Trójská válka: Mýtus a skutečnost

Manfred Korfmann, Joachim Latacz & J. D. Hawkins

Publikováno: 16. dubna 2017

Navzdory rozšířenému názoru, archeologické vykopávky v rámci nového projektu průzkumu Tróje se neprovádějí za účelem porozumění Homérovy Idiady nebo trójské války. Za posledních 16 let se na vykopávkách v severozápadním Turecku podílelo více než 350 vědců a techniků z bezmála dvaceti zemí světa. Dějiny osídlení tohoto území sahají až do třetího tisíciletí př. n. l., do rané doby bronzové, kdy zde vzniklo opevněné sídliště a skončily v polovině 14. století, kdy byla byzantská osada stojící na tomto místě opuštěna. Jako ředitele vykopávek se mě lidé často ptali, jak to bylo s trójskou válkou a zda je to jen pouhý mýtus, nebo historická událost.

Velikost Tróje

Trója byla zřejmě zničena kolem roku 1180 př. n. l. (tento údaj koresponduje s vrstvami VII nebo VIIa), s největší pravděpodobností v důsledku prohrané války. Máme důkazy o požáru, několik kosterních pozůstatků a hromady střel do praku. Lidé, kteří by úspěšně město ubránili, by střely posbírali pro další použití, ale vítězní dobyvatelé by se s nimi nezatěžovali. To ale ještě neznamená, že tento konflikt byl zrovna onou bájnou Homérovou trójskou válkou, i když ta se dle tradice odehrála někdy v této době. Město bylo poté značně oslabené a po několika desítkách let se v jeho rozvalinách usadila nová populace původem z východního Balkánu nebo Černomoří.

Stěžejním argumentem proti ztotožnění těchto ruin se slavným městem Priamovým je, že Trója v pozdní době bronzové byla prý bezvýznamným provinčním městem o které nestálo za to vést války. Naše nové vykopávky však tento pohled na Tróju radikálně změnily.

Vypadá to, že město bylo na svou dobu skutečně veliké a v pozici regionální mocnosti ovládající přístup ze Středomoří do Černého moře a pozemní cesty z jihovýchodní Evropy na východ do Anatolie. Trójská citadela neměla konkurenci v širokém okolí, ba dokonce ani kdekoliv v celé jihovýchodní Evropě. Město bylo evidentně opakovaně napadáno a muselo odolávat obléhání, jak vypovídají opravy, rozšiřování a zpevňování citadely.

Nové vykopávky učinily výjimečný objev, když se prokázalo, že od 17. až do počátku 12. století př. n. l. se na jižní a východní straně trójské citadely nacházelo městské osídlení (Trója VI/VIIa). Magnetometrické měření a sedm vykopávek uskutečněných od roku 1993 ukázaly, že tato městská zástavba byla přinejmenším od 13. století př. n. l. obehnána ochranným příkopem ve tvaru U, přibližně tři a půl metru širokým a dva metry hlubokým, vyhloubeným do pískovcového podloží. Závěry ohledně existence a kvality budov pod ochranou příkopu byly učiněny na základě vykopávek a průzkumů sondami, z nichž některé pokrývaly poměrně rozsáhlou oblast. Rozvržení města bylo potvrzeno v roce 2003 důkladným výzkumem keramiky. Taktéž jsme objevili hřbitov nacházející se jižně od příkopu. Poslední vykopávky odhalily, že Trója, nyní se rozkládající na 75 akrech, je asi patnáctkrát větší, než se dosud předpokládalo.

Homérská geografie

Homér považoval za samozřejmé, že jeho čtenáři znali válku o město jménem Ilios neboli Trója. Slepý bard se ale víc staral o to, aby ve svém eposu vykreslil hněv Achilleův a jeho důsledky. Tróju a válku pak využil jako básnické prostředí, do něhož zasadil konflikt bohů a smrtelníků. Z pohledu archeologa lze však Homérovu Iliadu vyložit i jako „prostředí“ ve zcela jiném smyslu. Jeden může v Homérovi či jeho informátorech spatřovat očité svědky města Tróje a jeho okolí v 8. století př. n. l., kdy se vědci všeobecně shodují, že Homér svůj epos složil.

