Dějiny židů v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 23. května 2016

Židé představují jednu z nejstarších íránských náboženských menšin. Původ židovského osídlení v Persii je úzce spjat s nejrůznějšími událostmi starověkých dějin Izraele. V době asyrského krále Tiglatpilesara III. (727 př. n. l.) byly z Izraele odvlečeny tisíce Židů, kteří byli přesídleni do Médie v Íránu. Podle letopisů jiného asyrského krále, Sargona II., byli židovští obyvatelé Ašdódu a Samaří odvlečeni do Médie poté, co se neúspěšně vzbouřili proti asyrské nadvládě. Doklady naznačují, že bylo do Ektabanu (Hamadánu) a Sús v jihozápadní Persii přesídleno na 27 290 Židů.

Tyto vysídlence Bible označuje jako „deset ztracených kmenů Izraele“. Další vlna židovských osadníků do Íránu přišla před pronásledováním ze strany babylónského krále Nakukadnezara II. Mnoho Židů se kolem roku 680 př. n. l. usadilo v Isfahánu.

Achaimenovské období

Dobytí Babylónie Kýrem Velikým, zakladatelem achaimenovské říše, do země přivedlo další židy. V roce 539 př. n. l. Kýros prakticky bez boje obsadil samotný Babylón. Byl obnoven chrám Marduka, hlavního babylónského boha, v jehož jménu se Kýros nechal korunovat. Židům žijícím v babylónském zajetí umožnil návrat do vlasti a znovuobnovit jeruzalémský chrám. Někteří židé ale místo Palestiny odešli do Persie. Povolení k obnově chrámu potvrdil král Dareios Veliký (vláda 522 – 486 př. n. l.) a za krále Artaxerxa (465 – 425 př. n. l.) byla stavba zahájena. Za Dareiovy vlády z Babylónu do Palestiny odešlo na 30 000 Židů, aby se mohli podílet na stavbě jeruzalémského chrámu. Velkorysé nakládání s porobenými národy bylo součástí perské doktríny. Peršané svým menšinovým národům umožnili, aby si o svých vnitřních záležitostech rozhodovaly sami bez zásahů centrální vlády. Například perský satrapa (místodržící) provincie Jehud (Judsko) měl svého židovského zástupce v Samaří.

Od roku 516 př. n. l. v Jehudu žádný perský zástupce nebyl. Zpočátku v Jeruzalémě vládl „judský předák“ Šésbasar z davidovské dynastie. Po něm následoval další židovský aristokrat jménem Zerubábel. V 5. a 4. století si obyvatelé Jehudu dosazovali své vůdce sami. V 5. století podle pečetí vládl Jehoezer. V roce 458 př. n. l. byl do Jehudu dosazen kněz Ezdráš, který v Súsách sloužil jako písař. Korespondence zanechaná Ezdrášem a jeho nástupcem Nehemjášem, který také strávil nějaký čas v hlavním městě Persie, naznačuje, že v Jehudu byla silná židovská komunita sjednocená kolem zdejšího chrámu a v jejím čele stál velekněz. Tato komunita měla své vlastní orgány, které spravovaly židovské záležitosti. Postupem času se z velekněze stal zároveň jehudský místodržící. Poloautonomní chrámová společenství nebyla výhradním fenoménem židů, ale existovala po celé perské říši: na Kypru, v Kilíkii, Lýkii, fénických městech a Malé Asii. Dokonce i tak odlehlé kmeny jako Arabové, Kolchiďané, Etiopové či Sakové, měli své vlastní náčelníky a podrželi si i svá náboženství, aniž by se jim do nich Peršané vměšovali.

Nejvyšší místa ve státní správě zastávali rodilí Peršané, kteří se naučili důsledně využívat kulturní, právní a správní tradice podmaněných národů. Podle záznamů rodiny Murašu (Babylónie, dnešní Irák) z 23 vysokých královských úředníků jen 8 má íránská jména. Různé náboženské a etnické menšiny se řídily vlastními zákony v oblastech jako manželství či rodinné právo. Například židovští obyvatelé egyptské Elefantíny za perské nadvlády zůstávali monogamní a muži neměli právo vzít si druhou manželku. Majetkové spory řešil a urovnával zvláštní „židovský soud“.

Dobyté národy také výměnou za daně a vojenskou službu dostávaly půdu, na které se usazovaly. Mezi těmito osadníky se našli lidé všech národností, Babylóňané, Aramejci, Židé, Indové nebo Sakové. V samotných Súsách vedle místních obyvatel a Peršanů žilo mnoho Babylóňanů, Egypťanů, židů a Řeků. Svoboda náboženského vyznání nebyla nijak omezována; v Súsách a Persepoli byly objeveny stovky posvátných předmětů pocházející od mnoha náboženství. Texty nalezené v Persepoli se zmiňují o řadě cizích božstev, jejichž kulty a kněží dostávali od státu peněžité i naturální příspěvky. Kněz sloužící elamskému bohu Chumbanovi dostával čtyři mariše (mariš, přibližně 10 litrů) piva, z čehož dva byly určeny pro akkadského boha Adada. V roce 500 př. n. l. obdržel kněz Ururu 80 barů (800 litrů) obilí ze sýpky, které vyměnil za osm jednoročních ovcí, z nichž dvě byly obětovány bohu Adadovi. Perské náboženství se zvířecím obětem stavělo negativně a Zarathuštra, zakladatel zoroastrismu, tuto praxi zakázal. Cizí kulty je ovšem praktikovat směly.

