Pilát Pontský: Římský prefekt Judeje

Značná část dnešních křesťanských badatelů i popkultury – za všechny uveďme film Mela Gibsona Umučení Krista – prezentuje Piláta Pontského jako slabou postavu, která nicméně v Kristově ukřižování sehraje zásadní roli. Bezpáteřní úředník, sic neochotně, ale přeci jen podlehne naléhání bezohledných židovských předáků a nechá popravit nevinného člověka. Ovšem apoštolské vyznání víry, které se v řadě kongregací pravidelně cituje, ukazuje docela jiným směrem a přisuzuje Pilátovi v Ježíšově ukřižování ústřední roli: „Věřím […] v Ježíše Krista […] jenž […] trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest.“

Křesťané měli pro upozadění Pilátovy role několik důvodů. Dvoutisíciletá křesťanská tradice se zaměřovala na Židy a jejich podíl na Ježíšově smrti. Křesťanští exegeti často při čtení Nového zákona vycházeli z předpokladu, že evangelia se zabývají náboženskou a nikoliv politickou problematikou: Pilát se podle nich zdráhá zaplést se do záležitosti, kterou považuje v prvé řadě za náboženský spor a židovští vůdcové z Jeruzaléma ho musejí nátlakem přinutit, aby jejich náboženský pohled podpořil.

Tento chybný výklad se promítá i např. v nedávné studii od britské badatelky Helen Bond. Bond tvrdí, že Matoušovo líčení podtrhuje Pilátovu politickou neutralitu, a dále, že Matoušova scéna odstraňuje všechny náznaky politického nátlaku. Leč podobné snahy o snížení Pilátovy viditelnosti, odpovědnosti či dokonce politické identity jsou nepřesvědčivé. Kdybychom předpokládali, že se Pilátův soud odehrál v atmosféře politické neutrality a nulového politického tlaku, unikala by nám fundamentální realita římského imperiálního světa. Evangelijní scény je třeba vykládat ve světle našich historických znalostí o soudobém světě a působení římských místodržících v něm. Mnohé komentáře ke všem čtyřem kanonickým evangeliím jednoduše opomíjejí, jak nesmírně mocnou a strategickou úlohu místodržící v římském imperiálním systému hráli. Když tuto informaci vezmeme při exegezi v potaz, z Piláta se najednou stane silná postava, která v Ježíšově popravě sehrála roli zcela zásadní. Jeho použití trestu smrti vůči provinčnímu potížistovi naznačuje, že politika příběhem zcela prostupuje; a že Pilát nebyl politicky neutrální, ani slabý a ani nikým k ničemu přinucený.

Vedle samotných evangelií máme o Pilátovi Pontském jen velmi málo přímých informací. Zmiňují se o něm dva židovští spisovatelé z prvního století: Flavius Josephus a Filón Alexandrijský. Jeho jméno se vyskytuje na nápise v Caesareji objeveném v roce 1961 a poté ještě na několika mincích. Na všechny tyto prameny, vč. evangelií, je nutno nazírat s ohledem na roli místodržících v římském imperiálním systému.

Pilát Ponský byl prefektem Judeje v letech 26–37. Dosazení do takového úřadu naznačuje, že pocházel z bohatého a vlivného římského rodu, který pravděpodobně měl vazby (a Pilát osobně nejspíše také) na císaře Tiberia. Filón a Josephus se zmiňují, že Pilát použil prostředky z jeruzalémského chrámového pokladu pro stavbu akvaduktu, což by ukazovalo na jistou necitlivost vůči židovským zvykům. Arogance a přehlíživost vůči všemu provinčnímu byla typická vlastnost římských elit.

Provinční místodržící jakožto ztělesnění římské moci v dané oblasti ve svých rukou koncentrovali obrovskou moc. Níže se podíváme na pět faktorů, které se při výkladu evangelijních scén často přehlížejí a vrhneme trochu světla na Pilátovu roli v Ježíšově popravě.

Náboženství rovná se politika

Římský svět neznal oddělení náboženství a politiky. Chrámy a jejich kněží hráli náboženskou i společensko-politickou úlohu a konkrétně v palestinské realitě to znamenalo, že příslušníci jeruzalémských kněžských rodů a jejich spojenci byli politickými předáky Judeje. Pilát zastupoval římský systém, který svůj původ odvozoval od nejvyššího boha Jupitera a činil si nárok na výkon vůle jeho i dalších bohů. V tomto světě politika je náboženství a náboženství je politika.

Toto propojení znamenalo, že Pilátovo angažmá v Ježíšově případu nebyl ojedinělý a izolovaný „náboženský“ problém. Ježíš se prohlašoval mluvčím božího království a byl vnímán jako král ztělesňující odpor, byť nenásilný, vůči římské moci i jeruzalémským elitám.

Římští místodržící Judeje

Úřad římského prefekta prosazoval římské zájmy a hájil hierarchický společenský řád. Prefekti ovládali vojenskou, politickou, soudní a ekonomickou sféru, často brutálním způsobem a ve prospěch vládnoucích elit.

Pilátova moc nad životem a smrtí by měla ovlivnit naše chápání příběhu Ježíšova ukřižování. Pilát není neutrální, slabá ani podružná postava. Není přinucen Ježíše ukřižovat proti své vůli – dá ho ukřižovat, protože je to v římském zájmu, který má v popisu práce chránit a prohlubovat.