Trója v době Homérově ležela v troskách, avšak zříceniny (Trója VI/VIIa) města i citadely byly stále impozantní. Homérovi soudobí čtenáři, i ti pozdější pocházející z okolí Tróje, měli být schopni poznat místa popisovaná v Iliadě; dokázali si je živě představit, když například vyšli na někdejší trójský posvátný okrsek (Svatý Ilios). Svatý Ilios je v Iliadě nejčastěji zmiňovaným epitétem a dalo by se proto čekat, že na takovém místě skutečně nalezneme svatostánek. Na toto místo můžeme celkem s jistotou zasadit jeden nebo více svatostánků (snad šlo o dřevěné budovy) nejpozději do počátku 7. století př. n. l. (přibližně doba Homérova), které následně sloužily svému účelu až do pozdně římského období. Z archeologického hlediska skutečně nic neodporuje thesi, že Trója a její okolí byla reálnou předlohou Homérovy Iliady.

Výzkum Homéra

Poslední výzkumy Homérova textu ukázaly, že Iliada je vyústěním prastaré ústní tradice, vycházející ze vzpomínek na dávné události a předávané v podobě epických básní, které skládali a přednášeli potulní zpěváci. Komparativní historická lingvistika ukázala, že básnický prostředek, kterým se Ilias přenášela z generace na generaci (hexametr), se s největší pravděpodobností v Řecku používal nejpozději od 15. století př. n. l. – takže jakákoliv informace zachycená v hexametrických formulách se už od této doby mohla přenášet dále ve formě epické poezie. Zde máme několik málo příkladů pozoruhodných informací původem z pozdní doby bronzové a Homérem zachycených v Iliadě v 8. století př. n. l.:

Odtud vědci zabývající se Homérem usuzují, že fragmentární vzpomínky na několik válečných konfliktů na západoanatolském pobřeží se mohly prostřednictvím hexametrů na ahhijavské keramice přenést až do období mezi 12. a 8. stoletím př. n. l. Vedle toho Homérova Ilias uchovala vzpomínky na jednu nebo více agresí Ahhijavanů proti obyvatelům Viluše ve 13. století př. n. l.

Chetitská spojitost

I když se Trója nachází v Anatolii, Carl Blegen, který vedl vykopávky ve 30. letech 20. století, Tróju VI/VIIa pokládal za řeckou kolonii. Teorie, že Trója byla v jádru vlastně řecká, byla velmi rozšířená, jejím ctitelem byl i Heinrich Schliemann. Tito výzkumníci ale přišli z Řecka do Tróje – obrazně i doslova – a posléze se zase do Řecka vrátili; ve svém náhledu byli zaujatí a nejspíše si to ani neuvědomovali. Je ale třeba uznat, že až do 30. let jsme neměli k dispozici mnoho archeologických nálezů z Anatolie, a tím méně přímo ze západní Anatolie, které by byly srovnatelné s Trójou.

Dnes díky našim vlastním, ale i předchozím vykopávkám víme, že Trója doby bronzové měla ve všech hlavních aspektech mnohem blíže k ostatním anatolským kulturám, než k egejskému světu. Soudíme tak z velkého množství nalezené keramiky i dalších drobnějších nálezů (např. pečetě s nápisem v místním hieroglyfickém písmu), ale i z celkového dojmu města – využití vepřovic v architektuře nebo pohřby kremací.

Výzkum odborníků na Anatolii prokázal, že to, čemu dnes říkáme Trója, bylo v pozdní době bronzové království Viluša, země natolik mocná, že uzavírala mezinárodní smlouvy s chetitskou říší. Dokonce i Egypťané toto město znali. Vedle toho chetitské prameny naznačují, že v období na přelomu 13. a 12. století př. n. l. panovalo v oblasti Tróje politické a vojenské napětí – přesně v době, kam Homér zasazuje trójskou válku.

Co říkají chetitské prameny

Chetité byli mocným národem, jejichž stát ve 2. tisíciletí př. n. l. ovládal většinu anatolského území. Chetitština, jazyk psaný klínovým písmem na hliněné tabulky, byla sice rozluštěna počátkem 20. století, ale vědci měli stále potíže s určením polohy měst a zemí v chetitských textech popisovaných. Království Arzava, ležící zhruba v oblasti západní Anatolie, po většinu 14. století př. n. l. představovalo pro Chetity hrozbu, ale koncem tohoto období bylo drtivě poraženo a rozbito na několik vazalských států. O smlouvách uzavřených s těmito vazalskými státy pak víme z chetitských textů.

Poslední výzkum nápisů umožnil vědcům lokalizovat dvě hlavní arzavské oblasti ve středním a západním Turecku, sahající od pobřeží až hluboko do vnitrozemí. Nedávný objev polohy dalšího království, v chetitských pramenech označovaného jako země Lukka, které se mělo rozkládat na jihozápadě dnešního Turecka, pro nás znamená, že bílá místa na chetitské mapě tak zůstávají už jen v severozápadní Anatolii.