Elamský bůh Chumban je v textech zmiňován častěji, než jiní cizokrajní bohové. Jak vyplývá z textů nalezených v Persepoli, tomuto bohu sloužili jak elamští, tak perští kněží. Kýrův syn a nástupce Kambýsés často vyjadřuje svou úctu vůči všem posvátným věcem. Uctíval egyptské bohy a bohyně a podporoval židovský chrám v Elefantíně. Na mozaice dnes umístěné v Britském muzeu je zachycen král Dareios oděný jako faraon, jak se korunuje se králem ve jménu egyptských bohů. Svatební smlouvy dokládají, že se uzavírala smíšená manželství mezi všemi národy Persie, včetně židů. Tato praxe byla tak rozšířená, že židovští vládci Ezdráš a Nehemjáš proti ní museli zakročit – tyto sňatky byly anulovány a židé, kteří se oženili s cizinkami, trestáni. Spousta dokumentů, nápisů a smluv zmiňuje židovská jména angažující se v obchodě, sporech či jako vlastníky. V dokumentech z Nippuru pocházejících z 5. století př. n. l. bylo identifikováno na sto židovských rodin, obchodníků, majitelů půdy i královských úředníků. Například jakýsi Hannani, syn Minnahima, zastával post „dohlížitele nad královou drůbeží“. Nehemjáš byl důvěrníkem krále Artaxerxa a měl u dvora významnou pozici králova číšníka. Židé se často objevují jako smluvní strany či svědkové. Jeden papyrus z Elefantíny se zmiňuje o Íránci jménem Dargamana, synu Haršinově, který sloužil u perské posádky v Elefantíně. Vlastnil dům a také vznášel nárok na kus půdy. Dargamana si stěžoval soudcům, že jakýsi žid mu pole neprávem zabral. U soudu pak dotyčný žid odpřísáhl při Jahvem, že Dargamana mu onu půdu dal. Žalující se následně svého nároku vzdal. V jiném dokumentu jistý Bugazušt prodal židovi dům, jenž stál vedle domu jiného Peršana jménem Šatibar. Různé smlouvy dokládají, že Egypťané, Aramejci, židé a Féničané společně podnikali, uzavírali sňatky, přebírali zvyky a uctívali nejen své bohy, ale i bohy cizinců, kteří žili vedle nich.

Za Achaimenovců tak byla zaručena svoboda náboženství, povolání, pohybu i výběru partnera. Taková tolerance není vůbec neobvyklá, protože starověká náboženství – včetně židovství v době před Ezdrášem a Nehemjášem – nebyla dogmatická nebo nesnášenlivá vůči jiným vírám. Ve starověkých blízkovýchodních náboženstvích zcela chybí pojem falešných bohů nebo kacířství, ale i rasové nesnášenlivosti a pocitu nadřazenosti jednoho národa nad jiným. Vítězové ve válkách se s poraženými národy sice nemazlili, ale nebylo to kvůli jejich etnicitě nebo náboženství. Dokonce i židé, jež král Nabukadnezar II. odvlekl do babylónského zajetí, si ponechali svoji víru i rituály a v Babylónii posléze hospodářsky prosperovali. Zoroastrismus má také předpoklady k náboženské toleranci, protože do sebe pohltil cizí bohy a přisoudil jim roli pomocníků Ahura Mazdy. Jeden aramejský nápis hovoří o sňatku mezi babylónským bohem Baalem a íránskou bohyní Daénou, kde Baal na svou nevěstu pěje: „jsi mou sestrou, jsi moudrá a krásnější, než všechny jiné bohyně.“

Během historie byli židé i další skupiny v Persii utlačovány a bouřily se, ale není důvod předpokládat, že by útlak měl etnický nebo náboženský motiv. Perští králové byli nemilosrdní a tvrdě reagovali na jakoukoliv rebelii, včetně těch ze strany provinčních satrapů a vlastních příbuzných. V biblických textech nejdeme pozoruhodné informace ohledně židů v achaimenovské Persii. Peršané byli vítáni jako osvoboditelé a jsou příznivě zmiňováni v knihách Daniel, Ezdráš a Ezechiel. Kniha Ester vypráví o osudu židovské diaspory za vlády Xerxa (486–465 př. n. l.). Ester, neteř Mordechaje, zajme místo královny Vašti, která byla na králův příkaz vykázána z paláce. Židé v Súsách měli u dvora nepřátele, kteří se snažili krále přimět k jejich vyvraždění. Ester však zasáhne a pogromu zabrání. Ačkoliv příběh nemá oporu v historických důkazech, autor velmi přesně vystihl popis života a oblékání u perského královského dvora. Příběh Ester si židé dodnes připomínají svátkem purim.

Parthské období

Pád Achaimenovců a nástup pozdějších dynastií, Seleukovců a Parthů, situaci židů praktiky nezměnil. Perské, aramejské, babylónské, řecké a židovské chrámy se nacházely v každém větším městě. Židovské kroniky zmiňují parthskou éru jako nejšťastnější v jejich dějinách. Města jako Nisibis a Nehardea byla centry židovského života. Podle kronik židé zažívali dlouhé období míru a udržovali dobré vztahy s vládnoucím rodem, což mimo jiné prokázali svou aktivní účastí na povstání v Mezopotámii proti římskému císaři Trajánovi v roce 116. Kromě toho se židé výrazně podíleli na obchodě s hedvábím, což bylo privilegium, za které vděčili královské přízni. Nejpozději od druhého století židovský vůdce zvaný „exilarcha“, pocházející z davidovské dynastie, zastupoval zájmy židovské menšiny u soudů a také vykonával funkce politicko-administrativní povahy. Náboženské pronásledování palestinských židů ze strany Římanů po roce 135 do Persie vyhnalo velké množství židovských uprchlíků. Vztahy mezi Parthy a židy dokumentují židovští historikové Flavius Josephus a Filón Alexandrijský. Obecně Parthové nezakládali svou moc na náboženské konformitě, ale protěžování a odměňování těch, kteří jim byli loyální, a trestání těch nevěrných. Židovská komunita zachovávala věrnost a díky tomu se jí dostalo nebývalé prosperity a náboženské a kulturní svobody.

