dostala na jeho počest jméno Rhodesie.

Britská vláda udělila práva ke správě a exploataci území ve středovýchodní Africe soukromé společnosti, Imperiální Britské Východoafrické společnosti (IBEA). V Ugandě tato společnost vyjednala smlouvu s bugandským králem Mwangou a dalšími římskokatolickými a protestantkými náčelníky. Řevnivost a konflikty mezi římskokatolickými a protestantskými misionáři zatím neustávaly. Britové naverbovali súdánské vojáky a s podporou domorodých protestantů v menších šarvátkách několikrát úspěšně porazili katolíky a tím protestanti získali politicky navrch. Britové s Mwangou podepsali smlouvu, v níž král akceptoval britskou ochranu, čímž se Uganda stala britským protektorátem. Zemědělská půda i s „rolníky coby nájemci“ se stala majetkem buganských náčelníků, a právě zde se roku 1903 začalo s pěstováním balvny pro vývoz.

Britové měli zájem také o území dnešní Keni, přes kterou vedly cesty od pobřeží do Ugandy. Na pobřeží ovšem museli čelit odporu svahilských Afričanů a Arabů – tzv. mazrúískému povstání. To původně začalo jako nástupnický spor uvnitř klanu al-Mazrúí a Britové do něho zasáhli proti přání zdejší muslimské majority. Vůdce povstání šajch Mbarak ibn Rašíd vyvěsil německou vlajku a ozbrojil své lidi zbraněmi od Němců. Povstání trvalo devět měsíců a Britové na jeho zdolání povolali jednotky z Indie. Šajch Mbarak zemřel v exilu v Německé východní Africe. Britové nad Keňou vyhlásili protektorát a do vysokých správních pozic na pobřeží dosadili Araby ze Zanzibaru a Ománu.

Belgie zatím bojovala s Araby o kontrolu nad východní Konžskou pánví a Itálie expandovala v Eritreji, oblasti afrického pobřeží Rudého moře proslulé obchodem. Italové také obsadili pouštní oblasti Somalilandu na pobřeží Indického oceánu.

Hornaté vnitrozemí Etiopie ale žádnou evropskou mocnost nelákalo. Britové sem v 50. letech 19. století pronikli a po konfliktu s císařem Tewodrosem II. se z regionu zase stáhli. Na habešský trůn roku 1889 nastoupil Menelik II., který Etiopii, do té doby spíše volný svazek nezávislých států, sjednotil do něčeho více připomínajícího jednotný stát. V roce 1895 Menelik podepsal smlouvu s Italy, která Itálii přiznávala správu nad Eritreou. Italové si však smlouvu vysvětlovali tak, že jim Menelik předal kontrolu nad zahraničními vztahy Etiopie. Italové proto do Etiopie podnikli invazi s armádou o síle 35 000 mužů, o které se domnívali, že na ovládnutí země bude stačit. Dne 1. března se 14 500 italských vojáků u Adwy střetlo se stotisícovou Menelikovou armádou. Habešané Italy obrátili na útěk a ti se tak brzy vzdali svých plánů na ovládnutí země. Následná mírová smlouva zrušila smlouvu předchozí: Itálie uznala nezávislost Etiopie a ta opět uznala italskou nadvládu nad Eritreou.

V západní Africe Francouzi rozšiřovali svůj vliv ze Senegalu dále do vnitrozemí proti Tukulérům a Mandinkům. Tukulérská říše se rozkládala podél Nigeru až do Timbuktu. Od roku 1835 její vliv i území narůstaly, avšak v 80. letech 19. století její moc upadala v důsledku vnitřních rozbrojů, kterých Francouzi dovedli využívat. Území kmene Mandinků – odvěkého nepřítele Tukulérů – se nacházelo dále na jihu. Mandinkským vládcem byl Samori Turé, který od 60. let disponoval efektivní armádou vyzbrojenou evropskými zbraněmi, kterou využíval na ochranu obchodních zájmů svých i členů své rodiny. Mandinkové se s Francouzi střetli v 80. letech, Francouzi se zvláště znažili podnítit rebélii proti Turému. V roce 1891 Francouzi podnikli invazi ze severu, vyzbrojeni dělostřelectvem a kulomety. Samori Turé byl nucen ustoupovat, přitom uplatňoval taktiku spálené země. Jádro své říše tak přesunul více na východ. Francouzské armádě došly zásoby a musela se stáhnout. V roce 1894 se však vrátila a válka pokračovala po další čtyři roky. Turému se nepodařilo vytvořit protifrancouzské spojenectví s Tukuléry a tak Francouzi úspěšně postoupili až do severovýchodní části tukulérské říše, kde dobyli město Timbuktu.

S využitím senegalských vojáků Francouzi podnikli výpad také proti říši Dahome (dnešní Benin), kde je někteří Jorubové vítali jako osvoboditele od dahomské nadvlády. V roce 1894 se Dahome stalo součástí francouzské západoafrické říše.

Francouzi rovněž dobyli Mauretánii, ležící severně od Senegalu, a na východě došli až do Čadu. Namířeno měli do Súdánu, kde zatím Britové v roce 1896 začali novou válku.

Kitchener a Súdán

Od roku 1892 v čele egyptské armády stál Brit Horatio Herbert Kitchener. Jeho protivníkem v Súdánu byl chalífa Abdalláhi ibn Muhammad, který byl nástupcem mahdího a podnikal útoky i na egyptské území. V roce 1896 Brity a Egypťany znepokojilo šíření francouzského živlu v oblasti jižního Súdánu. Kitchener proto vedl armádu do Súdánu s cílem tuto zemi zcela podrobit. V roce 1896 došlo k několika menším srážkám, ale k hlavnímu střetnutí došlo v roce 1898 u Omdurmánu, nedaleko Chartúmu. Muslimové sice věřili, že mají na své straně Alláha, ale kromě něho měli už jenom dva kulomety, kdežto Britové jich měli pedesát pět a řada chalífových bojovníků byla ozbrojena jen kopím. Kitchenerovi vojáci pobili téměř 11 000 a zranili 16 000 nepřátel, a sami měli 23 padlých a 434 raněných.

Kitchenerovi se zatím doneslo, že Francouzi soustředili své síly ve Fašodě, asi 600 kilometrů jižně od Chartúmu. Odtud se chtěli zmocnit horního Nilu, oblast, kterou Britové dosud nedokázali efektivně podmanit, a proto (jak stanovila berlínská konference) ji mohla zabrat kterákoliv mocnost. Francouzi ale nestáli o přímý konflikt s Británií a proto v roce 1899 podepsali dohodu, kterou se oblast na horním Nilu stávala britskou sférou vlivu.

Zdroj

Původní článek „More Imperialism“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.