Afrika v 17. a 18. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 7. května 2016

Songhajové žili v okolí města Gao na řece Niger a vybudovali říši, která ovládala Timbuktu, jakož i saharské karavanní trasy. V druhé polovině 16. století ale její moc oslabily dynastické rozpory a v 80. letech se propadla do občanské války. Na zemědělství postaveném hospodářství citelně utrpělo a nakonec Songhajové ztratili kontrolu i nad trans-saharskými obchodními sítěmi, když se obchod se přesunul dále na východ na území Hausů mezi Nigerem a Čadským jezerem.

Marocký sultán Ahmad al-Mansúr chtěl získat kontorlu nad trans-saharským obchodem se zlatem a v roce 1590 na jih vyslal armádu. Songhajové bylu útokem zaskočení a proti Maročanům vyzbrojeným mušketami technicky zoufale zaostalí. První bitvu prohráli nedaleko Gaa, pak se marocké vojsko obrátilo proti Timbuktu a Dženne. Songhajská říše jako stát přestala existovat a zbylo z ní jen několik menších nástupnických států. V severní části bývalé říše kolem Nigeru se začali usazovat přistěhovalci z Maroka, kteří se ženili s místními ženami. Mezi jejich smíšenými potomky později narůstal pocit odcizení vůči Maroku a tím pádem i odstředivé tendence. Marocký sultán dal za trest jejich jména vyjmout z pátečních motliteb v timbuktské mešitě a obchod se zlatem přesunout na atlantské pobřeží k Evropanům.

Boj Evropanů o nadvládu nad obchodem se západoafrickým pobřežím (1600–1645)

V 80. letech 16. století – poté, kdy španělský král Filip II. Habsburský rozšířil svou vládu i do Portugalska – bylo výsadní právo obchodovat na řece Gambii prodáno anglickým obchodníkům, což následně stvrdila královna Alžběta I. Filip se nacházel ve válce s Holanďany, kteří po vyhlášení nezávislosti v roce 1593 na Španělsku začali záhy napadat portugalské přístavy a lodě. Meti lety 1593–1607 k africkému pobřeží vyslali na 200 obchodních korábů; jen v letech 1610 a 1611 to bylo dvacet lodí každý rok. Holanďané dovedli do Afriky vyvážet více zboží za nižší ceny a tím získat převahu nad svými anglickými, francouzskými a portugalskými konkurenty.

Přímo v Africe spolu Evropané bojovali o západoafrické pobřežní pevnosti. Angličané vytlačili Francouze z ústí řeky Senegal a v roce 1631 postavili pevnost na území zvaném Zlatonosné pobřeží, kde už zatím byli usazeni Portugalci v Elmině a Aximu. Holanďané postavili pevnost u ústí řeky Kongo a další na pobřeží, přičemž později dobyli portugalské opěrné body Elminu a Axim.

Holanďané Portugalcům, kteří se mezitím opět vymanili ze španělského područí, vyrvali Brazílii a ostrov Svatý Tomáš a pro tato nová území potřebovali otroky. V srpnu 1641 se u angolských břehů objevila eskadra 21 holandských lodí. Holanďané dobyli Luandu a Benguelu a Portugalci museli ustoupit do afrického vnitrozemí, kde se jim podařilo odrazit pozemní útok Holanďanů i domorodců z kmene Džaga.

Francouzi se v roce 1645 uchytili u ústí řeky Senegal, kde s místními domorodci obchodovali s otroky a gumou, a začali pronikat i na Pobřeží Slonoviny, kam přicházeli a stavěli své pevnosti Švédové, Dánové a Němci z Braniborska. Tehdy bylo obvyklé, že za své pevnosti Evropané platili nájem místním vládcům.

