Příběh jihovietnamské námořní pěchoty

Peter Brush

Publikováno: 13. března 2011

Počátky Vietnamské námořní pěchoty (Republic of Vietnam Marine Corps, VNMC) sahají až do období francouzské koloniální vlády v Indočíně. Francouzsko-vietnamská dohoda z roku 1949 stanovovala, že vietnamské ozbrojené síly budou zahrnovat také námořní jednotky, o jejichž výcvik se postará Francouzské námořnictvo. V roce 1951 Francouzi představili plán na vybudování vietnamského námořnictva, které se mělo skládat ze dvou námořních útočných divizí pod francouzským velením; v březnu následujícího vyšlo Francouzské imperiální nařízení č. 2, kterým bylo oficiálně založeno Vietnamské námořnictvo. Během roku 1953 pak byly zformovány i obě útočné divize.

V roce 1953 se vlády Francie a Vietnamu dohodly na navýšení stavu Vietnamského námořnictva o 57 lehkých pěchotních praporů pro útočné operace. Čím více se však podobné operace dotýkaly pobřežních oblastí Vietnamu, další nárůst stavů námořnictva se zdál nezbytným. A zatímco se rokovalo o tom, zda má říční loďstvo připadnout pod jurisdikci armády, anebo námořnictva, francouzský viceadmirál Philippe Auboyneau přišel poprvé s návrhem na zřízení vietnamské námořní pěchoty. A tak v roce 1954, v době, kdy se Francouzi začali z Vietnamu postupně stahovat, již vietnamská námořní pěchota (jakožto součást námořnictva) disponovala svým velitelstvím, čtyřmi říčními rotami a jedním vyloďovacím praporem.

Dne 13. října 1954 podepsal první jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem vládní dekret formálně zřizující námořní pěchotu (mariňáky) v rámci námořnictva. Konec nepřátelství mezi Francouzi a Vietnamci po ukončení indočínské války umožnil Američanům ukončit jejich vojenskou misi, kterou do Vietnamu USA vyslaly na pomoc Francouzům. Američané následně od Francouzů na sebe převzali závazky za dodávky vojenského materiálu pro vietnamské ozbrojené síly. Téhož roku se tak zbylá americká a francouzská vojenská přítomnost ve Vietnamu spojila do společné vojenské mise ATOM (Advisory, Training, and Operations Mission).

V roce 1954 byl k VNMC dosazen první americký vyšší poradce, podplukovník USMC Victor Croizat. První vietnamští mariňáci původně pocházeli řad 1. a 2. praporu francouzských koloniálních commandos (Battaillons de Marche), kteří poté, co byl Vietnam na ženevské konferenci rozdělen podél 17. rovnoběžky na jižní a severní část, přešli na stranu Jižního Vietnamu. Vietnamští mariňáci se rekrutovali z řad dobrovolníků a výcvik podstupovali ve výcvikovém velitelství (Training Command) u Thu Duc, ležícím nedaleko hlavního města Saigonu. Výcvikový program kladl důraz na vlastenectví a podněcoval „mladé muže k prokázání rovnoměrně přísného a disciplinovaného života.“ Důstojníci VNMC se rekrutovali z absolventů Národní vojenské akademie, pěchotní školy pro důstojnické záložníky, kde poddůstojníci, kteří se prokázali zvláštními zásluhami, procházeli dvanáctitýdenním důstojnickým kurzem. Výcvikové středisko byli schopno pojmout až 2000 studentů a vedle standardního výcviku pro brance zajišťovalo navíc i výcvik pro pěchotu, poddůstojníky, důstojníky i odstřelovače. Mnoho instruktorů bylo vyškoleno na školách USMC ve Spojených státech.

Práce amerických poradců prostoupila každý aspekt výcviku jihovietnamských mariňáků, ať už jde o výcvik samotný, růst početních stavů, logistiku či polní operace. V době příjezdu podplukovníka Croizata čítala síla VNMC 1150 mužů, rozptýlených po celém Jižním Vietnamu, od Hue až po deltu Mekongu. V té době byla VNMC stále ještě závislá na francouzské logistické pomoci a v čele 1. praporu VNMC stál francouzský důstojník. Vietnamští mariňáci si jakožto bojová síla získali vynikající pověst, a to zvláště v porovnání s pravidelnou jihovietnamskou armádou (Army of the Republic of Vietnam, ARVN). Spolu s armádními rangery (ARVN Rangers) a výsadkáři (Vietnamese Airborne Division) tvořili mariňáci elitní jádro jihovietnmských národních záloh, kterými saigonská vláda disponovala, a které byly určeny k dosahování vojenských úspěchů a řešení krizových situací. Do boje bývaly jednotlivé prapory námořní pěchoty obyčejně přiděleny ke sboru (Corps neboli Corps Tactical Zones, byly celkem čtyři, každá označená římskou číslicí), do provincií nebo k divizi ARVN.

