Postavení žen v křižáckých státech

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

Křižácké státy vznikly počátkem 12. století a velice rychle si vytvořily unikátní politické instituce i své vlastní právní tradice. Jedna z nejpozoruhodnějších věcí, v nichž se odlišovaly od jiných soudobých společností, bylo prominentní postavení žen. V okolním muslimském světě ženy ve veřejném životě neměly ani tvář, natožpak hlas. Na druhé straně v byzantské říši ženy požívaly rozsáhlé svobody, bohatství, vzdělání i vlivu, ale na výkonu moci se přímo nepodílely. Západní Evropa sice zažila několik velmi mocných vládkyň, jako například císařovnu Matyldu nebo Eleonoru Akvitánskou, ale ani zde, ani v Byzanci nebyly vysoce postavené ženy tak běžné a jejich postavení tak zakotvené, jako ve Svaté zemi.

Vysoký status žen má původ nejspíše v tom, že vládnoucí rody často neměly mužského dědice; jeruzalémský královský rod je toho dobrým příkladem. Když v roce 1131 zemřel král Balduin II., nastoupila na trůn jeho nejstarší dcera Melisenda, jejíž manžel Fulko z Anjou (děd anglického krále Jindřicha II.) vládl jako její spoluvládce. Po Fulkově smrti roku 1143 Melisenda zůstala jeruzalémskou královnou a vládla společně se synem Balduinem III. Balduin III. jí sice nakonec od vlády odstavil, ale k tomu došlo až po mocenském zápasu, v němž několik mocných velmožů a většina církevních hodnostářů stála na straně královny.

Po smrti Balduina III. v roce 1163 na trůn nastoupil jeho mladší bratr Amaury I. Po Amaurym se ale králem stal jeho nešťastný syn, malomocný král Balduin IV., který děti neměl, čímž dalšími v pořadí na jeruzalémský trůn byly jeho sestry (se svými manžely a dětmi). Osud tomu chtěl, že v období mezi smrtí Balduina II. a korunovací Fridricha II. Štaufského v roce 1225 díky sňatku s jeruzalémskou královnou, přešla jeruzalémská koruna prostřednictvím žen nejméně desetkrát. Situace v dalších křižáckých státech a baronstvích se vyvíjela podobně, i když ne tak dramaticky, a tituly baronů opakovaně přecházely na další generaci prostřednictvím dědiček. Už tento samotný fakt by pozvedl význam žen, ale královny (kněžny, hraběnky a baronky) také jen pasivně nepřihlížely, ale mnohdy svůj osud braly aktivně do svých rukou.

Melisenda byla legitimní dědičkou trůnu a měla takovou loyalitu a podporu mezi vazaly, že její manžel a později syn museli brát její politické názory v potaz. Sibyla Jeruzalémskému království vnutila muže, který se pro královskou roli zoufale nehodil a jenž se zakrátko stal předmětem pohrdání ze strany krále Balduina IV. jakož i většiny jeruzalémských baronů. Když zemřel Sibylin syn Balduin V., byla to ona a nikoliv její manžel Guy de Lusignan, kdo byl jeruzalémským patriarchou korunován, ale ona vzápětí korunu posadila na hlavu Guyovi a učinila ho spoluvládcem. Ale když Sibyla v roce 1190 zemřela, mnozí z Guyových vazalů svou přísahu věrnosti považovali za obsoletní a dál už ho nehodlali poslouchat, a to navzdory vytrvalé podpoře krále Richarda Lví srdce tomuto muži.

Nakonec i Richard Lví srdce musel uznat, že bez Sibyly byla Guyova pozice na královském trůnu neudržitelná. Koruna přešla na Sibylinu mladší sestru Isabelu. Prostřednictvím Isabely se královská koruna dostala ke dvěma mužům, Jindřichovi ze Champagne a Guyovu bratrovi Amaurymu. Jindřich, který byl synovcem jak francouzského krále Filipa II. Augusta tak Richarda Lví srdce (jeho prarodiči byla Eleonora Akvitánská a král Ludvík VII.), si ale nikdy nepřiřkl královskou hodnost a nadále používal titul hraběte ze Champagne, zatímco Isabela byla jeruzalémská královna. Jan z Brienne, manžel Isabeliny dcery Marie z Montferratu, také přišel o titul krále Jeruzaléma po smrti své ženy, ale byl dále regentem trůnu za nezletilou dcerou Jolandu až do chvíle, kdy se provdala za sicilského krále Fridricha II. Štaufského.

Dynastická důležitost žen byla příčinou i následkem jejich neobvykle vysokého postavení, které pak nabývalo nejrůznějších podob. Nejenom, že vládly jako regentky a přijímaly hold od svých vazalů, měly i naprostou svobodu pohybu i názorů, což v muslimském a někdy i v křesťanském světě bylo nemyslitelné. Anežka z Courtenay, žena Amauryho I., bývá někdy nařčena, že manželství bylo rozvedeno pro její pokleslé mravy; zcela jistě jí obviňovali z nevěry s ceasarejským arcibiskupem Herakliem (pozdějším jeruzalémským patriarchou) nebo Amaurym de Lusignan. Její dcera Sibyla pak měla aféru s Balduinem z Ibelinu předtím, než si postele přivedla Guy de Lusignan. Jejich současníci jistě prohlašovali, že král Balduin IV. chtěl nechat Guye pověsit za zneuctění jeruzalémské princezny, ale pak se nechal přesvědčit, aby si sestra svého nového milence mohla vzít. A právě chování, jako je toto, leckoho v západní Evropě přivedlo k přesvědčení, že pád Jeruzaléma v roce 1187 byl božím trestem za zhýralost jeho křesťanských panovníků.

I když výstřelky královských žen snad skutečně hodné odsouzení, vyšší status pro ženy také znamenal, že vdovy v křižáckých státech měly daleko větší kontrolu nad svým majetkem i budoucností. Princezna Sibyla je toho nejžárnějším příkladem, ale nebyla zdaleka jediná, kdo si svého druhého manžela vybrala sama. Antiochijská kněžna Konstancie si zvolila Renauda de Châtillon, Marie Komnenovna zase Baliana z Ibelinu, abychom jmenovaly alespoň dvě. Ve zkratce řečeno, mladé dívky byly provdávány za chlapce a muže, které jim vybrali jejich rodiče, ale vdovy už poté měly moc, majetek i právo si svého nového manžela vybrat svobodně, čehož také využívaly.

Vysoké postavení také ovlivňovalo jejich každodenní život. Ženy z horních vrstev uměly číst a psát, aby mohly spravovat své záležitosti, a také vlastnily knihy. Některé prameny uvádí, že v trvale nejistém prostředí jako byl Blízký východ, ženy kvůli bezpečnosti jezdívaly na koni obkročmo, což jim dávalo větší mobilitu. Na veřejnosti nechodívaly zahalené, i když před prudkým sluncem si venku chránily tvář. Především ale měly právo mít a nahlas vyjadřovat svůj vlastní názor, kterému jejich mužské protějšky často naslouchali. Vilém z Tyru zaznamenal několik případů, kdy byl vyhledán názor královny Melisendy nebo jejích sester. Podobně hrabě flanderský hledal radu u královny vdovy Marie, když se nacházel ve sporu s Balduinem IV. a Vysokým dvorem. Také paní Tiberiady nebo paní Zajordánska jsou příklady žen mimo královský rod, které měly prokazatelně značný vliv.

Ve srovnání se svými sestrami z muslimského světa – bez tváře a hlasu –, byly ženy v křižáckých státech vnímány jako inteligentní lidské bytosti, jejichž názory stojí za to poslouchat – což bylo bezpochyby jejich zdaleka největší výsadou.

Zdroj

Původní článek „Women in the Crusader States: An Overview“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.