Královna Nzinga a boj proti Portugalcům

Portugalci ovládali Princův ostrov ležící severozápadně od Svatého Tomáše a dále přibližně 200 kilometrů čtverečních na africké pevnině (Portugalská Guinea). V roce 1623 podepsali mírovou smlouvu s královstvím Ndongo východně od Luandy osídleným převážně Mbunduy. O rok později na trůn Ndonga usedla královna Nzinga. Nzinga protestovala proti porušováním mírových podmínek ze strany Portugalců. Poskytovala azyl uprchlým otrokům, podněcovala Afričany na portugalském území k povstání a vybudovala armádu z afrických vojáků, kteří měli portugalský výcvik. Portugalci zasáhli, královnu svrhli a na její místo dosadili loutkového vladaře. Nzinga se se zbytkem svých vojsk stáhla na sever, kde dobyla Motambu, odkud dále pokračovala v odporu proti Portugalcům. Podařilo se jí uzavřít spojenectví s Holanďany, kteří jí vojensky podporovali; jeden z holandských velitelů jejích milic Nzingu popsal jako statečnou, lstivou a prozíravou „viragu“ (válečnici).

Nzinžinou vizí bylo vybudovat rozsáhlou africkou říši. Tisíce otroků z celé oblasti uprchly od svých pánů, aby se mohly přidat k ní. Nzinga se ale snažila získat na svou stranu i krále a klanové náčelníky, ale v letech 1645–1646 od Portugalců utrpěla několik vojenských porážek. Královna přemítala, zda bůh, kterého uctívají Portugalci, není přeci jen mocnější než její Don-Bumba. Slyšela jezuity kázat, že křesťanský bůh je spravedlivý a nenávidí všechny tyrany. Nevěděla si rady s tím, jak je tedy možné, že by takový bůh stál na straně Portugalců, kteří útočili na její zemi, a rozhodla se obrátit ke křesťanství, aby vyzkoušela moc křesťanského boha.

Nzinžina aliance s Holanďany nikam nevedla; Portugalci Holanďany porazili a vyhnali z Luandy v roce 1648. Holanďané navíc ztratili kontrolu nad Brazílií a dalšími koloniemi v Severní Americe, stejně jako přišli i o své africké pevnosti a obchodní stanice, což fakticky znamenalo jejich konec v trans-atlantském obchodě.

Královna Nzinga tak stála sama tváří v tvář lépe vyzbrojeným Portugalcům. V době, kdy jí bylo již kolem pětasedmdesáti let, se od ní odvrátila převážná jejích následovníků, kteří již byli unaveni věčnými válkami. Nzinga s Portugalci uzavřela mír a v rámci mírové dohody umožnila portugalským obchodníkům, kteří se obávali konkurence Francouzů, Holanďanů a Angličanů, exkluzivní přístup na matambské trhy.

Království Oyo, Dahomé a Ašanti

Ve čtyřicátých letech 17. století rostla moc a bohatství čtyř vnitrozemských států ležících nedaleko Guinejského zálivu, které profitovaly především na obchodu s otroky. Nejúspěšnějším z nich bylo Království Oyo, rozkládající se přibližně 300 kilometrů od pobřeží. Oyo těžilo z výhodné zeměpisné polohy; oblast byla dostatečně odlesněna, takže se na ní nevyskytovala moucha tse-tse ani další choroby přenášející hmyz, což Oyu umožnilo rozvinout chov koní. Vojenské jezdectvo se úspěšně uplatnilo při expanzi na jih, kde savana rozděluje pobřežní lesy. Oyové přinutili pobřežní království Allada (Ardra) k placení tributu a navíc získali přímý přístup k obchodu s Evropany. Samotné království Oyo bylo otrokářským státem; otroci pracovali na rozsáhlých polích vlastněných králem. Přebytky otroků z řad válečných zajatců prodávali Evropanům za palné zbraně, oblečení, kovové výrobky nebo kauri (mušle a ulity v této části světa často užívané jako platidlo). Oyové obchodovali i s ostatními africkými státy na severu, odkud dováželi koně a další zajatce na prodej do otroctví. Dalším příjmem představovalo clo, které uvalili na cizí obchodníky, kteří tudy procházeli do země Hausů.