V roce 1958 byli z jihovietnamských pravidelných ozbrojených sil mariňáci mezi prvními, kteří se zúčastnili bojů proti Vietkongu; 1. vyloďovací prapor byl jihovietnamským generálním štábem odvelen do akce koncem téhož roku. Prapor strávil dva měsíce pročesáváním a pátráním po Vietkongu v An Xugenu, nejjižnější provincii Jižního Vietnamu. Američtí vojenští poradci dodržovali tehdy převažující politiku nezasahování do vietnamských vnitřních záležitostí a VNMC tak na této operaci žádný Američan nedoprovázel.

Roku 1959 jihovietnamská námořní pěchota navyšovala stavy a v červnu se tak poblíž loděnice námořnictva v Cuu Long zformoval 3. vyloďovací prapor. Ke každému praporu byla přiřazena čtvrtá střelecká rota, zatímco staré roty těžkých zbraní byly zrušeny. Tyto změny zvýšily bojovou sílu pěchotních praporů VNMC o přibližně 900 mužů. V téže době se námořní pěchota spolu s nově uskupenými jednotkami armádních výsadkářů stala generálními rezervami ozbrojených sil Vietnamské republiky (Republic of Vietnam Armed Forces, RVNAF) a všechny pozemní operace těchto sil podléhaly přímo pod jurisdikci generálního štábu. Coby součást generálních rezerv bývala námořní pěchota často nasazována na pátrání a boj s Vietkongem do zvláště nebezpečných nebo obtížných terénů.

Američtí poradci chtěli VNMC přetvořit v elitní bojovou jednotku a snažili se v mariňácích rozdmýchávat pocit hrdosti nad tím, že jdou do náročných a nebezpečných akcí. Starší poradce USMC navrhl, aby vietnamská námořní pěchota přijala za znak glóbus a kotvu (v podobném stylu, jaký měli američtí mariňáci) a černozelenou maskáčovou uniformu, podobnou té, jakou nosili francouzští commandos. Pro pobyt na posádce byl pro mariňáky přijat tmavě zelený baret. V této době již U.S. Military Assistance and Advisory Group (MAAG) povolila americkým poradcům doprovázet vietnamské mariňáky i do ostrých bojových akcí.

V roce 1960 dosadil jihovietnamský prezident Diem vyšším důstojníkem námořní pěchoty majora Le Nguyena Khanga. V listopadu téhož roku se 3. prapor VNMC podílel na neúspěšném pokusu o vojenský puč proti Diemově vládě. Když se major Khang dozvěděl, že proběhl pokus o převrat, vytáhl se dvěma prapory mariňáků k Saigonu, kde se v okolí prezidentského paláce spojil s dalšími jednotkami mariňáků. Několik hodin situace vypadala, že dojde ke střetu mezi Khangovými jednotkami a vzbouřeneckými mariňáky ze 3. praporu. Poté, co Diemovi loyální jednotky puč rozdrtily, VNMC se s generálními rezervami vrátila ke svým bojovým úkolům.

Roku 1961 byla námořní pěchota posílena o čtvrtý pěchotní prapor a baterii 75mm houfnic. Čtvrtý prapor byl zformován v přístavním městě Vung Tau, šedesát kilometrů jihovýchodně od Saigonu. Zatímco se tyto nové jednotky mobilizovaly, generální štáb nařídil vietnamskému námořnictvu a námořní pěchotě provést operaci proti silám Vietkongu v uminhském lese, ležícím v jižním cípu Jižního Vietnamu. Námořnictvo s mariňáky byli nasazeni zejména z toho důvodu, že cíl nebyl přístupný po souši. Tato bojová operace v syrové nahotě odhalila nedostatky jihovietnamských námořních sil: nezkušení námořníci měli problémy s navigací, kvůli čemuž na místo nalodění nedorazili včas a mariňáci, kteří se spoléhali na již zastaralé francouzské mapy, do vnitrozemí postupovali jen pomalu. Výsledkem bylo, že bojovníci Vietkongu se jim tak většinou mohli včas vyhnout.

