Ekonomika Jeruzalémského království: Venkov

Helena P. Schrader

Publikováno: 22. ledna 2016

Křižácké Jeruzalémské království, ať už ve filmech nebo krásné literatuře, bývá nejčastěji vykreslováno jako nehostinná poušť s masivními hrady rozesetými po pustých kopcích. Tento stereotypní obrázek má prapůvod u části křižáků a poutníků ze severní Evropy, pro které byla Svatá země skutečně nesnesitelně horká a nesrovnatelně sušší. Ale takový obrázek je přeci jen zavádějící.

Dnešní badatelé křižáckých států musí mít ze všeho nejdřív na paměti, že většina poutníků do Svaté země přijela na jaře, na začátku teplého a suchého období, a zase odjela na podzim před začátkem zimních dešťů. Křižáci, kteří ve Svaté zemi pobývali déle, jako anglický král Richard Lví srdce, se setkali s dešti, dokonce krupobitím nebo plískanicemi a i teplotami zdaleka nikoliv tropickými. I když se klima za osm set let poněkud změnilo, dá se rozumně předpokládat, že podnebí „země oplývající mlékem a strdím“ se v dobách křížových výprav zas až tak nelišilo od toho v současné době.

Svatá země za vlády latinských křižáků tedy nebyla jen pekelná výheň pokrytá pískem, Jeruzalémské království mělo i své velmi úrodné a zemědělsky produktivní oblasti, které koneckonců lákaly nájezdníky ze všech koutů světa po celá tisíciletí.

Kromě toho vládcové ze Západu jenom nepřevzali již existující území, ale jeho produktivitu značně zvýšili. Z odhadovaných 650 000 obyvatel Jeruzalémského království asi 140 000 byli „Frankové“ – což byl kolektivní název pro obyvatele západoevropského původu usazené ve Svaté zemi ve 12. a 13. století – kterých asi polovina žila na venkově. Podle archeologů těchto zhruba 60 000 franských venkovanů žilo v nově založených osadách, čímž představovali masivní příliv zemědělské pracovní síly, která začala zemědělsky využívat další do té doby neobdělávanou půdu.

Stejně důležitý a často opomíjený fakt je, že západní osadníci, kteří přišli do Svaté země během prvního století latinské nadvlády, přizpůsobili své zemědělské techniky novému prostředí tak dokonale, že to historik Malcolm Barber nazval „zemědělským znovuoživením“ regionu. Vedle tradičních středomořských plodin jako pšenice, ječmen, olivy nebo víno, které místní obyvatelé již znali, tak západní osadníci s sebou přinesli pěstování datlí, cukrové třtiny, fíků, banánů a citrusových plodů. Palestinská města – ani samotný Jeruzalém – nebyla obklopena vyprahlou pustinou, ale krajinou plnou kvetoucích hájů a sadů určených obyvatelům měst.

Archeologické nálezy dále naznačují, že typická křižácká vesnice nebyla opevněná, neměla dokonce ani citadelu, donjon ani třeba hájitelnou kostelní věž jako v jiných „frontových“ oblastech, například Prusku. Tento objev zásadně narušuje představu, že Frankové žili v neustálém strachu z domorodých obyvatel, kteří je početně daleko převyšovali. Spíše to vypadá, že osidlování kopírovalo styl usedlostí z jižní Francie a pouze se architektonicky přizpůsobilo klimatu. Což posiluje teorii, že Frankové žili se svými sousedy v harmonii. Velké hrady a opevněná města se budovaly, aby chránily populaci proti cizím (saracénským) vpádům a nikoliv křižácké panstvo před vlastními domorodými poddanými.

Také bychom měli mít na paměti, že ani ne-franští dělníci ve výrobě a zemědělství nebyli otroci. Většinou pocházeli z řad domorodého palestinského obyvatelstva, čili to byli minimálně z 50 % křesťané a jejich postavení se podobalo nevolníkům v západní Evropě; byla jasně definována jejich práva a privilegia, ale také povinnosti. Vládli jim obyčejně místní správci, kteří byli stejného vyznání a kteří při správě uplatňovali spíše své vlastní tradiční právo, než že by obyvatelstvu vnucovali cizí zvyky. Dokonce i židé a muslimové si uchovali značný stupeň autonomie v soudnictví v oblasti rodinného a občanského práva.

Křižácké Zámoří tak zdaleka nebylo pouštní bitevním polem, jak bývá zobrazováno ve filmech a literatuře. Jeruzalémské království – podobně jako křižácký Kypr – byl zemědělsky úrodný a bohatý stát s mírným středomořským podnebím. Byla to země „mlékem a strdím“ oplývající, která sváděla a dodnes svádí dobyvatele od počátku psaných dějin.

Zdroj

Původní článek „Blooming Landscapes: The Rural Economy of the Crusader Kingdoms“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.