Další místní mocností bylo království Abomej, založené na začátku 17. století bratrem alladského krále, a které taktéž významně těžilo z obchodu s otroky. Zakladatel státu Do-Aklin odřízl vesnické náčelníky od vlivu na to, kdo bude jeho nástupcem na trůnu. Vládu v Abomeji po Do-Aklinovi převzal jeho vnuk – Wegbadža –, který významně upevnil vlastní moc, i když Allada i Abomej byly zároveň vazaly Oya. Abomejané praktikovali lidské oběti – obyčejně z řad válečných zajatců – na počest králových předků.

Na západ od Abomeje leželo Ašanti, které bylo podřízené Denkyerům z jihozápadu, jimž odvádělo tribut. Základní politickou jednotkou Ašantů byla vesnice, v jejichž čele stáli klanoví staršinové. V 60. letech 17. století ašantský válečník jménem Osai Tutu který kolem sebe shromáždil klanové náčelníky a spojil se s ašantským náboženským vůdcem Okomfo Anokyem. Společně vytvořili zlatou, oběťmi posvěcenou stolici – reprezentující moc a duchovní jednotu – na níž měl sedávat ašantský vládce.

Osai Tutu s Anokyem rozšířili svůj vliv na další ašantské kmenové celky, čímž zemi sjednotili a posléze porazili i království Denkyerů, jehož některé vazalské státy anektovali. Díky těmto vítězstvím navázali přímý kontakt s Evropany na pobřeží, kterým Ašantové začali dodávat otroky. Další expanze směřovala do vnitrozemí, kde získávali kořist ve zlatě a otrocích.

Mezitím armáda království Oyo čtyřikrát napadla Abomej, ale Abomejci odolali a navíc si udrželi dostatečnou moc na to, aby svedli útočnou válku s Alladou na pobřeží. Abomejského krále Agadžu velmi zajímala možnost nákupu evropských palných zbraní, a dobytí Allady ve 20. letech mu cestu k zámořskému obchodu otevřelo. Agadžova říše – nyní známá jako Dahomské království – se díky výnosnému obchodu s otroky stala bohatým a prosperujícím státem.

Obchod s otroky v 18. století

Roku 1662 Angličané zřídili základnu na Zlatonosném pobřeží (několik kilometrů východně od Elminy) a začali tak v oblasti přímo konkurovat Holanďanům, kteří zde již základny měli. V roce 1677 na ostrově Gorée, 150 kilometrů jižně od ústí Senegalu, postavili pevnost Francouzi, kteří se záhy uchytili na severní straně řeky Gambie, na jejímž druhém břehu se drželi Angličané. V roce 1693 v Evropě vypukla válka mezi Anglií a Francií, během níž Angličané dobyli a zničili francouzské pozice na Senegalu. O rok později zase Francouzi dobyli anglickou pevnost na Gambii.

Počátkem 18. století byli z obchodních válek vyřazeni Němci a Švédové, a Dánové své obchodní aktivity omezili na pobřeží Elminy. V rámci utrechtské smlouvy, která ukončila anglo-francouzský konflikt, si Francouzi a Angličané vzájemně uznali své africké pozice i obchod s otroky. Francouzi operovali na řece Senegal a přilehlém vnitrozemí, kde své obchody provozovali s pomocí místních prostředníků.

Pokud jde o Kongo, kulturní a politické zmatky, který tu zůstaly jako dědictví po Portugalcích, byly navíc doprovázené fenoménem mísení křesťanství s místními animistickými tradicemi. Jistá žena jménem Kimpa Vita, známá též jako Doňa Beatriz, věřila, že je posedlá duchem populárního křesťanského světce sv. Antonína z Padovy. Kimpa Vita začala kázat v M’banze Kongo, hlavním městě Konžského království, kde její apely na sjednocení dosáhly určité odezvy mezi rolníky, kteří začali proudit za ní do města, o kterém prohlásila, že je biblickým Betlémem. Svým následovníkům tvrdila, že Ježíš, Marie a všichni svatí byli ve skutečnosti Konžané a navíc se také s jedním z pretedentů konžského trůnu zapletla do komplotu, čímž si – vedle nepřátelství křesťanských misionářů – získala také politické nepřátele. V roce 1706 byla i se svým synem, o němž prohlašovala, že byl počat jejím andělem strážným, upálena na hranici za kacířství.

