Name


...historie&náboženství

Křižáci v Řecku: Achajské knížectví

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 10. ledna 2016

V roce 2014 dobyla vojska čtvrté křížové výpravy Konstantnopol a vyvrátila Byzantskou říši, na jejímž místě ustanovila Latinské císařství. Velitel křížové výpravy a neúspěšný uchazeč a císařský trůn, Lombarďan Bonifác z Montferratu se posléze vydal hledat své štěstí do pevninského Řecka. Jeho osudem se měla stát Soluň, kde Bonifác založil Soluňské království. Jeho někdejší společníci Vilém ze Champlitte a Godefroy z Villehardouinu pokračovali na jih do řeckého vnitrozemí. Dobyli Patru, Andravidu, Pondikos v Élidě, Skortu v západní Arkádii, Navarino a Kalamatu a v polovině roku 1205 už měli pohromadě územní základ pro křižácký stát, jež nesl název Achajské knížectví.

Roku 1209 Vilém ze Champlitte zemřel při cestě do Francie, aby převzal své dědictví, a Achajské knížectví tak připadlo Godefroyovi. Ten, jak nám popisuje Morejská kronika, se energicky pustil do správy nově získaných území. Díky dvou důležitým smlouvám z roku 1209 (ravennické a sapienzské) si pro sebe zajistil knížecí titul. V roce 1210 byl dobyt Nauplion a Korint (který bránil Leon Sguros, který roku 1208 spáchal sebevraždu), v roce 1212 padl Argos a roku 1248 bylo dobytí Peloponésu dovršeno obsazením Monemvasie.

Po pacifikaci Peloponésu následovalo období bezprecedentního rozkvětu. Frankové se pokusili oblast uspořádat jako knížectví západoevropského typu v duchu feudálních tradic. Zdá se, že při tom nenarazili na větší překážky, protože území se na velká panství dělilo už předtím a obyvatelstvo nespokojené s předchozí byzantskou vládou přijalo křižáky takřka bez odporu. Achajské knížectví dosáhlo svého vrcholu v letech 1205 až 1278 za vlády villehardouinské dynastie, resp. tří jejích knížat: Godefroye I. (1209–1228), Godefroye II. (1228–1246) a Viléma II. (1246–1278).

V roce 1278 vláda sice přešla na neapolskou větev rodu Anjouovců, ale prakticky potomci rodu Villehardouinů zůstali u moci až do roku 1318. Anjouovci vládli do roku 1432, kdy zbytky Achajského knížectví obsadili Byzantinci z Morejského despotátu. V roce 1259 Michael VIII. Palaiologos porazil franskou koalici, která bojovala na epirské straně, a o dva roky později uzavřel spojenectví s Janovany (Nymfajská smlouva), čímž se otevřela cesta ke znovudobytí Konstantinopole. V bitvě u Pelagonie v roce 1259 Michael VIII. zajal Viléma II. z Villehardouinu. Manželky achajských velmožů (Perlement des Dames v Nikli) poté přistoupily na odstoupení pevností v Mystře, Monemvasii, na poloostrově Maina, a dále hradů v Geraki a Kinsterně, výměnou za propuštění achajského knížete.

Jádro Morejského despotátu vzniklo v roce 1262. V letech 1262–1349 mu vládli dosazovaní správcové (kefalai), kdežto od roku 1349 do 1460 byl pod vládou členů císařské rodiny (despotů). Dokud Vilém žil, Frankové úspěšně odráželi útoky ze strany Byzantinců; v letech 1262–1263 zvítězili v bitvách u Prinitzy (Olympie), u Sergiany (Srbsko) a u Mesiskli (Élida), a rok 1264 završili vítězstvím nad Byzantinci v bitvě u Makryplagi v Messénii. Přes tyto úspěchy začala vláda Franků na Peloponésu postupně upadat.

V roce 1267 byla v italském Viterbu podepsána dohoda mezi latinským císařem Balduinem II., achajským knížetem Vilémem II. a neapolským králem Karlem z Anjou, která značila počátek vlády anjouovského rodu v Řecku. První část smlouvy, podepsaná 24. května 1267, ustanovovala Karla z Anjou lenním pánem Achajského knížectví, jež po smrti Viléma knížectví měl zdědit buď on sám, nebo jeho syn Filip z Anjou. Druhá část byla podepsána o tři dny později a týkala se plánu tažení proti Michaelu VIII. za znovudobytí Konstantinopole a také přiznávala ostrov Korfu a města v Epiru Karlovi z Anjou. V roce 1258 epirský despota provdal svou dceru Helenu za sicilského krále Manfreda a tuto oblast mu přenechal jako věno.

Anjouovci

Karel I. (1266–1285), syn francouzského krále Ludvíka VIII. a bratr Ludvíka IX., byl hrabě z Anjou, Maine a Provence díky sňatku s Beatrix Provensálskou. V lednu 1266 jej papež Kliment IV. učinil králem Sicílie, které před ním vládl Fridrich II. Štaufský. Karel z Anjou byl italskými městy uznáván jako vůdce guelfů (zastánců papežství), proti ghibellinům (zastánců římsko-německých císařů). 26. února 1266 Karel porazil v bitvě u Beneventa Fridrichova nelegitimního syna Manfreda, který uzurpoval sicilský trůn, a o dva roky později v srpnu 1268 v bitvě u Tagliocozzo rozdrtil Fridrichova vnuka Konradina a jeho ghibellinské spojence. Karel poté obrátil svou pozornost k východu a smlouva z Viterba představovala další krok v jeho plánu podmanit Achajské knížectví.

Až do smrti Viléma II. v roce 1278 se Karlova vláda nad Achaií omezovala na vydržování několika posádek, které chránily zemi před Byzantinci. Skutečnou moc chopil až v roce 1278, kdy dosadil přímého správce (bailo). Pokud jde o správu ostrova Korfu a epirské pevniny (v anjouovských dokumentech označované jako Albánie), Karel z Anjou se těchto území chopil již v roce 1272. Anjouovská moc se zde však fakticky udržela jen po dobu jeho života. 30. března 1282 v Palermu vypuklo povstání, které do dějin vešlo jako „sicilské nešpory“, a ze společného vojenského tažení na Konstantinopol tak sešlo. Zájem Anjouovců se přesunul zpět na západ na znovuzískání Sicílie a o východní Středomoří se přestali zajímat. Přestože byl jejich vliv v regionu oslaben, vládu v Achajském knížectví přesto dovedli udržet až do roku 1432, kdežto Korfu ztratili roku 1386 a přístav Dyrrhachion (Drač) s většinou „albánské“ pevniny už v roce 1284.

Karel z Anjou Achaiu nikdy osobně nenavštívil a vládl prostřednictvím zástupců. První uřadující bailo byl v letech 1278–1280 Galeran z Ivry, jehož prostřednictvím Karlovi z Anjou složili hold achajští velmoži a také hrady náležící Vilému II. Druhým bailo byl Filip Lagonessa (1280–1282). Další úřadující bailové již pocházeli z řad místní šlechty, např. chaladritzký baron Guy z Tremblay (1282–1285), athénský vévoda Guy II. z la Roche (1285–1287), Nicolas ze Saint-Omer (1287–1289) a Guy ze Charpigny, baron z Vostitzy (1289).

Roku 1289 neapolský král Karel II. z Anjou (1285–1309) Achajské knížectví postoupil dceři Viléma II. Isabele a jejímu manželovi Florencovi z Hainautu, který zemřel v roce 1297. V letech 1301–1305 byl knížetem Isabelin třetí manžel Filip Savojský a roku 1306 se kněžnou stala Matylda, dcera Isabely a Florence. V roce 1313 syn Karla II. Filip z Tarentu odstoupil Achaiu Matyldě a jejímu manželovi Ludvíkovu Burgundskému, který zemřel o tři roky později. Matylda se sama nedokázala vypořádat s byzantskou hrozbou z Mystry a Katalánci z Athénského vévodství. Neapolský král Robert (1309–1343) pro Matyldu zařídil sňatek se svým bratrem Janem z Graviny, ale ta nabízený svazek odmítla a v roce 1318 Achajské knížectví Janu z Graviny celé postoupila.

Poslední období dějin Achajského knížectví až do jeho zániku v roce 1432 bylo zkomplikováno přítomností Turků, Benátčanů, johanitů a Navařanů. Dominantním prvkem však byla stále narůstající turecká hrozba i přítomnost Benátčanů, jakož i nadšení papeže uspořádat novou křížovou výpravu. Úpadek Achajského knížectví však byl neodvratný. Feudální společnost od dob čtvrté křížové výpravy doznala velkých změn. Většina franských panských rodů zmizela a jejich místo zaujaly díky sňatkům či darům italské rody z Benátek a Florencie. V téže době probíhaly třenice mezi uchazeči o knížecí stolec, což naznačuje, že navzdory ztrátám si Achajské knížectví uchovalo svou prestiž.

V roce 1321 místní baroni plánovali zemi předat do rukou Benátčanům, ale k tomu nakonec nedošlo. Roku 1331 zdědil titul latinského depoty Robert, syn Filipa z Tarentu, který se následujícího roku v Achaii usadil. Po dobu Robertovy nezletilosti zemi vládla jeho matka Kateřina z Valois z pozice regentky, později se vlády chopil sám a vládl do roku 1364.

Na scéně se objevil nový aktér, Niccolo Accaiiuoli z Florencie. Od roku 1331 sloužil jako rádce Kateřiny z Valois a za své služby v roce 1341 obdržel léna na Peloponésu. Po smrti Roberta si knížecí titul nárokovala jeho vdova Marie Bourbonská (1364–1370) a dalším nápadníkem trůnu byl jeho bratr Filip II. z Tarentu (1364–1373). Po smrti Filipa II. jeho nárok na achajský titul zdědil Jakub z Baux, což ale zpochybnila Robertova vnučka, neapolská královna Jana (1343–1382), která si jej přivlastnila sama. V roce 1376 si Achaiu pronajal řádu johanitů na dobu pěti let. V roce 1381 situace využili Navařané a za knížete uznali Jakuba z Baux (1381–1383). Poté se objevili ještě další kandidáti, jako hrabě Amadeus Savojský, Petr ze San Superan (1396–1402) a Centurion II. Zaccaria (1404–1432). Anjouovská vláda nad Achaiou už byla jen slabá a v roce 1432 zemi dobyl despota z Mystry. A nakonec se roku 1460 despotové Tomáš a Demetrios, bratři posledního byzantského císaře, vzdali osmanským Turkům.

Administrativní systém a dělení

Organizace, kterou zavedl Godefroy z Villehardouinu v roce 1309, byla čistě vojenská. Knížectví se dělilo na 12 baronství, jež podle Morejské kroniky byly: Akova (Mategrifon v Arkádii) a Neopatra s 24 lény; Skorta (v Karitaně) s 22 lény; Nikli a Geraki s 6 lény; Kalavryta s 12 lény; Vostitza (Aigio) s 8 lény; Veligosti, Gritsena, Passava (v Lakónii) a Chalandritza se 4 lény; a Kalamata jako osobní léno Villehardouinů.

Frankové se nacházeli permanentně ve válce a ve službách knížete trávili celý rok. Podle Morejské kroniky i Románských assiz (Assises de Romanie) byl držitel čtyř lén (tzv. flamburar) povinován vojenskou službou v podobě vyzbrojení a poskytnutí jednoho rytíře a dvanáct seržantů. Držitelům více než čtyř lén potom povinnost narůstala o jednoho rytíře a dva jízdní seržanty za každé další léno.

Jak výslovně stojí v Morejské kronice i Románských assizách, vazalové měli povinnost odsloužit čtyři měsíce vojenské služby a čtyři měsíce strážní služby při ochraně hranic; zbytek roku mohli strávit kdekoliv. Jak uvádí francouzská verze Morejské kroniky, velmoži nesměli opustit území Achaie s výjimkou poutí na svatá místa, a i poté se museli do roka a do dne vrátit, jinak by přišli o svůj roční důchod a v případě zpoždění více než dvou let a dvou dnů by jim propadl celý majetek.

Franská správa do sebe absorbovala některé staré byzantské instituce. Názvy vyšších úřadů, jak jsou uvedeny ve francouzské verzi Morejské kroniky, byly následující:

Feudální systém

Křižáci na Peloponéském poloostrově zavedli feudalismus. Je známo, že za Byzantské říše měla držba půdy podobu převážně velkých celistvých pozemků, zvláště v oblastech daleko od Konstantinopole, kde dohled a vliv centrální vlády byl slabý. Frankové tak nenarazili na větší překážky, když území přeorganizovali na feudální knížectví podle západního vzoru. Informace o uspořádání po čtvrté křížové výpravě čerpáme převážně z Morejské kroniky. Jak nám říkají poněkud nadneseně další kroniky (Sanudova a Muntanerova), Frankové a Řekové vedle sebe žili ve svornosti.

Karel z Anjou nepřinesl mnoho změn. Potvrdil územní zisky těch, kteří mu složili hold, další půdu udělil svým věrným a zkonfiskoval půdu těch, kteří se mu nechtěli podrobit. Rozdělení Achajského knížectví na baronství zůstalo zachováno, i když jejich počet postupně klesal s tím, jak Byzantinci znovudobývali svá ztracená území. Události v období od poloviny 13. století jsou spolehlivě zdokumentovány díky archivům Karla z Anjou a Karla II., které byly kompletně publikovány.

Základní jednotkou feudálního systému bylo léno. Léno nebylo jen čistým zdrojem příjmů (prameny hovoří příjmu 1000 zlatých hyperpyronů ročně), ale určovalo také moc a společenské postavení držitele, který požíval správních, soudních i hospodářských práv. Ve smlouvě o rozdělení území dobyté Byzantské říše (Partitio terrarum imperii Romaniae) bylo specifikováno, že léna mohou dědit muži i ženy a dědictví je uznáno výměnou za přísahu manské věrnosti a službu latinskému císaři.

Západní feudální systém byl charakteristický vazalstvím (holdem, v Morejské kronice označovaným jako „anthropea“), tedy vztahem závislosti jednoho svobodného muže na jiném. Morejská kronika nám poskytuje cenný návod k pochopení procesu, jak se někdo stával vazalem i obřadu udělování léna (investitura). Vazal a lenní pán (senior) uzavřeli smlouvu: vazal složil přísahu svému pánovi, ten jej prohlásil „svým manem“ a postoupil mu léno. Tím vznikly vzájemné závazky: lenní pán byl povinen svého vazala chránit (vojenskou pomocí, právní ochranou u soudu) a vazal na oplátku měl povinnost svému pánovi pomáhat a radit (auxilium et consilium).

Variantou vazalské smlouvy byl lenní hold (hommage lige), kdy vazal přísahal věrnost výhradně jednomu seniorovi proti jakékoliv třetí straně, na rozdíl od prostého holdu, který mohl být složen více než jednomu pánovi. Assises de Romanie specifikuje, že vazal, který má vícero seniorů, v případě války poskytne pomoc tomu, kterému přísahal prvnímu.

Na Peloponésu máme doloženy dva typy lén. V první kategorii najdeme léna, která byla výsadní, dědičná a patřila potomkům prvních křižáckých dobyvatelů. Tato léna přecházela vždy na nejstaršího syna či dceru, případně na příbuzné ve vedlejší linii. Vdova po feudálním pánovi měla práva k dědičným lénům díky tomu, že po smrti manžela jí náležela polovina majetku (douaire). Do druhé kategorie patřila léna, kterým se říkalo „neo doma“. Ta přecházela pouze na potomky v přímé linii, vzdálenější příbuzní neměli nárok. Byzantští vládcové si v souladu s byzantským právem ponechávali majetek v otcovské linii.

Právní systém a spravedlnost

Výkon spravedlnosti měli na starosti místní úředníci. Za Villehardouinů se spory mezi šlechtici řešily u „velkého soudu“, kterého se účastnil kníže a jeho vazalové ze závislých území, ale i baroni a vládcové Athén, Naxu, Eubóje, Bodonice či Kefalonie. V každém baronství se nacházel „malý soud“, v jeho kompetenci bylo řešit spory místních vazalů.

Assises de Romanie byl feudální zákoník platící na Peloponésu; obsahoval 219 klauzulí a upravoval od právních vztahů mezi nevolníky (paroikoi) a velmoži až po závazky mezi knížetem a jeho vazaly. Plným názvem zněl Liber Consuetudinum imperii Romaniae a poprvé jej publikoval Paolo Canciani v roce 1785 ve sbírce Barbarorum leges antiquae cum notis et glossariis. Oficiální kodifikace byla pořízena díky Benátčanům v roce 1453 a zakládala se na starších textech z 13. století a ústní tradici. Kolem Assises de Romanie stále vyvstává řada otázek, například zda byla ovlivněna sbírkou Assises de Jérusalem (zákoník sestavený Godefroyem z Bouillonu v roce 1099), či vznikly obě ve stejné době nezávisle na sobě.

Klasickým příkladem praktického uplatnění Assises de Romanie v Achajském knížectví ve 13. století byl soud s Markétou Passavskou v roce 1276, o kterém nás detailně zpravuje Morejská kronika. Markéta byla dcerou Jana z Neuilly, barona z Passavy a achajského maršálka, která byla poslána do Konstantinopole jako rukojmí (opsida) výměnou za propuštění knížete Viléma II. z Villehardouinu, který byl zajat Byzantinci v bitvě u Pelagonia v roce 1259 a v zajetí byl již třetím rokem. A zatímco Markéta byla Konstantinopoli, zemřel v roce 1273 její strýc, akovský baron Gautier z Rosieres, který kromě ní dědice němel. Po návratu se Markéta dožadovala akovského baronství po svém strýci, ale kníže prohlásil, že na něj nemá nárok, neboť vypršela lhůta (termena), do kdy se mohla o dědictví přihlásit.

Podle článku 36 Assises de Romanie se dědic měl o dědictví přihlásit do 40 dnů, pokud byl přítomen v knížectví, jinak roční důchody z léna propadly. Na druhé straně, pokud se dědic nepřihlásil do roka a do dne (resp. do dvou let a dvou dnů v případě, že byl v zahraničí), majetek propadl knížeti. Markéta Passavská se proti tomu ohradila, protože její důvod, proč se nepřihlásila ke svému dědictví, byl zákonný a ospravedlnitelný. Soud však ve svém rozsudku rozhodl, že Markéta nemá na dědictví nárok, protože zákonná lhůta pro nabytí dědictví již uplynula, ale jako vazal měla povinnost sloužit knížeti (jako rukojmí, podle článků 15 a 17). Ovšem jako akt velkorysosti, Vilém II. Markétě Passavské daroval jednu třetinu azovského baronství jako „neo doma“, zatímco zbývající dvě třetiny dal své druhé dceři Markétě z Villehardouinu jako dědičné léno („goniko“).

Hospodářství: výroba, obchod, ražba mincí

Domácí obchod se odbýval na místních tržištích, kde se své zboží prodávali Frankové i Řekové. Pokud jde o zahraniční obchod, ten v roce 1209 Godefroy z Villehardouinu prostřednictvím sapienzské smlouvy postoupil Benátčanům, kteří ovládali města Modon (Methoni) a Coron (Koroni) v Messénii, za což uznali Godefroyovu vládu nad zbytkem Peloponésu. Benátčané se směli podílet také na vnitrostátním obchodě, a to vše osvobozeni od daně. Navíc měli právo v každém městě založit svůj vlastní kostel a soud a také budovat sklady pro své zboží.

Peloponés byl zdrojem mnoha zboží a produktů, např. vína, rozinek, vosku, medu, olivového oleje a zvláště hedvábí, které se vyváželo do Itálie. Zato místní produkce vlny byla nízká a musela se dovážet z Apulie. Karel z Anjou měl pod jurisdikcí obchod s obilím, o kterém se dochovaly cenné archivní informace (kvantita, nákupní a prodejní ceny, vývozové daně, jména obchodníků, odbytiště atd.).

Aby mohl vyplácet žold svým vojákům, nechal Karel z Anjou obnovit ražbu mincí v Glarentze, kam za tímto účelem posílal suroviny a zvláštní úředníky, kteří na celou operaci dohlíželi. Produkce tourských grošů se ovšem nedařila – mince nemohly konkurovat benátským grošům a florentským fiorinům, a v první polovině 14. století jejich ražba ustala úplně.

Společnost

Nová společenská organizace stála na statusu osobního vazalství. Na vrcholu společenského žebříčku stáli křižáčtí dobyvatelé, tedy achajský kníže (primus inter pares, první mezi rovnými) a vyšší šlechta (lenní páni, ligii), jež měla právo razit mince, soudit a stavět hrady. Na stupínku pod nimi se nacházela nižší šlechta (homines plani homagii), do které se počítali seržanti a domorodí byzantští aristokraté, kteří Frankům přísahali věrnost a vojensky jim sloužili. Velmi významnou pozici zastávaly manželky vysokých šlechticů; dědily majetek i úřady a podílely se na správách baronství. Pokud byl manžel nepřítomen, vládla žena místo něj a byla poručníkem svých nezletilých dětí. Ovšem v každém případě byla role žen formována společností, v níž dominovali muži.

Další vrstvou společnosti byli měšťané (burgenses), kteří na rozdíl od obchodníků byli často též vlastníky půdy. V nižších sociálních vrstvách se nacházelo venkovské obyvatelstvo – svobodní sedláci i nevolníci (villeins, paroikoi), jejichž životní úděl se s příchodem křižáků příliš nezměnil. Tito lidé nadále platili pozemkovou daň (akrostikon) a další dávky, které existovaly již za byzantských dob. Díky anjouovským dokumentům z 14. století si můžeme udělat jasný obrázek o struktuře léna, povinností rolníků vůči svým pánům, ale i o všeobecné socioekonomické situaci Achajského knížectví.

Církev

Křižáci po dobytí Řecka sesadili vrcholné představitele východní ortodoxní církve a na jejich místo dosadili latinský klérus. Ortodoxní církvi také zabavili majetek, který předtím činil skoro celou jednu třetinu Peloponéského poloostrova. V roce 1205 bylo založeno latinské arcibiskupství v Patře, pod jeho jurisdikcí se nacházela biskupství v Oleně (Andravidě), Coronu, Modonu, Zakinthu a Kefalonii; a o pět let později v roce 1210 vzniklo arcibiskupství v Korintu, které ovládalo biskupství v Argu, Spartě a Monemvasii. Rytířské řády – johanitů, templářů a německých rytířů – spravovaly každý po čtyřech lénech.

Vysocí církevní hodnostáři měli podobné závazy jako vysoká šlechta. Arcibiskupové dostali k dispozici osm lén (biskupové čtyři) a byli povinni za ně zajišťovat vojenskou službu (chevauchee), ale nemuseli se už podílet na ochraně hranic (garnison). Biskupové měli nad svými vazaly soudní pravomoc s výjimkou případu vraždy.

Nemáme důkazy, že by mezi latinskou a ortodoxní církví docházelo k vážným konfliktům. Nižší ortodoxní klérus směl zůstat a nadále vykonávat svou činnost, byť je pravda, že někteří duchovní odešli sami dobrovolně do exilu. Na druhém shromáždění v Ravennice roku 1210 se rozhodlo, že ortodoxní kněží měli platit pozemkovou daň akrostikon, roboty však byli ušetřeni.

Naproti tomu vztahy mezi latinskou církví a knížetem zůstávaly napjaté. Na zmíněném shromáždění Godefroy z Villehardouinu, který byl na prvním shromáždění předchozího roku uznán vazalem latinského císaře s titulem senescalus Romaniae, odmítl podepsat ustanovení, které osvobozovalo všechny latinské kostely a kláštery od feudálních povinností (které o to usilovaly pod záminkou, že reprezentují papeže) a v letech 1221 až 1223 přistoupil k zabavování majetků latinské církve a peníze použil ke stavbě pevnosti Chlemoutsi (Clermont). Konflikt byl zažehnán v roce 1223 římskou smlouvou (concordatum), podle které bylo latinské kněžstvo osvobozeno ze všech závazků s výjimkou placení akrostikonu.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupation of the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.