S podobnými problémy se ovšem na počátku konfliktu s komunisty potýkala většina jihovietnamských ozbrojených sil. Časté nasazování mariňáků na imobilní strážní úkoly naráželo na nesouhlas amerických poradců a jejich představu námořní pěchoty jako naopak na útok orientované elitního uskupení. Navzdory těmto kontraverzím generální štáb dále pokračoval v rozmisťování mariňáků v okolí hlavního města.

Rok 1964 byl zakončen pro námořní pěchotu katastrofou. Čtvrtý prapor VNMC byl nasazen jako záložní posila pro III. sbor. Dne 27. prosince se Vietkong zmocnil města Binh Gia, ležící východně od Saigonu. Vietnamští armádní rangeři spolu s mariňáky ze 4. praporu dostali za úkol město získat zpět. Toho se podařilo docílit bez nepřátelského odporu. Zatímco se ovšem rota mariňáků pokoušela vyprostit těla posádky sestřeleného amerického vrtulníku, padla do léčky jednotek Vietkongu vyzbrojených těžkými zbraněmi. Zbylé tři roty 4. praporu vyrazily z města směrem k místu zříceného vrtulníku na pomoc, ale tuto kolonu přepadla v kaučukovníkové plantáži veliká skupina komunistických ozbrojenců. Pozdě odpoledne již byla mrtvá většina důstojníků, včetně velitele praporu. Když se Vietkong konečně stáhl, měl 4. prapor 60% ztráty. Všichni američtí poradci v boji utrpěli zranění. Prapor rangerů operující nedaleko stihl od Vietkongu podobný osud. Během čtyřiadvaceti hodin tak dva prapory elitních vládních jednotek byly prakticky zničené.

Bitva u Binh Gia byla zdaleka nejhorší porážkou, jaká jihovietnamské mariňáky během vietnamské války stihla; 4. prapor byl jako efektivní bojová síla prakticky vyřazen. Major Lane Rogers, americký poradce při 3. praporu VNMC, se nabídl, že pomůže při evakuaci těl padlých vojáků z Binh Gia. Po třech dnech pátrání po padlých vojácích byla nalezena více než stovka těl spřátelených vojáků. Naopak padlý Vietkong nebyl nalezen ani jeden.

Ač ve spojeneckém velení nikdo neznal přesný počet nepřátelských bojovníků, kteří stáli proti Jihovietnamcům u Binh Giy, bylo zřejmé, že se jednalo o mnohem větší sílu, než s jakou se Jihovietnamci doposud setkali. Americké Velení vojenské pomoci ve Vietnamu (Military Assistance Command Vietnam) později zjistilo, že komunisté ze dvou praporů zformovali 9. divizi Vietkongu. Jihovietnamský generální štáb nařídil podniknout společnou operaci výsadkářů a mariňáků, která měla najít a zneškodnit tuto nepřátelskou divizi. Operace byla ukončena v únoru a skončila totálním debaklem – žádní příslušníci Vietkongu nebyli objeveni.

Úspěchu v boji proti Vietkongu se VNMC ovšem dočkala již následujího měsíce. Zpravodajské informace naznačovaly, že jeden prapor z 2. pluku Vietkongu se nacházel ve městě Bong Song v II. sboru a další prapor Vietkongu držel pozici podél silnice, aby mohl přepadnout kolonu jihovietnamských sil, která by přišla na pomoc. Po desetimílovém pochodu mariňáci napadli bok praporu Vietkongu, který byl podél silnice. S příchodem tmy se Vietkong stáhl a na místě zanechal 63 padlých. V březnu byl 2. prapor VNMC za své akce proti Vietkongu vyznamenán americkou Prezidentskou citací. V srpnu operační skupina VNMC vybojovala svou první bitvu s jednotkami pravidelné armády Severního Vietnamu, které operovaly na jihovietnamském území u tábora speciálních jednotek u Duc Co, publíž kambodžských hranic. V druhé polovině roku 1965 se zvýšila morálka a bojeschopnost vietnamské námořní pěchoty, jak potvrzuje snižující se statistika dezercí. V listopadu provedl 3. prapor vyloďovací akci z lodí americké 7. flotily, kterého se zúčastnil také menší počet amerických mariňáků. Téhož roku byla VNMC posílena o nově zformovaný 5. prapor.