Sásánovské období

Vláda sásánovské dynastie, od roku 205 př. n. l. až do muslimské expanze v roce 651, znamenala pro židy a další náboženské menšiny obrat o sto osmdesát stupňů. Vůbec poprvé se v Persii vyskytl skutečně systematický útlak nejrůznějších náboženských skupin. Ve svých nápisech vrchní mág (móbad) Kartír uvádí, že díky svému úsilí za vlády krále Bahráma II. (vláda 276–293) bylo v Persii protěžováno zoroastrovství, zatímco ostatní náboženské komunity byly pronásledovány. V jednom takovém nápisu stojí:

„Falešná náboženství Angra Mainju (Ahriman, v zoroastrismu zosobnění zla) a modlářství utrpěly citelný úder a ztrátu důvěryhodnosti. Židé, buddhisté, hinduisté, nazaréni, křesťané, baptisté a manichejci v říši byli rozprášeni, jejich modly zničeny, příbytky jejich model srovnány se zemí a přeměněny v příbytky bohů.“

Prameny ohledně pronásledování židů v tomto období nehovoří jasně. I když máme dostatek informací k pronásledování křesťanství, manicheismu a mazdaismu, o pronásledování židů neslyšíme nic až do 5. století. Židovská centra v Mezopotámii neměla tak velký politický vliv jako křesťané, manichejci nebo mazdakovci. Určitá fáze nejistoty a útlaku proběhla za vlády prvního sásánovského krále Ardašíra. Židé měli vynikající vztahy s Parthy a Sásánovci je proto zpočátku podezírali z kolaborace se sesazenou dynastií. Židům tak byl omezen pohyb. Za Šápúra (241–272) se rabíni a židovský exilarcha s královským dvorem usmířili; židé dostali větší svobodu pohybu výměnou za záruky, že budou spolehlivě platit daně a uznávat sásánovské zákony. Situaci navíc usnadnil fakt, že Šápúr měl spadeno na vládce syrské Palmýry, který přepadl Babylónii a zničil židovské středisko v Nehardeji. Během válek Šápúra II. proti Římanům židé, na rozdíl od křesťanů, stáli neochvějně na straně perského krále (s výjimkou několika mesianistických skupin). Pozdější pronásledování židů za Jazdkarta II. (438–457), Péróze (457–484) a Kaváda (498–531) bylo výsledkem působení právě mesianistických hnutí, která očekávala bezprostřední příchod nového mesiáše během čtyřstého výročí zničení jeruzalémského chrámu.

Íránské prameny zmiňují útoky na židy v Isfahánu ze strany místních zoroastrovských mágů. I perzekuce v pozdější době měly politické pozadí. Generál krále Husrava II. Mahbád zabíjel židy, kteří stáli na straně uzurpátora trůnu Bahráma Čóvéna. Jiné mesianistické povstání bylo v Mezopotámii tvrdě potlačeno v roce 640. Na počátku 7. století židé podporovali válku Sásánovců proti Římu a s radostí přivítali, když Peršané dobyli Jeruzalém. V téže době však křesťané byli tvrdě pronásledováni. Nevíme přesně počet židovských obyvatel sásánovské Persie, ale musel být značný, zvláště v oblasti Babylónie. Většina se živila zemědělstvím, ale řemesla a obchod také hrály svou roli. Židé tak žili především na vesnicích, ale i ve městech spolu s řadou dalších etnických a náboženských skupin. Nic nenaznačuje tomu, že by museli žít v oddělených čtvrtích (ghettech), jako tomu bylo později za islámské nadvlády. Byli mezi nimi lékaři, učenci i filozofové, kteří vedle Řeků, křesťanů, Indů, Římanů a Peršanů působili na proslulých íránských univerzitách. Židovští lékaři spolu s křesťany po desítky let vedli slavnou lékařskou školu v Gondešápúru. Na této škole působilo i několik členů vzdělaných křesťanských klanů Buchtjišú a Másawahj, kteří měli své židovské asistenty. Nejvýznamnějším židovským lékařem z počátku islámského období byl Hunajn ibn Isháq, který za vlády chalífy al-Mutawakila působil v Gondešápúru a připisuje se mu zásluha na překladech děl Hippokrata a Galéna do arabštiny.

Islámské období

Islámská expanze v 7. století znamenala konec náboženské snášenlivosti v celém regionu Blízkého východu. Všechna polyteistická a pohanská blízko- dálněvýchodní náboženství byla muslimy zakázaná. Islám je neuznává jako opravdová náboženství. Všichni bohové a bůžci byli zavrženi jako falešní bohové. Svatyně v Ka’abě, která kdysi sloužila až stovce různých kultů, byla očištěna a zasvěcena pouze islámu. Vyznavači lokálních bohů se stali „nevěřícími“ (kuffár) a obyčejně dostali na výběr: konverzi k islámu nebo smrt. Alláh – výraz, který používaly místní arabské křesťanské kmeny jako označení Boha nebo lokálních božstev – se najednou stal jediným všemocným a nadřazeným bohem. Islám byl poslední a nejvyšší a ze všech věr a muslimští muži stáli nejvýše nade všemi, muslimské žen nevyjímaje. Jedině křesťanství a judaismus se svými posvátnými texty byly uznány jako skutečná náboženství. I přes velký počet křesťanských kmenů na Arabském poloostrově, byla náboženská svoboda arabských křesťanů podstatným způsobem osekána a snížen byl i jejich společenský status. Svou víru směli praktikovat pouze, když zaplatili diskriminační náboženskou daň z hlavy zvanou „džizja“. V Koránu se takto podřízeným jinověrcům „dhimmí“. Íránští zoroastriáni byli do tohoto systému později zahrnuti také. Koránské verše jsou ve vztahu ke křesťanům a židům protichůdné; některé je přijímají, ale jiné se proti nim vymezují.

