Vzpoura na Bounty a její příčiny: Nová analýza

Herbert Ford

Publikováno: 26. ledna 2016

Vzpoura na Bounty je událostí, která i po více než dvou stech letech (28. října 1789) stále přitahuje pozornost. Samotná vzpoura jako taková není ve srovnání s jinými námořními vzpourami nijak pozoruhodná. Pokud jde ovšem o její následky, pak vzpoura na Bounty je bezesporu nejstudovanější námořní vzpourou všech dob. Kolem jejího velitele poručíka Blighe i její posádky se stále vznáší nezodpovězené otázky – které ovšem asi nikdy nebudou zodpovězeny.

Existuje několik faktů, které jsou všeobecně přijímané:

1) Kapitán Bligh byl muž tvrdé disciplíny a prchlivé povahy, který pro ostré slovo nešel daleko. Jakmile však vychladl, rychle se vrátil jeho klid i civilita.

2) Když loď 4. dubna 1789 opustila Tahiti i s nákladem chlebovníků, většině námořníků se začalo záhy stýskat po vřelé dámské společnosti z řad tahitských domorodek a přemýšleli, jak by mohli Bounty otočit a vrátit se zpět.

3) Tehdejší regule královského námořnictva vyžadovaly bezpodmínečnou poslušnost vůči rozkazům kapitána lodi. Ale po vyplutí z Tahiti jak důstojníci, tak i mužstvo začalo kapitánovy rozkazy odmítat a ignorovat.

Jedním z incidentů, který je často považován za roznětku vzpoury, bylo, když se William Bligh neobyčejně rozzuřil kvůli údajné krádeži kokosových ořechů z hromady, která byla na palubě mezi dvěma lodními děly. V jeho charakteristickém vzteklém výlevu, jehož adresáty byli jeho podřízení důstojníci, nechyběly výrazy jako „zatracení psi“, „mizerové“, „zloději“ a „lumpové“.

I když tento incident mohl hrát ve vzpouře určitou roli, její vůdce Fletcher Christian už měl v té době připravený plán, ale spíše pro dezerci než vzpouru. Christian si připravil velké prkno s trochou zásob, se kterými chtěl skočit přes palubu a dostat se na nejbližší ostrov. Christian byl psychicky na dně, jednak kvůli veřejnému ponižování od kapitána, který býval jeho dlouholetým přítelem, a také kvůli ztrátě své tahitské přítelkyně.

Málokterý dnešní badatel zmiňuje pevnostní mentalitu, v jejímž zajetí se William Bligh nacházel, když odjížděl z Tahiti: posádka mu byla vesměs nepřátelsky nakloněná, kromě něho neměl nikdo jiný na palubě důstojnickou hodnost a na lodi nebyla přítomna námořní pěchota, která by v případě potřeby kapitána mohla ochránit. Všechny Blighovy žádosti, jako přidělení dalších hodnostních důstojníků, mariňáků, povýšení z poručíka na kapitána nebo přidělení stevarda, byly jeho nadřízenými oslyšeny ještě před vyplutím z Anglie. Přes tato zklamání Bligh v průběhu plavby postupoval od úspěchu k úspěchu. Velmi mu leželo na srdci zdraví a prospěch posádky, což je jistě projev laskavého člověka. Během plavby na Tahiti je v lodním deníku zaznamenáno udělení jen jednoho trestu; po něm si Bligh do deníku napsal: „Až do dnešního odpoledne jsem doufal, že se mi tato plavba podaří, aniž bych musel někoho trestat.“ Během cesty zemřel jen jediný námořník, zatímco lodní lékař Thomas Huggen, beznadějný opilec, na následky své závislosti zemřel na Tahiti. Během samotné vzpoury nezemřel nikdo.

Během osmnácti měsíců před událostmi z 27. dubna 1789 kapitán Bligh nechal zbičovat jen pět mužů. Ve srovnání s tehdy obvyklým trestáním u královského námořnictva byly podmínky na Bounty mimořádně mírné a některé přestupky ani nebyly trestány tak tvrdě, jak by měly. Jak plavba pokračovala a zejména v době po odjezdu z Tahiti, drzost posádky narůstala a v Blighovi se hromadil pocit izolace. Ačkoliv byl mužem pevného sebevědomí, za daných okolností si nemohl pomoci; neskutečná frustrace nad nespolehlivostí vlastních důstojníků i vztek z naprosto očividné krádeže kokosů se měly toho odpoledne 27. dubna projevit naplno.

Nápadná mezera v Blighově deníku ze 27. dubna je ovšem zaplněna svědectvím kapitánova zástupce Johna Fryera a loďmistrova pomocníka Jamese Morrisona, které otevírají dveře dalším spekulacím o tom, co bylo bezprostřední příčinou vzpoury na Bounty. Oba muži shodně uvádějí, že kapitán se na palubě toho dne neobjevil dříve, než v poledne.

Za úsvitu každého dne se na lodích britského královského námořnictva prováděl nástup do bojových pozic – děla byla nabita a připravena ke střelbě, byly postaveny hlídky nahoru na stěžně a ke každému kompasovému bodu na lodi a kapitán se dostavil na palubu, jak zněl jeho stálý příkaz. Pouze až poté, kdy všechny hlídky podaly hlášení, byly odvolány bojové pozice a posádka se mohla rozejít na snídani.

I když mise Bounty byla čistě mírová a kapitán tak nemusel trvat na nabíjení děl, zcela jistě by – ve vodách Přátelských ostrovů, které tehdy byly z velké části nezmapované a tudíž nebyla jasné, kde se loď nachází – dodržel postup hlídek a podávání hlášení.