V červnu 1966 předložil velitel poradců ve Vietnamu (U.S. Marine Advisory Unit) plukovník John A. MacNeil plán týkající se vietnamské námořní pěchoty kontradmirálovi Norvellu G. Wardovi, který velel poradenské skupině amerického námořnictva (American Naval Advisory Group). MacNeilův plán počítal s navýšením počtů vietnamských mariňáků z brigády na plnou divizi do roku 1970.

V průběhu roku 1966 vietnamská námořní pěchota stále fungovala jako součást generálních strategických rezerv. Její komandant, generálporučík Le Nguyen Khang, vedle toho působil jako vojenský guvernér Saigonu a velitel III. sboru. Generál Khang byl také prvním vietnamským mariňákem, který absolvoval školu obojživelného vojenství americké námořní pěchoty (USMC Amphibious Warfare School) v Quanticu ve Virgínii; a dále po něm ještě mnozí vyšší důstojníci VNMC. Pod generálem Khangem byly čtyři prapory VNMC, rozmístěné po celé zemi a jeden, který se nacházel přímo v Saigonu.

V květnu 1966 vyslala jihovietnamská vláda dva prapory mariňáků (bez amerických poradců), aby pomohli potlačit násilné politické nepokoje v Da Nangu a Hue. Operační skupina námořní pěchoty posléze operovala na území I. sboru ještě po zbytek roku 1966. Jednotky VNMC podpořily americké mariňáky při operaci Hastings v provincii Quang Tri a operaci Colorado, které se účastnil 5. pluk americké námořní pěchoty (5th Marine Regiment) v údolí Que Son, poblíž Tam Ky. V září 1966 byl zformován 6. prapor VNMC.

Národní strategické rezervy se, až na takticky nezbytné výjimky, přímých bojů obvykle nezúčastňovaly. Námořní pěchota na druhé straně, ač součástí vládních rezerv byla, jen zřídkakdy zůstávala stranou, např. v roce 1967 VNMC byla zapojena až do 80 % všech bojových operací.

S výjimkou praporu, který byl umístěn ve Vung Tau, všechny prapory námořní pěchoty měly své základny rozmístěné v okolí hlavního města Saigonu a VNMC se často podílela na operacích v Hlavním vojenském okrsku (Capital Military District), rungsatské zvláštní zóně (Rung Sat Special Zone), dále kampaní proti Vietkongu ve II. sboru či operací typu search and destroy ve III. a IV. sboru. Ještě v průběhu roku 1967 byl k již existujícím šesti pěchotním praporům přiřazen ještě prapor dělostřelecký.

Rung Sat, přezdívaný les zabijáků (forest of assassins), je asi 650 kilometrů čtverečních rozlehlá, neproniknutelná mangovníková bažina, která odděluje Saigon od Jihočínského moře. Rozdíl mezi nejvyšším bodem přílivu a odlivu je přibližně tři a půl metru (12 stop); voda za přílivu vytvoří silné proudy, které jsou velmi nebezpečné pro pohyb pěchoty. Dokonce i čluny zde mohou během přílivu a odlivu manévrovat jen obtížně a za přílivu je jednotek pohyb pěšky prakticky vyloučen. Vietkong zde využíval systém síti signálních věží, které zajišťovaly včasné varování před blížícími se jihovietnamskými jednotkami. Jenom v roce 1967 provedla jihovietnamská námořní pěchota v tomto horkém, vlhkém a hmyzem zamořeném prostředí pět operací s nasazením oddílu o velikosti praporu.

Provincie Binh Dinh, ležící v severní části II. sboru, byla v roce 1967 dějištěm rozsáhlých operací VNMC. Společné operace Američanů a Jihovietnamců začaly krátce po příjezdu americké 1. jezdecké divize (1st Cavalry Division) v roce 1965. Provincie se skládala na jedné straně z hustě osídlené pobřežní planiny a rozsáhlých, zemědělsky nevyužívaných a jen řídce osídlených oblastí dále od pobřeží na straně druhé. S výjimkou pobřeží byla oblast pod silným vlivem Vietkongu. Nejvýznamnější zemědělské oblasti provincie se nacházely podél silnice č. 1, kterou měla jihovietnamská vláda pod kontrolou a právě těchto oblastí se Vietkong přál zmocnit, aby tím vyvolal nasazení amerických a jihovietnamských vojáků do Binh Dinhu. Operace jihovietnamských mariňáků v roce 1967 v II. sboru stály komunistické síly 202 mrtvých a 282 zajatých, zatímco mariňáci utrpěli 49 padlých a 215 zraněných.