Korán zakazuje muslimům jinověrce brát za přátele (Korán 5:51) a židy označuje jako prolhané, nečestné a násilné (Korán 5:18, 5:42, 5:44, 5:51, 5:64, 5:69, 5:82, 2:62, 2:113, 2:120, 2:135, 2:140, 22: 17, 4:46, 4:160, 62:6 a 16:118). Pozdější zákony křesťanům zakazují podílet se na stavbách mešit. Smíšená manželství jsou muslimským ženám zakázaná. Zatímco muslimové byli uchráněni před stavem otrockým, všichni ostatní do otroctví upadnout mohli, buď koupeni jako otroci, či zotročeni jako váleční zajatci. Později bylo křesťanům a židům zapovězeno jezdit na koni se zbraní nebo obracet jiné lidi na svou víru (Umarův pakt). Také museli žít odděleně ve vlastních čtvrtích a jejich domy nesměly být vyšší, než muslimské stavby (například židovská čtvrť v Kermánu).

Šaríatské soudy se staly jedinou cestou, jakou se jinověrci mohli dovolávat svých práv vůči muslimům – a Korán muslimským mužům přiznává nadřazený právní status. Například zabije-li žid nebo křesťan muslima, uplatní se jak fyzický trest (qisás), tak finanční odškodnění (dijja). Zabije-li muslim jinověrce, žádný fyzický trest se neuplatní a přistoupí se jen k finanční kompenzaci, která bude poloviční oproti tomu, kolik by v takovém případě platil žid nebo křesťan. Žádný jiný trest za zabití káfira (nevěřícího) nebo murtadda (apostaty, odpadlíka od islámu) není. Umarův pakt z náboženské diskriminace učinil instituci. Chalífa Umar byl přesvědčen, že Arabský poloostrov by měl zůstat výlučně muslimský a arabský; velké křesťanské a židovské komunity, především v Nadžránu, Chajbaru, Hidžázu a Medíně, byly z Arábie vyhnány na nově dobytá území a jejich majetek konfiskován. Jeho brutalita a diskriminační jednání nakonec přispěly k jeho zavraždění v roce 644, které provedl křesťanský otrok perského původu.

Situace se dále zhoršila za vlády Hárúna ar-Rašída v 8. století. Drtivá většina obyvatelstva Persie v té době byla křesťanská, zoroastrovská a židovská. Jejich svatostánky byly zničeny a jako nemuslimové měli zakázáno stavět nové. Byla také podstatně zvýšena džizja, jejíž plátci byli vystavováni ponížování a jinému osobnímu pokoření; například při placení této daně byla na člověka připlácnuta pečeť, nejčastěji z olova, jako stvrzenka zaplacení a vyjádření statusu dhimmí. Za vlády chalífy al-Mutawakila v 9. století byli jinověrci vyloučeni ze zaměstnání ve vládním sektoru, muslimských škol a bylo jim nařízeno žít v oddělených čtvrtích a nosit zvláštní oblečení s barevnými stužkami, aby bylo jasně poznat, že se jedná o nemuslimy. Židé museli nosit žluté stuhy a tato praxe byla v Íránu k vidění až do konce 19. století.

Írán byl součástí chalífátu a vztahovala se na něj jeho pravidla. Protože nemuslimové byli vytlačeni ze všech mocenských pozic, přeorientovali se na obchod. Vznikla proto vrstva bohatých židovských obchodníků, která ovšem neměla žádnou politickou moc. V pozdějších dobách své peníze využívali ke sponzorování dvorů a válek muslimských chalífů, především těm proti křižákům. Židovský exilarcha byl stále institucí, která řídila židovské záležitosti – dosazovali jej ovšem muslimové. Muslimové s náboženskými menšinami v čase zacházeli různě, záleželo to na povaze chalífů i místních guvernérů. Tak zatímco al-Hadždžádž ibn Júsuf, umajjovský místodržící Íránu, byl brutální a vůči jinověrcům bezohledný, jiní byli tolerantnější a diskriminačních pravidel se striktně nedrželi. V prvních staletích muslimům sloužila řada židovských, křesťanských a zoroastrovských filosofů, lékařů, vědců, techniků, hudebníků a dvorských úředníků. Později ale buď museli konvertovat k islámu, nebo opustit státní služby.

Nástup nové dynastie Abbásovců znamenal pro jinověrce dočasné zlepšení, zejména za vlády druhého chalífy al-Mansúra. Chalífa Al-Mansúr byl velkým příznivcem vědy. Syřany, Řeky a Peršany vyzýval, aby zachovali své starodávné znalosti a podporoval proto rozsáhlé překladatelské hnutí, které v 8. století započalo v Sýrii a posléze rozkvetlo v Bagdádu, a na kterém se podíleli vědci a intelektuálové z celého Blízkého východu. Vyrostla centra vzdělanosti, kde vznikaly tisíce překladů z řečtiny, hebrejštiny, perštiny a dalších jazyků do arabštiny. Íránští židé používali novoperský jazyk, ale psaný v hebrejském písmu. Naproti tomu křesťané pro zápis perštiny užívali syrské písmo.

