Zoroastrismus v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 16. července 2016

Zoroastrismus, vzniklý před 3500 lety mezi kočovníky v asijských stepích, je jedním z prvních zjevených náboženství a významně ovlivnil dějiny světových náboženství. Promítá se do něj vliv indického védského náboženství a snad i střípky pradávné indoevropské minulosti. Jeho otisk dnes nalezneme v severním buddhismu, židovství, křesťanství i islámu. Zoroastrismus byl státním náboženstvím v Íránu v období od 6. století př. n. l. do 7. století našeho letopočtu. Většina informací o jeho proroku Zarathuštrovi (Zoroastér, Zardušt), synovi Pourušáspy z kmene Spitamovců, pochází z jeho gáth, 17 zpěvů, jejichž autorem je sám Zarathuštra a které po staletí uchovávala zoroastrovská komunita. Gáthy jsou vášnivé projevy, mnoho z nich adresované přímo Bohu, a jejich básnická forma je vůbec nejstarší z íránské literární tvorby. Jazyk byl pomocí paralel ze severštiny datován až do indoevropského období. Zarathuštrovo učení se z generace na generaci předávalo ústním podáním, sepisováno začalo být až v parthském období (3. století př. n. l. – 3. století n. l.). Dodnes dochované památky ale pocházejí až z období sásánovského (7. století) a jejich jazykem je středoperština (pahlaví).

V gáthách se sám označuje za „zaotara“, kvalifikovaného kněze, který dovedl skládat „manthry“ (sanskrtské mantry) inspirované mocným zaříkáváním. Pro kněžská studia začínali chlapci studovat již ve věku kolem sedmi let; dospělosti dosahovali v patnácti. Zarathuštra se tak stal knězem pravděpodobně v tomto věku. Také se nazýval „vaedemna“, „ten, který zná“, a několik let strávil na cestách (v bezdomoví) hledáním pravdy. Jazyk, v němž jsou gáthy sepsány, je archaický a příbuzný s jazykem indických Rgvéd (1700 př. n. l.). Nejlepší odhad doby Zarathuštrova působení založený na lingvistických dokladech jsou roky 1700 – 1500 př. n. l. V gáthách i pozdějších středoperských dílech je zmíněno, že mu bylo třicet let, když se mu dostalo jeho zjevení. „Sešel dolů k řece pro vodu, a tu uzřel zářící postavu, která se mu představila jako Vohú Mana, ‚Dobrý cíl‘, Světlo zavedlo ho k Ahuru Mazdovi, pánu moudrosti, a pěti jiným zářným bytostem, před nimiž na zemi neviděl svůj vlastní stín, a tehdy mu bylo odhaleno zjevení.“

Zarathuštra provedl změny v již existujících náboženských systémech a praktikách. Starobylý Ahura Mazda, strážce „ašy“ (vesmírného řádu), se stal nestvořeným Bohem, který existoval věčně a byl stvořitelem všeho, co jest dobré, včetně ostatních benevolentních bohů a božských bytostí. Zarathuštra si uvědomil, že moudrost, spravedlnost a dobrota byly přírodou naprosto oddělené od takových věcí, jako špatnost a krutost. Síly zla se projevovaly v podobě Angry Mainju (Zlého ducha), jenž byl rovněž nestvořený, avšak neznalý a špatný, a jenž stal se úhlavním nepřítelem Ahury Mazdy. Obě prvotní bytosti učinily vědomou volbu, zda být dobrým či zlým. I lidé mají na výběr, ale v ideálním případě si zvolí cestu dobra. Lidem byla tedy dána volba mezi dobrem a zlem – takový princip byl zcela přelomový a objevuje se později i ve všech ostatních velkých náboženstvích, které se na Blízkém východě zrodily: židovství, křesťanství a islámu. V archaických náboženských systémech záleželo ponejvíce na tom, jak udržet vesmírný či přírodní řád. Nyní se k tomu přidal koncept vesmírné spravedlnosti: posmrtný život, v němž bylo dobro odměňováno a zlo trestáno na základě činů provedených za života.

Ahura Mazda stvořil svět s vědomím, že Zlý duch na něj zaútočí a on se s ním bude muset pustit do boje. Ale také věděl, že to bude on, kdo ze zápasu vyjde jako vítěz a následkem toho se celý vesmír stane už zcela a navždy dobrým. To byl i jeho důvod ke stvoření světa, jak ve své materiální, tak duchovní formě. Stará kosmologie a mýtus o stvoření světa (kosmogonie) v sedmi krocích u Zarathuštry nabývá jiného významu. První čin Ahury Mazdy bylo vyvolání šesti nižších božstev (Ameša Spenta) skrze svého Ducha svatého (Spenta Mainju), s kterýmižto utvořil velkou sedmici. Každý ze sedmi reprezentoval či symbolizoval jedno ze sedmi stvoření. Následně každý ze šesti vyvolaných bohů vyvolal další benevolentní božstva z íránského pohanského pantheonu. Ahura Mazda rovněž vyvolal další božstva, jako např. Mithru, Apam Napat, Sraošu, Ašu nebo Geuše Urvána. Šestice jednala a pracovala společně s Ahurou Mazdou na porážce sil zla; říkalo se jim jazatové (v moderní perštině: ejzad), což znamená „uctíváníhodné bytosti“ a plnili funkci „nesmrtelných svatých“.