Ranní hlídku z 27. dubna ale nezmiňují Bligh, Fryer ani Morrison. Ale Fryer i Morrison si do svých deníků zaznamenali, že kapitán se toho dne na palubě neobjevil dříve, než v poledne. Proč by však velitel, tak dbající na disciplínu, vynechal ranní hlídku a neukázal se až do oběda? A proč, když se objevil, byl v tak nedbalém stavu a vztekal se kvůli kokosům?

Tato otázka byla položena britským námořním důstojníkům a jejich odpovědi se nejspíše blížily tomu, co se doopravdy stalo.

Jeden z nich řekl: „Žádný pořádný důstojník by nepřišel na palubu až v poledne bez hodně dobrého důvodu, a Bligh byl vynikající důstojník. Byl snad vážně nemocen? Nic menšího než zlomená noha by nezadrželo velícího důstojníka lodě uprostřed oceánu od vykonání povinnosti, a musíme mít na paměti, že neměl moc důvěry ve svého navigačního důstojníka Fryera ani zástupce Christiana.

Ale zbývá nám jedna možnost: měl pořádnou kocovinu a když se objevil na palubě, tak i mimořádně špatnou náladu, kterou si vzápětí vylil na své podřízené.“

Na lodích královského námořnictva byly zpravidla pod zámkem dvě věci: zbraně a rum. Zbraně zcela pochopitelně proto, aby nepadly do nepovolaných rukou, a rum pak proto, že jeho příděl podléhal přísným regulím. A tehdejší námořnický rum byl silný jako dynamit, naprosto nesrovnatelný s tím, co se dá koupit někde ve vinárně. Pouze jediná osoba měla k rumu neomezený přístup – kapitán. Ten měl rum uschovaný ve své kajutě a mohl si dát, kolik chtěl.

Není třeba příliš hádat, proč kapitán Bligh propadl pokušení zpít se pod obraz. Byl v neustálém obležení na své vlastní lodi. Věděl, že posádka byla rozhodně proti tomu, aby je odvedl pryč od jejich tahitských dívek. Případy otevřené drzosti a insubordinace narostly takové do míry, že kapitán už nevěděl, komu může věřit.

Je pravda, že William Bligh rozhodně nebyl znám jako těžký piják, alespoň ne veřejně. Nicméně jsou známy případy, kdy alkoholici dokázali svou závislost držet v tajnosti. Například o generálovi Charlesi Gordonovi, který padl v Súdánu ve válce proti mahdistickému povstání, je známo, že pil jak Dán a jeho žízeň by se tehdy s tou Blighovou mohla směle měřit. Tajné popíjení tak nemusí nikoho překvapovat.

Ale William Bligh mnohokrát prokázal schopnost rozhodného velení a sebeovládání v krizových a stresových situacích. Jak by toho byl schopen, kdyby byl skutečně alkoholik? Námořní důstojníci opět namítají, že existují případy velitelů, někdy i velmi vznětlivých povah, kteří měli problémy s pitím, ale jakmile přišlo do tuhého, skleničky se ani nedotkli a neochvějně drželi velení ve svých rukou během bitev, leteckých útoků nebo v minových polích. Jakmile však byli zpátky v přístavu a napětí pominulo, tak byl ten stejný člověk naprosto k nepoznání.

A pak zde jsou takoví, kteří nadměrně pijí, ať už v tajnosti, nebo i veřejně, ale třeba po vojenském soudu či jiném traumatickém zážitku pak s alkoholem přestanou a už se ho nikdy nedotknou. To se podle všeho stalo Wiliamu Blighovi po jeho traumatickém zážitku se vzpourou a následnou odysseou v člunu. Poté už o Blighově vzteklých výbuších a křiku slyšíme o poznání méně.

Silné pití docela dobře mohlo být kapitánovou slabostí v dobách na Bounty. Určitě jí však nebyly ženy, jinak by určitě snadno podlehl svodům některé z opálených, civilizací nezkažených tahitských krásek. Ale k čemu jinému se mohl vynikající námořník a přísný velitel William Bligh, který se se svou lodí nacházel uprostřed oceánu, neměl žádnou důvěru ve své důstojníky a celé dny od rána do večera trávil ve své malé kajutě v podpalubí (svou velkou kajutu přenechal pro chlebovníkové sazenice), uchýlit?

Není divu, že ten muž dokázal být vzteky bez sebe, ale jakmile vystřízlivěl, najednou se změnil. Když neměl na dosah nebezpečnou láhev rumu a mohl-li svou pozornost upřít na řešení nějaké krizové situace, stával se z něho docela jiný člověk.

Pokud jde o vzpouru na Bounty, je to jen docela bezvýznamná kapitolka v análech britského královského námořnictva. Ze všech těch knih, které byly o vzpouře a Williamu Blighovy napsány, je jen hrstka konstruktivní, ale většina jen přispívá ke zmatkům. Kapitán Bligh dal vzpouře svých námořníků svůj vlastní důvod, a jediný který vůči pečlivému zkoumání obstojí. Britská Admiralita ho zprostila veškeré viny; Bligh ustál i tvrdou veřejnou kritiku a nakonec svou kariéru zakončil jako viceadmirál.

Zdroj

Původní článek „The Mutiny's Cause: A New Analysis“ Herberta Forda naleznete na stránkách Pitcairn Island Study Center.

Autor

Herbert Ford je americký emeritní profesor žurnalistiky a zakladatel Pitcairn Island Study Center při Pacific Union College (1977), v jehož čele od začátku stojí. Dlouhodobě se odborně zajímá o dějiny vzpoury na Bounty a Pitcairnovy ostrovy. Je autorem jedenácti knih, z toho čtyř o Pitcairnových ostrovech, a více než stovky článků. Je rovněž vysvěceným duchovním církve adventistů sedmého dne.