Židovští dvorní bankéři působili u dvorů bújovských, ghaznovských i seldžuckých sultánů. Seldžucký sultán Malikšáh pronajal svou zemědělskou půdu židovi jménem Ibn Allán za 150 000 dinárů. Vlivný učenec a politik Nizám al-Mulk ve svém slavném díle Sejásatnáme odmítá zaměstnávání dhimmí ve státních službách, ale ve stejné době u sebe poskytl útočiště svému příteli Ibn Allánovi, který byl později z rozkazu sultána popraven utopením. Za Seldžuků nemuslimové žili segregovaně, platili džizju a nosili znamení na šatech. Lidé knihy si dosazovali vlastní náboženské vůdce, kteří ovšem podléhali schválení muslimských úřadů. Židé se již většinou zabývali obchodem. Židovský cestovatel Benjamin z Tudely se zmiňuje o velkých židovských a křesťanských komunitách v Hamadánu, Isfahánu, Nahávandu, Šírázu, Nišápúru a Bagdádu. Celkově se zdá, že dhimmí nebyli diskriminováni nad rámec běžných omezení.

Při jednom incidentu se prominentní žid Abú Sad Samhá dostal do konfliktu s Abú Šudžou, ministrem pro záležitosti dhimmí. Tvrdil, že Abú Šudža nedostatečně hájil práva židů a ministr byl nakonec odvolán. Samhá pracoval pro sultána Malikšáha a přátelil se s Nizámem al-Mulkem. V téže době Malikšáh vydal příkaz, aby všichni dhimmí povinně nosili znamení na oblečení. Podobná nařízení se čas od času vydávala, což naznačuje, že tyto restrikce nebyly v platnosti pořád. Nicméně židé, kteří podporovali ismáílitské hnutí byli krutě potrestáni; masakry židů se udály v pohoří Zagros a Lorestánu.

Mongolské dynastie byly k náboženským menšinám o poznání tolerantnější. Za mongolského vládce Hulagu byl koncept dhimmí a všechny rozdíly mezi „věřícími“ a „nevěřícími“ zrušeny. Na čas bylo upuštěno i od náboženské daně džizja. Za Gházána Chána byla ovšem obnovena a zase zrušena, a za Oldžajtú byla znovu zavedena natrvalo. Opět velké množství nemuslimů působilo na důležitých pozicích a rozvoj zažívá i perská židovská literatura. Mongolský ílchán Argun svým prvním ministrem dosadil židovského lékaře Sa’ada ad-Daulu z Abharu. Tím si ovšem znepřátelil muslimské obyvatelstvo. Ministr Sa’ad ad-Daula byl nakonec v roce 1291 popraven a židovské čtvrti v Tabrízu a Bagdádu byly zničeny. Rašíd ad-Dín Fazl Alláh Hamadání byl další slavný lékař a historik židovského původu, který byl ve službách ílchána Oldžajtú. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších ministrů dynastie ílchánů, je autorem slavných dějin Mongolů od počátků až do éry Gházána Chána. V roce 1318 byl ale také popraven. Jeho velká knihovna obsahující na 60 000 knih byla vypálena, stejně tak i Rab-e Rašídí, tabrízká čtvrť, kterou nechal Rašíd ad-Dín vybudovat. Jeho useknutá hlava byla vzata do Tabrízu a nesena městem za pokřiku: „toto je hlava žida, který zneužil jméno boží – nechť Bůh jeho jméno prokleje.“ Roku 1399 byly jeho ostatky exhumovány a znovu pohřbeny na židovském hřbitově. Rašíd ad-Dínovi coby ministrovi se připisuje velká reforma státní správy a daní, zároveň však byl i největším historikem své doby. Jeho smrt byla bezesporu politicky motivována.

Další velká změna přišla s nástupem safíovský dynastie v 16. století, kteří jako státní náboženství zavedli šíitský islám. Náboženská hierarchie získala neomezenou moc a vliv nad všemi oblastmi života. Byl také zaveden koncept „rituálně nečistého“ (nadžis) pro nemuslimy. Politika vůči náboženským menšinám nebyla během safíovského období jednotná a různila se podle osobnosti toho kterého panovníka. Například křesťanům se někdy dostávalo podpory a směli se podílet na výnosném obchodu s hedvábím, jindy však byli spolu s ostatními menšinami pronásledováni.

Pronásledování náboženských menšin (především sunnitských muslimů) se stalo normou a safíovské období patří v tomto ohledu k nejhorším v íránských dějinách. Židovské kroniky jsou plné popisů masakrů, násilných konverzí k islámu a útlaku. Hlavou židovské komunity se stal nasi, pod nímž stáli rabíni, židovský mulá (mullah) či dajan. Nasi lokálním úřadům zodpovídal za bezproblémové placení džizjy. Všechny vztahy mezi íránskými židy a vnějším světem byly přerušené. Křesťané a zoroastrovci na tom nebyli o nic lépe, ale úplně nejhůře se vedlo sunnitům. Realitou menšin se opět stala segregace. Židovská ghetta narůstala. Záznamy evropských cestovatelů a misionářů hovoří o bídné situaci íránských židů a dalších menšin. Židé museli nosit žlutý odznak a čepici a jejich přísaha neměla před soudem žádnou cenu. Žid, který konvertoval k islámu, se mohl stát jediným dědicem rodinného majetku a vyřadit tím všechny ostatní židovské příbuzné. Pokud žid spáchal nějaký přestupek, potrestána byla celá komunita. Ostatní menšiny byly utlačovány rovněž, i když míra útlaku byla v čase různá.

Moderní dějiny

Židovská komunita v Íránu se až do 19. století příliš nezměnila. Při jednom incidentu byla vyrabována židovská čtvrť v Mašhadu. Protižidovské nálady ve městě vyvrcholily v roce 1839, za vlády Mohammada Šáha, kdy byla celá komunita přinucena přestoupit na islám. Podobné věci se děly v různých částech země, kde mizely celé židovské vesnice a židovský majetek byl konfiskován. Do situace však zasáhli Evropané a tento výnos byl zrušen. První moderní židovská škola byla po dlouhých a vyčerpávajících debatách a silném tlaku Evropanů a Mezinárodní židovské aliance otevřena z příkazu krále Násira ad-Dín Šáha v roce 1891. Když byly otevřeny židovské dívčí školy, policie musela pokaždé eskortovat studentky i pedagogy, aby je ochránila před rozlíceným davem. Nebyly to však jen židovské školy, které se potýkaly s těmito problémy, ale na všechny moderní školy (zejména dívčí) se zaměřily náboženské fatvy. Židovské kroniky kádžárovské období zmiňují jako jedno z nejhorších ve své historii.

Konec 19. století pro Írán značil počátek významných změn – a konstituční revoluce, v níž íránští židé po boku příslušníků dalších menšin hráli aktivní roli, například při vytvoření první multietnické Tajné společnosti v roce 1905, platformy, v níž se diskutovaly politické změny. Židé, křesťané, bábisté, bahájové a zoroastriáni spolu s konstitucionalisty tvrdě bojovali za vytvoření národního parlamentu (madžlesu), namísto islámského madžlesu, jak prosazovali muslimští náboženští vůdcové. Spolu s ostatními menšinami se židům podařilo uspět v přijetí zákonů, které garantovaly rovnost muslimských a nemuslimských občanů, a také definovat nový koncept národnosti, nezaložený na náboženském původu (s výjimkou bahájů, kteří nebyli uznáni). Úspěch hnutí oslabil královskou moc i vliv muslimských duchovních a vydláždil cestu pro zavedení moderního právního systému.

Židovská komunita měla s Íránci historicky vždy úzké vztahy, ale od safíovské éry byli i židé předmětem častého pronásledování. Po politických otřesech, které potkaly Írán počátkem 20. století, řada židů z obavy před dalšími perzekucemi opustila zemi a emigrovala do Jeruzaléma. Jejich obavy byly na místě. V letech 1906–1921 proběhly pogromy v Isfahánu, Kášánu, Šírázu a Kermánu, které zdejší židovské komunity zdecimovaly. Ze země odešla i řada židovských vůdců a v důsledku toho byla komunita desítky let bez pevného vedení.

Konstitucionalistické hnutí situaci židů zlepšilo a otevřelo jim dveře k větší participaci na společenském dění v zemi. Podle nové ústavy měli židé, křesťané a zoroastriáni právo zvolit každý po jednom zástupci do madžlesu, ale volby muslimských delegátů ovlivnit nemohli a ani muslimové do voleb nemuslimských kandidátů nezasahovali. Nicméně v prvním parlamentu byli židé a křesťané důrazně žádáni, aby své zvolené zástupce na jednání do madžlesu neposílali. Místo nich byli zastupováni dvěma muslimskými duchovními. Ústava rovněž zakazovala sunnitským muslimům zastávat klíčové vládní pozice. Tohle ustanovení bylo za dynastie Pahlaví ignorováno a v 70. letech vysoké vládní posty zastávali i nemuslimové, včetně bahájů. Ačkoliv ústava z roku 1907 zrušila segregaci náboženských menšin, včetně židovských ghett, bylo to až po nástupu Rezy Šáha a dynastie Pahlaví v roce 1925, kdy se židé mohli skutečně integrovat do širší íránské společnosti, aniž by se museli bát pronásledování.

Politika modernizace, westernizace a sekularizace, kterou dynastie Pahlaví nastolila, výrazně přispěla k oživení íránských nemuslimských menšin. Byl zaveden moderní občanský a trestní zákoník, které dále posílily pozici nemuslimů a zlepšily jejich životní podmínky. Židé začali prosperovat zvláště po druhé světové válce. Jejich integrace do íránské společnosti byla pomalá, ale jistá. Židovské školy měly paralelně své vlastní, jakož i perské osnovy. Později do nich byla zavedena také výuka moderní hebrejštiny. Židé vydávali tiskoviny ve vlastním jazyce, stavěli nové synagogy a zastávali pozice ve státní správě; vláda dynastie Pahlaví byla pro ně zlatým obdobím.

Byly navázány vztahy se zahraničními židovskými organizacemi. Íránské židy podporovala Alliance Israélite Universelle nebo American Jewish Joint Distribution Comittee, která v Íránu působila od roku 1947 a položila základ mnoha sociálním, zdravotnickým a vzdělávacím aktivitám v Teheránu i dalších městech. V roce 1938 vniklo Centrum židovské mládeže, první židovská mládežnická organizace v Íránu. První židovská ženská organizace pak vznikla roku 1947 a v jejím čele stála Šamsi Hekmat. Tato organizace založila pobočky v několika městech a věnovala se charitativní činnosti. V roce 1958 byla v Teheránu postavena první židovská nemocnice.

Ačkoliv mezi íránskými židy a Izraelem existovaly úzké vztahy, většina zbývajících íránských židů se sionismem nesympatizovala. Vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 mělo na íránskou židovskou komunitu obrovský dopad, především se spousta židů rozhodla k emigraci. Před rokem 1948 byla početná židovská populace v Kurdistánu, kde se nacházelo 15 komunit s asi 12 000 židy. Po roce 1948 jich velký počet odešel do Teheránu a odtud pokračoval do Izraele. Exodus kurdistánských židů rozezlil muslimské úřady. V březnu 1950 bylo v Kurdistánu zavražděno 12 židů. Po tomto incidentu odcházeli do hlavního města další židé, kde žádali ochranu. Íránská vláda jim pak zajistila volný průchod. V březnu 1951 Írán opustilo 8000 židů, což představovalo první velkou vystěhovaleckou vlnu z Íránu ve 20. století. V roce 1966 počet židovských vystěhovalců dosáhl čísla 22 000.

Po roce 1948 většina muslimských států v regionu, s výjimkou Íránu, své židovské populace vyhnala. Íránská vláda zajistila bezpečný průchod pro irácké židy, kteří mířili z Iráku do Izraele; někteří bohatší iráčtí židé se v Íránu dokonce rozhodli zůstat a těm Íránci udělili pobyt. V té době se v Íránu objevovaly protižidovské nálady, zvláště na tržnicích, kde docházelo k bojkotům zboží od židovských obchodníků. V roce 1950 íránská vláda diplomaticky uznala Stát Izrael, což nelibě nesli muslimští duchovní i zbytek arabského světa. Odhaduje se, že jen v letech 1948–1953 Írán opustila třetina jeho židovských obyvatel. Během éry premiéra Mohammada Mosaddeqa na počátku 50. let se znovu vyskytly protižidovské nepokoje. Kvůli slabosti centrální vlády posilovali vliv islámští duchovní, kteří využili situace k útoku na Izrael a íránské židy. Kromě toho požadovali, aby se Írán aktivně zapojil do protiizraelské války po bok ostatních arabských států. Jakmile však centrální vláda svojí pozici upevnila, podobné věci ustaly.

Na počátku 60. let nějakých 8000 studentů navštěvovalo židovské školy, z nichž některé provozovala Alliance Israélite Universelle. Židé měli v čele svou radu, a jelikož jim ústava umožňovala řešit některé záležitosti podle svého vlastního práva, měli tedy i své soudy. Íránská podpora Izraeli vytvořila mezi oběma zeměmi pevné vazby. V roce 1957 se v Teheránu konala židovská konference a Světový židovský kongres v Íránu otevřel svou pobočku. V roce 1948 měl Írán kolem 60 000 židovských obyvatel, v 70. letech to bylo kolem 80 000. I přes dřívější emigraci do Izraele zůstával počet židovského obyvatelstva víceméně stejný. V 70. letech 55 % židů žilo v Teheránu, kde požívali svobodu a rovná práva a kde řada z nich patřila k íránské elitě. Do Íránu přicházeli také židé z Iráku, Afghánistánu, SSSR, Polska nebo Německa. Někteří židovští přistěhovalci z Evropy významně přispěli ke zlepšení životních podmínek íránských židů.

V roce 1979 se kolem poloviny židovských žáků základních škol učilo hebrejsky. Podobně jako zbytek Íránců, i židé se čím dál více sekularizovali a mnoho jich již nepožadovalo náboženské vzdělání pro své děti. S výjimkou Izraele a Jižní Afriky, byl Írán zemí s nejbohatší židovskou komunitou z celé Afriky a Asie. Většina židů patřila ke střední třídě, měla dobré vzdělání a zhruba 10 % se dalo považovat za extrémně bohaté. Navzdory hospodářskému a společenskému pokroku určitý protižidovský sentiment přetrvával u íránských nižších vrstev a mezi islámskými duchovními.

V íránském folklóru jsou židé typicky vykresleni jako zlí, špatní a nečistí. Děti se strašívaly tím, že když budou chodit do židovských čtvrtí, tak je židé unesou a budou pít jejich krev. Židé jsou stereotypní záporné postavy i děl největších íránských básníků, jako Džalál ad-Dín Rúmí, Nizamí Arúzí nebo Sa’dí. Nesměli se dotýkat vodních zdrojů, a když pršelo, museli zůstávat uvnitř domů, neboť se věřilo, že dotkne-li se jich déšť, bude půda pak nečistá. V dobách pronásledování se jim obyčejně odřízl zdroj vody. Židovská čtvrť v Kermánu si až do současnosti udržela leckteré charakteristiky typické pro segregované ghetto: uličky byly na šířku velice úzké, obyčejně nepřesahovaly jeden a půl metru. Čtvrť byla obehnána tří- až čtyřmetrovou zdí nahoře posetou sklem a ostrými kameny, aby se zabránilo vniku. Vchody do domů chránily masivní dubové dveře. Při vstupu nízkými branami se člověk musel kolikrát ohnout, jelikož nesměly být vyšší, než muslimské stavby. Tyto drobnosti ale také byly navrženy s tím, aby lépe chránily obyvatele před útokem jezdců na koních. Aby židovská čtvrť mohla být skutečně segregovaná, musela být zcela soběstačná. Synagogy nebyly zvenčí nijak zdobené a bylo obtížné je najít. Obchod s okolním světem probíhal vždy prostřednictvím zvláštních překupníků, aby židé nemohli „poskvrnit“ muslimské obchodníky.

Některé z těchto předsudků přetrvaly. Navíc asociace íránských židů se Státem Izrael jejich pověsti v dlouhodobé perspektivě také nepomohla. Když v 70. letech přišli židé podpořit íránské fotbalové mužstvo v zápase proti Izraeli na Asijských hrách v Teheránu, bylo jich několik v davu zbito. Po vyhlášení islámské republiky v roce 1979 byli židé otevřené obviňováni ze sionismu a několik židovských prominentů bylo popraveno kvůli svým konexím v Izraeli.

Podobně jako Arméni, i židé období od 50. let do roku 1979 považují za zlatý věk. Jejich ekonomický status se dramaticky zlepšil a mnozí se dovedli výborně asimilovat do širší íránské společnosti. Tento pokrok je přičítán jednak politice vlády dynastie Pahlaví, a jednak úzké spolupráci mezi Íránem a Izraelem. Islámská revoluce povýšila šaríu na íránský právní řád a diskriminace na základě náboženského vyznání nebo pohlaví se tak staly integrální součástí systému. Článek 13 ústavy jasně vymezuje jejich místo:

„Zoroastrovští, židovští a křesťanští Íránci jsou jedinými legitimními náboženskými menšinami, které, v mezích islámských zákonů, smějí provozovat své náboženské obřady a jednat v souladu se svým kánonem v osobních záležitostech a náboženském vzdělání.“

Po revoluci se ústavní práva náboženských menšin zas až tak nezměnila a ani neproběhly žádné systematičtější perzekuce židů. Přišli nicméně o rovnost s muslimy v občanském a trestním právu. Bahájové nejsou uznáni vůbec. Židé a zoroastriáni mají v parlamentu každý po jednom zástupci, křesťané mají dva. Židé také nemají oficiálně zakázáno pracovat ve státní správě a mohou studovat na vysokých školách, i když jejich přístup k postgraduálnímu studiu je poněkud obtížnější.

Během jednoho roku od islámské revoluce počet židů klesl z 80 000 někam k 50 000 až 60 000. V polovině 90. let se jejich počet odhaduje na 35 000. Oficiální sčítání lidu jejich počet uvádí na 26 354 v roce 1986, resp. 12 737 v roce 1996. Jejich skutečný počet se ale dohaduje výše, než kolik uvádí íránská oficiální čísla. Mnoho židovských učitelů, akademiků a státních úředníků bylo propuštěno nebo donuceno odejít do předčasného důchodu. Íránský vrchní rabín emigroval v roce 1980 a své krajany vyzval k témuž. Vycestování z Íránu ale bylo židům ztíženo. Původně jim úřady odmítaly vystavovat pasy a výjezdní víza. Některé úřady se sice snažily citlivě rozlišovat mezi obyčejným íránským židem a skutečným přesvědčeným sionistou, avšak obviňování židů ze zrady a spiknutí nepolevovalo.

Situace se pomalu lepší od poloviny 90. let, spousta lidí ovšem – a to nejen židů – stále z Íránu odchází. Ekonomická situace židovské komunity se od revoluce zhoršila; byli odříznuti od svých elit a je pro ně těžší se zapojit do velkých hospodářských a průmyslových projektů, na kterých se kdysi podíleli. Hebrejské instituce jsou sice legální, ale úřady šíření hebrejských materiálů jen nerady vidí a vyučování jazyka je tak v praxi obtížné. Navzdory všem překážkám představují íránští židé nejpočetnější židovskou komunitu na Blízkém východě mimo samotný Izrael. Většina íránských židů emigrovala do Spojených států, kde podporují mnoho židovských organizací, které se věnují jejich íránským dějinám a kultuře. Nevzdali se ani svých vazeb na ostatní Íránce a zůstávají íránskými vlastenci. Řada bohatých židů íránského původu sponzorovala velké íránské kulturní akce. Jejich mateřským jazykem je stále perština.

Jejich počet se v Kalifornii odhaduje na 30 000. Neoficiální odhady íránských židů žijících v New Yorku a okolí se pohybují kolem 15 000. Íránští židé se patří k sefardským židům (jejichž obřady mají babylónský původ); od aškenázských židů se liší nejen některými rituály, ale i jídlem podávaným během židovských svátků. V Kalifornii a New Yorku existuje několik íránských ješiv – židovských náboženských škol – a také mnoho perských košer restaurací.

Íránští židé slaví všechny tradiční židovské svátky – židovský nový rok (roš hašana), svátek purim, pesach (velikonoce), jom kipur (den smíření), chanuku (svátek světel) a další – a v Íránu jim v jejich oslavách takřka nikdo nebrání. Jedním z jejich nejposvátnějších míst je mauzoleum Ester a Mordechaje v Hamadánu, které je poutníkům přístupné. Svátek ha’ilanot (birkat ha’ilanot, požehnání stromů) se slaví zhruba ve stejné době, jako íránský svátek jaldá. Svátky ha’ilanot a jaldá jsou si celkem podobné: oba se oslavují konec zimy a připomínají starobylé oslavy sklizně, se spoustou jídla, hlavně ovoce a jiných darů země. Íránští židé také slaví íránský nový rok (nourúz), který má původ ještě v předislámských dobách jako svátek jarní rovnodennosti. Vzhledem k tomu, že islám po 7. století uvalil omezení na hudbu (zejména za Safíovců), hráli židé a další náboženské menšiny klíčovou úlohu při zachování tradiční íránské hudby.

Počátkem roku 1999 bylo v Šírázu zatčeno a uvězněno třináct židů, mezi nimi byl i rabín a přední členové komunity a jeden šestnáctiletý mladík. Jedenáct z nich bylo přímo ze Šírázu a dva z Isfahánu. Ačkoliv nebyli formálně obžalováni, íránská vláda je vinila ze špionáže pro „sionistický“ režim. Všichni byli postupně propuštěni, poslední z nich v roce 2003.

Zvolení konzervativního parlamentu (2004) a prezidenta Ahmadínežáda (2005), který byl zastáncem tvrdé linie, zejména vůči Izraeli, dovedla další židy až k emigraci. Vedení íránské židovské komunity bylo často nuceno k veřejnému odsuzování Izraele a účasti na protiizraelských a protisionistických demonstracích.

Zdroj

Původní článek „A Brief History of Iranian Jews“ Massoume Price naleznete na jejích stránkách Cultureofiran.com.

Autor

Massoume Price je íránská kulturní antropoložka a nakladatelka. Studovala v Íránu a ve Velké Británii a od roku 1981 žije v Kanadě. Od roku 1995 se aktivně zajímá o íránské dějiny a kulturu. V roce 2005 vydala svou zásadní knihu Iran’s Diverse Peoples. Spoluzaložila a řídí nakladatelství Anahita Productions. V současnosti žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii.