Východní křesťané v křižáckých státech

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

První křížová výprava byla reakcí na žádost byzantského císaře Alexia – či, pokud popřejeme sluchu spíše Vilémovi z Tyru, na výzvu Petra Poustevníka z Amiens, který osobně navštívil Jeruzalém. Tak či onak, byla to výzva západním křesťanům, aby pomohli svým bratřím (tedy: východním ortodoxním křesťanům), trpícím ve zdech toho samého města, v němž byl ukřižován Kristus. Americký profesor Rodney Stark uvádí zajímavý seznam nejrůznějších zvěrstev spáchaných na křesťanech v letech před první křížovou výpravou; tak například kompletní zničení Chrámu Božího hrobu spolu s dalšími 30 000 kostely, další kostely byly vypleněny a vypáleny. Vedle toho byly na křesťanech pravidelně páchány násilnosti, což je zanechávalo ve stavu trvalého ohrožení. Muslimští vládcové (a to i ti mírnější a tolerantnější) konverze ke křesťanství vytrvale trestali smrtí, zakazovali zakládání a stavbu nových kostelů, křesťanské bohoslužby i hlasité motlitby (a to i doma), nosit zbraně a dokonce jezdit na koni a – to nejdůležitější, pokud tedy jste ctiteli Machiavelliho – zatížili křesťany daleko většími daněmi, než muslimy.

Ačkoliv se dnes často pronáší, že za křižáků byli východní křesťané „na tom hůř“, nemáme o tom žádný důkaz. Aby na tom byli „hůř“, museli by vytrpět ještě horší věci, než ty vyčteny v předchozím odstavci, a to nevytrpěli. Jejich daně byly sníženy na úroveň ostatních obyvatel, bylo jim dovoleno se ozbrojovat, pořizovat si koně, budovat své kostely a kláštery (což také dělali) a hlásit ke svému vyznání otevřeně a beze strachu. Vládnoucí Frankové nikdy nezmasakrovali východní křesťany ani nevztáhli ruku na jejich majetek. Ještě jsem neviděla jediný konkrétní příklad, kdy by východní křesťané „na tom byli“ lépe za nadvlády muslimů.

Jak poznamenal profesor Andrew Jotischky, „řecké a syrské ortodoxní, arménské, gruzínské, koptské a etiopské kláštery za vlády Franků jen kvetly“. A podle Bernarda Hamiltona „… ostatní východní církve od Franků dostaly prakticky autonomii, aby si o svých věcech rozhodovaly samy … a nebyly nijak podřízeny katolické hierarchii“. Jedinou třecí plochou mezi východními a západními křesťany bylo, že Frankové na Řeky považovali za součást katolické církve. Zatímco pro obyčejné laiky to bylo výhodné, protože tím mohli požívat stejných privilegií, jako vládnoucí elita, ortodoxní klérus a teologové s tím měli problém, protože by se tím najednou dostávali pod autoritu římského papeže, což pro ně bylo nepřijatelné. Navíc, vzhledem k tomu, že ortodoxní a latinská církev jednou, znamenalo by to, že v každém biskupství mohl být jen jeden biskup – a papež přirozeně pro takové pozice vybíral zástupce z řad latinské církve.

Řecký ortodoxní klérus se proto bouřil proti „ztrátě“ svých biskupských úřadů, příjmů, privilegií a moci s nimi spojených, ale jak poukazuje Jotischky: „… výměna Řeků za Latiny pro faráře představovala jen pramalou změnu, protože ortodoxní biskupové bývali zpravidla Řekové dosazení z Konstantinopole, zatímco ortodoxní kněží i jejich věřící mluvili arabsky.“ Frankové navíc umožnili ortodoxním kněžím kázat svým ovečkám právě tak, jako to činili i před první křížovou výpravou. Ortodoxní mše se sloužily dál, včetně užívání kvašeného chleba pro hostie, a ortodoxní kněží se i nadále směli ženit.

Během obléhání Jeruzaléma v roce 1187 se jeden ze Saladinových pobočníků, jakobitský křesťan Josef Batit, snažil přesvědčit jeruzalémské syrské křesťany, aby zradili a vydali město Saladinovi. To ale ještě zdaleka neznamená, že vztahy mezi západními křesťany a syrskými jakobity byli vyloženě špatné, jak by někdo mohl naznačit. Vše, co to dokazuje, je, že 30. září 1187, po deseti dnech strávených v obležení a zřícení části městských hradeb, už nervy v křesťanském táboře (celkem pochopitelně) tekly. Ano, někteří syrští křesťané si v tu chvíli chtěli zachránit život (a životy svých žen a dětí) a byli ochotní vyjednávat se Saladinem. Téhož dne velitel obrany a vůdce latinských křesťanů Balian z Ibelinu udělal to samé. V celém Jeruzalémském království lidé činili ta samá rozhodnutí – z čiré nutnosti, ne proto, že by sto let pod křižáky trpěli nebo že by zapomněli na útlak ze strany muslimů, který museli snášet v minulosti.

Právě naopak, nejenom, že se ortodoxní křesťané měli za existence křižáckých států daleko lépe než předtím, ale aktivně a mnohdy horlivě křižácké vládce podporovali. Nemalou část jeruzalémského vojska tvořili domorodí křesťané, kteří bojovali jako „Turkopolové“ – lehké jezdectvo (vcelku privilegované postavení ve srovnání se zákazem jezdit na koni a nosit zbraň jako za muslimských vládců). Také víme, že vysocí ortodoxní hodnostáři podporovali třetí křížovou výpravu, což by neudělali, kdyby si mysleli, že jejich souvěrci by se měli lépe pod Saladinem.

Křižácké státy byly státy s většinově křesťanskou populací, kde vyznavači různých křesťanských tradic vedle sebe žili harmonicky, aniž by nějak potlačovali své muslimské a židovské sousedy. Ve zkratce řečeno: křižácké státy byly raným příkladem nikoliv netolerance a zaslepenosti – ale tolerance a „multi-kulturality“.

Zdroj

Původní článek „The "Other Christians:" Orthodox Christians in the Crusader Kingdoms“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatika. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.