Doktrína nesmrtelných svatých je klíčová pro porozumění zoroastrismu. Šestice vyjadřuje kvality a vlastnosti Ahury Mazdy a může také těmito kvalitami obdařit spravedlivé lidi. Vohú Mana (Bahman) reprezentuje „dobrý cíl“, Aša Vaništa znamená „nejvyšší spravedlnost“ a Spenta Armaiti zosobňuje „svatou oddanost“. Chšatra Vairja představuje „dobrou vládu“ a reprezentuje vnitřní sílu, kterou potřebuje každý člověk k tomu, aby vyzařoval spravedlnost. Poslední dvojící je Haurvatát a Amritát, zdraví a dlouhý život. Jména šestky jsou také zároveň názvy prvních šesti měsíců moderního perského kalendáře. Nejenom, že reprezentují různé aspekty moudrého boha, ale každý z nich je zároveň zodpovědný za ochranu jedné stvořené věci. Chšatra Vairja je pánem oblohy a Spenta Armaiti je ochránkyní matky země. Haurvatát chrání zdraví a vodstvo, zatímco Amritát ochraňuje rostlinstvo. Vohú Mana byl ochráncem všech zvířat a byl i mocným symbolem kreativního dobra. Aša Vaništa byla patronkou ohně a nakonec samotný Ahura Mazda, který chránil člověka, jeho inteligenci a možnost svobodné volby.

Posmrtný život existoval. Všechny smrtelné duše budou vzkříšeny a poté souzeny a potrestány či odměněny podle činů během života. Duše po smrti překročily most (most Činvat podle Avesny, as-Sirát v Koránu), kde je božstva zpovídala, aby určila, zda je duše hodna vstoupit do ráje, sluncem zalitého místa, kde všechny myslitelné rozkoše byly možné. Hříšné duše přepadnou z mostu a ocitnou se v podzemním království pekelném. Koncept pekla, místa plného utrpení, kterému vládne Angra Mainju (Ahriman, koránský Šajtán), ale také nebe, vzkříšení a individuálního soudu jsou Zarathuštrovy vlastní myšlenky. Všechny tyto doktríny hluboce ovlivnily pozdější náboženský vývoj na Blízkém východě, čili židovsko-křesťanskou a islámskou tradici.

Vstup do ráje byl na dosah pro každého – ženy stejně jako muži, kněží i válečníci, páni i kmáni, ti všichni se mohli dostat do nebe. Most Činvat se stal místem morálního soudu. Lidé jsou souzeni nejen na základě toho, jakou poskytli oběť, jak vroucně se modlili a obětovali, ale také podle svých etických výsledků. Soudu předsedal Mithra, vedle něho byl přítomen Sraoša (Sorúš) a Rašnu, jazata spravedlnosti, který drží váhy spravedlnosti. V indických védách jsou duchové přivedeni dvěma psy (posly pána podsvětí Jamy), zatímco v Avestě na duchy čekají u mostu. Psi jsou dodnes zoroastriány chováni v úctě a je-li to možné, bývají bráni na pohřby.

Již existující mýtus o stvoření světa byl dále rozvinut. Většinu zoroastrovských mýtů v sobě obsahuje středoperský text ze sásánovského období zvaný Bundahišn, Základ stvoření. Nejprve bylo všechno stvořeno ve stavu, který se středopersky označuje jako „ménóg“, což znamená „duchovně nehmotný“. Tento svět byl stále ještě dokonalý, nedotčený silami zla. Jakmile Angra Mainju zaútočil, Ahura Mazda stvořil hmotný svět, fyzično, neboli „gétíg“. A bylo to právě zde, v hmotném světě, kde se bitva s nečistými silami odehrála. Božské bytosti shromáždily své síly a podnikly protiútok, jenž si ovšem vyžádal své oběti. Amritát vzal prvotní rostlinu, rozmačkal ji a tak poprvé vznikl posvátný výtažek haoma, kterýžto s pomocí mraků a deště roznesl po celém světě. Obětováni byli také první člověk s prvním býkem, aby z nich následně mohla vzejít všechna ostatní zvířata i první lidský pár.

Stvoření je první ze tří událostí, do nichž je drama kosmických dějin rozděleno. Druhou události byl věk smíšení, během něhož se na světě mísilo dobro a zlo. Angra Mainju podniká útoky se svými démonickými pomocníky (daivy) a všelikými roztodivnými mocnostmi pekelnými. Do boje zasáhnou i lidé, kteří jsou požádáni, aby pomohli silám dobra proti silám zla. A třetím obdobím se nazývalo oddělení, kdy je dobro a zlo odděleno navždy a svět se navrátí zpět do svého původního dokonalého stavu. Zarathuštra lidem nabízí smysl života (boj proti silám zla) a vyargumentované vysvětlení jejich nářků i těžkostí pozemského života. Všechno utrpení na ně přivolal Zlý duch a boj na straně dobra a přijetím vůle všemocného stvořitele dojde ke zničení zla, a tím pádem i lidského strádání. Jejich vesmír měl počátek i konec: v roce 12 000 budou síly zla poraženy silami dobra jednou pro vždy.

Časů pro motlitby se zavedlo pětkrát více a byla přidána i dvě nová dělení. Jedno z nich, rapithwa, začínalo v poledne, ideálním momentě, v němž se čas zastavil při stvoření. Rapithwa pak pokračovalo až do odpoledne. Druhé začínalo o půlnoci a trvalo do rozednění. Mithra ochraňoval první sluneční paprsky za úsvitu. V zimě rapithwa zašel pod zem, kde chránil kořeny rostlin a prameny vod. Každodenní motlitby k Mithrovi začínaly za úsvitu a od té doby se staly pevnou součástí íránských denních motliteb. Íránská literatura islámského období je plná narážek na brzké ranní motlitby, jež mají původ v motlitbách k Mithrovi.

Sedm stvoření se svými patrony, včetně Ahury Mazdy, bylo oslavováno během sedmi zasvěcených svátků známých jako gáhanbáry, příčemž nourúz byl z nich považován za nejvýznamnější. Původně se jednalo o vcelku obyčejné pastýřské a zemědělské svátky, které odstartovaly brzy ráno motlitbami a pokračovaly veselými shromážděními s tancem, hudbou a spoustou jídla a pití. K oslavě dalších božstev a 12 jazatů, kteří dali jméno dvanácti měsícům, také vznikly zvláštní svátky.

Zoroastriánství v Íránu existovalo již v době, kdy vznikly státy Médů a Peršanů. Oba národy jej vnímaly jako tradiční náboženství, se zakotvenou doktrínou, obřady a kánonem v avestovském jazyku. Nemáme důkaz, že by zoroastrovská literatura byla sepsána v tomto období, spíše se tradice předávala ústně z generace na generaci. Tvrzení pozdějších Íránců, že Alexandr Veliký nechal posvátné texty zničit je nepodložené. Perští králové se ve svých výnosech a nápisech mnohokrát odvolávají na Ahuru Mazdu, Zarathuštra ale zmiňován není. Nicméně podle řeckých pramenů se dcera krále Kýra jmenovala Hutaosá (řecky Atusa), tedy stejně jako manželka krále Víštáspy, Zarathuštrova královského patrona a dobrodince.

Oltáře a posvátné ohně, ale také vyobrazení králů a jiných hodnostářů stojících čelem k ohni, byly k nalezení na všech významných místech. Důležitým momentem byla asimilace cizí bohyně, patrně asyrsko-babylónské Ištar, paní planety Venuše a patronky lásky a války. Řekové jí nazývali Afrodíté Anaítis, z perského Anáhitá (Nahíd). Anáhitá pronikla mezi nejvyšší zoroastrovské bohy a vedle Ahury Mazdy, Mithry a génia vítězství Verethraghny patřila k nejuctívanějším íránským božstvům. S ní přišla také zásadní změna. Bohyně-matky byly na starověkém Předním východě zpodobňovány a uctívány v podobě soch a Artaxerxés II. byl první perský král, který kult bohyně Anáhity zavedl. Ke konci achaimenovského období měly chrámové a dynastické ohně a vyobrazení pevné místo v zoroastrovském kultu. Také v této době, kdy rostl význam i počet vyznavačů zoroastrismu, se objevuje stále větší počet kněží se svou hierarchií, která postupem času nabírala na síle a vlivu.

Další vývoj, který časově také spadá do vlády Achaimenovců, se týká víry ve spasitele světa – Šaošjanta. Ke spasení mělo dojít ve třech etapách, každá končila příchodem spasitele zrozeného ze semene prorokova a panenské matky. Poslední byla nejdůležitější a tato doktrína umožnila skloubit Zarathuštrovo poselství o naději se starobylou íránskou tradicí o sestupu lidstva ze zlatého věku Yimy (Džamšíd/Džam) do pokleslé současnosti. Zurvánovská hereze je také novým vývojem, který se udál v achaimenovském období, a i když v době svého vzniku úspěšná nebyla, měla vliv v pozdější době za dynastie Sásánovců. Zurvánovci věřili, že Zurván (čas) nepředstavoval pouhý rámec pro kosmické události, ale ve skutečnosti je řídil. V sásánovském období byl tento koncept neúspěšně využit k vytvoření monoteistické víry, kdy Ahura Manza a Angra Mainju byly dvojčaty zrozenými ze Zurvána.

Zoroastrismus se šířil do všech koutů Íránu – do perských domácností, státní správy i vojska. Značně utrpěl za Alexandrovy invaze do Persie v roce 331 př. n. l., kdy během války i v období po ní zemřelo mnoho kněží, učitelů a právníků, kteří byli nositeli ústní tradice. Vypleněna a zničena byla také řada chrámů. Seleukovci, kteří v Íránu po pádu Achaimenovců vládli, byli ctiteli řeckého náboženství a navíc se prohlašovali za božské bytosti, čímž se odcizili zoroastrovským kněžím. Řekové v Íránu a Baktrii (Afghánistánu) zakládali města, která osídlili jejich vojáci a osadníci, ale svoboda náboženského vyznání přetrvala a Íránci se tak mohli i nadále držet svých božstev.