V Luandě se moc a prestiž měřila počtem vlastněných otroků. Zatímco bohatý obchodník mohl vlastnit padesát otroků, velký majitel půdy jich na svých statcích mohl mít tisíce. První ulice Luandy postavily ruce otroků, a v roce 1779 byly obě poloviny města spojené vydlážděnými silnicemi.

Pokud jde o obchod s otroky, Luanda představovala jedno z nejvýznamnějších vývozních středisek na africkém kontinentu. Na jih odtud se na atlantském pobřeží rozkládá další důležité přístavní město Benguela, odkud se vyváželi otroci. Obchod s otroky byl v této části Afriky jednoznačně dominujícím hospodářským odvětvím; pokusy Portugalců zavést zemědělství ztroskotaly na nedostatku pracovní síly, který byl způsoben právě vývozem práceschopných mužů jakožto otroků. Lidokupci cestovali zemí a od místních náčelníků kupovali otroky, s nimiž vraceli se do Luandy nebo Benguely. Nešťastníků někdy bývaly až stovky. Otroci byli drženi v uzavřených ohradách pod širým nebem, kde se zotavovali a tělesně připravovali na dalekou cestu do Brazílie. Ta mohla trvat pět až osm týdnů a otroci ji strávili v podpalubí, nacpaní hlava na hlavě a kde se nemohli ani postavit. Někteří z nich do cíle ani nedorazili.

Otrokářství bylo odjakživa brutální záležitostí. Když Římané dobyli Sardinii, zotročili celé zástupy a v okovech je nechali pracovat v zemědělství. Ale otrokářství mívalo i měkčí podobu – otroci v postavení domácích sluhů a písařů, kteří žili v domech svých pánů a pomáhali jim s jejich obchody; s takovými se zacházelo spíše jako s rodinnými přáteli a nezřídka mohli vlastnit majetek a mít určitou osobní svobodu. Muslimové zotročovali v obrovském měřítku, na což se v 21. století často zapomíná, mimo jiné z toho důvodu, že známých potomků takových otroků mnoho není – muslimové své otroky kastrovali.

Obchod s otroky, jaký se vyvinula mezi křesťanskými Evropany a Afričany, nebyl o nic méně brutální a ještě v 17. a 18. století nabíral na obrátkách. Počty afrických otroků zavlečených v letech 1450–1600 do křesťanských zemí se odhaduje na 367 000; v letech 1600–1700 na 1 868 000 a v letech 1700–1800 na 6 133 000.

Po určitou dobu v 18. století se průměrný počet otroků vyvezených z Afriky pohyboval kolem 60 000 ročně. Podle některých odhadů bylo každoročně na tisíc obyvatel zotročeno šest osob a dalších padesát zemřelo na choroby. Masivní zotročování – ať již pro vývoz, či pro domácí využití – po celé Africe způsobilo značný neklid. Obyvatelé atlantského pobřeží žili v neustálém strachu před lovci otroků, kteří se mohli kdykoliv objevit u nich ve vsi a unést jejich děti.

V této době portugalský obchod stále více narušovali angličtí, holandští a francouzští soupeři, kteří Afričanům přiváželi lepší a levnější zboží a nezdráhali se jim prodávat palné zbraně. Afričané proto raději obchodovali s nimi. Portugalci se sice pokusili vynutit svůj obchodní monopol, ale většinou marně. Zvláště draví byli angličtí obchodníci, kteří investovali svůj kapitál do obchodu s otroky a postupně jej docela ovládli.