Ukřižování

Způsob Ježíšovy popravy je veskrze římský. Římané domorodým úřadům výkon trestu smrti obvykle nesvěřovali, poprava proto byla čistě na Pilátově rozhodnutí. Ukřižování byl způsob smrti určeny pro odsouzence z nižších vrstev – na římské občany a příslušníky elit se nevztahoval – a sloužil jako exemplární trest pro ty, kteří narušovali římský společenský řád: uprchlé otroky, lidi, kteří ničili majetek mocných, zrádce a vzbouřence. Poprava ukřižováním proto nasvědčuje tomu, že Ježíš byl vládnoucí třídou vnímán jako hrozba pro status quo.

Ježíš hlásal o příchodu „boží říše“: řecký termín basileia, překládaný v tomto kontextu jako království, ale běžně označoval i státní útvary, včetně římské říše (Basileia tón Rhómaión). Jeho myšlenky ohrožovaly římskou říši jakožto alternativní představa o uspořádání světa. Byl chápán jako někdo, kdo si uzurpoval titul krále Židů, který ale mohli udělovat jedině Římané, a sice svým prověřeným a spolehlivým spojencům z řad židovské honorace. Kohokoliv dalšího, kdo by si takový titul nárokoval, bez váhání a bez milosti odstranili. Ježíš svým útokem na směnárníky v jeruzalémském Chrámu nepřímo zaútočil na židovskou kněžskou elitu, a to přímo v centru její moci. Ježíš proto nezemřel jako ubohý a nevinný člověk, na kterém se Pilát dopustil nespravedlnosti.

Spojenci Říma

Pilát a jeruzalémská kněžská vrstva byli spojenci. Uzavírání spojenectví s domorodou vládnoucí vrstvou byla běžná strategie, jakou Římané uplatňovali v provinciích v celé říši. Vedle daní a vojenské síly představovalo spojenectví s místní vrchností efektivní způsob, jak zabezpečit kontrolu nad porobeným územím. Společné zájmy v oblasti bohatství, moci a prestiže pak tyto aristokraty udržovaly pod římským vlivem.

Římský místodržící dosazoval (a také sesazoval) židovského velekněze. Velekněz Josef Kaifáš tak byl loutkou v rukou svých římských pánů. Vztah Římanů a židovských předáků nebyl vždycky hladký a bezproblémový, ale obecně fungoval; konkrétně v Judeji to znamenalo, že tři procenta elitních obyvatel ovládala devadesát sedm procent těch dole. Udržovat tyto vztahy vyžadovalo značnou politickou obratnost. Pokud jeruzalémští kněží vnímali Ježíše jako hrozbu pro svou moc, Pilát věděl, že jejich obavy je třeba brát velmi vážně. Jejich zájmy byly i jeho zájmy.

Ale do této politické hry se promítají i další aspekty. Na jedné straně Pilát potřebuje jeruzalémské kněze udržovat na své straně, a proto vyhoví jejich požadavku a nechá Ježíše odstranit. V Markovi i Matoušovi Pilát a jeho kněží manipulují davem, aby volal po Ježíšově smrti. Pilát tak může lidového vůdce popravit, aniž by riskoval lidové nepokoje. Na druhé straně ale židovským předákům potřebuje ukázat, že jakožto římský úředník je on jejich nadřízený a oni na něm závislí. V Evangeliu podle Jana je tento rozměr obzvláště patrný: Pilát jim předhazuje, že jsou poddanými Ježíše, jejich „krále“, a šikovně je vmanipuluje do pozice, kdy nahlas uznají, že jejich jediným právoplatným panovníkem je římský císař. V Evangeliu podle Lukáše Pilát nechá židovské předáky prosit o Ježíšovu popravu, ale zároveň se postará, aby vztah s nimi neutrpěl újmy.

Římská spravedlnost

Římané často pracovali s myšlenkou, že trest by měl odpovídat společenskému postavení odsouzeného, aristokrata a vesničana by proto za tentýž přečin nečekal stejný trest. Pilátova spravedlnost měla za cíl chránit příslušníky elit proti lidovým vrstvám, z nichž pocházel i Ježíš.

Např. jedna scéna z Evangelia podle Matouše nám nastiňuje tento dvojí metr. Když je Ježíš předán Pilátovi v L 27:1–2, líčení se přesune k Jidášovi. Verš 3 začíná: „Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili […].“ Volba slovesa je pozoruhodná, protože v této chvíli ještě žádný soud ani rozsudek neproběhl, ale Jidáš už pochopil, že vydání jeho Mistra Pilátovi se v podstatě rovnalo popravě: Jidáš, stejně jako každý jiný člověk prostého původu, věděl, jak je systém nastavený a jaká jsou pravidla hry.

Pro Piláta největší překážku pro Ježíšovo ukřižování představovala hrozba ozbrojeného odporu jeho přívrženců. Popravou „rádobykrále“ Pilát riskoval, že podnítí lidové povstání a v obyvatelstvu sny o svobodě židovského národa od římského jha – navíc ještě v době Pesachu, který byl připomínkou osvobození Židů z egyptského otroctví. V některých evangelijních podáních se Pilát ptá zástupu, co má s Ježíšem dělat. Neptá se ale proto, že by pochyboval o Ježíšově vině, nebo váhal odsoudit ho k smrti, ale spíše testuje vody, nakolik jsou lidé Ježíšovi nakloněni a ochotní se ho nahlas zastat. Dav, zmanipulován židovskými předáky a zastrašen římskou mocí, schválí Pilátův záměr. Pilát nám tak z vyprávění evangelií spíše vychází jako mazaný vykonavatel římské spravedlnosti.

Zdroj

Původní článek „Pontius Pilate: Roman Governor“ Warrena Cartera naleznete na jejích stránkách Bibleinterp.com.