Během února a března 1969 poskytla VNMC brigádu mariňáků, která se v III. sboru společně s americkou 25. pěší divizí zúčastnila operace Junction City. V květnu byly jednotky mariňáků nasazeny v deltě Mekongu, aby se podílely na říčních operacích spolu s 21. divizí jihovietnamské armády. Dalšími operacemi VNMC v roce 1967 byla operace Billings (společně s americkou 1. pěší divizí u Bien Hoy) a operace Paddington (s australskou operační skupinou v provincii Phuoc Tuy). Nicméně nejvýznamnější bojové operace jihovietnamské námořní pěchoty v roce 1967 se odehrály na podzim, kdy 5. prapor VNMC sloužil jako manévrovací prapor pro americkou námořní mobilní říční jednotku (Navy Mobile Riverine Force). Tento prapor obyčejně operoval na člunech říční útočné divize (Riverine Assault Division). Prudká dva dny trvající bitva u Rach Ruong znamenala smrt pro 175 bojovníků Vietkongu, včetně velitele praporu, jednoho velitele roty a dva velitele čet z rukou 5. praporu VNMC. V roce 1967 vedla jihovietnamská námořní pěchota celkem 24 velkých bojových operací, z nichž více než polovina byly kolaborativní operace více praporů dohromady, při kterých se podařilo pozabíjet nebo zajmout přibližně 1000 nepřátelských vojáků.

Ačkoliv v období Ofenzivy Tet v roce 1968 zakoušel Jižní Vietnam již více než dvacet let bojů s komunisty, hlavní město Jižního Vietnamu Saigon se během té doby dařilo od válečného zmatku uchránit. Zlom nastal 31. ledna 1968. Jakožto součást generálních rezerv byli mariňáci rychle povoláni do akce; nad ránem prvního dne Onfenzivy Tet byly dva prapory námořní pěchoty kvapně přesouvány vrtulníky z delty Mekongu do Saigonu. Jednotky byly vysazeny na přehlídkovou plochu generálního štábu a po celodenní bitvě se jim podařilo síly Vietkongu vytlačit z města.

Mezitím na severu, počínaje 31. ledna v 3.30, pronikly spojené jednotky Vietkongu a pravidelné severovietnamské armády do někdejšího císařského hlavního města Hue. Za úsvitu již měli útočníci pod kontrolou celé město, až na tábor 1. divize jihovietnamské armády a amerických poradců v jihozápadním rohu citadely. Dne 12. února se do jihozápadní výspy citadely přesunuly dva prapory jihovietnamské námořní pěchoty, zatímco američtí mariňáci obsadili přilehlé pozice v jihovýchodním cípu citadely. Boje mezi jihovietnamskou armádou, námořní pěchotou a Američany na jedné straně a Severovietnamci a Vietkongem na straně druhé trval následujících deset dní. Poté v 5.00 nad císařským palácem konečně zavlála vlajka Jižního Vietnamu. Pětadvacetidenní zápas o Hue byla nejdelším a nejkrvavějším střetem Ofenzivy Tet a možná i nejdelší a nejkrvavější bitvou celé druhé indočínské války.

Ofenziva Tet ukázala, že mnohé jednotky jihovietnamské armády nejsou ochotné poté, co zadrží počáteční nápor nepřítele, se chopit iniciativy a zaútočit. Příliš často se tyto jednotky ohlížely své vlastní bezpečí a pohodlí a jejich velitelé se v pouličních bojích příliš spoléhali na bojovou a palebnou sílu amerických vojáků. Výjimku tvořily jihovietnamské elitní jednotky, jako mariňáci, rangeři a výsadkáři, které v bojích o Hue podaly vynikající výkon.

Počátkem roku 1969 bylo na pozice vojenských poradců k VNMC přiděleno 56 amerických vojáků, z toho 47 důstojníků; ke každému pěchotnímu praporu VNMC byli zpravidla přiděleni dva američtí poradci. Toho roku čítala jihovietnamská námořní pěchota sílu 9300 vojáků a důstojníků.

V únoru 1969 se mariňáci zapojili do společné akce s americkou 1. jezdeckou divizí poblíž u hranic s Kambodžou. Během čtyřicetidenní operace spojenecké jednotky ukořistily největší množství nepřátelských zbraní a munice za celou válku. Tuny zajištěného materiálu byly přesouvány vrtulníkem CH-47 z oblasti papouščího zobáku (Parrot's Beak area) na podpůrnou základnu VNMC u Bien Hoy. Podle oficiálních informací VNMC bylo v boji, během kterého byli Jihovietnamci a Američané s nepřáteli tak blízko u sebe, že nebylo možné využít dělostřelecké podpory, zabito na 150 nepřátel, včetně jednoho severovietnamského velitele praporu. Za tuto operaci byl 5. prapor VNMC vyznamenán americkou pochvalou pro námořní jednotky, Navy Unit Commendation.

V dubnu 1969 byl zformován a přidělen k jihovietnamským mariňákům druhý a v listopadu i třetí dělostřelecký prapor. V listopadu byl pak nově zformován i sedmý pěchotní prapor.

V dubnu a květnu 1969 mariňáci plnili poříční, obojživelné a průzkumné mise s jihovietnamskou armádou a říční útočnou jednotkou amerického námořnictva, např. na poloostrově Cau Mau či uminhském lese. V létě pak brigáda mariňáků provedla průzkumnou operaci s jihovietnamskými teritoriálními jednotkami v provincii Chuong Thien a poté se mariňákům navrátil jejich status generálních rezerv. Koncem roku byli mariňáci nasazeni v těžkých bojích ve III. a IV. sboru.

V květnu 1970 se brigáda VNMC složená ze tří praporů pěchoty a dělostřelecké baterie podílela na invaze do Kambodže. Koncem května se tato brigáda zúčastnila šestidenních intenzivních bojů, včetně boje dům od domu, proti severovietnamským jednotkám u městečka Neak Luong. 295 severovietnamských vojáků bylo zabito, zatímco mariňáků padlo jenom sedm. Protože američtí poradci neměli povolení se s Jihovietnamci účastnit kambodžské operace, znamenaly boje v Kambodži pro jihovietnamské jednotky důležitou zkoušku schopnosti operovat nezávisle. Střety severovietnamských vojáků a jihovietnamskými mariňáky přetrvávaly až do 16. června.

V létě roku 1970 byli jihovietnamští mariňáci nasazeni severně od provincie Quang Nam, kde postavili podpůrné základny pro bojovou základnu An Hoa ležící na jihovýchodě. Následujícího roku byl oddíl mariňáků o velikosti praporu poprvé nasazen do blízkosti staré bojové základny USMC v Khe Sanh v provincii Quang Tri. Jednou z nejdůležitějších vojenských operací Jižního Vietnamu během vietnamské války pak byla invaze do Laosu, oficiálně známá jako operace Lam Son 719.

Účelem operace Lam Son 719 bylo přetnout Ho Či Minovu stezku v místě u laoského města Tchepone a zmařit tím očekávanou ofenzivu severovietnamské armády. Tím by se usnadnilo znovunasazení amerických jednotek v průběhu roku 1971. V březnu dvě brigády námořní pěchoty v helikoptérách překročily hranice Laosu. Jejich cílem bylo obsazení palebného postavení, které předtím vyklidila 1. divize jihovietnamské armády. Kolem 18. března již mariňáci operovali z palebné základny delta na laoském území; stáli přitom proti velkému počtu severovietnamských vojáků. Palba nepřátelského těžkého dělostřelectva, minometů i lehkých zbraní téměř ochromila letecké zásobování Jihovietnamců i zpětné odvážení raněných. Dne 21. března jednotka severovietnamské armády o velikosti celého pluku zahájila intenzivní útok proti opevněným pozicím mariňáků, obklíčených v základně delta. Arzenál Severovietnamců zahrnoval rovněž tanky vybavené plamenomety. Poté, co severovietnamské jednotky narušily perimetr základny delta, obdrželi mariňáci rozkaz ustoupit. Nakonec se jednotkám mariňáků, čelícím již oslabenému protiútoku Severovietnamců, podařilo probít si cestu zpět na území Jižního Vietnamu. Zprávy hovoří o tom, že divizi VNMC jako celku se podařilo zabít přes 2000 nepřátel, zatímco vlastní ztráty činily asi 1000 padlých a raněných. Jednotky námořní pěchoty byly až ty poslední jihovietnamské jednotky, které se z území Laosu během této operace stáhly.

Výsledky operace Lam Son 719 odhalily v řadách jihovietnamských sil vážné nedostatky v oblasti kontroly a velení. Dělostřelecká podpora byla nedostatečná a na taktice celé operace se negativně podepsaly i osobní zájmy jednotlivých velitelů. Mariňáci nicméně v obtížné situaci udělali, co bylo v jejich silách. Jeden ze starších amerických poradců poznamenal, že námořní pěchota samotná v porovnání s ostaními jihovietnamskými jednotkami, rangery, výsadkáři a divizemi pravidelné armády, dosáhla v této bitvě místy i jistých úspěchů a udržela si svojí integritu.

Po roce 1968 měla námořní pěchota tři brigádní velitelství, které nesly označení jako brigády 147, 258 a 369. Tato označení původně vycházejí z číselných označení praporů, že kterých se brigády skládaly. Po dubnu 1971 dvě z těchto tří brigád operovaly v provincii Quang Tri a třetí zůstávala v Saigon. Mnozí vyšší důstojníci námořní pěchoty již s komunisty bojovali dvacet let a pomoc amerických poradců tak často nepotřebovali. Díky tomu si američtí mariňáci připadali spíše jako koordinátoři palebné podpory než poradci. Takoví důstojníci navíc byli kolikrát rodilí Seveřané a o nepřátelích hovořili vždy jako o Vietkongu či prostě komunistech, ale nikdy je neoznačovali jako „Vietnamskou národní armádu“ nebo „Vietnamskou lidovou armádu“.

Do roku 1971 se v Jižním Vietnamu zdál být relativní klid a tak jen málo mariňáků cítilo potřebu nosit protileteckou bundu nebo helmu a zásobník ve zbrani měli nabitý jen zřídkakdy. V listopadu 1971 v I. sboru slavili američtí mariňáci spolu se svými jihovietnamskými kolegy výročí založení americké námořní pěchoty. Narozeninové dorty dovezené ze Saigonu byly poté spláchnuty velkým množstvím piva. Tichá a poklidná taktická situace umožnila bezproblémové vystřídání praporů VNMC na severu a stažení starého praporu zpět do Saigonu, kde měli mariňáci své rodiny. Poté, co skončily dovolenky, se prapor v záloze účastnil bojových cvičení.

Jak se postupně americké jednotky začaly stahovat z Jižního Vietnamu, spousta vybavení po amerických mariňácích přešlo na VNMC. V roce 1972 se jedním z cílů poradců u mariňáků stalo napomoci rozdmýchat větší smysl pro vzájemnou spolupráci a solidaritu mezi jihovietnamskou námořní pěchotou a námořnictvem, aby se tak vytvořila efektivní organizace pro obojživelné útočné operace.

Klid v I. sboru byl přerušen ke konci roku. 21. prosince zaznamenal 5. prapor VNMC, který zde krátce předtím vystřídal 4. prapor, za jediný den více nepřátelské palby, než 4. prapor za celý podzim. Nepřátelská aktivita narůstala až do ledna a února 1972. Severovietnamská armáda zřídila velitelství sboru, aby mohla řídit útoky proti jihovietnamské vojenské oblasti 1 (Military Region 1, MR1), která byla zároveň nejsevernější vojenskou oblastí Jižního Vietnamu a otestovali tak nový americký politický kurz, tzv. „vietnamizaci“ (tj. stahování přímé americké vojenské účastni na konfliktu a přenášení zodpovědnosti na jihovietnamské složky). 147. a 258. brigáda VNMC byly nasazeny podél západní části jihovietnamské obrany, pod demilitarizovanou zónou. 369. brigáda zde pak měla provádět mobilní operace a čistit oblast od nepřátel. Dne 30. března 1972 vypálila severovietnamská armáda 12 000 raket, dělostřeleckých granátů a min z minometů podél celé quangtrijské fronty a se snažila se tak připravit půdu pro útok 25 000 vojáků pravidelné severovietnamské armády podporované tanky a dělostřelectvem. 3. divize jihovietnamské armády, mající za úkol hájit oblast demilitarizované zóny, se zapotácela pod útokem Severovietnamců, kteří disponovali mnohem větší palebnou silou. Během pouhých dvou dnů dobyla severovietnamská armáda všech dvanáct základen, které předtím američtí mariňáci předali 3. divizi jihovietnamské armády. 258. brigáda VNMC se přesunula na sever, aby posílila hroutící se linie a zajistila bezpečnost životně důležité oblasti Dong Ha, hlavního města provincie Quang Tri. Major Le Ba Binh, velitel 3. praporu VNMC, poslal rádiem svému velitelství zprávu: „Tady vietnamští mariňáci v Dong Ha. Budeme bojovat v Dong Ha. Zemřeme v Dong Ha. Nikam neodejdeme. Dokud byť jediný mariňák dýchá, Dong Ha bude naše.“

Nicméně jihovietnamské jednotky majorův slib dokázat nemožné – zastavit invazi severovietnamských vojsk, které disponovaly přesilou 3:1 – dokázaly splnit. Společně s jednotkami výsadkářů mariňáci vybojovali celou řadu prudkých zadržovacích bojů a severně od Hue se podařilo nepřátelský postup zastavit a posléze přejít do protiútoku. Američtí poradci z řad USMC po celou dobu neochvějně stáli po boku Jihovietnamců. Těžké boje pokračovaly až do června, kdy byli mariňáci zatlačeni zpět do provincie Quang Tri.

Začátkem srpna většinu území quangtrijské provincie držela v rukou severovietnamská armáda a začalo být zřejmé, že výsadková divize jihovietnamské armády, již tak oslabená dřívějšími boji v Centrální vrchovině, nebude schopna odtud vypudit severovietnamské obránce. Tento úkol tak byl přidělen divizi námořní pěchoty, která tak vystřídala jednotky výsadkářů. S počátkem září již mariňáci vedli celých 35 dní pouliční boje v Quang Tri, a to pod neustálou nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Dne 9. září pak přešli do závěrečného útoku a krátce po poledni 16. září již nad quangtrijskou citadelou zavlála vlajka Jižního Vietnamu. Za sedm týdnů bojů mariňáci utrpěli ztrátu 3658 mužů; toto číslo představovalo asi čtvrtinu celé jihovietnamské námořní pěchoty.

Po ofenzivě severovietnamské armády z roku 1972 zůstala v nejsevernější části vojenské oblasti 1 divize VNMC. Zde stála proti třem divizím severovietnamské armády. Mariňáci podnikali své průzkumné hlídky na sever a západ provincie Quang Tri, hluboko na území drženého komunisty. V březnu 1973 byla odvolána jednotka amerických vojenských poradců. Poté, co v září mariňáci odrazili útok nepřátelského praporu severovietnamské armády, útoky téměř ustaly s výjimkou občasného minometného bombardování. V prosinci 1974 byla k námořní pěchotě zařazena 4. brigáda.

V březnu 1975 byli mariňáci nasazeni jižně od Quang Tri, aby zajistili obranu pro přístavní město Da Nang. V dubnu se však již saigonská vláda tváří v tvář finální severovietnamské ofenzivě začala hroutit. Jednotky jihovietnamské pravidelné armády se rozpadly a jedině brigády námořní pěchoty si uchovaly svojí taktickou integritu. Dva dny mariňáci bojovali u svého velitelství v Bo Tu Linh západně od Da Nangu ve snaze jej jej udržet. Když se však jejich snaha ukázala marná, byly jejich jednotky na lodích evakuovány. Nyní to, co z Námořní pěchoty Jižního Vietnamu zůstalo, bylo rozděleno do dvou skupin a nasazeno do bojů se Severovietnamci u prezidentského paláce v hlavním městě Saigonu.

Po definitivním pádu Saigonu zbylo bývalých příslušníků námořní pěchoty, kterým se podařilo dostat do Spojených států, méně než 250. Mezi nimi byli dva komandanti, dvacet důstojníků a 180 řadových mariňáků, kteří skončili v uprchlických táborech ve Spojených státech. A ještě jednou jim američtí mariňáci, kteří s nimi sloužili jako vojenští poradci, podali pomocnou ruku.

Výjimečný vztah mezi vietnamskými a americkými mariňáky byl nejlépe vystižen posledním komandantem VNMC generálem Khangem. Podle něj se američtí mariňáci nikdy nesnažili svým vietnamským protějškům velet, ale naopak být jejich přáteli a pomocníky. Poradci USMC s nimi také často spolupracovali i mimo vojenskou sféru a pomáhali i manželkám a dětem jihovietnamských mariňáků. Američtí mariňáci byli také jediní, kteří jedli stejné jídlo, jako Vietnamci; do boje si nenosili vlastní balíčky, ale podle vzoru VNMC jedli jídlo z místních trhů a od místních zemědělců. Američtí mariňáci nedělali rozdíly mezi americkým a vietnamským mariňákem.

Zdroj

Původní článek „The Vietnamese Marine Corps“ Petera Brushe vyšel v roce 1996 v časopise Viet Nam Generation.

Autor

Peter Brush vystudoval historii na State University of New York a knihovnictví na University of Kentucky. Je bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států a veteránem vietnamské války, o níž publikoval řadu statí, článků a encyklopedistických příspěvků. V současnosti působí jako knihovník na Vanderbilt University v Nashvillu ve státě Tennessee.