V 70. letech 18. století prošel obchod Evropanů a domorodců na Zlatonosném pobřeží radikální změnou. Přísun zlata z afrického vnitrozemí – zejména Ašanti, které ovládalo tamější zlaté doly – skončil. A Evropané, radši než by obchodovali a získávali zlato, za otroky začali zlatem platit. Poptávka po otrocích stále rostla – Američané byli nyní ochotní platit devět až deset uncí zlata za každého zdravého, silného a práceschopného muže. Protože většina otroků byla určena na těžké manuální práce, poptávka po ženách byla mnohem nižší a tomu odpovídala i jejich cena – obyčejně dvě unce zlata.

Holanďané v jižní Africe (do roku 1774)

Roku 1652 začaly holandské lodě kotvit v zálivu poblíž jižního cípu Afriky, na půli cesty mezi Evropou a Indií, kde doplňovaly zásoby čerstvé vody a masa. Objevili zde také společnost lovců-sběračů zvanou Křováci, a dále Hotentoty, kteří se sami nazývali Khoinové – praví lidé. Khoinové se živili chovem dobytka a koní. V Holanďanech spatřovali vítanou příležitost k obchodu; svá přestárlá a nemocná zvířata jim prodávali výměnou za železo, měď, tabák nebo korálky.

Holanďané občas žádali více než kolik Khoinové byli ochotní postrádat. Tehdy Holanďané přistoupili k přepadání a krádežím zvířat, se kterými pak odpluli a málo se starali, jestli si rozzuření domorodci náhodou nevylijí zlost na posádce příští lodi, která u Mysu dobré naděje zakotví.

Holandský obchod s Indií a zeměmi jihovýchodní Asie měla na starosti Holandská Východoindická společnost, která se rozhodla upevnit pozici u Mysu dobré naděje a tím zlepšit zásobování lodí. Byla postavena pevnost, kde se natrvalo usadilo několik lidí – vesměs bývalí vojáci, kterým vypršela smlouva a kteří za své služby měli přislíbenou půdu. Noví osadníci rychle zavedli pěstování ovoce a zeleniny a také postavili malou nemocnici.

V roce 1658 osadníci dostali k dispozici otroky a Holandská Východoindická společnost k nakládání s nimi zavedla určitá pravidla. Každý otrok měl mít zajištěný příděl ječmene, fazolí a slaniny, misku bylinek na dochucení jídla, čerstvé ovoce, ocet na ochucení vody a při převozu jim také měla být zajištěna příležitostná vycházka na palubě, aby mohli strávit chvíli na čerstvém vzduchu. V osadě byla zřízena škola, kde se otroci učili základům holandštiny a křesťanského náboženství.

Osada – pojmenovaná Kapské město – se rozkládala již na 6000 akrech. Kotvící lodě zde nabíraly zásoby mrkve, řepy a další zeleniny na dvanáct až čtrnáct dnů a také několik kusů živého dobytka. V roce 1659 osadníci pásli svůj dobytek na území, jež domorodcům sloužilo jako letní pastviny a nespokojení Khoinové a Křováci se proti nim spojili. Domorodci poznali, že i holandské muškety mají své limity, a zatlačili osadníky zpátky za hradby pevnosti, kterou se domorodci několikrát pokusili vzít ztečí, avšak marně. A spojenectví Křováků s Khoiny se velmi brzy rozpadlo. Holanďané s domorodci vyjednávali; Khoinové tvrdili, že není dost pastvin pro všechny najednou a protože Holanďané přišli do země jako vetřelci, měli by uznat, že by již půda měla napořád patřit Khoinům. Pro Východoindickou společnost celá událost byla čistě otázkou síly – a tak do jižní Afriky povolala posily, aby situaci opět naklonily ve prospěch osadníků.

Boje mezi domorodci a osadníky se opět rozhořely v roce 1673. Khoinské klany nebyly jednotné ani netvořily jednolitý celek; některé klany byly vůči Holanďanům nepřátelštější než jiné, některé zase byly i chudší než jiné. Holanďané využili těchto rozdílností i starých klanových třenic a dokázali přimět zchudlé klany, aby napadly ty bohatší a agresivnější. Válka skončila v roce 1677 a výsledkem bylo oslabení jednoho z nejsilnějších khoinských klanů – Kočoqua –, zatímco Holandská Východoindická společnost jen rozmnožila svá stáda dobytka a ovcí.

V 80. a 90. letech 17. století do Kapského města přicházeli další osadníci, včetně asi dvou set francouzských protestantů (hugenotů), kteří museli opustit svou vlast. Z Amsterdamu dorazila také skupina mladých osiřelých dívek – sirotčince a chudobince obecně představovaly stabilní zdroje osadníků pro zámořské kolonie. Za půdou a farmařením přišli také přistěhovalci z německých zemí.

Na počátku 18. století byli místní Khoinové prakticky vyhlazení. Zbytky přeživších lákalo evropské zboží, zejména tabák a brandy, a začali proto vstupovat do služeb kapských osadníků jako sluhové a dělníci. Na druhé straně Křováci o evropské zboží tak velký zájem nejevili; jejich kultura byla vždy více spirituálně zaměřená a zvyklá se spíše dělit než naopak bohatství hromadit. Křováci i nadále vzdorovali holandské expanzi, zabíjeli osadníky a vyháněli jejich dobytek ze svých lovišť a napajedel.

Kapská kolonie se rozrůstala. Osadníci opouštěli Kapské město ve svých voly tažených vozech a stěhovali se do nedalekých úrodných údolí. Přezdívalo se jim „Búrové“ (farmáři), nebo „Afrikánci“ (Holanďané s částečně vlámským, německým a francouzským původem). Holandská Východoindická společnost jim dovolila zakládat farmy o 2500 hektarech (1000 akrech), občas i větší.

Búrové se většinou hlásili ke kalvínství. Ti z nich, kteří byli gramotní, četli jen jedinou knihu: Bibli. Búrové se považovali za vyvolený národ a – jak usoudili ze Starého zákona – otroky i všechny ostatní černochy považovali na Bohem zatracené. Část Búrů migrovala podél pobřeží na sever, další šli na východ. Později se severní skupina stočila na východ a na Oranžské řece se znovusjednotila s východní skupinou.

Populace Kapského města vzrůstala, a to nejen podíl svobodného bílého obyvatelstva, ale rostl i počet otroků. Búrští vystěhovalci se už do města pokud možno nevraceli, protože nechtěli ponechávat své farmy bez dozoru celé týdny, které by podobný výlet bezpodmínečně vyžadoval. A ani prodej zboží v Kapském městě nebyl pro Búry bez rizik, protože hned při příchodu za všechno své zboží museli zaplatit daň, která by jim však nebyla proplacena zpět, pokud by náhodou některé zboží nedokázali prodat. Kvůli úředním záležitostem, jako sňatky nebo závěti, však do Kapského města cestovat museli.

Koncem 60. let 18. století začali Búrové přicházet do styku s bantusky hovořícími kmeny Khosů (Xhosů). Bantuské obyvatelstvo bylo v oblasti nové a podobně jako Búrové, i oni chtěli získat půdu. I přes negativní pohled, jaký Búrové na černochy obecně měli, se někteří oženili s bantuskými ženami či dokonce po bantuském vzoru začali praktikovat polygamii.

Búrové a Bantuové vedle sebe žili v míru do 70. letech 18. století, kdy mezi nimi proběhlo několik pohraničních konfliktů známých jako kaferské války, během nichž začali afričtí služebníci ve větším počtu utíkat od svých búrských pánů zpátky ke svým bantuským soukmenovcům.

Búrové také bojovali s Křováky, kteří napadali búrské rodiny a kradli jejich dobytek, za což se Búrové mstili a pořádali odvetné nájezdy. Během jednoho takového nájezdu na Křováky v roce 1774, ve kterém Búrům pomáhali khoinští stopaři, Búrové pozabíjeli na 500 Křováků a dalších 300 zajali. Búrové dále tlačili Křováky směrem k poušti Kalahari a z jejich dětí, které osiřely během nájezdů, si udělali sluhy.

Afričané na východním pobřeží

V 16. a 17. století byla tato část kontinentu poseta nejrůznějšími městskými státy, kde žilo smíšené obyvatelstvo afrického, perského, arabského a indického původu. Portugalci postavili základny na ostrově Mozambik a pak poblíž Sofaly, které sloužily jako zásobovací stanice pro lodě plující do Indie. Portugalci posléze ve snaze rozšířit své obchodní sítě pronikali do vnitrozemí povodím řeky Zambezi.

Území na jih od Zambezi ovládalo království Monomotapa (Mutapa), které se zformovalo teprve před sto lety. Bylo však politicky rozdrobené na celky lokálních vládců, kteří vybírali tribut od slabších náčelníků. Těchto konfliktů dokázali využít obchodníci a dobrodruzi zvaní prazeros, kteří se spojovali tu s tím, tu s oním a postupně nabývali na vlivu i majetku. Někteří si pořídili africké manželky a vydržovali vlastní soukromé armády.

Portugalci vybojovali kontrolu nad pobřežními středisky obchodu a otevřeli obchodní stanici v Seně ležící na jižním břehu řeky Zambezi. Vedle asi 50 Portugalců zde žilo 750 Indů a též obyvatelstvo smíšeného původu. Portugalci pořádali jarmarky a ovládali výměnný obchod s korálky a oblečením za africké zlato a slonovinu. Epidemie malárie i nepřátelství ze strany domorodců však portugalský vliv na jih od Zambezi oslabily a roku 1592 jejich oblast, včetně Vila de Sena, dobyli kmenoví válečníci, kteří ji vyplenili a posléze se stáhli. Prazeros a jejich smíšení potomci ale zůstali a nadále působili mimo vliv portugalské vlády.

Portugalci přesunuli své východoafrické centrum na tři míle široký ostrov později nazvaný Mombasa, kde v roce 1593 začali stavět pevnost Fort Jesus. Odtud plánovali ovládnout Kilwu, Pembu, Zanzibar a další pobřežní střediska obchodu na sever od mysu Deldago a veškerý obchod v regionu podřídit clům ve Fort Jesus (dovozní cla činila 6 % z ceny dovezeného zboží).

Pobřeží městské státy nebyly politicky jednotné a navzájem spolu soupeřily, což nahrávalo Portugalcům do karet. V prvních dekádách 17. století donutili některé z nich k placení tributu. Kromě tohoto úspěchu do Fort Jesus dorazili také augustiniánští mniši – první misionáři, kteří působili na východním pobřeží Afriky.

Úspěchy ale neměly dlouhého trvání. Od 30. let 17. století začal portugalský vliv na sever od mysu Delgado slábnout. Jeden z místních vůdců, který konvertoval ke křesťanství, se se postavil do čela povstání, zaútočil na Fort Jesus a pobil většinu posádky včetně velitele kapitána Pedra Leitao de Gamboa. Portugalci sice za rok dokázali pevnost vydobýt zpátky, ale v té době již byla jejich námořní moc v Indickém oceánu značně oslabena Holanďany. Východoafrická pobřežní města byla nepřátelská a rozhodnutá se Portugalcům bránit, na což si pozvala arabské námořnictvo z Ománu. Arabské loďstvo skutečně dorazilo a v letech 1652, 1660, 1667 a 1679 s Portugalci svádělo střety, ale úplně vytlačit se je nepodařilo.

Vzestup nové mocnosti na jihu od Zambezi

V roce 1623 Marivové ze severu od řeky Zambezi napadli Monomopatu a dále přispěli k chaosu, který již na jihu panoval. Marivští nájezdníci pak sice oblast opustili, ale již následujícího roku zde vypukla nástupnická krize, do které Portugalci zasáhli na straně jednoho z nápadníků trůnu výměnou za příslib volného přístupu na místní trhy.

Po skončení občanské války se však k Portugalcům jim podporovaný monomopatský král otočil zády. Portugalci proto postavili soukromou žoldnéřskou armádu, vzpurného náčelníka vyhnali a na jeho místo dosadili poddajnějšího Muvaru, který byl pokřtěn jako Felipe I. Felipe složil vazalský slib a portugalským obchodníkům a misionářům odkýval všechno, co chtěli.

Během druhé poloviny 17. století se Portugalci stále více zaplétali do monomopatských vnitřních rozbrojů a válek. Některé oblasti byly zcela vylidněné a stále více rolníků se stavělo Portugalcům na odpor. Ještě více poklesla těžba zlata, která od doby, kdy šachty narazily na spodní vodu, byla už tak v úpadku.

V neustálé atmosféře nejistoty hledali prostí lidé ochranu u bohatých majitelů dobytka, kteří byli dost bohatí, aby mohli si dovolit vydržovat vlastní soukromé armády. Mladí muži vstupovali do těchto armád výměnou za několik kusů dobytka, aby si mohli dovolit zaplatit za nevěstu; a boháči mohli bojovat s Portugalci, útočit na sousedy a chránit svá stáda a pastviny.

Nejmocnějším z bohatých sedláků byl Čangamir Dombo, který na troskách monomopatského království položil základ vlastního státu a dynastie, a v roce 1684 začal vytlačovat Portugalce. Jeho stát, nazvaný Rozvi, zahrnoval také území pozdější Zimbabwe. Čangamirští králové ovládali těžbu zlata, přičemž polohu svých zlatých dolů drželi v přísném utajení – vyzrazení tajemství se trestalo smrtí. Velkou část vytěženého zlata zpracovávali zdejší zlatníci na šperky pro potřeby královského dvora.

Arabové a Francouzi na Madagaskaru; Portugalci a prazeros

Mořím kolem východoafrického pobřeží dominovali piráti. V 90. letech 17. století do oblasti dorazila další námořní expedice z Ománu a zaútočila na Fort Jesus, kterou Arabové v roce 1698 po třiatřicetiměsíčním obléhání dobyli a pobili na tisíc zdejších obránců. Portugalci tím ztratili vliv v pobřežní oblasti severně od mysu Delgado. Jejich místo zaujali Arabové, kteří Fort Jesus dali nové jméno – Mombasa (arabsky Manbasa).

Jižně od mysu Delgado se nachází Madagaskaru, který v roce 1686 oficiálně anektoval francouzský král Ludvík XIV. V následujících desetiletích zde Francouzi položili základy plantážnického hospodářství, které si vyžadovalo stále větší přísun otroků.

V roce 1710 čangamirský král Portugalcům povolil zřídit obchodní stanici u Zumba ve vnitrozemí na řece Zambezi. Čangamirovci se nechtěli stát příliš závislými na zahraničním obchodě, ale o dovozové zboží, jako čínská keramika, brandy a další, zájem měli. Dobytkářství stále představovalo většinu jejich bohatství, zatímco většina obyvatelstva se živila drobným zemědělstvím. Některé zdejší plodiny pocházely původem z Evropy a Asie, jako rýže, jamy, sladké brambory, melouny, okurky, ananasy nebo citróny.

Portugalci stále ovládali ostrov Mozambik, který měl několik tisíc křesťanských obyvatel – černochů, bělochů i míšenců – a ovládali trhy ve městech Vila de Sena a Tete. Rozsáhlé pozemky zde také vlastnily řády dominikánů a jezuitů, které si vydělávaly výběrem daní i obchodu s otroky. Prazeros, kteří Evropany etnicky připomínali už jen vzdáleně, díky svým otrockým armádám drželi moc na lokální úrovni. Jejich autorita nebyla nikde zakotvená, ale v druhé polovině 18. století se proti jejich vybírání daní a útlaku lidé začali bouřit. Část obyvatel oblast opustila a vliv prazeros začal slábnout, až i se svým okázalým způsobem životním zmizeli nadobro.

Zdroj

Původní článek „African Empires, Slavery and Europeans“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.