Jeden z arzavských států – Viluša – je znám především díky smlouvě uzavřené mezi králem Alakšandušem a chetitským králem Muvatallišem II., který vládl v letech 1295–1272 př. n. l. Skrovné zmínky v dalších textech z 14. a 13. století př. n. l. naznačují, že Viluša byla z arzavských zemí nejvzdálenější a ležela na pobřeží – a to už můžeme dát do souvislosti s objevem Tróje. Z existence citadely a městské zástavby lze usoudit, že v tomto městě sídlil regionální vládce. Ačkoliv psané prameny Vilušou obvykle míní zemi, v této době bylo běžné, že země a hlavní město se jmenovalo stejně.

Dlouhý dopis chetitského krále Chattušiliho III. (vláda 1267–1237 př. n. l.) adresovaný ahhijavskému králi se zmiňuje, že Viluša byla kdysi mezi oběma stranami jablkem sváru. Přesná poloha ahhijavského státu je předmětem diskusí už od objevu jeho existence v chetitských pramenech ve 20. letech 20. století. Občasné narážky v chetitských textech dávají tušit, že Ahhijava ležela za mořem a její zájmy se s těmi chetitskými často dostávaly do konfliktu. Z toho, co dnes víme o geografii západní Anatolie, je zřejmé, že na západním pobřeží Anatolie království Ahhijava být nemohlo, protože by se tam prostě už nevešlo. Kromě toho odkazy na ahhijavské politické zájmy na západoanatolském pobřeží se výborně doplňují se stále rozrůstajícími se archeologickými doklady o přítomnosti mykénských Řeků v této oblasti – a to natolik, že hypotéza, že „Ahhijava“ je chetitské označení pro mykénskou kulturu, je dnes už všeobecně akceptována.

Z toho, co dnes můžeme vyčíst z chetitských pramenů, můžeme říci, že arzavské království Viluša je totožné s archeologickým nálezem Tróje a že o toto území spolu bojovali Chetité s Ahhijavou. Tím se krásně rýsuje pozadí pro badatele zkoumající Homéra a původ tradice achájského útoku proti Iliu. Je vysoce pravděpodobné, že Ilias a tradice trójské války, jakkoliv Homérem přežvýkaná, vskutku zachycuje vzpomínky na skutečné události, jež se odehrály v pozdní době bronzové.

Odehrála se doopravdy trójská válka?

Na základě mých letitých zkušeností a znalostí Tróje jsem toho názoru, že otázka by měla znít spíše: „Proč badatelé, kteří nevylučují možnost, že se Ilias zakládá na do určité míry historických událostech, by měli svou pozici obhajovat?“ Ve světle pozoruhodných objevů učiněných za posledních patnáct let by se naopak měli začít obhajovat ti, kteří stále tvrdí, že mezi příběhem Iliady a osudem Tróje doby bronzové neexistuje žádná historická spojitost. Na základě čeho například mohou tvrdit, že Trója pozdní doby bronzové byla druhořadým městem, které by cizím dobyvatelům, jakož i posléze Homérovi nestálo za pozornost. Čekáme, že pochybovači konečně vezmou na vědomí nová fakta a nálezy skutečně interdisciplinárního přístupu k výzkumu Tróje.

Podle archeologických a historických nálezů učiněných zejména v posledních deseti letech je nyní mnohem pravděpodobnější, že se v okolí Tróje na konci pozdní doby bronzové odehrálo několik válečných konfliktů. V současnosti nevíme, zda všechny či jen některé z nich se později slily do pozdější vzpomínky na „trójskou válku“, nebo jeden z nich byl natolik mimořádný a pozoruhodný, že zůstal nadále pamatován jako ta jedna konkrétní „trójská válka“. Každopádně momentálně vše nasvědčuje tomu, že Homér by měl být brát vážně a že jeho příběh války mezi Řeky a obyvateli Tróje se zakládá na vzpomínce na skutečné události – ať už byly jakékoli. Pokud by tedy jednoho krásného dne někdo v terénu ke mně přišel a řekl mi, že je přesvědčen, že se tady v těch místech trójská válka doopravdy odehrála, odpověděl bych mu: „No a proč ne?“

Zdroj

Původní článek „Was There a Trojan War?“ M Korfmanna, J. Latacze a J. D. Hawkinse vyšel v časopise Archaeology Magazine, jehož vydavatelem je Archaeological Institute of America.

Autor

Manfred Korfmann (1942–2005) byl německý archeolog. Bystudoval na Frankfurtské univerzitě a Americké univerzitě v Bejrútu; habilitoval v roce 1980. Od roku 1988 stál v čele Projektu Troia a vykopávek na místě Tróje. Zemřel v roce 2005.