Se Seleukovci se do Íránu dostali i řečtí bohové, jejichž sochy zdobily veřejná prostranství. Došlo i k identifikaci řeckých bohů s íránským jazaty: Zeus a Apollón byli ztotožnění s Ahurou Mazdou a Mithrou, Héraklés Vítězný se stal Verethraghnou, zatímco Níké a Demétér nahradily Aši a Spentu Armaiti. V roce 141 př. n. l. parnský náčelník Mithridatés I. z rodu Arsakovců dobyl Seleukii na Tigridu. Mithridatés se pravděpodobně narodil a vyrostl v Parthii a parthsky i hovořil. Za vlády Mithridata II. Arsakovci ovládli Seleukovce a tak se zrodila slavná parthská říše. Parthští králové následovali řeckého příkladu a prohlašovali se za potomky bohů. Taková věc sice odporovala zoroastriánským principům, ale zoroastriáni proti tomu otevřeně neprotestovali, což by naznačovalo, že jejich kněžstvo s novými vládci spolupracovalo. Zoroastrovští kněží se nesnášeli s Řeky a tak podpora novým vládcům, včetně přistoupení na podmínky jejich vlády, jim zajistilo zastoupení u královského dvora. Za „božskou rasu“ se později prohlašovali i sásánovští panovníci.

Značná část našich poznatků o zoroastrismu v době parthské pochází z oblastí mimo vlastní Írán, ale dnešní Arménie a území dalších bývalých sovětských svazových republik. Arméni byli po staletí vyznavači zoroastrovství, ale později konvertovali křesťanství a stali se chráněnci Římanů. Arméni uctívali Aramazda (parthské jméno pro Ahuru Mazdu) jako „stvořitele nebe a země“ a „otce všech bohů“. Spendaramet (Spenta Armaiti) byla ctěna jako ochránkyně země. Uctívány byly také Haurvatát s Ameretat (Amritát). Jsou doloženy existence chrámů zasvěcených Mirhovi (Mithrovi) a Anáhitě, vznešené paní a matky všech znalostí. Historikové Strabón, Pausaniás i římský špeh Isidoros z Charaxu, popisují chrámy ohně a zmiňují se o kultech obrazů. Dochovala se nádherná bronzová hlava bohyně (k nerozeznání od řecké Afrodíty), podle nápisu znázorňující Anáhitu. Jedná se o jeden z mála výtvorů, který se dochoval do současnosti navzdory křesťanskému a islámskému ničení ikon a artefaktů znázorňující lidské postavy a další živé bytosti.

Tři hlavní posvátné ohně – Ádur Burzén-Mihr, Ádur Farnbág a Ádur Gušnasp – byly uctívány již v této době. Bylo to v parthském období, kdy oblast v jihovýchodním Íránu známá jako Graghiana, získala jméno Sakastán, podle kmene Saků, kteří zde žili. Sakové se stali zoroastriány a přijali i místní kulturu. V čase se jejich folklórní příběhy o jejich velkém válečném hrdinovi jménem Rostam promísily s legendami o kaviích, předcích avestovského krále Víštáspy. Tito hrdinové se do dnešní doby přenesli díky Firdausího fenomenálnímu překladu avestovské mytologie a dalších dávných íránských příběhů ve svém velkolepém eposu Šáhnáme. Další zajímavý vývoj v parthském období zoroastrismus zaznamenal, když došlo k umělému datování Zarathuštry a také k tomu, že celou avestovskou tradici si uzurpovala kasta mágů pro svůj rodný kraj v severní Médii (dnešní Ázerbájdžán, popřípadě starověká íránská provincie Atropatena). Zjednodušeně řečeno: lidé, místa a události v severovýchodním Íránu dostávaly nové asociace s íránským severozápadem. Zarathuštra a kaviové byli zasazeni do této oblasti, která byla ztotožňována se svatou zemí Arjanem vaédžó – legendární pravlastí íránského lidu. Rovněž máme zprávy o tom, že arsakovský král Vologaisés I. (Valagaš) do všech provincií poslal příkaz uchovat veškerou avestovskou tradici, ať již psanou nebo ve věrohodném ústním podání. Výsledkem této snahy byla monumentální kniha Vendídád (Zákony proti démonům), jejíž značná část se dochovala v opisu pocházejícím ze sásánovského období.

Sásánovci byli dědičnými ochránci Anáhitina chrámu ve městě Stachr v provincii Persida. Počátkem 3. století jeden z členů dynastie Pápak svrhl místního knížete a chopil se sám moci. Jeho syn Ardašír pak odstranil i posledního parthského krále Artabana V. Ardašír byl schopný stratég a organizátor, který dovedl využít náboženskou propagandu jako nástroj k šíření své moci. S pomocí neméně obratného velekněze Tansara Ardašír dovedl přesvědčit národ, že jen jejich verze zoroastrismu je ta správná a ryzí. Byly provedeny reformy kalendáře a byla zřízena jednotná centrálně řízená zoroastrovská církev, která nahradila do té doby navzájem poměrně autonomní lokální obce. Vznikly také nové texty jednotného avestského kánonu, který schválil samotný Tansar. Jak k tomu došlo, nám popisuje Dénkard (Zákony náboženství, středoperské dílo z 10. století shrnující znalosti zoroastrovského náboženství), kde je jasně vyřčeno, že „výklad veškerého učení mazdaistického náboženství spočívá na našich bedrech“. Náboženská tolerance, tak typická pro íránské panovníky od Kýra Velikého až po Artabana, byla ještě více upozadněna během působení dalšího velekněze – Kartíra – za vlády Šápúra I.

Sásánovci byli nakloněni uctívání soch nebo ikon a ze svých chrámů takové předměty odstraňovali. Nahrazovali je pak oltáři a posvátnými ohni. Místní obyvatelstvo se tomu ale bránilo a tak jejich snaha nebyla nikdy zcela úspěšná. Skalní rytiny v Nakš-e Rostam ukazují Ahuru Mazdu s korunou na hlavě, důtkami v jedné ruce a panovnickým diadémem v druhé. Anáhitá a Mithra jsou rovněž vyobrazeni na řadě rytin, které sloužily jako kultické obrazy. V pozdějším období následovalo několik dalších reforem kalendáře a perština se stala jediným oficiálním jazykem říše. V důsledku toho byly všechny náboženské spisy, včetně sekundární literatury (jako třeba Zend, což jsou komentářové spisy k Avestě), byly přepsány do středoperštiny. Zásadní inovací bylo vytvoření nové avestovské abecedy, která vznikla přidáním nových písmen k písmu pahlaví (v němž se zapisovala středoperština) z doby v polovině sásánovského období. Nová abeceda měla 46 písmen, oproti dosavadní s méně než dvaceti, a umožňovala zachycení každé samohlásky a souhlásky. Díky tomu bylo možné přesně přepsat starobylou ústní tradici.

Kněžím se podařilo zachránit všechny dochované avestovské texty. V době krále Husrava I. se ustanovilo rozdělení Avesty na 21 knih (nask) a byla dokončena velká sásánovská Avesta. Jednadvacet knih či rozdělení koresponduje s jednadceti slovy Ahunvarovy (Ahuna Vairja) motlitby; knihy se pak dále dělily do tří skupin po sedmi. První skupina obsahovala gáthy a všechny texty s nimi spojené; druhá učeneckou a komentářovou literaturu; a třetí byly traktáty s pokyny pro kněze (např. Vendídád), právnické spisy a další, jako třeba jašty (motlitby). Opisy tohoto masivního díla se poslaly nejvyšším kněžím v provincích Persida, Médie, Parthie a Sakastánu, kde byly umístěny v knihovnách zdejších chrámů. Co se dnes z avestovské literatury dochovalo tak právě pochází z této velkolepé sbírky pořízené v sásánovském období.

Poslední sásánovský panovník Jazdkart III. nalezl smrt v Mervu v roce 651. Arabská expanze do Íránu byla něco docela jiného, než vpád Alexandra Velikého. Útoky čerstvě konvertovaných muslimů na perská a byzantská území se nesla v duchu koránského verše z deváté súry Pokání (9:29): „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ Korán za „lidi knihy“ – neboli dhimmí – výslovně považuje židy, křesťany a sabejce (5:69), čili náboženství mezi Araby již v té době rozšířená. Muslimové tyto lidi postavili před tři možnosti: konverze k islámu, smrt, nebo placení zvláštní daně z hlavy (tzv. džizja). Pro jiné nevěřící, jako třeba vyznavače buddhismu a dalších náboženství, měli jenom dvě volby: konverzi, nebo smrt. Zoroastriáni teoreticky patřili do oné druhé kategorie, ale vzhledem k jejich obrovskému počtu muslimům nezbylo nic jiného, než je uznat za lid knihy.

Jakmile tedy islámská expanze skončila, a s ní i všechno vraždění, zotročování, plenění a pálení, byly dohodnuty mírové podmínky pro Írán a muslimští vládcové začali s vybíráním poplatků. V jednom případě měli obyvatelé města Rej a přilehlého okolí zaplatit 500 000 dirhamů, avšak podařilo se jim zachránit, co zbylo z jejich chrámů. Muslimové převzali sásánovský daňový systém a džizja se stala speciální položkou, daní z hlavy, pro nemuslimské obyvatelstvo; jak káže súra 9:29 o „ponížení těch, kdož nevěří v Boha“, byla přijata zvláštní opatření k tomu, aby se zajistilo, že nemuslimové budou v době placení daní poníženi. „Dhimmí museli při placení stát, zatímco výběrčí úředník (emír) seděl. Dhimmí musel při placení pocítit, že je v podřadném postavení. Své peníze podává s otevřenou dlaní a emír tak peníze bere shora – plátcova ruka se nachází pod tou jeho. Emír mu pak vytlačí znamení na krk a pochop, který stojí před ním, člověka následně hrubým způsobem odežene. Veřejnost se smí této podívané účastnit.“

Zákony a omezení, které platily pro nemuslimy, byly nejtužší v období po vládě prvních čtyř ortodoxních chalífů. Bezprostředně po islámské expanzi většina Íránců zůstala věrná zoroastrismu i navzdory tomu, že v novém mocenském uspořádání pro tuto víru nebylo místo. Nicméně tato situace netrvala věčně a násilné konverze k islámu pomalu ale jistě ukončily existenci zoroastrovského Íránu. „Celkem třikrát arabský velitel jménem Qutajba ibn Muslim přinutil obyvatelstvo Bucháry ke konverzi, ale oni pokaždé odpadli a stali se nevěřícími. Počtvrté se již města zmocnil a přes mnohé obtíže jim jejich náboženství maximálně znepříjemnil. Qutajba obyvatelům města nařídil, aby jednu polovinu svých domů přenechali Arabům. Nechal stavět mešity a ničil všechny stopy nevíry. Vystavěl velkou mešitu a lidem přikázal účastnit se pátečních motliteb – tou velkou mešitou byl jejich někdejší chrám.“ Arabové uvrhli tisíce Íránců do otroctví a jedinou cestou z něj byla konverze k islámu, protože jedině muslimové nemohli propadnout stavu otrockému. A toho využili a konvertovali mnozí. Všechny tyto tlaky, ponižující zacházení při platbě džizjy, ničení starých chrámů i nucené konverze, nakonec vyústily v to, že masy Íránců začaly přestupovat na islám. Existují doklady o muslimských vládcích vynucujících hromadné obřízky čerstvě konvertovaných mužů, aby se zajistilo, že se dotyčný stane skutečným muslimem. Arabský místodržící v Sogdianě jednoho dne stál před problémem, kdy 7000 nových konvertitů naráz odpadlo od islámu zpátky k zoroastrismu i poté, co byli donuceni k obřízce. Prameny z Tabaristánu ukazují, že arabští výběrčí daní v 8. století se k zoroastriány nakládali velmi povýšeně, např. jim strhávali jejich posvátné opasky a výsměšně jim je pověsili kolem krku.

Největší úder však starobylému náboženství i íránskému nacionalismu byl uštědřen za vlády Umajjovců, kdy bylo opuštěno používání středoperštiny (psané v písmu pahlaví) a místo ní se jediným jazykem státní správy stala arabština. K této změně došlo kolem roku 700 a podtrhovala trvalost arabské přítomnosti v zemi. Tato změna si vyžádala obecnou znalost arabského jazyka a ještě více tak rozšiřovala propast mezi muslimskými Íránci a jejich zoroastrovskou minulostí. Mnoho Íránců vyvinulo obrovské úsilí k zachování starodávného kulturního dědictví: vznikly tak překlady středoperských knih nejprve do arabštiny a později do novoperštiny (fárší). Většina literatury z předislámského období byla zachráněna tímto způsobem, snad nejslavnějším příkladem je velká sásánovská kronika Chvadáj-Námag (Kniha králů), jež byla přeložena do elegantní arabštiny. Firdausí svým vynikajícím překladem Šáhnáme do novoperštiny nejen zachránil pro budoucnost staré zoroastrovské mýty i kapitoly z íránských dějin, ale i vytvořil jedno z nejvýznamnějších perských literárních děl a kulturní ikonu.

Další rána pro zoroastrismus přišla, když se muslimských Íráncům podařilo upravit tradici tak, aby dávala zdání, že je islám částečně také íránským náboženstvím – a to tím, že si osvojili šíitský islám. Vznikla legenda o tom, že se Husajn, syn čtvrtého chalífy Alího, oženil se sásánovskou princeznou jménem Šahrbánú (Paní země). Tato zcela fiktivní postava pak měla mít s Husajnem syna a v důsledku toho Íránci podpořili šíitské hnutí, jakož i nárok potomků Alího na chalífát. Hnutí vedlo k vítězství dynastie Abbásovců (kteří se prohlašovali za potomky proroka) nad Umajjovci v roce 750. Abbásovci znovuoživili velkolepost sásánovského dvora i jeho autoritativní přístup ve věcech náboženství. Zpočátku přizvali ke svému dvoru celou řadu Íránců, ale postupem času se jich zbavili a popravili je, včetně Abú Moslema Chorásáního, který měl na vzniku abbásovského chalífátu přímý podíl.

Abbásovci se pro zoroastrismus ukázali jako nebezpečný protivník. Za jejich vlády islám v Íránu zakořenil a vzkvétal. Na druhou stranu však íránský islám do sebe vstřebal určité zoroastrovské prvky; pohřební rituály, zákony o čistotě, ale i kult dvanácti svatých (imámů) má kořeny v uctívání dvanácti jazatů. Spasitele (Šaošjanta) nahradil Pán času, který je podle šíitů skrytý a objeví je, podobně jako Šaošjant, v soudný den, porazí síly Satana, obnoví víru a naplní zemi spravedlností.

V 9. století se v Íránu stále daly najít chrámy ohňů. Avestovské texty byly sesbírány, ale již jedna kapitola z jednadvaceti byla ztracena úplně. Al-Masúrí, arabský historik, který v 9. století navštívil Stachr, popisuje jeho devastaci; jak kdysi velkolepé město s chrámovým komplexem a bohatou knihovnou bylo zničené a opuštěné. Během muslimského vpádu ve Stachru zahynulo 40 000 Peršanů, mezi nimi i většina příslušníků aristokratických a vzdělaných rodin, kteří položili život při obraně města. V 10. století se začaly objevovat lokální íránské dynastie, které ovšem již byly veskrze islámské a sloužily chalífátu. Mezi nimi například rod Sámánovců z Chorásánu (874–999), který sice odvozoval svůj původ od Bahráma Čóvéna, nicméně zoroastrismu se zřekl ve snaze získat si přízeň chalífy. Někdy v této době z Chorásánu odešla skupina zoroastriánů do Indie, kde posléze položila základ zoroastrovské komunity v Gudžarátu. Zoroastriáni v Indii mohli své náboženství vyznávat svobodně beze strachu před pronásledováním ze stran místních indických vládců, a tak mohli prosperovat a vyvíjet se paralelně vedle původní komunity v Íránu. V průběhu 19. a 20. století indičtí zoroastrovci podporovali své souvěrce v Íránu morálně, vzděláním i finančními prostředky.

Na počátku 11. století do Íránu ze střední Asie vpadli seldžučtí Turci. Seldžukové byli vesměs muslimové, kteří se víry zhostili s horlivostí a spolu se svými vzdálenými příbuznými – Ghaznovci – zahájili novou vládu teroru, kterou doprovázely masakry, pálení knih i násilné konverze. Po nich ve 13. století přišlo ještě něco mnohem horšího – vpád Mongolů –, kteří skoncovali se Seldžuky i abbásovským chalífátem v Bagdádu a zpustošili celé provincie, zničili tisíce vzácných knih od všech náboženství. Zoroastriáni ztratili větší část svých spisů, včetně kopií sásánovské Avesty. Fárs (starověká Persida) byla jedna z mála provincií, které byly mongolské invaze ušetřeny tím, že včas kapitulovaly. Fárské zoroastrovské obce, které se nacházely již jen v několika městech v severní části provincie, jmenovitě Jazdu a Kermánu, svou literaturu dokázaly uchránit. Jejich spisy vedle těch, které zachránili zoroastriáni v Indii, tvoří páteř toho, co ze starobylého náboženství a jeho literatury ze sásánovské doby zůstalo. Během následujících dvou set let se zoroastrovci intenzivně snažili opisovat a uchovat těch několik málo dochovaných textů, z nichž některé měly vzdělané zoroastrovské rodiny ve svých soukromých sbírkách.

V období 16. – 18. století zoroastriáni, podobně jako židé nebo křesťané, trpěli útlakem ze strany Safíovců. Safíovci, kteří byli horlivými šíity, vůči náboženským menšinám vedli restriktivní politiku a z hlediska lidských práv je jejich vláda vůbec nejhorší v dějinách Íránu. Šáh Abbás Veliký nechal velký počet zoroastriánů – „gabrů“, jak se jim od islámské expanze říkalo, což znamená nevěřící – přivést do Isfahánu za účelem nucených prací. Italský cestovatel Pietro della Valle, který město navštívil, napsal, že „gabrové“ žili v okrajové čtvrti města, kde se nacházelo asi 3000 domů, všechny jednopodlažní, bez jakýchkoliv okras a odrážející chudobu jejich obyvatel.

Jean Chardin, francouzský cestovatel, který navštívil safíovský dvůr, si poznamenal, že tito staří Peršané s „jemnými a prostými způsoby žijí mírumilovně pod vedením svých starších, z jejichž řad si volí svého předáka“. Jiný francouzský cestovatel a obchodník, Jean-Baptiste Tavenier, si v 17. století povšiml problémů, jakým zoroastrovské ženy musely čelit kvůli zákonům o čistotě během menstruace. Během ní byly izolovány, nesměly se dotýkat ohně a vody, protože by pak byly považovány za nečisté. Čas izolace byl ukončen rituální koupelí a skromnou hostinou. Cestovatelé se rovněž zmiňují, že zoroastriány na rozdíl od muslimek nechodily zahalené a také se nestranily společnosti cizích mužů. Zoroastrovští muži a ženy také nežili odděleně, jako muslimové.

Zoroastriáni ale před tyranií uniknout nemohli. Podle jedné pověsti šáh Abbás slyšel o velkolepé knize „gabrů“, jejímž autorem byl samotný Abrahám a kterou uchovávali v jedné ze svých knihoven. Šáh proto nařídil jejich starším, aby mu svou knihu přivezli. Ale protože Abrahám žádnou knihu nenapsal, nechal zoroastrovské staršiny popravit. Safíovská dynastie byla svržena Afghánci a jejich zápasu padla za oběť i zoroastrovská čtvrť Gabr-Mahalle, která se nacházela na předměstí Kermánu, mimo městské hradby. Téměř všichni její obyvatelé zahynuli a čtvrť již poté nebyla nikdy obnovena; její zříceniny byly patrné ještě v polovině 20. století. Zoroastrovci i další náboženské menšiny zažily krátké období tolerance za dynastie Zandíovců, ale později za Kádžárovců byli opět pronásledováni.

Bodem obratu pro zoroastriány přišel, když se zoroastrovskou literaturou začali v 18. století zabývat evropští badatelé. V té době zažívala zoroastrovská komunita v Indii svůj rozkvět, zatímco komunita v Íránu bojovala o holé přežití. Orientalisté z různých evropských zemí ve spolupráci s univerzitami a učenými společnostmi studovali, sbírali a překládali texty z Indie a posléze i z Íránu. V polovině 18. století pořídil francouzský indolog Anquetil du Perron první poměrně zdařilý překlad Avesty původem z indické sbírky do moderního evropského jazyka. V překladu byly zahrnuty všechny dochované avestovské texty, s rituálními návody i řadou neocenitelných osobních poznámek a pozorování ohledně obyčejů a rituálů indických zoroastrovců. Přeložen byl také Bundahišn. I když je Perronův překlad v současnosti již zastaralý, jeho práce otevřela dveře pro více než století vědeckého výzkumu tohoto starověkého náboženství i jeho zapomenutých stoupenců v Íránu a Indii. Překlady v tehdejší době Evropany ohromily a šokovaly, a zoroastrismus tak konečně našel své právoplatné místo v dějinách blízkovýchodních zjevených náboženství.

Íránská konstituční revoluce v roce 1906 přinesla nový koncept občanství založený na národnosti a nikoliv na náboženské příslušnosti. Židé, křesťané a zoroastriáni se stali íránskými občany, i když byli pořád ještě vyloučeni z řady vysokých pozic ve státní správě, které mohli zastávat pouze šíitští muslimové. Bahájové nebyli za legitimní občany uznáni vůbec. Na prahu 20. století byla zoroastrovská komunita stále ještě soustředěná v Jazdu a okolí Šarífabádu, kde mělo své středisko zoroastrovské kněžstvo. V 70. letech však již většina žila v hlavním městě Teheránu. Vláda dynastie Pahlaví byla nejšťastnějším obdobím pokud šlo o náboženské a kulturní svobody; íránským zoroastriánům se vedlo tak dobře, jako jejich bratrům v Indii; ba dokonce se někteří z nich do Íránu i přestěhovali. V roce 1960 se v Teheránu konal první Světový zoroastrovský kongres. Obě komunity, íránská a indická, usilovaly o reformu a modernizaci, k čemuž v případě některých aspektů v oblasti doktríny i došlo. Šáhové z dynastie Pahlaví propagovali starou předislámskou Persii a podporovali její výzkum. Nové archeologické nálezy se spoustou studií, překladů a kvalitních výzkumů špičkových odborníků vyprodukovaly pro pochopení zoroastrismu přelomovou literaturu. Íránský vědec Ebráhím Púrdavúd zoroastrismus zpopularizoval u široké íránské veřejnosti svými překlady avestovských spisů do moderní perštiny. K vědcům, kteří výrazným způsobem přispěli k poznání zoroastrismu, patří také profesorka Mary Boyceová z Londýnské univerzity.

Islámská revoluce z roku 1979 opět osekala svobody náboženských menšin a jejich příslušníky degradovala na občany druhé kategorie. Události posledních desetiletí vyústily v masovou emigraci lidí všech minoritních vyznání, zoroastriánů nevyjímaje. Vedle tradiční komunity v Indii, se hlavními centry zoroastrismu staly Spojené státy, Velká Británie a Kanada, kde se v současnosti nacházejí i chrámy ohně, v nichž jsou udržovány posvátné plameny.

Mezi hlavní problémy dosud existujících komunit patří hlavně nízká porodnost, sňatky mimo komunitu a sekularizace. V roce 1976 žilo na světě odhadem 129 000 zoroastriánů, z toho 25 000 v Íránu. Současná celková populace sice zůstává víceméně stejná, ovšem dramaticky poklesl počet těch žijících přímo v Íránu. Problémy, kterým zoroastrovská komunita v různých zemích čelí, jsou nestále předmětem diskuse a zabývá se jimi i Světový zoroastrovský kongres, ať už na svých konferencích, v publikacích nebo přednáškách.

Zdroj

Původní článek „Zoroaster and Zoroastrians in Iran“ Massoume Price naleznete na jejích stránkách Cultureofiran.com.

Autor

Massoume Price je íránská kulturní antropoložka a nakladatelka. Studovala v Íránu a ve Velké Británii a od roku 1981 žije v Kanadě. Od roku 1995 se aktivně zajímá o íránské dějiny a kulturu. V roce 2005 vydala svou zásadní knihu Iran’s Diverse Peoples. Spoluzaložila a řídí nakladatelství Anahita Productions. V současnosti žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii.